Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Myra Zelinková (* 1938)

• narozena 29. června 1938 ve Zlíně do česko-židovské rodiny

• za války ukrývaná u cizích lidí ve Zlíně

• babička Bedřiška Weissová zavražděna v Osvětimi

• matka se skrývala před transportem v nemocnici

• otec v letech 1944 až 1945 internován v táboře v Postoloprtech

• nucena studovat geologickou průmyslovku, nedokončila ji

• odmaturovala na jedenáctiletce v Poděbradech, kam se přestěhovala kvůli nemocnému srdci

• nemohla studovat humanitní vysokou školu

• po revoluci pracovala pro Československou obec legionářskou, Židovskou obec v Praze, Ukrývané dítě a WIZO

Myra Zelinková se narodila 29. června 1938 ve Zlíně. Matka pocházela z židovské rodiny, otec z křesťanské. Rodiče dali své dceři jméno Myra, které je aramejského původu, v překladu znamená zázrak a je variantou českého jména Marie. Ve Zlíně bydlela se svými rodiči a babičkou, dědeček zemřel dva týdny před jejím narozením. Když byly Myře Zelinkové tři roky, nechali ji rodiče pokřtít.

První vzpomínky z dětství se jí pojí především s maminkou a babičkou, protože otec pracoval v Baťově podniku a hodně cestoval. Především si vybavuje, jak měly obě ženy neustále uplakané oči a jak babička dostala v roce 1943 povolání do transportu. „Maminka přijela, byla zima, strašně plakala a já povídám: ‚Kde je babička?‘ – ‚Šla do transportu. Jela do Terezína.‘“ Na povolávacím lístku, který jí po babičce zbyl, je uvedeno, že týden poté odjela do Osvětimi. Tam byla zavražděna hned po příjezdu v plynové komoře.

Dostala jsem facku, až jsem přeletěla celý pokoj

Myra Zelinková si také vzpomíná na návštěvu dvou mužů v kožených kabátech a kloboucích, které zastihla doma v pokoji s plačící maminkou. Začala proto na ni volat a rozeběhla se k ní. „A dostala jsem šílenou facku, až jsem přeletěla přes celej pokoj u nás v jednodomku. Tak jsem se vzpamatovala, letěla jsem zase, křičela jsem: ‚Mami!‘ a dostala jsem další.“ Víc si z té situace nepamatuje, jen následnou bolest celého těla a plačící maminku, která ji utěšovala. Krátce poté ji maminka jednoho večera odvedla k cizí ženě. „Taky se našli slušní lidi, kteří mě ukryli. A střídavě jsem byla u různých lidí, ale to si nepamatuju. A moje matka se zachránila tak, že ředitel Baťovy nemocnice byl věřící křesťan, který zachraňoval lidi, a ona byla hrozně operovaná, úplně zbytečně.“

Otec pamětnice pracoval v tu dobu na pobočce Baťova podniku v Praze, ale protože se odmítl se svou židovskou manželkou rozvést, internovali ho v koncentračním táboře v Postoloprtech, který byl od roku 1943 vyhrazen pro židovské míšence a lidi ze smíšených manželství. V polovině dubna 1945 se údajně účastnil vzpoury tamních vězňů.

Myrinko, pojď

Během let, kdy Myru Zelinkovou schovávali cizí lidé, se nestýkala s žádnými vrstevníky, především z obavy, aby děti její úkryt nevyzradily. Z té doby si pamatuje, že jí sice nedávali moc jídla, ale zato ji naučili číst, aby se nějak ve svém úkrytu zabavila. Jedna z žen, u které byla ukrytá, ji na podzim roku 1944 odvedla do zlínské Bartošovy základní školy. Myra vzpomíná, jak byla z plné školní třídy udivená, protože vůbec nebyla zvyklá být mezi dětmi. „Najednou se otevřely dveře, přišel ředitel ještě s někým a něco si šeptali. Najednou říká: ‚Vstaň!‘ Tak jsem vstala. ‚Ven!‘ A ta paní, ke které mě dali, povídala: ,Myrinko, pojď.‘ A to jsem se dozvěděla asi v roce 1990, její dcera mně řekla, že maminka mě měla odvést někam. Ona mě tam neodvedla a odvedla mě k sobě. Oni měli vilku a tam jsem byla v jednom pokojíku schovaná a nesměla jsem vůbec ven.“

Strýc z Izraele

Do školy začala chodit o rok později. Všichni spolužáci se na ni zvědavě dívali a obtížně si v kolektivu nacházela kamarády, protože měli jiné zážitky, nosili i jiné svačiny do školy, a jak dodává, neměli jako ona uplakanou maminku, která se po válce zhroutila. Ve Zlíně bydlela do konce roku 1947, kdy se s matkou přestěhovala do Prahy na Letnou k rodině strýce, maminčina bratra.

Strýc byl právník a ještě těsně před začátkem války se mu podařilo dostat vízum do Indie. Tam ale nedorazil, protože se cestou v Terstu rozhodl odjet místo toho do bývalé Palestiny, dnešního Izraele, území tehdy pod správou Velké Británie. Našel si tam práci jako brusič diamantů, oženil se a založil rodinu. Jak pamětnice poznamenává, během války se měl údajně zapojit do bojů u Tobruku.

Strýc se v Palestině oženil a založil rodinu, po válce se vrátili do Prahy. Pamětnice uvádí, že příbuzenství s „exotickou“ rodinou se promítlo i do jejích kádrových materiálů, které měly vliv na další možnosti studia. V červnu 1967 během takzvané šestidenní války dostala strýcova rodina náhle povolení odjet do Izraele. „V pátek dostali vyrozumění, že se musejí do týdne vystěhovat. I s dětmi, okamžitě.“

Buď na průmyslovku, nebo se ani nevyučíš

Myru Zelinkovou od dětství bavilo číst knihy a psát slohy. Když se hlásila na střední školu, na kterou chtěla, nedostala přihlášku. „Pár dní před začátkem nového školního roku večer přišel ředitel té školy, na to nezapomenu. A řekl: ‚Od prvního září nastupuješ na geologickou průmyslovku.‘ Já povídám: ‚Ne.‘ A on povídal: ‚Tak se nevyučíš. Ani se nevyučíš. Půjdeš rovnou do pracovního procesu.‘ Protože strejda bojoval na špatný straně nebo si dovolil přežít. Já nevím proč, oni mi to nikdy nezdůvodnili.“ Na geologickou školu tedy nastoupila, ale kvůli těžkým předmětům, jako byla chemie, ji nedokončila a díky známému přestoupila na jedenáctiletku.

V té době ovšem onemocněla těžkou revmatickou horečkou a dlouho nemohla chodit do školy. Z toho důvodu ji vyloučili ze školy, po odvolání na ministerstvo školství ji ale museli přijmout zpět. Kvůli nemocí oslabenému srdci nakonec přestoupila do Poděbrad na jedenáctiletku, kde i odmaturovala. „Pan ředitel mi řekl: ‚Nedostaneš se na žádnou školu.‘ A já jsem říkala: ‚Ale já... co budu dělat?‘ – ‚No, buď pomocná dělnice do skláren, nebo pomocná dělnice do družstva Polaban.‘“ Nakonec jí ředitel nabídl studium na vysoké technické škole v Brně, což odmítla, a nastoupila do práce.

Myra Zelinková se ke svému židovskému původu vždy hlásila, například když vysvětlovala původ svého netradičního jména, ale často se setkávala u lidí s antisemitismem. „Jednou jsem nafackovala jednomu komunistovi, kterej mi řekl, že jsem Židovka, kterou tady bohužel Hitler zapomněl.“ Židovský původ také ovlivňoval její pracovní zařazení, což jí tehdy potvrdil i jeden kádrový pracovník. Vzrůstající antisemitismus ve společnosti pociťuje i dnes, například v běžné komunikaci se sousedy, kteří mluví hanlivě o lidech židovského původu, protože jim podle ní závidí.

Bylo nás hodně, teď už se nás sejde nanejvýš deset

Po sametové revoluci začala pracovat pro Československou obec legionářskou, kde měla na starost jednotu v Praze 7, pro Pražskou židovskou obec, ukrývané děti a WIZO – Mezinárodní ženskou sionistickou organizaci. V současnosti se pravidelně každý měsíc schází se ženami z WIZO, které přežily koncentrační tábory. Je z nich nejmladší, a jak poznamenává, na schůzky před deseti lety chodily desítky těchto žen, ale dnes už se jich schází maximálně deset.

Na těchto schůzích pamětnice vyslechla od různých žen jejich životní příběhy. „Jedna paní mi říkala, že byla v Osvětimi a měla tříletou holčičku. Tam byly ohromný ohně a to živý dítě tam hodili. No a gestapáci jí drželi tu hlavu tak, aby to dítě viděla, jak křičí. Tam byl strašnej křik – a venku hrála hudba složená z Židů a hráli na dechové nástroje, aby překřičeli ten křik… A já když vidím malé děti, tak si na to vzpomenu.“

Pamětnice bydlí v Poděbradech a má dceru, která žije v Praze. I když měla v roce 2014 úraz, snaží se být co nejaktivnější a stále hodně čte knihy. Její vzkaz mladé generaci zní: „Učte se, a ne to, co máte ve škole třeba, zajímejte se… A používejte slušnej slovník.“