Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zedníček (* 1945)

• narozen 14. února 1945

• hráč basketbalu za Slavii VŠ Praha 1962–1978

• účast na olympijských hrách v Mnichově 1972

• nepřímý pamětník mnichovského masakru

• účast na mistrovství Evropy v basketbalu 1967, 1969

• trenér basketbalu v Belgii

• funkcionář českých sportovních svazů 1990–2008

Jiří Zedníček patří mezi nejlepší české basketbalisty. S klubem Slavia VŠ Praha byl sedmkrát mistrem a sedmkrát vicemistrem Československa, získal stříbrnou a bronzovou medaili na mistrovství Evropy v roce 1967 a 1969, účastnil se olympijských her v Mnichově v roce 1972 a byl i členem výběrového mužstva Evropy. Byl prohlášen čtvrtým nejlepším českým basketbalistou a v roce 2013 vstoupil do Síně slávy České basketbalové federace.

Na začátku jeho sportovní kariéry to ovšem vypadalo úplně jinak. Když chtěl začít hrát basketbal, řekli mu na náboru nových členů do Sparty Praha, že nemá talent a měl by se věnovat raději jinému sportu. Byl to krutý verdikt – Jiří Zedníček na basketbal zanevřel a prohlásil ho za pitomost... Otec ho ale nakonec přesvědčil, aby dal basketbalu ještě jednu příležitost a přihlásil se do náboru týmu Slavie. Rodiče sehráli ve sportovní kariéře Jiřího Zedníčka velkou roli. Kromě toho, že ho podrželi při jeho touze hrát basketbal, učili ho i jiné sporty: odmala lyžoval, hrál tenis a věnoval se lehké atletice.

V dalším náboru do basketbalového týmu Jiří Zedníček uspěl, stal se hráčem Slavie a začal jeho rychlý sportovní růst. Už za dva roky hrál v ligovém týmu a za další dva roky ho trenéři národního týmu vybrali do československé reprezentace. Tam vydržel dalších jedenáct let. V roce 1964, kdy se poprvé dostal do reprezentačního výběru, probíhaly již přípravy na letní olympijské hry v Tokiu. Českoslovenští basketbalisté se na olympiádu kvalifikovali, ale těsně před odletem jim funkcionář Československého svazu tělesné výchovy a sportu sdělil, že nikam nepoletí, protože pro ně nejsou na cestu peníze.

Na olympiádu se tak pamětník dostal až v roce 1972 v Mnichově. Ta byla ale poznamenána atentátem na izraelskou výpravu, při které zemřelo jedenáct izraelských sportovců. Jiří Zedníček si na ten den vzpomíná: „Já jsem s dvěma kamarádama šel ráno do města, protože jsme měli volný den, a slyšeli jsme sirény, ale protože na ten den bylo oznámeno, že do olympijské vesnice má přijet německý prezident, nepřikládali jsme tomu žádnou váhu. A když jsme se asi po dvou hodinách vraceli, tak od východu z metra k hlavní bráně olympijské vesnice, tam byl vždycky takový veliký prostor plný sběračů podpisů a odznaků. Ten prostor byl úplně prázdný a my jsme nevěděli, co se děje. Teprve v bráně jsme se dozvěděli, k čemu tam došlo. Potom večer došlo ještě k té tragédii na letišti, při které zemřelo tuším dalších čtrnáct lidí.“

Na olympiádě se umístili na osmém místě. Na jiných mezinárodních soutěžích se jim dařilo ještě lépe. Celý tým tak hodně cestoval a všichni mohli porovnat život ve východním bloku a v západních zemích. Pamětníka samotného rozdíly mezi Západem a Východem nijak zvlášť nezajímaly. Mrzelo ho sice, že si nemůže doma přečíst to, co by chtěl, nebo že nemůže vidět některé filmy, ale rozdílná ekonomická úroveň ho netrápila a o politiku se nezajímal. Šlo mu jen o sport. Komunisté mu sice – stejně jako většině vrcholových sportovců – nabízeli vstup do strany, ale on odmítl a nevstoupil ani do SSM. Žádné potíže mu z toho nenastaly. Dnes říká: „V tomhle smyslu si myslím, že daleko důležitější pro ně bylo vzbudit u některých lidí strach. A když ho zrovna nedostali, tak co... no tak nic.“

„Politika by se neměla do sportu vůbec míchat,“ říká. „Potom přestane být sport sportem a začne jít o něco úplně jiného.“ Proto odmítal i jakékoliv bojkoty sportovních událostí kvůli politickým cílům a proto také basketbalová reprezentace odmítla výzvu k bojkotu pekingských olympijských her v roce 2008. Politici se podle Jiřího Zedníčka chovají v takových případech jako zbabělci, kteří se schovávají za záda sportovců.

Kariéru profesionálního sportovce skončil v devětadvaceti letech, poté se začal věnovat informatice, svému civilnímu povolání. Nadále ale hrál, a musel tedy kombinovat plný pracovní úvazek s náročnými tréninky. Po několika letech dostal nabídku trénovat basketbalové družstvo v Belgii. Tam strávil několik dalších let a ke konci 80. let se vrátil do Československa. Zde už se pomalu schylovalo ke změně režimu. Revoluci Jiří Zedníček prožíval jako velkou úlevu a radost. Demonstrací se nejprve vůbec neúčastnil. Až později, když 17. listopadu přišel s manželkou pozdě večer domů, nalezl tam vzkaz od svých dětí, že jsou na demonstraci. Zastyděl se, že jeho děti demonstrují a může se jim něco stát, a on jako otec sedí doma. Na další demonstrace pak již chodil a popisuje je jako jednu velkou párty, kde se lidé radovali, hrála hudba, vládla naděje a očekávání. Po revoluci si založil konzultační firmu a věnoval se funkcionářské činnosti ve sportovních svazech. Na své sportovní kariéře si Jiří Zedníček nejvíce cení ani ne tak úspěchů nebo možností cestovat, ale je vděčný především za skupinu skvělých přátel, které v basketbalových týmech potkal.