Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Zelená (* 1921)

• narodila se 20. prosince 1921 v Ledkově u Kopidlna v tehdejším Československu

• v meziválečném období žila v České Lípě

• v roce 1938 se přestěhovala do Balkovy Lhoty u Tábora

• v roce 1939 se vdala za policistu Václava Nácala a společně se přestěhovali do Českých Budějovic

• manžel se zapojil do protinacistického odboje, přinášel sovětům informace o pohybu německých vojsk

• v listopadu 1941 manžel zatčen gestapem, téhož měsíce došlo k zatčení Květoslavy Zelené

• vězněna v Českých Budějovicích, na Pankráci a v Drážďanech, v roce 1943 byla odsouzená v Berlíně ke dvěma letům káznice, trest si odpykávala v Aichachu

• manžel odsouzen na patnáct let káznice, trest si odpykával v Kaisheimu

• v listopadu 1943 transportována do Prahy a v únoru 1944 propuštěna, manžel se vrátil až v červenci 1945

• po válce zaměstnána jako sekretářka na odboru zemědělství krajského národního výboru a na podnikovém ředitelství zemědělského zásobování a nákupu

• v době natáčení (2009) žila v Českých Budějovicích

Manžela Květoslavy Zelené kvůli špionáži pro Sovětský svaz zatklo gestapo. Drželi jej v českobudějovické věznici a pamětnice mu měla přinést oblečení. Očekávala, že oblečení předá a že se vrátí domů ke svému malému synovi, kterého mezitím nechala odpočívat na gauči se slovy: „Spinkej, Zdenečku, maminka jde za tatínkem a přijde.“ Domů však přišla až za dva a půl roku.

Utíkala jsem z pohraničí

Květoslava Zelená se narodila 20. prosince 1921 v Ledkově u Kopidlna, ale dospívání trávila v České Lípě. Maminka ji zemřela ještě v předválečném období, a tak vyrůstala společně s tatínkem, italským legionářem z první světové války. V roce 1938, v době vyhlášení všeobecné mobilizace československé armády, navštěvovala v Děčíně Střední odbornou školu pro ženská povolání a již žila se svým budoucím manželem Václavem Nácalem, který pracoval jako četník: „Tenkrát byl pro mě oporou, protože otec byl strojním topičem, většinou byl ve službě a prostředí v pohraničí bylo hrozné, protože henleinovci si už strašně moc dovolovali.“

Václav Nácal byl poté přeložen do jižních Čech, a tak se i Květoslava Zelená koncem září 1938 rozhodla odjet do Balkovy Lhoty u Tábora, kde žili Václavovi rodiče. V roce 1939 se pak pamětnice za Václava Nácala provdala a novomanželé se odstěhovali do Českých Budějovic. V březnu 1939 došlo ke vzniku protektorátu Čechy a Morava a v létě téhož roku se narodil syn Zdeněk.

Manžela zatklo gestapo

V období protektorátu došlo k ustanovení mnoha odbojových skupin. Do jedné z nich se zapojil také manžel: „To jsem se dozvěděla až v listopadu 1941, když se k nám nechal přeložit můj otec. Tatínek byl tenkrát v Ostravě, ale protože byl sám, tak celé dva roky usiloval o to, aby se k nám dostal. Byl u nás čtrnáct dní, když přišel ten den.“

V osudný den odjel manžel služebně do Vodňan a už za dvě hodiny přišel do bytu Nácalových četník. Dotazoval se, zda je manžel doma. Údajně se ptal policejní ředitel, ale Květoslava Zelená nechápala, proč by se po manželovi měl shánět policejní ředitel, když byl manžel vyslán na služební cestu přímým nadřízeným. Za dvě hodiny se přišel četník znovu a po delší diskuzi se přiznal, že manžela shání gestapo. Květoslava Zelená chtěla Václava Nácala varovat: „Kolem poledne jsem se sebrala a běžela jsem na nádraží. Viděla jsem, jak můj muž vychází z nádražní haly, chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale v tu chvíli se k němu přitočili dva menší muži v kožených kabátech s tralaláčky na hlavě. Mého muže si odvedli do Lannovy třídy na gestapo. Já jsem se odebrala domů, ale než jsem přišla, tak už i u nás byli gestapáci. Když jsem otevřela dveře, tak se mi naskytl takový obrázek: u okna stál na smrt bledý můj táta, uvnitř kuchyně byla veliká kupa hraček, u ní stáli dva gestapáci a můj dvouletý synek jim říká: ‚Ještě mám velikou mašinku s takovým komínem.ʾ Zásuvky od stolu byly vytažené a skříně byly otevřené. Sebrali nám ale jenom korespondenci a nějaké časopisy s Masarykem. Já jsem plakala.“

Byla jsem zatčená a malý syn zůstal doma na gauči

Květoslava Zelená poté dostala dopis od gestapa s tím, že má manželovi přinést oblečení. Položila tak dvouletého syna na gauč a řekla mu, že se brzy vrátí. Znovu ho však spatřila až dva a čtvrt roku. Gestapo Květoslavu Zelenou zatklo a strčilo do cely: „Byla jsem zdrcená, protože jsem nevěděla, co se mnou bude. Seděla jsem v cele jenom na židli, protože kavalec byl hrozný, nebyl povlečený a já jsem se štítila si na něj sednout. Za dvě hodiny, to už musela být půlnoc, ke mně vletěl dozorce a říkal: ʿCo řveš? Tady je to ještě dobré. Až přijdeš na Pankrác, tak tě postaví čelem ke zdi.ʾ“ Dozorce Květoslavě Zelené pomohl. Dal jí papír a psací potřeby, aby mohla napsat kmotře ohledně syna.

Poté Květoslavu Zelenou transportovali na Pankrác. Zde zůstala přibližně šest neděl. Podle pamětnice bylo zdejší vězeňské prostředí čistější a také jídlo vhodnější než v Českých Budějovicích. Vězni však neměli nic na práci: „My jsme jenom seděli v cele. A to je hrozné. Byli jsme v cele tři. Naštěstí tam byla i Milena Balcarová, známá redaktorka Československého rozhlasu, která uměla nádherně vyprávět a krásně recitovat. Celou dobu nás udržovala. Bohužel zahynula v Ravensbrücku.“

Květoslava Zelená vzpomíná také na chování dozorců: „Právě Milena Balcarová měla nějakého komplice. Každé ráno cvičili vězni na appellplatz a ona tehdy měla na sobě červený puntíkatý šátek a tomu, který byl z jejího případu, šátkem zamávala. Dozorce to bohužel uviděl. Přiletěl k nám, začal křičet a jedna dozorkyně nám přikázala, abychom všechny tři stály směrem ke zdi za to, že jsme Milena Balcarovou neudali. Stáli jsme u zdi až do večera a Milena Balcarová stála obličejem ke zdi ještě celou noc.“   

Manžel spolupracoval se Sověty

Pamětnici poté transportovali do Drážďan, kde strávila rok a čtvrt ve vyšetřovací vazbě. Tam již mohla pracovat, a tak lepila pytlíky a letovala součástky do letadel. Na 29. duben 1943 dostala pozvánku k soudu. Ten se konal v Berlíně, kde se poprvé dozvěděla, čeho se týkalo její zatčení. V roce 1939 ilegálně přešlo z Protektorátu Čechy a Morava do Polska pět československý letců. Chtěli se zapojit do protinacistického odboje a v Polsku vstoupili do československých jednotek pod vedením Ludvíka Svobody. Náhle však byli povoláni k sovětskému komisaři a ten jim nabídl, že by mohli odejít zpět do protektorátu a přinášet sovětům informace o pohybu německých vojsk. Všichni souhlasili. Jedním z letců byl Jan Vycpálek, který se kamarádil a spolupracoval s Václavem Nácalem. Spolupráce manžela Květoslavy Zelené spočívala především v tom, že jako četník sloužící na dráze kreslil plánky ohledně pohybu německé armády. Jan Vycpálek pak měl v Praze falešné knihkupectví, placené sovětskou stranou, a sovětskému zmocněnci Mochovi předával informace.

Celkově bylo zatčeno přes 200 osob. Pět vězňů dostalo trest smrti. Jak Květoslava Zelená vzpomíná, jeden z nich se po obdržení rozsudku otočil a řekl, že pokud se hlava nekoulí po zemi, tak je to pořád dobré. Jednalo se o mladé kluky a z toho jeden byl údajně teprve krátce ženatý.

Dostala jsem dva roky káznice v Aichachu

Pamětnice své zatčení manželovi vyčítala: „Já jsem to manželovi měla za zlé. Prostě jsem tam nemusela být. Ale když jsem slyšela sestru Honzy, jak ho vyslýchali, tak jsem si říkala, jakým způsobem asi mohli vyslýchat mého manžela. Výslechy byly hrozné. Mě ale nebili, na mě jenom křičeli. Pořád dokolečka mi říkali: ʿVy jste to věděla, Vy jste to měla oznámit. V zatykači jste měla uvedeno, že jste věděla o velezrádné činnosti a včas jste to orgánům neoznámila.ʾ“  

Květoslava Zelená byla odsouzena ke dvěma rokům káznice. Manžel měl dokonce návrh na trest smrti, nakonec jej odsoudili na patnáct let káznice. Pamětnici poté transportovali do bavorského Aichachu a Václava Nácala do Kaisheimu.

Trest si Květoslava Zelená odpykávala pouze uvnitř cely. Jednoho dne jí sice bylo nabídnuto, že může nosit vězňům vodu a tedy i chodit po chodbách, ale to nemělo dlouhého trvání: „Dozorkyně mi při tom řekla: ʿNo, nevím, váš muž jako policejní pracovník, jak jste mohli zradit svou vlast?ʾ Já jsem jí řekla: ʿMy jsme nezradili svou vlast, my jsme zradili Německo.ʾ Tím skončila má práce na chodbě a musela jsem zase sedět v cele.“  

V Aichachu však mohla chodit do kostela a setkávat se zde i s jinými vězni. Pamětnice vzpomíná, že různí vězni se k sobě chovali odlišně a že kriminálníci se od politických vězňů distancovali. V listopadu 1943 měla být Květoslava Zelená propuštěna, ale transportovali ji pouze do městské věznice, kde čekala na odjezd do Prahy. Propuštěna byla až z Prahy v únoru 1944.

Prožila jsem i bombardování Českých Budějovic

Po svém propuštění se každých šest neděl měla hlásit na gestapu, ale tuto svou povinnost nevykonávala: „Moje spisy asi uložili a vykašlali se na nějakou ženu. Pak asi spisy dostal jiný gestapák, a když viděl, že jsem se celý rok nehlásila, tak si mě nechal předvolat. Týden nebo čtrnáct dní před Vánoci 1944 jsem tak šla na gestapo. Ten muž asi cítil, že bude konec. Já se ho ptám: ʿTo znamená, že pokud se nebudu znovu hlásit, tak mě znovu zavřete?ʾ On říká: ʿZa čtyři neděle se mi budete hlásit.ʾ Tak jsem se hlásila v lednu a jiný gestapák mi řekl, abych se hlásila za dalších šest neděl. Ovšem v březnu byly České Budějovice bombardované a zničeno bylo i gestapo. Tím to pro mě skončilo.“

Pamětnice přežila nacistické věznění, ale paradoxně mohla právě během spojeneckého bombardování přijít o život. Bydlela totiž v Českých Budějovicích u výtopny, kde dvě bomby spadly na dvůr jejího domu. Další týden se spojenecký nálet uskutečnil znova a tentokrát se pamětnice s tatínkem schovala na poli v německém kulometném hnízdě: „My jsme si tam sedli s dalšími obyvateli z našeho domu. To hvízdání bomb slyším ještě dnes. Z našeho domu běžela za maminkou dvanáctiletá holčička a tlaková vlna ji přibila na plot. Zemřela. My jsme byli potlučení, protože vlna vždycky nazdvihla drn a hodila ho na nás.“

Zdá se mi, že vlastenectví upadá

Manžel byl v Kaisheimu osvobozen americkou armádou a domů se vrátil až v červenci 1945. Syn ho vůbec nepoznal, Václav Nácal byl pohublý. Květoslavě Zelené se po válce narodila ještě dcera Olga. Pamětnice našla zaměstnání na pozici sekretářky na odboru zemědělství krajského národního výboru. Zde pracovala přibližně do roku 1966 a poté přešla do podnikového ředitelství zemědělského zásobování a nákupu. Manželství s Václavem Nácalem se rozpadlo a Květoslava Zelená se podruhé vdala. Pamětnice na závěr dodává: „I když jsme v Evropské unii, tak se mi zdá, že vlastenectví upadá. Dříve dovedli lidé za vlast položit život. Zdá se, že se to dnes vytrácí a to je mi líto.“