Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Zelený (* 1924  †︎ 2018)

• narodil se 1. prosince 1924 v Praze

• otec ruský legionář

• římskokatolická rodina

• 1934 vstup do skautského oddílu Legio Angelica

• zákaz činnosti Junáka za protektorátu

• nucené nasazení v Norimberku – Hermann Göring Werke

• spolu s dalšími nasazenými útěk přes Čechy do Rumunska a zpět

• 15. května 1945 založil skautský oddíl Maják (později středisko)

• 1951 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• 1960 na amnestii podmínečně propuštěn

• 1968 se podílel na znovuobnovení Junáka

• zemřel 21. února 2018

Dětství a první skautské krůčky

Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince roku 1924 v rodině ruského legionáře Františka Zeleného. Se svou rodinou bydlel v pražském Podskalí a zde v okolí Karlova náměstí také strávil velkou část svého dětství i mládí. Zdeňkovi rodiče byli věřícími katolíky a tuto víru předali i svému synovi. Rodiče také svého syna přivedli ke skautingu – Zdeňkova maminka se znala s manželkou zakladatele českého skautingu Antonína Benjamína Svojsíka. Skautské ideály však oslovily nejenom ji, ale i Zdeňkova tatínka, který nakonec rozhodl: „Tak, kluku, půjdeš asi do oddílu.“ A tak roku 1934 malý Zdeněk vstoupil do 51. skautského oddílu sboru Legio Angelica, který působil v Emauzích.1

Oddíl vedl benediktin páter Metod Klement, kterého Zdeněk označuje jako svého druhého otce. Během školního roku se tyto oddíly věnovaly běžné skautské činnosti, mimo to jejich členové chodili ministrovat do Emauz či jiných farností, kde se tak potkávali s dalšími chlapci z tohoto sboru; v létě pak vyráželi na tábory, aby „to, co se naučili přes rok v klubovně, mohli využít a reprodukovat“.  Zdeňkův oddíl vyrážel na tábory spolu s dalšími skupinami k Bechyni, kde, jak říká, mohla díky náklonnosti místního „knížete“2, Alfonse Paara, vzniknout v podstatě „skautská rezervace“. Tento majitel bechyňského polesí „všechny volný louky bezplatně pronajal spřáteleným oddílům – tam jsme tábořili všichni, ať už to byli pěšáci, vodáci, starší, mladší… On dal k dispozici poslední – to znamená od místa, přes dřevo, přes louku, přes potraviny… Vše, co přišlo na scénu a měl možnost to poskytnout taky těm někerejm vyzáblejm pražskejm kloučkům, tak dal samozřejmě k dispozici.“

Zdeňkův skautský i „civilní“ život za protektorátu a během války

V létě roku 1940 byl tábor, který pořádal Zdeňkův oddíl, stejně jako tábory dalších oddílů zrušen. Pamětník vzpomíná na knihu pátera Klementa, který se měl k celé této nešťastné situaci vyjádřit takto: „Kluci byli rádi, že se zachránili v holých trenýrkách a že mohli utéct ke svým mámám, domů se vrátit.“ Na toto období počátku války vzpomíná Zdeněk jako na dobu velmi nepříjemnou − tehdy začala nejistota, zatýkání, gestapo, koncentráky…Dne 28. října byla pak junácká organizace definitivně rozpuštěna, někteří skauti však i přesto dál pokračovali v činnosti, dle Zdeňkových slov se jednalo především o pomoc rodinám, jejichž členové byli zatčeni, tedy přenášení zpráv, finanční sbírky atd.

Ve skautské činnosti Zdeněk za protektorátu pokračoval v rámci Klubu českých turistů. Schůzky se konaly za velké podpory rodičů členů, kteří poskytovali prostory k setkávání – postupně tak navštěvovali byty jednotlivých členů: „Bylo nás dost, takže než jsme obešli za půl roku Prahu, tak jsme se nestali nijak nápadnými. I když to samozřejmě nešlo tak jednoduše, musel se člověk ohlížet, jestli někde nekouká nějaký ‚starosta‘ z okna.“

V rodině Zelených se nelegálním schůzkám nevěnoval pouze Zdeněk. Pamětník také vzpomíná, že během války se u nich v bytě díky otci, který byl ruským legionářem, scházeli různí lidé: „Tatínka jsem se ptal: ‚Kdo je tendleten pán?‘ – ‚Jo, to je bejvalej generál. Víš, to si ale musíš nechat pro sebe.‘ Museli jsme se učit mluvit tak, aby ta pravda zůstala v nás, ale abychom neuškodili těm dotyčným nebo tomu okolí.“

Vznik protektorátu a válka ovlivnily také Zdeňkův osobní,  a to v prvé řadě studijní život. Původně měl v plánu nastoupit na střední lesnickou školu do Písku,3 vzhledem k situaci ve státě to ale nebylo možné. Zdeněk tak začal studovat zbrojní průmyslovku, specializoval se na výrobu loveckých zbraní. Láska k tomuto oboru ho pak, dle jeho slov, provázela i dalším životem: „Celoživotně, pokud to režimy dovolily, jsem se věnoval zkoušení nových loveckých zbraní, což vyžaduje péči, aby si byl majitel stoprocentně jistý při výkonu myslivosti.“

Do Říše, Rumunska a zpět

Po dokončení školy byl Zdeněk Zelený nuceně nasazen na práci do říše − koncem roku 1943 odjel do Norimberka, kde nastoupil do závodu Hermann Göring Werke4,5. Komplex, kde Zdeněk pracoval, se dle vyprávění skládal z fabriky a z malého lágru, který sestával ze čtyř nebo pěti baráků, a každý tento barák sloužil jako ubytovna pro pět set až šest set lidí. Pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách. Pamětník vzpomíná na říšského Němce, který působil jako jeho dohled, označuje ho za „hodného pána, dědu“. 

Během jednoho z náletů na Norimberk a závod byla zničena i budova, ve které se nacházela kartotéka nuceně nasazených. Zdeněk ještě s několika dalšími využil této situace a rozhodl se utéct. Vrátného podplatili cigaretami, aby zničil „šuple, kde byly jejich jména“. Před rozbřeskem se pak vydali směrem k hranicím. „Nebylo to jednoduché, protože všecko hlídali starý vojáci, takoví vousatí, vysloužilí. A hlídali tratě, hlídali nádraží, hlídali spoje, kterými bysme bývali potřebovali jet. No a co jsme mohli dělat? Jedině jsme šli v noci a ve dne jsme spali.“ Cesta k hranicím trvala zhruba pět dní, nejobtížnější ale byl jejich přechod – ten se nakonec zdařil až na třetí pokus.

Zdeněk doma nepobýval ani jeden den, když se od tatínkova známého rodiče dozvěděli, že policie ví o návratu jejich syna do Prahy. Tato informace na pamětníka, dle jeho slov, zapůsobila „jako zpráva mezi oči“. Zdeňkovi tak nezbylo nic jiného než se schovávat. Zhruba deset dní se ukrýval v díře způsobené spadlou bombou v místech, kde se dnes nachází Tančící dům.6 Spojil se také se svými přáteli − spoluuprchlíky z nuceného nasazení a společně se vydali znovu na cestu.

Skupinka tedy opět pěšky a po nocích putovala. Chlapci se postupně přes Slovensko a Maďarsko dostali až do Rumunska. V orientaci jim pomáhala jen Zdeňkova malá „buzolka“, mapu ani předchozí znalost terénu neměli. Situaci jim stěžovala i skutečnost, že ani jeden z nich neovládal rumunštinu. Cestou se živili, jak se dalo. Pamětník tak například vzpomíná, jak chytali naftu, kterou následně prodávali místním hospodyním, jak se u moře z nouze naučil kovat dobytek a jak s místními rybáři chytali ryby. Posléze se ale začala přibližovat fronta, a tak se chlapci vydali na zpáteční cestu. S postupující frontou i se stupňujícími se boji byla cesta velmi obtížná, Zdeněk i ostatní měli neskutečné štěstí, že se nedostali do žádného konfliktu. „Museli jsme těžce kličkovat, jen taktak, že jsme tam nespadli do nějaký pasti.“

Po návratu do Prahy se tatínkovi podařilo pro Zdeňka získat místo ve Waltrovce v Jinonicích, kde se opravovaly letecké motory. Tak přečkal v Praze až do květnového povstání roku 1945. Během něj se mu povedlo odzbrojit posádku německého auta těžítkem ve tvaru pistole: „V pětačtyřicátém roce, když utíkali Němci, jsem měl doma těžítko – vzal jsem si ho a ze srandy jsem šel tady na křižovatku Ječný a Karlova náměstí. Jel tam s autíčkem, co někde šlohnul takovej lajtnant, wermachťák. Tak jsem na něj namířil, spíš ze srandy, ale přece jenom se to povedlo – on tak vyděšeně koukal a furt se rozhlížel.“

Skautování po válce

Po válce se Zdeněk opět pustil do skautské činnosti a spolu s dalšími bratry se tak odhodlal k naplnění slibu, který za protektorátu dali páteru Klementovi: „Slíbili jsme, že když to bude možný a když na to budeme mít, že založíme skautský oddíl, skautskou družinu podle našich možností a že soustředíme mládež v tom duchu a že musíme předat to, co jsme dostali od něj a od jeho společenství – po čtyřicátém pátém roce jsme páterovi zasalutovali a ten založil Mawadani, ten založil Maják, ten založil Blaník… Myslím, že každý, kdo slíbil, tak splnil.“ Zdeněk Zelený tak 15. května 1945 soustředil patnáct chlapců a založil skautský oddíl, který se pak o pár měsíců později rozrostl ve středisko. Těsně po válce skauti dle Zdeňkových slov pomáhali, kde se dalo: „Nastoupili do charity. Kdo uměl vařit, tak se chytil kastrolu a začal vařit, pod dozorem nějaký samozřejmě odbornice; anebo nějací skauti byli vyspělí a uměli udělat úplně hotelový hostiny, ale z ničeho.“

První „klubovnou“, kterou oddíl vedený Zdeňkem využíval, se stal vypuštěný bazén na Karlově náměstí. Až posléze se Zdeňkovi povedlo pro schůzky sehnat regulérní prostory v Ječné ulici. Do těchto nových kluboven jeden ze skautů přivedl i svého neslyšícího bratra Pepíka. Zdeněk posléze nově příchozímu nabídl, aby si pozval kamarády ze školy, z Ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici. „A tak odtamtaď si (Pepík, pozn. ed.) přivedl během čtrnácti dnů asi dva kamarády. No, ale asi během měsíce jsme měli sedmačtyřicet chlapců, kteří byli neslyšící.“ A tak od Pepíka začala pamětníkova práce s neslyšícími dětmi. Vzpomíná, že ze začátku bylo pro něj vše složité: „Byl jsem rád, že se začínají o tuto věc zajímat, ale neuměl jsem ani slovo odezírání, ani jeden znak jsem neuměl, nic. Takže jsem si na sebe ušil takový bič, že jsem se to musel učit.“  Skautům i jejich vedoucímu však vycházel vstříc jak ředitel ústavu v Holečkově ulici, tak i řádové sestry de Notre Dame, které tam s chlapci pracovaly – oddílu tak půjčovaly k různým aktivitám například tělocvičnu, zahradu… Řádové sestry pak pro chlapce ušily i skautské kroje.

V létě se Zdeňkovi i přes nedostatek vybavení povedlo uspořádat tábor nedaleko Sázavského kláštera. Příliv členů do skautského hnutí byl obrovský a pamětník jej ze své osobní zkušenosti popisuje takto: „Tak ten měl bratrance, ten měl bráchu, ten měl kámoše ze školy, z gymplu a tak dále… Takže přece jenom jsme začátkem září v pětačtyřicátém roce pomýšleli, že založíme středisko.“ Roku 1946 byly uspořádány již dva tábory na Šumavě a je jistě zajímavé, že svou pomocí se zásobováním opět přispěl Alfons Paar.

Zdeněk se však nevěnoval skautingu pouze v Praze, vzpomíná také, jak společně se svým přítelem páterem Jeřábkem objížděli na kolech celou republiku a pomáhali se zakládáním oddílů na jiných místech. Páter Jeřábek se později rozhodl se z jedné takovéto cesty nevrátit a odjel studovat do Itálie. Zdeněk však v zakladatelské činnosti pokračoval dál. Na otázku týkající se průběhu celé akce pak odpověděl: „Měli jsme vyhlídnutý dva tři typy mládenců ze starších tříd, kteří věděli, o co jde, anebo měli o to eminentní zájem. Tak z těch se stali zástupci vedoucích. Sehnali jsme jim materiál na čekatelský zkoušky a potom na vůdcovský. No a já jsem potom jezdil s některejma mládencema a dělali jsme rádcovský kurzy. No, nebyli jsme jednu neděli doma.“ Někteří chlapci na kurzy také dojížděli a znalosti, které na nich nabyli, pak předávali doma dalším zájemcům, což následně vedlo k rozvoji celé organizace. Roku 1946 pamětník nastoupil vojenskou službu na generálním štábu armády, a vedení oddílů tak musel přenechat svým zástupcům.7

Zdeňkovo putování komunistickými věznicemi

Postupující mocenský boj ve státě se promítal i do skautské organizace. V únoru roku 1948 v rámci Junáka vznikl Ústřední akční výbor a postupně docházelo k omezování skautské činnosti. Junácká organizace byla následně plně podřízena SČM8 a oddíly, které se odmítaly podrobit nadcházející situaci, byly v podstatě nuceny se rozejít − začala tak postupná likvidace celého hnutí. Nakonec se 1. ledna roku 1951 rozhodlo ČSM9 skautskou organizaci oficiálně rozpustit.10 Zdeněk Zelený se v tomto období díky vojenské službě pohyboval v zahraničí, a tak přiznává, že není schopen podat přímé svědectví k situaci v Junáku kolem roku 1948. Z osobní zkušenosti ale dodává, že „přece jenom Jidáši se našli – nebylo jich tolik, ale bohužel jejich působení se přeneslo i do kriminálu, kde byli někteří jako bonzáci“.

„Pak najednou přišel třináctý leden a přišlo šest estébáků v kožených kabátech a řikaj: ‚Pudete s námi.‘ A tak jsem šel s nima, no a ta návštěva trvala deset let.“ Zdeněk Zelený byl 13. ledna roku 1951 zatčen, následně vyšetřován a jako mnozí další odsouzen ve vykonstruovaném procesu.11 S vyšetřováním a výslechy se pamětník setkal znovu roku 1955 při svém věznění v ruzyňské káznici, tehdy byla na Moravě „odhalena“ skupina skautů a teologů a vyšetřovatelé se proti nim snažili získat usvědčující důkazy. Myslím, že o tom, jak se pamětník staví ke svému věznění a záležitostem, které ho při něm potkaly, velmi přesně vypovídá motto, které jsem z jeho vyprávění vybrala k uvození celého textu: „Osobně nerad vykládám, nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev, protože to si každý prožil – má na to svůj názor, svoje zážitky, následky. Vykládat o tom, ono to odsuď jde taky špatně ven.“

Zdeněk Zelený mezi léty 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Sice „nerad vykládá“ o konkrétních detailech svého utrpení, na druhou stranu se ale umí rozpovídat při popisu každodenního života, který muklové prožívali, což je neméně zajímavé. Velmi barvitě tak například líčí, jak v mírovské věznici loupali cibuli, kterou jiní vězni posléze kradli, aby se najedli: „Ta cibule byla oloupaná – tu si dávali ke kafi, k chlebu… Ta se posílala oknem mezi mřížema…, tam byli provazáři, kluci odsouzení k provazu, tak těm se do kapesníčku zavázalo pět, šest cibulí a po šňůře, kterou jsme vytáhli z deky, jsme jim to pustili... A ti si dávali s libostí cibuli, protože tam  zelenina, vitaminy neexistovaly.“ Zdeněk se také zmiňuje, jaká byla ve věznicích strava a jak probíhaly vycházky na dvůr. Na Mírově také pamětníka mohli poprvé navštívit jeho rodiče: „Tam jsem měl poprvé po dvou letech návštěvu. Dva roky nevěděli rodiče, co se mnou je, akorát když mě svlíkli z civilu a poslali domů hadry moje civilní, tak to doma dostali a nevěděli… jsem živej, mrtvej, nebo něco takovýho.“ Na mírovskou káznici Zdeněk také vzpomíná v souvislosti s tím, jak se ve věznicích dařilo udržovat náboženský život – po svém zatčení tam zažil i štědrovečerní mši svatou: „Tak jsme od pekařů sehnali rozinky. Ty jsme vymačkali a měli jsme víno – bylo to pár kapek, ale k celebrování to stačilo. To víno jsem schovával do papírovejch špulek od nití, který jsem napouštěl voskem a pustil jsem to do tý vody (do nádržky s vodou, která byla na cele, pozn. ed)12... Tu skříňku jsme sundali, položili na kavalec, dali jsme na to ručník – to byl oltář. Lžíce byla paténa…František13... když celebroval, měl proslov a promluvu, tak na to do smrti nezapomenu – to byla nádhera. Bylo to po večeři štědrovečerní, kdy jsme měli slaného slanečka bez pití, bez chleba, bez vody.“

Zdeněk Zelený strávil nějaký čas svého věznění i v pracovních lágrech. Pro práci v těchto táborech byli muklové vybíráni na základě zdravotního odvodu. „Večer, bylo asi půl desátý, když jsme skoro leželi, přišli bachaři v bílejch pláštích – to si oni potrpěli, a (přikázali, pozn. ed.): ,Tady se postavte do řady, mlčte.‘ Teď se mě ptali: ‚Jste schopen samostatný chůze?‘ Řekl jsem: ‚Jsem.‘ No chodil jsem, co jsem měl řikat. ‚No dobrý, schopen.‘ A pak jsme se dozvěděli, když odcházeli z cimry, že jsme schopní pracovního transportu na Jáchymovsko.“ Režim v lágru pak pamětník popisuje jako „volnější, ale drastičtější“. Vězni tam přežívali v nevyhovujících podmínkách – neměli dostatek stravy, možnost umýt se ani dostatečnou zdravotní péči. Přitom museli fárat do podzemí a pracovat. Odpočinku se však nedočkali ani po šichtě – to je čekal nástup na brigádu, která spočívala například v nesmyslném přemisťování hald vytěžené hlušiny o sto metrů dále nebo v prošlapávání cesty ve sněhu pro dozorce.

Ve skautování pokračoval Zdeněk i během svého věznění: „Člověk, když přijel nový autobus s muklíkama někde z Mírova nebo z Jičína… Tak jsme se dívali po těch ksichtech, jestli tam není někdo známej. Tak samozřejmě vždycky se tam někdo někde objevil. No a skautíků bylo dostatek, tak hned jsme se postarali, protože ten dotyčnej, když přijel, tak byl… zmrzlej, unavenej, nevyspalej. Tak vždycky jsme sebrali mezi sebou z dvanácti dek, chleba jsme ukrojili porci a dali jsme mu cigarety, tabák, když kouřil. Takže jsme se o něj postarali… Když šel na cimru, tak jsme mu říkali: ‚Hele, pozor, tam jsou bonzáci, to je křivák, to je křivák…‘ Když dělal, tak jsme mu zařizovali, aby se dostal s námi do skupiny, do party.“ Dle vyprávění Zdeňka Zeleného se aktuální politická situace v chování dozorců odrazila pouze během maďarského povstání roku 1956. Pamětník tehdy pobýval ve vězení v Opavě. Tamější „bachaři“ se dle jeho slov chovali nervózně a nosili v rukách noviny. Poté, co komunistická strana v Maďarsku povstání porazila, tak dozorci noviny schválně zapomínali u vězňů, aby si i oni o tomto vítězství mohli přečíst. Většinou se však napětí a poměry v káznicích proměňovaly dle nálad dozorců a jejich nadřízených.

Propuštění, a co dál?

V květnu roku 1960 se Zdeněk po devíti letech dočkal na základě amnestie propuštění: „Já jsem v tu dobu byl v Opavě ve věznici… Když to přišlo, tak přijel takovej hejsek prokurátor – to jsem viděl poprvé prokurátora vůbec ve věznici. Přišel a tam nám začal něco číst. My jsme tomu vůbec nevěřili…. Tak potom začali jména opakovat, tak nás pojmenovali. (...)  Protože nepustili všecky, tak druhým zavřeli kobky a nás nahnali do obchodního domu… Já jsem neměl nic, musel jsem si koupit od fuseklí všecko.“ Z Opavy pak byl pamětník spolu s dalšími přepraven vlakem do Prahy. Doma ho s radostí přivítali rodiče: „Domů jsem přišel, bylo asi sedm hodin večer. Naši mě vůbec nečekali − tomu nikdo nevěřil. No a tak jsme seděli, maminka tam seděla a děda, a do rána do pěti hodin jsem musel s nima vykládat.“

Dle Zdeňkova vyprávění společnost přijala propuštěné vězně velmi otevřeně a „sympaticky“. Problémy však nastaly, když si pamětník začal hledat pracovní místo – kvůli dlouhému pobytu ve věznicích a pracovních lágrech byl jeho zdravotní stav špatný. Jako bývalý mukl měl nárok pouze na práci horníka, bílého zedníka ve vysokých pecích, anebo „dopraváka“. Všechna tato zaměstnání však byla absolutně nevhodná pro někoho se Zdeňkovým zdravím. Nakonec se mu však podařilo „ukecat paní doktorku“ a díky známému získat dělnické místo v modřanských strojírnách.

Všechny věci, které pamětník vlastnil, mu byly při zatčení zabaveny, a tak po návratu z vězení neměl ani oblečení. Do jisté míry Zdeňkovi v jeho situaci opět vypomáhali skauti: „Asi druhý den večer zazvonili u dveří skauti a přinesli mi balík se šatama, balík s botama, nový šaty, nový boty… Tak ty skautíci hned se přihlásili, hned se to potom rozkřiklo, tak k nám začali jezdit – ten přinesl pytlík pomerančů, ten přinesl tohle, ten tamto.“ Skauting dle Zdeňka Zeleného poté probíhal „čistě na soukromé bázi“, kdy se spolu s ostatními neoficiálně scházeli a podnikali různé výlety a připravovali se na dobu, až se své činnosti budou moci věnovat otevřeně.

Po propuštění byl Zdeněk nadále sledován StB, a jak sám říká, musel se chovat opatrně, a to především z toho důvodu, že jeho věznění bylo sice ukončeno na základě amnestie, ale toto propuštění bylo pouze podmínečné, s podmínkou trvající po deset let. Vedle skautů mu však v jeho situaci pomáhali například i spolupracovníci v továrně, kteří ho upozornili na skutečnost, že je mu na pracovišti věnována „příliš velká pozornost“. Zdeněk se tak rozhodl změnit zaměstnání a začal pracovat u Staveb silnic a železnic. Tuto nesnadnou situaci „přečkal, no a pak jsme znova za tvrdýho režimu tvrdě skautovali“. Celé středisko si tak kupříkladu během výletu na Šumavu obnovilo své skautské sliby. V pozdější době se Zdeněk Zelený nedostal již do žádného konfliktu s režimem či StB a nadále se věnoval skautingu. Jeho aktivní zájem o tuto činnost jistě potvrzuje i jeho podíl na obnově celého hnutí po roce 1968 a následně i v devadesátých letech.14

Konkrétní číslo zmiňovaného oddílu jsem převzala z knihy Kruté století (Drda Adam – Kroupa Mikuláš, Kruté století. Kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století, Praha 2008, s. 133).

Šlechtické tituly se na našem území v tehdejší době již neužívaly. Zdeněk Zelený však takto Alfonse Paara ve vyprávění označuje.

Oficiální název školy byl v tehdejší době Vyšší lesnická škola. Zdeněk Zelený užívá pro pojmenování této školy názvu akademie.

Oficiální název závodu byl Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“.

Pamětník v nahrávce nezmiňuje daný rok − ten i fakt, že k nasazení došlo až po dokončení školy, jsem převzala z knihy Adama Drdy a Mikuláše Kroupy (Drda Adam –  Kroupa Mikuláš, Kruté století, s. 134).

Dle nahrávky Zdeněk Zelený tuto událost klade mezi nucené nasazení a cestu do Rumunska. V knize Kruté století je však tato událost zmiňována až k únoru roku 1945(Drda Adam – Kroupa Mikuláš, Kruté století, s. 134).

Rok, kdy se tak stalo, jsem převzala z knihy Kruté století (Drda Adam –.Kroupa Mikuláš, Kruté století, s. 135). Zdeněk Zelený jej přesně v nahrávce neuvádí.

Svaz české mládeže.

Československý svaz mládeže − vznikl v dubnu roku 1949 sloučením SČM (Svazu české mládeže) a SSM (Svazu slovenské mládeže), viz Břečka Bruno, Kronika čs. skautského hnutí, Brno 1999, s. 213.

Viz Kopt Miroslav a kol., Český skauting v dokumentech KSČ 1945-1948, Praha 2004. a Břečka Bruno, Kronika čs. skautského hnutí.

Jak uvádí Adam Drda v knize Kruté století, Zdeněk Zelený byl 29. září roku 1951 uznán vinným z vlastizrady a vyzvědačství a obdržel patnáctiletý trest odnětí svobody a peněžitou pokutu (Drda Adam – Kroupa Mikuláš, Kruté století, s. 136).

V této první části citace se Zdeněk Zelený vyjadřuje zřejmě obecně k tomu, jak se jemu a jeho spoluvězňům dařilo shánět věci potřebné k celebrování mše svaté, nejenom tedy pouze ke štědrovečerní mši roku 1951.

Jedná se o kněze Františka Kohlíčka, se kterým byl Zdeněk Zelený vězněn na Mírově.

V nahrávce se Zdeněk Zelený zmiňuje pouze o obnově Junáka po roce 1968. Informaci, že se této činnosti věnoval i v 90. letech, jsem převzala z knihy Kruté století (Drda Adam – Kroupa Mikuláš, Kruté století, s. 144).