Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zora Zemene (* 1926)

• narozena 19. května 1926 ve městě Turčiansky Svätý Martin (od roku 1950 Martin) v Žilinském kraji

• za války studovala gymnázium v Martine

• během Slovenského národního povstání se po mnoho týdnů ukrývala v lesích před nacisty

• osvobození prožila v zemljance v obci Svätý Jur u Bratislavy

• po válce vystudovala žurnalistiku v Praze

• během studií se stala členkou sociálnědemokratické strany, po jejím sloučení v roce 1948 členkou KSČ

• okolo roku 1950 se přestěhovala do Brna, kde vystřídala řadu novinářských pracovních pozic

• od 80. let, po svém odchodu do důchodu, prováděla turisty po evropských zemích, včetně těch západních

• sametovou revoluci prožila v Brně

Ráda vzpomíná na své prvorepublikové dětství, kdy se opakovaně setkávala s prezidentem Masarykem. Jenomže pak všechno ztemnělo. Za války se s nožem v ruce ukrývala před nacisty, osvobození prožila schovaná v zemljance. Po válce se jí podařilo vystudovat vysokou školu a získat vysněnou práci žurnalistky, v 80. letech pravidelně jezdila na Západ. Za své pracovní úspěchy však musela zaplatit daň – po celou dobu vlády jedné strany byla její součástí. „Byli jsme komunisté jenom v knížkách, ale ne v přesvědčení. Tehdy se z toho nedalo ven. Dalo, ale musel jste být sám. Jak jste měl děti, to bylo vysloveně pronásledování,“ vzpomíná Zora Zemene. 

Masarykovy vtipy

Zora Zemene, rozená Hedánková, se narodila 19. května 1926 ve městě Turčiansky Svätý Martin (od roku 1950 Martin) v Žilinském kraji. Matka Anna pocházela z rodiny slovenských malorolníků, otec Gustav měl české kořeny. Pracoval v pojišťovnictví, zároveň se angažoval u slovenských dobrovolných hasičů, později působil i jako jejich velitel. „Dopracoval se docela vysokého postavení, až pak Gustáv Husák mu řekl, že tam Čecha nechce,“ vzpomíná. V okolí Martina trávila dovolené klíčová postava československých dějin – v obci Bystřička, ale i přímo v Turčianskom Svätom Martine. „Znala jsem už od dívčích let prezidenta Masaryka, jezdil tam na dovolenou i rodinou. Chodil mezi nás, ale upozorňuju, že mi bylo takových sedm, osm roků. Dělal s náma vtipy, rozdával nám zákusky, ujížděl svým strážím na koni a dělal si z toho legraci. Z toho koně slézal a bavil se s náma děckama.“ Tou dobou měl prezident Masaryk již přes 80 let.

V Turčianskom Svätom Martine se Zora později setkala i s druhým československým prezidentem. „Když v třicátém osmém roce objížděl pan prezident Beneš republiku, tak v Martine mě oblékli do kroje. Byla jsem velmi dobrá žačka a do všeho jsem se cpala. […] Tak jsem měla projev, který mi někdo napsal. A potom už to všechno nabralo docela jiný směr. Zůstali jsme v Slovenském štátě,“ popisuje pamětnice. Po vyhlášení Slovenského státu a následném vypuknutí války se život v Martine proměnil. „Tu pojišťovnu [ve které pracoval otec] zrušili a musel do Bratislavy. A kdyby měl ženu Češku, tak by musel ven, ale že maminka byla Slovenka, tam zůstal v Bratislavě.“ Do 200 km vzdáleného Martina pak otec jezdil pouze na neděle. Po dalších přibližně dvou letech se za otcem Zora s matkou přestěhovaly. 

Vzala jsem akorát kabát a nůž

Citelný byl i vzrůstající antisemitismus v Martine. „Já jsem ještě chodila do školy se Židovkama, a potom už si pamatuju, že když přišlo zle na Židy, tak je vyhodili ze školy a nesměli chodit ani po hlavních třídách. Byl asfaltový chodník a vedle travnatý, a oni nemohli chodit po tom asfaltovém. Pak jsem viděla i jeden nebo dva odvozy, když připravovali s kuframa takové velké zástupy. Mám to před sebou, ale už nevím, kdy to bylo. Nikdo nevěděl, co se s nima bude dít,“ vzpomíná. Po základní škole nastoupila Zora do gymnázia v Martine. Výuka ve Slovenském státě podléhala cenzuře. „Nesměli jsme se učit o české historii a o českých dějinách. To jsme museli přelepovat stránky v knížkách. Po osvobození jsme to potom strhávali a doučovali se.“

V roce 1944 rodina bydlela v bratislavském bytě, vypuknutí Slovenského národního povstání ji zastihlo na dovolené v Martine. Otec se vrátil do Bratislavy, Zora s matkou zůstala. „Nikdo nevěděl, co bude,“ říká. Z Martina pak odjeli se strýcem do obce Necpaly. „Tam nás lidi brali k sobě domů, byli jsme vlastně utečenci.“ V Necpaloch onemocněla matka Anna úplavicí. „Uvolnili školu, tam natahali postele. Už se blížili Němci, já jsem maminku nechtěla opustit, ale vypadalo to, že mě můžou zastřelit, a že mamince, jako starší ženě, nic neudělají. Tak jsem vzala akorát kabát, nějaký šátek a jeden nůž. Ten nůž jsem měla donedávna v domácnosti. A letěli jsme dopředu někam daleko, aby nás nechytili. Už do nás stříleli zezadu. Utíkali jsme a šli ve dne v noci. Pak už se dalo jenom někde na mezi spočinout.“ 

Gottwald na náměstí řečnil, jak to bude úžasné

Dle vzpomínek se tehdy osmnáctiletá Zora během povstání ukrývala více než tři měsíce. „Já to sama nepochopím. Ten přepad, to bylo 24. srpna a já jsem přišla domů do Bratislavy zchvácená, zničená 4. prosince. Já si to sama dneska nevysvětlím, kde jsem byla. Nikde jsem nebyla. Jedla jsem, co jsem našla nebo kdo mě co dal,“ vypráví. Na útěku se musela spolehnout pouze sama na sebe: „Už jsem nikoho neměla, zbyla jsem poslední. Nevěděla jsem, co se stalo s našima, jestli maminka neumřela.“ Rodina se opětovně setkala po uklidnění situace v prosinci v Bratislavě. Ani po novém roce však v ulicích města stále nebylo bezpečno. „Každé ráno [hlásili]: ,Pozor, pozor, velké svazy nepřátelských letadel letí nad Bratislavou. Doporučujeme jít do úkrytu.‘ Takže jsme nevěděli, jestli ráno půjdeme do školy nebo do úkrytu.“ 

Osvobození prožila rodina v obci Svätý Jur u Bratislavy. „Byli jsme v zemljance, tam, jak se schovávají brambory a zelenina před zimou, aby nezmrzla. A tam jsme se my, kdo mohl, dostal do té zemljanky a nad náma Malinovského armáda – ale to bylo něco strašného. A náš tatínek říkal: ,Já zůstanu nahoře, protože ženské musí všechny pod zem.‘ Tak nás tam bylo asi 20,“ popisuje. Po válce se Zora Zemene dostala na studium žurnalistiky v Praze. „Předtím nikdy žurnalistika nebyla. Přihlásilo se nás 6000, takže jsme chodili do stanu na přednášku. Ten stan si pamatuju.“ V rámci studií absolvovala odbornou praxi v Právu lidu, novinách sociálnědemokratické strany, jíž se zároveň stala členkou. Během studií v Praze ji zastihl komunistický převrat: „Pamatuju si, jak Klement Gottwald na náměstí řečnil, jak to bude úžasné. Měl veliký tábor lidu.“

Jak jste měl děti, to bylo vysloveně pronásledování

„Tehdy to vypadalo, že komunismus bude spása, po všech těch věcech, které Československo prodělalo. Tak tomu lidi i dost věřili. Neměla jsem vysloveně nedůvěru. Neměli jsme nic než předtím Němce, Slovenský štát... A teď ti komunisti, tak jsme to brali,“ vzpomíná na vzestup totality. Únor 1948 předznamenal řadu změn. Komunisté sloučili Právo lidu s Rudým právem a sociálnědemokratickou stranu s KSČ. Zora se tak, chtě nechtě, stala straničkou. „Čekala jsem, co bude, ale nedalo se vystoupit, protože [po vás] hned šli a děti nemohly chodit do školy, nebo vás vyhodili z práce, nebo vás přeřadili, takže jste nic nebyl.“ Vzpomíná také, jak po únorovém puči komunisté povyhazovali velkou část vysokoškolských vyučujících a namísto nich dosadili kádrově vhodnější adepty.

Své členství ve straně tehdy vnímala – a dodnes vnímá – jako nutnost: „Byli jsme komunisté jenom v knížkách, ale ne v přesvědčení. Tehdy se z toho nedalo ven. Dalo, ale musel jste být sám. Jak jste měl děti, bylo to vysloveně pronásledování.“ Okolo roku 1950 dokončila Zora studia žurnalistiky a stala se inženýrkou ekonomických věd „Ale je to nesmysl, žádná inženýrka nejsem. Komunisté vzali tituly, pak došli nějací bojovníci, tak jsem dostala titul inženýr ekonom. Takže já jsem ekonom, ale nespočítám vám nic. Dělám si legraci, samozřejmě,“ dodává se smíchem. Po studiích se provdala za RNDr. Leopolda Zemene, společně se přestěhovali do Brna, kde se jim později narodila dcera Jana a syn Petr. 

Co je v komunismu nového

V Brně nejprve pracovala v Lidových novinách, mezi jejími kolegy byl i Arnošt Lustig nebo Ludvík Aškenazy. „Ale už si nepamatuju, jakou tam měli rubriku,“ říká. V souladu s tím, jak Zora výše odůvodňuje své členství ve straně, dodejme, že Lustig i Aškenazy byli rovněž v KSČ. V roce 1952 komunisté Lidové noviny zakázali a Zora nastoupila na pozici tajemnice brněnské JAMU. „Posadili mě před dveře rektora a řekli: ,Musíte evidovat každého, kdo jde dovnitř.‘ Ale tam nikdo moc nechodil. Jednou jsem vyhodila jeho syna, který tam chtěl jít, a já jsem mu řekla, že tam nikdo nesmí bez ohlášení [smích]. No, člověk byl blbý v těch mladých letech,“ směje se pamětnice. Na JAMU působila pouze rok. „Pak mě vyhodili, že mě tam nepotřebují. Potom jsem šla na vysokou zemědělskou na stejnou funkci, ale tam se mi nelíbilo,“ dodává. 

V 60. letech působila v redakci univerzitního časopisu Masarykovy univerzity Universitas. V době dočasného rozvolnění politicko-společenských poměrů v roce 1968 pak přešla do novin Rovnost, stranického tisku KSČ. „[Kamarádka] mě přišla přesvědčit, abych nastoupila do Rovnosti, že je to teď třeba, že to Rovnost potřebuje,“ vysvětluje. Jak vypadala práce ve stranickém plátku? „Měla jsme rubriku vědy a techniky, takže mi tam nebylo zle, protože například někdo ve světě něco vynalezl a já jsem mohla, sice ne do světa, ale mohla jsem o tom psát, protože to byla odbornost. […] Já jsem komunismem byla málo [poznamenaná], jenom že jsem byla v té Rovnosti. Ono to vypadá jako výmluva, ale tam nás bylo hodně takových. Kromě jednoho, který musel psát o tom, co je v komunismu nového a jak je to dobré a čestné. Ale ti ostatní nemuseli, protože měli rubriky.“

Jednou mi na Západě zůstalo pět lidí, to byla pohroma

Od roku 1976 pracovala Zora Zemene v brněnském rozhlase a počátkem 80. let odešla do důchodu. Poté, co ukončila kariéru žurnalistky, navázala spolupráci s cestovní kanceláří Čedok a coby důchodkyně po mnoho dalších let prováděla turisty. Díky tomu procestovala celou řadu zemí, včetně těch západních. „Umím německy, francouzsky, rusky, anglicky a v latině se taky vyznám,“ vypočítává, „ projela jsem asi 20 zemí. Tehdy stáli lidé před Čedokem fronty, dokonce měli i lehátka. Víc míst tam nebylo.“ Za minulého režimu se tak podívala do Německa, Francie, Beneluxu, Anglie, Španělska, Itálie i do severní Afriky. A v Československu naopak prováděla cizince. 

Z cest na Západ se zdánliví turisté mnohdy nevrátili. „Tam zůstalo lidí! Kolik já jsem z toho měla [problémů]. A hlavně se na mě dívali zle ti příbuzní, co tady zůstali. […] Jednou jsem dokonce o tom i věděla, že tam zůstanou. Ještě jsem jim říkala: ,Kluci, neblbněte, máte něco objednaného? Abyste nezůstali ve vzduchu.‘ A řvala jsem na ně ve dveřích, protože jsem nevěděla [jestli někdo neposlouchá], a přitom jsem ukazovala [že je chápu],“ vypráví. Obdobné scénáře se údajně opakovaly poměrně často. „Jednou mi tam zůstalo asi čtyři nebo pět lidí. A to byla teda pohroma. Jedni se přišli i rozloučit, to se přiznám. A já jsem je seřvala a říkala: ,Nikomu to neříkejte a běžte, já jsem vás v životě neviděla, nevím o vás.‘ A ráno nepřišli nějací milenci a po cestě zas ještě někdo zůstal. Měla jsem obavy, že mi všichni budou nadávat,“ říká pamětnice. 

Ještěže to prasklo

Navzdory příležitostem – i proto, že měla v Československu rodinu – sama na emigraci nemyslela. „Na emigraci přímo ne, ale líbilo se mi tam být,“ přiznává. Nutno dodat, pravděpodobně kvůli výjezdům na Západ byla Zora Zemene od roku 1987 vedena ve svazcích Státní bezpečností jako důvěrnice StB pod krycím jménem Heda (patrně podle rodného příjmení). Kategorie důvěrník neznamená – respektive nemusí automaticky znamenat – vědomou formu spolupráce a dle vlastního vyjádření se o svém záznamu dozvěděla teprve během našeho rozhovoru pro Paměť národa. „Kriste pane, kde já jsem byla v osmdesátém sedmém roce? Nic jsem nepodepsala, opravdu nemám ponětí, na mou duši, přísahám,“ komentuje svůj zápis na „černé listině“ zděšeně. Jaké úmysly měla se Zorou Státní bezpečnost se už nedozvíme – svazek „Heda“ byl zničen.[1]

Průvodcovství se pamětnice věnovala až do svých 78 let, tedy ještě patnáct let po sametové revoluci. Tu prožila v Brně. „Byli jsme rádi, že to všechno prasklo. Úžasné,“ hodnotí. Na následné rozdělení Československa se ale dívala nelibě. „Já jsem stále Čechoslovák,“ dodává. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Zora Zemene v Brně. 

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.