Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Zedníková,roz. Strankmüllerová (* 1936)

• narozena 28. června 1936 v Ostravě

• otec Emil Strankmüller, československý zpravodajský důstojník, účastník protinacistického odboje ve Velké Británii

• v létě 1939 ilegální odchod přes Polsko a Dánsko do Velké Británie

• během druhé světové války ve Velké Británii v Eddingtonu

• po skončení války v roce 1945 návrat do Československa, otec vyznamenán

• po únoru 1948 otec politickým vězněm, později vězněna i matka Libuše Strankmüllerová

• pamětnice nepřijata na studia, nakonec vystudovala Střední geologickou průmyslovou školu v Praze

• problémy se zaměstnáním, časté stěhování

• 1958 – sňatek s bývalým politickým vězněm a „kulakem“ Jaroslavem Zedníkem

• po roce 1989 stěhování do Chotutic, v okrese Kolín, na bývalý rodinný statek manžela pamětnice

Eva Zedníková, rozená Strankmüllerová, se narodila 28. června 1936 v Ostravě. Její tatínek Emil Strankmüller byl zpravodajským důstojníkem ve Velké Británii, kam za ním malá Eva později přijela a zůstala tam až do konce války. V roce 1945 se s rodinou vrátila do Československa, kde byl její tatínek nejdříve vyznamenán, ale záhy se všechno změnilo.

Bouřlivé dětství

„Dětství jsem měla velice bouřlivé, protože když mi byly tři roky, tak jsme s maminkou a s další skupinou odcházely ilegálně přes Polsko, protože tatínek už byl v Anglii se zpravodajskou jedenáctkou a my jsme je – ženy a děti – následovaly.“ Tatínek odjel do Velké Británie spolu se svou zpravodajskou skupinou již 14. března 1939, zatímco rodiny zpravodajských pracovníků zůstaly v Československu. Do Velké Británie se vydaly tajně o pár měsíců později, během léta 1939.

Ilegální přechod přes hranice

„Mně byly tři roky... První dojem mám, že jsme byly ve vlaku, kde mně pořád někdo připomínal: ‚Pamatuj si, jmenuješ se Lízinka Malérová‘, protože jsme jely jako na zapřenou a že jedu za svým strýčkem. Z toho vlaku nás vyndali, už nás nepustili a potom to nějak bylo zařízené, že pojedeme přes malou Morávku na Moravě a tam se právě ilegálně přecházelo do Polska. Hranice už byly obsazené, takže to bylo opravdu [nebezpečné]. Takže jsme šly. Maminka měla jako kyblíček na borůvky, ale v tom měla doklady. Tak jsme přecházely.“

Dobrodružná cesta do Anglie

Po složitém cestování do Polska byla Eva Zedníková se svou rodinou přijata ve Varšavě, odkud odjela lodí Batory do Dánska a odtamtud již přímo do Anglie. „Tam nás už muži čekali a rozvezli nás do svých prozatímních domovů. Musím říct, že Angličané se zřejmě cítili trošičku zaskočeni tím, že přivolili k tomu mnichovskému diktátu, a snažili se Čechům opravdu obrovským způsobem vycházet vstříc a pomáhat.“

Válka v Anglii

Tatínek byl aktivně zapojen do protinacistického odboje při exilové vládě Edvarda Beneše v Anglii. V letech 1939 a 1940 také působil jako zpravodajský důstojník ve Švédsku, Jugoslávii, Holandsku a později i ve Francii. Poté, co Eva Zedníková s rodinou přijela do Anglie, žili v provizorních podmínkách. „Ze začátku jsme bydleli v Londýně... přes bitvu o Londýn, tu jsme tam ještě zkusili. Pak jsme byli rozdělení a naše rodina a tři další: generál Moravec, Šrankmercingerovi a Tauerovi, nám dal lord Eddington k dispozici své venkovské sídlo, kde jsme byli až do konce války.“ Pamětnice pobývala na anglickém venkově tři roky a v šesti letech byla poslána do klášterní internátní školy, odkud se vracela domů pouze na prázdniny.

Londýn

V Londýně se malá Eva, oblečená v českém lidovém kroji, který jí vyšívala maminka, jednou dokonce setkala s britskou královnou a ta se jí zeptala, kdo jí ten kroj tak hezky vyšíval. Účastnila se i dalších pozoruhodných akcí. „Při příležitosti mezinárodního Červeného kříže se dělal takový bazar, kdy každá dáma něco vyrobila, upekla a tak, a tam se to prodávalo a pak se to zase darovalo třeba letcům nebo tak.“

Návrat domů

Po skončení války v roce 1945 se Strankmüllerovi vrátili do Československa. Pro pamětnici to byl ovšem zvláštní pocit. „Neměla jsem se na co moc těšit. Já jsem neznala dědečky, babičky, strýčky, tetičky, nikoho. Čili já jsem prostě věděla, že se vracíme do domova mých rodičů.“ Navíc měla potíže s češtinou, protože se ve škole učila pouze anglicky. „Česky jsem rozuměla, ale musím říct, že gramatika a tak, to bylo velmi špatné. Děti se strašně rychle učí a zapomínají. Když mně rodiče psali třeba do toho kláštera, tak tam byla nějaká jeptiška, holka, která mi ty dopisy překládala, protože jsem jim nerozuměla. Ale když jsem přijela domů na prázdniny, tak jsem během tří dnů mluvila.“

Ovace netrvají dlouho

Po návratu do Československa se Emilu Strankmüllerovi s rodinou dostalo velkolepého přivítání. „Nejprve nás přijali výborně, skvěle, ovace... Tatínek byl jmenován čestným občanem města Staré Boleslavi. Dělal velitele posádky v Táboře, potom dělal na generálním štábu. Ovšem to trvalo velmi krátkou dobu.“ Tatínek obdržel mnoho prestižních vyznamenání: jugoslávský řád, Československý válečný kříž 1939 a také The Order of British Empire (military division) IV. třídy. Bohužel v roce 2015 pamětnice zapůjčila všechny tatínkovy řády na výstavu v Brandýse nad Labem, kam se někdo vloupal a všechny cennosti ukradl. Dnes jí zbyly pouze fotografie a nevyčíslitelná ztráta.

Únor 1948 a tatínkovo zatčení

Únor 1948 přinesl „obrovský zvrat, který trval celá desetiletí“. Z válečného hrdiny se stal nepřítel státu. Emil Strankmüller musel odejít z armády, byl degradován a od roku 1951 vězněn v táborech nucených prací. „Tatínka zavřeli, protože byl západní důstojník západní armády. To byla celková čistka. Skoro všechny, co byli v Anglii, zavřeli, i letce, kteří tam nasazovali životy za Anglii... Byla to prostě doba, byli na Západě, a tak museli být pryč.“

Maminčino zatčení

„Když [tatínek] přišel konečně domů, tak hned měsíc potom sebrali maminku, ta byla na pět let zavřená... Spadla na mě domácnost a všechno a nebyla to hezká doba…“ Nejprve byli Strankmüllerovi vystěhováni z Prahy. Dědeček však naštěstí vlastnil vilku ve Staré Boleslavi, a tak se přestěhovali tam. Nedlouho poté je navštívila sousedka z Prahy se svým asi osmnáctiletým synem. „On jenom říkal: ‚Já se vám stejně divím, že jste nešli za kopečky, vždyť byste se ještě teď dostali.‘ No... my jsme rok nevěděli, jestli tatínek žije, nebo nežije! To vám nikdo nedal vědět, nic. Takže jsme jezdily s maminkou třeba po sobotách po věznicích a snažily jsme se někde něco [dopátrat].“ Maminka mladíka odbyla, jenže po chvíli se ukázalo, že je spolupracovníkem StB: „Byl nastrčený a tím, že ho maminka nešla udat za to [že ji nabádal k útěku za hranice], tak byla odsouzená na pět roků. Neodseděla si je celé, protože těžce onemocněla, byla na operacích a po třech a půl letech ji pustili domů.“

Maminka ve vězení

„Všechno to záleží na lidech. Když byla v tom prvním vězení v Hostinném u Vrchlabí, tam byl mladej kluk, asi dvacet let, tak strašně hodnej, že jsme mohli i na tu celu. Strašně hodnej. Pak ji vzal: ‚Strankmüllerová, pojďte, jdeme na houby‘, a takhle. Pak se dostala do Tuněchod u Chrudimi... to byl koncentrák...“

Bez dobrého kádrového profilu těžko na studia

Eva Zedníková, ač premiantka se samými jedničkami, nesměla studovat kvůli špatnému kádrovému profilu a stigmatu dcery politických vězňů. Považovala to za nespravedlnost, že by měla jít pracovat do továrny, a tak se vydala na předsednictvo vlády do Strakovy akademie v Praze. „Chtěla jsem někoho, kdo má na starost školství. Dostala jsem se k panu profesorovi Čepkovi, což byl tenkrát jeden z našich největších odborníků na geologii, a on mi řekl: ‚No jo, my bychom potřebovali nějaký střední geologický kádr. Vždyť my nic takového nemáme, no, počkej, uvidíme.‘“ Pamětnice měla štěstí a nastoupila na Střední geologickou průmyslovou školu v Praze. „Naše první třída geologické průmyslovky byla složená z dětí, které měly dobrý prospěch a nedostaly se většinou z politických důvodů na školu.“

Problémy se zaměstnáním

Střední geologická škola trvala pouze dva roky a poté dostala pamětnice umístěnku do Mostu, kde pracovala dva roky v továrně. „Musím vám říct, že to byly nejhorší dva roky, co si vůbec pamatuju.“ Poté, co geologická škola otevřela třetí ročník, se Eva Zedníková opět přihlásila, úspěšně složila zkoušky a odmaturovala. Hlásila se na vysokou školu, ale tam ji nevzali. Začala tedy pracovat v Ústředním geologickém ústavu, kde měla na starost geofyzikální třídu a letecké výzkumy po celé republice. „Jenomže při první prověrce jsem byla nespolehlivá a bylo mi naším kádrovákem řečeno, že kdybych to bývala myslela poctivě s naším zřízením, že jsem tu mámu sama udala a nečekala jsem, až pro ni přijdou, a vyletěla jsem...“

Svatba s politickým vězněm

V roce 1958 se vdala za Jaroslava Zedníka, vystěhovaného sedláka, „kulaka“, který seděl na stejné cele s jejím tatínkem. Pracovala asi čtyři měsíce v geologickém ústavu Akademie věd v Praze a měli velké potíže sehnat byt. „Jára, manžel, dělal v Benátkách nad Jizerou v družstvu, kde zakládal výrobu krmiva, a já jsem tam měla jít jako manuální pracovnice. Přišli jsme v den, kdy jsem měla nastoupit, a na vrátnici mu řekli: ‚Soudruhu inženýre, máte jít k předsedovi.‘ Tak tam šel, za chvíli přišel a říkal: ‚Tebe nevzali a já jsem vyhozenej.‘“

Návrat na manželův rodný statek

Po narození dcery Evy se Zedníkovi přestěhovali do Lipna nad Vltavou, kde žili tři roky. Odtamtud odešli na inzerát do Kovářova. Zde manžel pracoval v zemědělství na pozici hlavního agronoma. „Jižní Čechy – úplně jiní lidi. Výborní, srdeční, bylo jim jedno, co jsme, to jsme. Tam jsme byli celých krásných pětadvacet let... Ale pak se manžel pořád toužil dostat domů, protože jejich rod tady [v Chotuticích] hospodaří přes tři sta let. Takže ty kořeny byly tak strašně hluboký a tak, že prostě jak přišel devadesátý rok, tak už jsme byli tady.“ Když se tatínek pamětnice vrátil z vězení, pracoval jako popelář a vrátný. V šedesátých letech byl částečně rehabilitován. Sametové revoluce a pádu komunismu se ale již nedožil. Po revoluci byl prezidentem Václavem Havlem jmenován brigádním generálem in memoriam. V rodinném statku v Chotuticích žije Eva Zedníková dodnes. „Jedna z nejdůležitějších věcí je tolerance. Pro život. V mládí i v dospělosti.“