Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Žejdlíková (* 1942)

• narozena jako Hloušková 26. listopadu 1942 v Poličce v Protektorátu Čechy a Morava

• vyrůstala v Poličce, kde měl otec malou dlaždičskou firmu

• po roce 1948 otci komunisté živnost sebrali

• vyučila se v Pardubicích prodavačkou textilu

• po svatbě se přestěhovala do Svratky

• pamětnice invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• pracovala jako prodavačka a vedoucí obchodu ve Svratce

• po roce 1989 koupila při privatizaci ve Svratce samoobsluhu

• v roce 2023 žila v Domě klidného stáří ve Svratouchu u Svratky

Eva Žejdlíková zažila konec druhé světové války v Poličce na Vysočině, ale byla příliš malá, aby si na to pamatovala. V její rodině se však traduje, že kolem její matky se ochomýtal Leonid Iljič Brežněv. Tehdy ještě neznámý osmatřicetiletý muž přišel do města jako osvoboditel s Rudou armádou.

„Maminka vyprávěla, že jí nadbíhal pohledný sovětský důstojník. Tvrdila, že se představil jako Brežněv. Řekla mu, aby ji nechal být, že má děti, ale měla strach, protože Rusy předcházely zprávy o znásilňování,“ říká pamětnice. Jestli se o její matku zajímal skutečně ten Brežněv, který se stal od poloviny šedesátých let nejvyšším představitelem Sovětského svazu, už asi nikdo nezjistí.

Leonid Iljič Brežněv však v květnu 1945 v Poličce byl. „Ve středu 9. května dorazily do města první tanky 38. armády generála Moskalenka, které zanedlouho pokračovaly ku Praze. Za nimi přijely jednotky 18. armády generálplukovníka Antona Josifoviče Gastiloviče, které městem projížděly 10. až 12. května. Náčelníkem politického oddělení této armády byl Leonid Iljič Brežněv,“ uvádí město Polička v sekci historie na svém oficiálním webu.

V Poličce bývala pamětní deska, která Brežněvovu návštěvu v roce 1945 připomínala. O 23 let později mu však i komunisté, kteří do té doby vzhlíželi k Sovětskému svazu i jeho vůdci s obdivem, nemohli přijít na jméno. Historici přisuzují Leonidu Brežněvovi zodpovědnost za vojenský zásah proti Československu v srpnu 1968. Vojska pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou ukončila snahu o demokratizaci režimu. „Byla to škaredá doba. Báli jsme se, že bude válka. Od Sovětského svazu to byla zrada,“ říká pamětnice.

Otec vydláždil celý poličský hřbitov

Eva Žejdlíková se narodila jako Hloušková 16. listopadu 1942 v Poličce v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Matka Marie pocházela z nedaleké Svratky. Otec Alois Hloušek, který se vyučil dlaždičem, byl původem z Pusté Kamenice. Před Evou se jim narodil Ladislav a pak Marie. Vyrůstala v Poličce, kde rodina žila nejprve v pronájmu naproti Tylovu domu v centru, později v malém domku po jejím dědečkovi.

Od rodičů se dozvěděla, že ve Svratce a okolí na konci války operovala partyzánská skupina Vpřed v čele s Nikolajem Melničukem. Řada lidí jim pomáhala. Přímo ve městě, kousek od sídla německé posádky, se schovávala sovětská radistka Tamara Rybakovová. „Maminka, která chodila do Svratky navštěvovat rodinu, říkala, že sovětská vojačka vysílala Němcům pod zadkem.“ Partyzánský velitel Melničuk i další členové skupiny po válce Svratku navštívili a město jim udělilo čestné občanství.

Když 5. května 1945 vypuklo v Praze protinacistické povstání, Svratka hned také povstala. Několik civilistů při bojích zahynulo. „Tatínek vyprávěl, že naložil do náklaďáku chlapy z Poličky a okolí a jeli Svratce na pomoc. Líčil také, že po hlavní silnici mezi Poličkou a Hlinskem pochodovali němečtí vojáci a lidé ze Svratky i Svratouchu stavěli zátarasy, aby jim bránili vstoupit do vesnic,“ vypráví.

Zatímco otec pomáhal stavět barikády, matka byla s dětmi v Poličce. „Maminka vyprávěla, že sotva němečtí důstojníci narychlo opustili byty, hned tam běželi místní lidé a brali všechno, co nestačili odnést. Prostě kradli,“ říká.

Otec se i po válce živil jako dlaždič a v Poličce měl malou firmu. „Vyučil se u něj maminčin bratr a pak s ním dělal. Jiné pomocníky neměl. Vlastnil osobní i nákladní auto. Pokud vím, práce míval dost. Dláždil lidem vchody do garáží a také vydláždil celý poličský hřbitov,“ vzpomíná Eva Žejdlíková.

Nevolte Hlouškovou, napsal někdo na stodolu

Po roce 1948, kdy uchvátili moc v Československu komunisté, otec o firmu přišel. Nový režim totiž důsledně likvidoval soukromé podnikání. „Tatínek pak dělal obyčejného dlaždiče ve stavebním podniku se sídlem v Pardubicích. Jezdil dláždit po celé republice,“ říká. Dodává, že na podrobnosti znárodnění otcovy firmy si už nepamatuje. „Otci však sebrali i nákladní auto. A o všechny úspory rodiče přišli při měnové reformě v roce 1953.“

Zatímco otec se ke komunistům nikdy nepřidal, matka se pro komunistickou ideu nadchla. Věřila, že socialismus bude spravedlivější než prvorepublikový kapitalismus, kdy se její rodina měla dost špatně. „Vařila po válce v hostinci, kde se školili komunističtí kandidáti, poslouchala ty řeči a uvěřila jim. Stala se z ní zanícená komunistka.“ Za komunisty dokonce kandidovala ve volbách. „Pamatuji si, že na stodole se objevil nápis: ‚Nevolte Hlouškovou‘,“ vzpomíná s úsměvem.

Otce však podle ní komunisté dokonce zavřeli. Někdo ho prý udal, když v hospodě vykřikoval, že komunistický režim brzy „praskne“. „Ani maminka mu nedokázala pomoct. Ve vězení ale nebyl dlouho,“ říká. I tak vnímá své dětství jako pěkné. Politika komunistické strany, jejíž součástí se staly vykonstruované procesy a popravy nevinných lidí, se jí příliš nedotýkala. „U nás se o těch hrůzách ani moc nevědělo.“

Ráda vzpomíná na prvomájové průvody v Poličce. „Když jsem byla malá, připadaly mi ty oslavy nádherné. Od rána vyhrávala muzika. Většinou už bylo teplo, takže jsme šli jen v košilích s pionýrskými šátky. V průvodu jely alegorické vozy,“ vypráví. Pamatuje si, jak lidé radostně skandovali oblíbené heslo komunistických prvomájových slavností: „Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku.“

Svůj dům a byt si postavili svépomocí

Rodiče chtěli, aby po základní škole studovala na gymnáziu, ale raději se šla učit do Pardubic na prodavačku textilu. Na praxi chodila do různých obchodů s metrovým textilem, oděvy či galanterií. „Jednou jsem doprovázela pana vedoucího do nějaké vesnice, kde se našly u takzvaného kulaka, jak se tenkrát říkalo, schované látky. Jeli jsme na místo a za přítomnosti příslušníka Veřejné bezpečnosti jsme zabavenou metráž měřili a zapisovali. Jméno člověka, u kterého se látky našly, se pak objevilo ‚na hanbě‘ ve výloze. Bylo tam napsáno, že škodí republice,“ vypráví.

Už jako devatenáctiletá se vdala za Josefa Žejdlíka ze Svratouchu, který byl vyučený nástrojář. Manželé bydleli nejprve v podnájmu ve Svratce. Pak se přestěhovali do bytového domu pro 12 partají, který si s ostatními nájemníky postavili takzvaně svépomocí. „Měli jsme to za rok hotové. Chlapi chodili ze zaměstnání rovnou na stavbu. I všechny ženské pomáhaly. S manželem jsme stavěli schody, dělali jsem krovy, spárovali komín,“ vzpomíná. Těžkou techniku jim poskytl svratecký podnik Mars. „Měli jsme moc pěkný byt. Žili jsme tam přes 50 let.“

S manželem měla dvě dcery. Po první mateřské dovolené, která tenkrát trvala jen půl roku, dostala nabídku dělat vedoucí svrateckého obchodu s domácími potřebami. „Mnozí mě od toho odrazovali. Bylo mi teprve 23 let, byla jsem vyučená v jiném oboru, ale troufla jsem si na to. Manžel mi hodně pomohl,“ vzpomíná. V obchodě se prodávaly nejen hrnce, nádobí či sklo, ale také všechno možné nářadí, a dokonce i naftová kamna.

Na rozdíl od matky a staršího bratra nebyla členkou komunistické strany. Ani obrodný proces na jaře 1968 příliš neprožívala, protože jako zaměstnaná žena s dvěma malými dětmi byla pořád v jednom kole. Na srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, si ale dobře pamatuje. Vnímá to jako jedno z nejhorších období svého života.

Nechtěla přijít o práci v obchodě, tak ho koupila

„Bylo to velké překvapení, když jsme toho 21. srpna vyšli na balkón a viděli velikánská letadla. Letěla tak nízko, že jsem si říkala, že nám snad zbourají komíny,“ vypráví. Lidé začali v panice nakupovat zásoby potravin. V podniku Mars, kde pracoval i její muž, dělníci podepisovali proti okupaci protesty. Na stadionu ve Svratce se dočasně ubytovali sovětští vojáci. „Byli to mladší hoši, kteří byli úplně hloupí. Mysleli si, že se tady navzájem střílíme. Každopádně přátelství, které bylo mezi námi a Sovětským svazem od osvobození, se ztratilo,“ říká.

Ani věrní komunisté podle ní neměli pro vstup cizích vojsk pochopení. „Nikdo je tady nechtěl. Byli jsme taky zklamaní, že prezident Ludvík Svoboda pak v Moskvě všechno podepsal. Jediný František Kriegl, o kterém se celá léta nemluvilo, statečně vzdoroval.“ Její matka a bratr vrátili komunistické průkazky ještě před stranickými prověrkami, po kterých začalo období takzvané normalizace. Pod dohledem Sovětského svazu se politika vrátila do starých kolejí.

Totalitní režim komunistické strany pod vedením Gustáva Husáka vydržel až do roku 1989. Protikomunistickou revoluci inicioval 17. listopadu brutální zásah policie proti shromáždění vysokoškoláků v Praze na Národní třídě. „To už lidé nedokázali zkousnout, že jim mlátí děti. A když se k protestujícím studentům a hercům přidali i dělníci, byl to konec,“ říká. Z pádu totality se radovala. Líbil se jí Václav Havel i jeho krátké kalhoty při prezidentské inauguraci. „Bylo to moc pěkné, takové obyčejné.“

Pracovala v té době ve Svratce jako vedoucí samoobsluhy s potravinami. Při privatizaci státního podniku Pramen, pod který obchod patřil, prodejnu koupila. „Nechtěla jsem zůstat bez práce. Nabízela jsem děvčatům, ať to koupíme společně, ale neměly zájem. Nebyli jsme bohatí, takže jsem si musela půjčit. Vydržela jsem to jen asi tři roky a pak jsem obchod prodala,“ říká.

I s manželem se pak odstěhovala k dceři do Prahy. „Manžel byl už v důchodu, ale přivydělával si jako dělník v nábytkářské firmě, kde lisoval papír. Já jsem pracovala nejprve v malých potravinách a pak ve velkém obchodě za Prahou, kde nakupovali zboží soukromníci. Bylo to hodně náročné,“ vypráví. Po roce odešla do předčasného důchodu a vrátila se do Svratky.

V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023 žila s manželem v Domě klidného stáří ve Svratouchu. Budoucím generacím vzkázala, aby byli sví, pomáhali si a aby měli rádi svou vlast.