Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dělat, dělat, dělat a být poctivý
narozena 7. ledna 1930 v Dolní Zimoři jako Slánská
vzpomínky na mobilizaci v září 1938
svědek bombardování Mělníka v roce 1945
otec v březnu 1948 zbaven komunisty zaměstnání i volebního práva
vystudovala dvouletou odbornou školu pro ženská povolání v Mělníku
roku 1950 přijata na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy
po studiích učila v Jílovém u Děčína
v letech 1960 až 1985 učila na ZŠ Odolena Voda
v srpnu 1968 zažila v Brně střelbu vojáků Varšavské smlouvy na civilisty
Dana Zemanová se za svůj život musela vypořádat s několika režimy a s mnoha ústrky. Její rodina hostila jak československé vojáky, tak německé i české uprchlíky. Tatínek doplatil na neochotu vstoupit do KSČ ztrátou zaměstnání a volebního práva, její dcery nemožností studovat. Ona sama si těžce vydobyla možnost učit a celý život narážela na skutečnost, že být nekomunistickou učitelkou v komunistickém Československu má svá úskalí.
Dana Zemanová, rozená Slánská, přišla na svět 7. ledna 1930 v Dolní Zimoři na Kokořínsku jako druhé ze čtyř dětí. Rodina bydlela v budově místní jednotřídní školy, kde tatínek pracoval jako učitel. Dolní Zimoř měla jen 25 domů, chyběla zde elektřina i silnice, vedla do ní jediná cesta hlubokým údolím. Dětství prožila Dana se svými sourozenci a kamarády venku mezi pískovcovými skalami. „Nikdo nás nehlídal a vlastně nás hlídala celá vesnice. Pamatuji si, jak jsme přeskakovali skalní průrvy a dokud jsme je nepřeskočili, byli jsme řazeni mezi malé děti. Taková zkouška dospělosti,“ vzpomíná.
V roce 1937 se rodina přestěhovala do nedaleké Býkve, kde pamětnice nastoupila do druhé třídy. Důvodem stěhování byla především snaha zajistit dětem možnost studia na lepších vyšších školách v Mělníku, než by měly v odříznuté Zimoři. Po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 poskytla škola v Býkvi útočiště nejprve českým vojákům. „Zpozdila se jim polní kuchyně, tak jim maminka vařila rajskou polévku ve velkém osmilitrovém hrnci. Střídali se u nás v kuchyni a poslouchali u toho rozhlas, který jsme měli, tehdy to byla vzácnost. Tam se dozvěděli i o mnichovské dohodě.“ Dana vzpomíná na velké rozčarování vojáků, že jsme dali zemi okupantům tak lacino. Všichni chtěli bojovat s nepřítelem a tohle vnímali jako zradu. Hned po vojácích, kteří se vrátili zpět do kasáren, dorazili do Býkve Němci z pohraničí. „Někteří utíkali před Hitlerem, ale ten jim dal záruky, že se postará o jejich bezpečnost. Tak se zase vrátili a hned je vystřídali Češi, kteří z pohraničí museli odejít často jen s malým zavazadlem a všechno ostatní tam nechali.“ Horní třídu ve škole si zabraly dvě čtyřčlenné rodiny. Místnost si rozdělili skříněmi a každá rodina obývala jednu polovinu.
Za války navštěvovala Dana Zemanová měšťanku v Mělníku, ta ale byla poslední válečný rok zavřená. Rodina díky tomu, že měla malé hospodářství, za války příliš nestrádala. Tatínek pracoval o prázdninách u sedláků na polích a děti v rámci svých možností také pomáhaly. Přesto byl většiny věcí nedostatek, včetně učebnic nebo sešitů.
Když v květnu 1945 přijely do Mělníka sovětské tanky, házeli na ně lidé v euforii květy šeříku. Radost za chvilku vystřídal strach a smutek, když se 9. května 1945 začaly na Mělník a okolí sypat ze sovětských letadel bomby. „Celou řadu rodinných domů tam srovnali se zemí. V jednom bydlela moje třídní učitelka a hned vedle bratrův kolega od firmy Vyskočil s rodinou. Schovali se ve sklepě domu, ale měli pětiletou holčičku, která ze sklepa utekla ven a ukryla se v kůlně na zahradě. Dům dostal přímý zásah. Rodiče zahynuli a přežila jen ta holčička, v letních šatečkách a s panenkou v ruce, víc toho neměla.“
Po válce se rodina přestěhovala do Želíz, kde tatínek získal místo řídícího místní dvoutřídní školy a zároveň pracoval jako správní komisař, který v pohraničí přiděloval Čechům opuštěné usedlosti po odsunutých Němcích. Dana dokončila měšťanku a přála si být učitelkou. Tatínek ale zastával názor, že žena patří k plotně a ne za katedru a nepřesvědčili ho o tom ani učitelé z měšťanky, kteří se za ním vydali na kole, aby se za Danu přimluvili. Nastoupila tedy s nechutí na dvouletou odbornou školu pro ženská povolání v Mělníku, kde se učila především domácím pracím, v roce 1947 nastoupila ještě jednoletou vyšší ženskou odbornou školu v Mladé Boleslavi. Tam ve školní tělocvičně vyslechla Gottwaldův projev v únoru 1948, když se vrátil z Hradu.
Po „Vítězném únoru“ nastaly pro rodinu těžké časy. Tatínek byl jako národní socialista zbaven hned v březnu 1948 zaměstnání a šel stavět silnici ze Zimoře do Želíz, budovat Motorlet nebo montovat sací bagry pro Sovětský svaz. Několik jeho příbuzných už bylo v té době v komunistické straně a všemožně ho přesvědčovali, aby se k nim také dal. Když vzdoroval příliš, zbavili jej i volebního práva. První volby Dany tak získaly hořkou pachuť. „Jak já jsem se na ně těšila! V lednu 1948 mi bylo osmnáct a v květnu byly volby. V té době už jsme byli přestěhovaní do Střednic a volilo se v sousedních Strážnicích, tatínkově rodné vesnici. Šla jsem já, maminka a bratr. A teď jak byla strašná fronta, tak se lidé rozestupovali a šeptali si, kdo jsme. A nikdo nevěděl, proč se to stalo, že tatínek nesmí volit. Ještě v polovině vesnice přiběhla sestřenice a říká: ‚Musíte volit veřejně, kdyby tam byl jediný černý lístek, tak to by bylo na vás!‘ V té volební místnosti seděl strýc Pepa, který už se k těm komunistům dal, tak taky: ‚Veřejně, musíte volit veřejně.‘ Takže jsme museli volit veřejně, aby celá vesnice viděla, že my jsme tam ten černý lístek nedali. To byly moje první volby.“
Tatínek pak vystřídal několik dělnických zaměstnání, než se ve strýci Pepovi hnulo svědomí a sehnal mu lepší místo na státním statku v sousední vesnici. Dana jezdila na letní brigády na Šumavu, kde byli ubytovaní kousek od hranic. Tehdy tam lidé utíkali z komunistického Československa a v noci byla občas slyšet střelba.
V padesátých letech složila Dana Zemanová tatínkovi navzdory přijímací zkoušky na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Po roce studia dostala tak jako ostatní nekomunističtí studenti umístěnku do pohraničí. Šla do Jílového u Děčína, a kdyby odmítla, školu by nesměla dokončit. Po svatbě učila krátce v Beřkovicích a poté se s mužem přestěhovala do Odoleny Vody, kde měl manžel od Aera Vodochody slíbený podnikový byt. Narodily se jim dvě dcery a v roce 1960 nastoupila jako učitelka do místní základní školy.
V srpnu 1968 si Dana Zemanová užívala s jednou z dcer slunné počasí ve Špindlerově mlýně v Krkonoších na podnikové chatě Aera Vodochody. Když je 21. srpna vzbudilo bušení na dveře, za kterými jim pan Heřman sdělil, že republiku obsadili Sověti, nechtěly mu věřit. Když si později pustily rádio, o pravdivosti jeho slov nebylo pochyb. V Krkonoších museli všichni zůstat ještě několik dní, protože silnice byly neprůjezdné. Když se pak konečně s dcerou dostaly domů, všude byli vojáci. Aero obsadili a z letadel tam vykládali techniku, v Malém i Velkém háji byli sovětští vojáci zakopaní v zemljankách. O druhé dceři, která byla tou dobou v lázních na Slovensku, neměla Dana vůbec žádné zprávy, a tak se pro ni vlakem vypravila. Cestou domů přestupovaly v Brně na rychlík do Prahy a měly několik hodin čas, než druhý spoj přijel. Rozhodly se tedy udělat si malou procházku po městě. „Když jsme přišly na náměstí, viděly jsme, jak tam běhá jedna parta mladíků a vylepuje plakáty proti okupaci, za nimi běhala jiná a plakáty strhávala. Najednou přijeli ruští vojáci a začali po nich střílet.“ Dana se s dcerou dostala co nejrychleji zpět na nádraží a v pořádku dojely domů.
Za pár dní ve škole, která se tehdy nezamykala, narazila na sovětského vojáka. „Ještě byl přípravný týden a já šla s nějakým dítětem asi do šatny a on stál pod schody s puškou s bodákem. Tak se rusky ptám, co že tam dělá, a on, že jde zatknout paní učitelku Polednovou, že si na ni děti stěžovaly, že je přísná. A já jsem tomu dítěti šeptla: ‚Utíkej pro pana ředitele.‘ A s tím Rusákem jsem se bavila a dál jsem ho nepustila. Pan ředitel přišel, a on mu to zase mlel, že jde zatknout paní učitelku Polednovou. A pan ředitel mu hezky hlasitě řekl: ‚Dokud tu já jsem ředitelem, tak tady má právo zatýkat jenom naše policie, a ven!‘ Rusáčka vyhodil.“
Rok poté čelila Dana Zemanová ve škole prověrkám. Svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale dokázala podat takovými slovy, že vedení školy nezbývalo nic jiného, než ji nechat projít. Přesto se po zbytek učitelské kariéry potýkala s nutností udělit lepší hodnocení žákům, jejichž rodiče byli v komunistické straně, nebo s povinnými projevy na školních oslavách „Vítězného února“. Do důchodu odešla v roce 1985.
Dcery kvůli svému původu nedostaly doporučení ke studiu vysoké školy, přestože se za ně Dana na školách přimlouvala. Změnu režimu v listopadu 1989 tedy vítala s nadšením. Na Jungmannově náměstí v Praze poslouchala záznam Jakešova slavného projevu z Červeného Hrádku a sbírala všude možně plakáty s revoluční tematikou. Konečně měla možnost podívat se do zahraničí i někam jinam než na veletrh do Lipska nebo na podnikový zájezd do Jugoslávie.
Celý život Danu Zemanovou drželo nad vodou heslo ‚Dělat, dělat, dělat a být poctivý‘. Základem pro ni byla vždy rodina. Všichni si vzájemně pomáhali a v těžkých časech se podporovali, jak to jen bylo možné. Dnes (2021) má Dana Zemanová několik vnoučat i pravnoučat, se kterými se snaží trávit čas. I nadále žije v Odoleně Vodě.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Magdaléna Sadravetzová)