Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaromír Zemina (* 1930)

• narodil se 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici (dnes součást Horní Olešnice)

• studoval a maturoval na Klasickém gymnáziu v Brně

• na FF MU v Brně absolvoval dějiny umění a klasickou archeologii

• v letech 1953–1954 asistentem semináře dějin umění na své alma mater, odkud byl z politických důvodů propuštěn

• od roku 1961 byl zaměstnán v Národní galerii v Praze

• začátkem sedmdesátých let odešel z místa vedoucího Sbírky moderního umění

• v době normalizace postižen zákazem publikační činnosti

• pořádal neoficiální výstavy, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti

• po roce 1989 se věnoval pedagogické činnosti a napsal řadu knih, zejména knižních monografií o významných osobnostech českého moderního výtvarného umění, ale také beletristických a básnických

• z manželství s Milenou Zeminovou má syna Ondřeje

• druhou ženou Jaromíra Zeminy je Catherine Ébert-Zeminová, původním jménem Kateřina Křičková

Představitelé a přisluhovači komunistického režimu v Československu nesnášeli moderní umění, především abstraktní. Z pozice moci podnikali všemožné kroky, aby takto naladěné, a tedy nepohodlné umělce vymazali z paměti široké veřejnosti. Ze stejného důvodu postihovali svobodomyslné a nezávislé jedince, imunní vůči vnucované ideologii. Jaromír Zemina vládnoucí režim bezděky provokoval už coby student. Nenosil svazácké košile, ale oblek po dědečkovi, jejž doplňovala vesta a zdobil motýlek. Ze zásady se neúčastnil školení o marxismu-leninismu a ke všemu si za své profesní téma i největší životní koníček zvolil moderní výtvarné umění. Na konflikty s budovateli nových zítřků tak bylo jednou provždy zaděláno.

Narozen v Podkrkonoší

Jaromír Zemina pochází z vesnice. Narodil se v Přední Ždírnici, která je dnes součástí Horní Olešnice. Rodné Podkrkonoší po celý život uchovává ve svém srdci. Zeminovi sice žili na katastru Přední Ždírnice, ale de facto šlo již o obec Dolní Kalná, nacházející se mezi Novou Pakou a Trutnovem. Na svět přišel doma v posteli za přítomnosti porodní báby. Maminka porodila dvojčata, k Jaromírovi ještě sestřičku. Dědeček učil v Dolní Kalné a později se stal řídícím učitelem. V době Jaromírova narození však byl již řídícím učitelem ve výslužbě. Svým kultivovaným vystupováním udával v obci tón. „Když šel do hospody na mariáš, tak neexistovalo, aby neměl společenský oblek,“ vzpomíná Jaromír Zemina. Dědeček navíc vlastnil hospodářství, kterým se ale nemusel příliš zabývat, neboť tuto povinnost obstarávali čeledín s děvečkou. „Dědeček byl Čech jak poleno, Hermína Němka ze Sudet, protože ty byly za kopcem, a čeledín Juraj byl Slovák. To trochu svědčí o tehdejších poměrech,“ konstatuje Jaromír Zemina.  

Tatínek Otakar pocházel z rodiny hrnčíře z Nové Paky. Studoval na reálce v Nové Pace, před ukončením studia však musel rukovat a jako voják složil tzv. válečnou maturitu. Po skončení války studoval na Akademii výtvarných umění (v ateliéru u Jakuba Obrovského a Vojtěcha Hynaise) a po absolutoriu místo toho, aby se stal „svobodným“ umělcem, začal učit. Otakar Zemina postrádal ambice a se svou plachou povahou se milovanému malířství na dlouhou dobu vzdálil: „Tatínek nebyl průrazný, a tak šel učit do Lázní Bělohrad. Pak přešel do Brna, kde učil na učitelském ústavu, pak přešel na gymnázium a odtamtud na školu uměleckých řemesel, kde léta učil malovat a kreslit podle modelu. Byl velmi oblíbený. Někteří jeho žáci se stali slavnými, zatímco on ne.“ Zatím ale zůstaňme ve třicátých letech. Od roku 1930 žili Zeminovi ve Znojmě. Nedlouho před přijetím mnichovské dohody a záborem pohraničí z rozhodnutí vyšších míst změnil Otakar Zemina své působiště. Tehdy se ženou Vladimírou a oběma dětmi přesídlil do Brna.

Nadaný kreslíř

V raném dětství Jaromíra Zeminu opakovaně sužovaly těžké záněty středního ucha, doprovázené nesnesitelnými bolestmi. Malému chlapci dokonce hrozila hluchota. Nelehký úděl zvládal především díky nezměrné obětavosti tatínkově, který se svým synem absolvoval všechny nepříjemné lékařské zákroky. Pro osmiletého kluka bylo samozřejmě velmi deprimující ptát se neustále dospělých, co říkají. Zmíněná zkušenost však s sebou nesla i pozitivní zjištění: „V té době se stalo něco naprosto výjimečného, že jsem kreslil podle skutečnosti. Byl jsem portrétista, což je u dětí neobvyklé. Po letech jsem přemýšlel, proč to tak je. Lékaři říkají, že nejhorší postižení není slepota, jak jsem se domníval, ale hluchota. Odříznutí od reality je nejhorší. Realita se mně vzdalovala a já jsem si ji přibližoval tím, že jsem ji kreslil, ale co nejpřesněji.“ Peripetie spojené s ušními záněty naštěstí v dospělosti vzaly za své.

Jaromírovo vyspělé kreslení se později stalo předmětem takřka komického nedorozumění. Lidové noviny tehdy vypsaly soutěž na dětskou kresbu, do níž Otakar svého syna přihlásil. Redakce však Jaromíra diskvalifikovala s odůvodněním, že jde o podvod, protože obrázky zjevně kreslil dospělý, který se za dítě vydává. Tatínka tento verdikt rozzlobil a předložil k nahlédnutí Jaromírovy práce od pěti let věku, v nichž se zračil celý jeho kreslířský vývoj. Následovala omluva a jako kompenzace hromada zaslaných nádherných knih, mezi nimiž nechyběla díla Karla Poláčka či Františka Langera.

Paní učitelka plakala

V roce 1938 tatínek během mobilizace narukoval k Turnovu, kde hlídal tunely. Zbytek rodiny poslal k příbuzným do Trenčína. Na několik týdnů strávených na Slovensku vzpomíná Jaromír Zemina s radostí. Stejně tak si dodnes živě vybavuje tragický 15. březen 1939: „Byl jsem ve třetí třídě obecné školy. Pršelo se sněhem a bylo něco divného v povětří. Když jsem přišel do školy, paní učitelka Krajíčková plakala.“  

Dvojjazyčné nápisy a potyčky s kluky z Hitlerjugend

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava zavedla okupační správa řadu nových nařízení, jež ve své každodennosti pocítily i děti: ať už šlo o zatemnění, či dvojjazyčné nápisy. Důslednost v uplatňování nových pravidel někdy působila i komicky, jako třeba při povinném psaní Berlín/Berlin. Na válečné období Jaromír Zemina vzpomíná: „Bylo zatemnění. Chodili kontrolovat, jestli máte všecko utěsněné, aby nebyla vidět ani jiskřička světla. Na rádiích byly visačky, na nichž bylo napsáno: ‚Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je trestné.‘ Kdyby na to přišli, tak jste mohl jít do koncentráku. Školu nám zabrali a udělali z ní lazaret. Poslali nás do úplně jiné části Brna. Dělili jsme se o budovu v brněnské okrajové čtvrti Králově Poli s jinou školou a střídali jsme dobu vyučování – jeden týden dopoledne, druhý týden odpoledne až do večera. Občas na nás čekali kluci z Hitlerjugend, kteří nás chtěli pohlavkovat a kopat. My jsme se ale nedali. Byl nedostatek potravin, ale nebyla bída. To je velký rozdíl proti první světové válce, kdy opravdu panoval hlad, což vím od dědečka Svobody.“

Příjemné zpestření pro školáky v čase války představovaly uhelné prázdniny. Školy se uzavřely i třeba na dva měsíce. Hitlerově Třetí říši teklo čím dál víc do bot, a tak nacisté vyhlásili tzv. Winterhilfe: „Apelovali na obyvatele pod svým protektorátem, aby pomáhali tím, že co budou moci, pošlou ze svého majetku těm chudákům na Rus. To víte, že si na tom Češi smlsli. To nejhorší, co měli, jim poslali a oni to brali. Ta představa hastrošů, kteří už nemají žádné uniformy, a jsou jak trhani v zákopech...!“ 

Těžké chvíle v době druhé světové války Zeminovi zažili po zatčení Jaromírova bratrance Svatopluka Stuchlíka, který se coby čerstvý vysokoškolák zúčastnil na podzim 1939 protinacistických demonstrací. „Byl to šok. Byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Oranienburgu u Berlína. Jeden čas u nás Svatopluk bydlel. Tehdy k nám přišlo gestapo: odměření pánové v kožených kabátech. Prohrabali věci a odešli,“ vzpomíná Jaromír Zemina. Po návratu z koncentračního tábora studoval Svatopluk medicínu ve Slovenském státě.

Nemáte se na co těšit

S blížícím se koncem války se Zeminovi vrátili k dědečkovi a strýci do Dolní Kalné. Jaromír pokračoval ve studiích na jičínském gymnáziu. Ubytování mu zajistil hodný strýček, který vlastnil továrnu na nábytek a současně pohřební ústav: „Byl bohatý a cítil sociálně. Neměli velký byt, ale přijali mě. Volno jsme měli jenom v neděli. Každý týden jsem jel autobusem domů do Dolní Kalné a v pondělí zase zpátky. Když nejel autobus, šlapal jsem v lednovém mrazu domů třeba deset kilometrů. To už byl začátek roku 1945. V gymnáziu zřídili vojenský lazaret, a tak jsme si jezdili do jezuitské koleje pro úkoly, pak už jsme ani to nedělali.“

Bombardování Drážďan v únoru 1945 pocítili i v Podkrkonoší. Bylo slyšet dunění a chvěla se zem. Ze Slezska uprchl totálně nasazený bratranec Vladimír. Nedlouho poté se v Podkrkonoší objevili spořádaně kráčející vlasovci. Místní obyvatelé je vítali jako osvoboditele. Ženy se oblékly do podkrkonošských krojů, vlasovci vyhrávali na harmoniku a tancovali kozáčka. Vědomí, že všechen vděk a nadšení jsou ve skutečnosti určeny Rudé armádě, přimělo jednoho z vlasovců k lapidárnímu komentáři: „Vy se na ně těšíte. Vzpomenete si na mě. Nemáte se na co těšit!“

Budeme je krmit

V závěru války se tehdy patnáctiletému Jaromírovi naskytl děsivý pohled na vyčerpané a zubožené oběti nacistické zvůle. Krajem procházely pochody hladu a smrti. „Hlídali je esesmani na koních a tihle chudáci se plahočili po zledovatělé silnici. Byli tak vyzáblí, že vybírali zrníčka v koňském trusu. Když na to esesmani přišli, tak dva na místě zastřelili,“ vzpomíná Jaromír Zemina. Pocit zděšení a zdánlivé bezmoci v Jaromírovi a jeho blízkých probudil potřebu solidarity a odhodlání: „Řekli jsme si: ‚Budeme je krmit,‘ což bylo ale velmi riskantní. Dělali jsme to třeba tak, že jsme naplnili kýbl jablky. Já jsem vyběhl a rozsypal jablka po silnici. Pokud mohli, tak je sbírali. Němečtí hlídači nechápali, proč zajatce litujeme a živíme (Dolní Kalná byla první vesnice za hranicemi Velkoněmecké říše), a měli na nás vztek. Chtěli nás potrestat, ale na to už neměli čas. Byli pořádkumilovní: ‚Ano, podporujte je, ale spořádaně.‘ V Dolní Kalné se postavily stánky, na které se dávaly potraviny a ti chudáci si je mohli rozebrat.“

Jednoho dne před Jaromírovými zraky kráčela malá jednotka americké armády. Kupodivu všechno potřebné měli, požádali jen o olej do zapalovače. Když jej od kluků získali, věnovali jim za odměnu fotbalový míč. S příchodem květnových dnů do Podkrkonoší dorazili Rusové. Obyvatelé je vítali s velkou slávou. Na jejich počest vlály oslavné prapory, ženy oděné v krojích obdarovávaly vojáky chlebem a solí. „Přijeli v tancích a chovali se slušně. Jen si občas nechali kolo. Měli žízeň, tak jsme jim jako kluci dávali napít. Postříkali nás za to ruskou kolínskou, což byl příšerný smrad. Chtěli se nám takto odměnit,“ dodává Jaromír Zemina. Rusové pouštěli do přírody koně, které už nepotřebovali. O další klukovské dobrodružství tak bylo postaráno. Bohatě postačilo opatřit si ohlávku či špagát a patnáctiletý Jaromír si z pole vedl svého koně. Jezdil bez sedla a připadal si jako indián.

Akční výbor na brněnském gymnáziu

Na první tři poválečné roky vzpomíná Jaromír Zemina rád. Zeminovi opět přesídlili do Brna, kde Jaromír od kvinty do oktávy pokračoval na klasickém gymnáziu. Podle svých slov měl v Brně štěstí na kantorskou elitu: matematikáře Františka Kahudu (pozdějšího ministra školství), latináře profesora Hlavína či češtináře Františka Pekárka, který se vyznačoval tím, že povinnou domácí četbu sestavoval jednotlivým žákům v souladu s jejich zálibami a zaměřením. Předvolební atmosféra jara 1946 zasáhla i Jaromíra. Představitelé oficiálně povolených politických stran tvořících Národní frontu docházeli za studenty, aby je seznamovali se svými politickými programy a zodpověděli případné dotazy.

Únorové události roku 1948 převrátily naruby život v celé zemi. Pochopitelně dolehly i na brněnské gymnázium. O rok starší spolužák Milan Kundera na škole založil akční výbor a Jaromíra Zeminu vyzval, aby se připojil. Ten odmítl. Ačkoli nebyl doma veden k politickému myšlení, intuitivně vycítil, že jde o „lumpárnu“, se kterou nechce mít nic společného. Později jednomu z členů samozvaného akčního výboru, Vladimíru Blažkovi, odřekl pravidelnou účast na soukromých seminářích o marxismu-leninismu. O přednášejícím, který tyto kurzy vedl, věděl, že to není dobrý člověk. Přidáme-li k výčtu uvedených „hříchů“ Jaromírovu neochotu nosit modré košile a oblékání se a vystupování, dobovou terminologií řečeno, buržoazním způsobem, byl politický malér na světě. Strážci nových pořádků jej označili za provokatéra a toto stigma ze sebe už nikdy zcela nesmyl.

Úspěšná přijímací zkouška  

Díky zálibě v kreslení se Jaromírovo okolí dlouho domnívalo, že se touto cestou vydá i ve svém studijním a posléze profesním směřování. Rozhodoval se mezi Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze a taktéž pražskou Akademií výtvarných umění. Umělecké školy však po Únoru zachvátil všeobecně povinný socialistický realismus. Kvalitní pedagogové a vynikající, moderně orientovaní umělci včetně Františka Tichého či Emila Filly byli z ideologických důvodů vyhozeni a nahrazeni lidmi, kteří pamětníka ani trochu nezajímali. To ovšem nebyl jediný důvod. „Vždycky mě zajímala kunsthistorie. Nechtěl jsem jen umět, ale i vědět. Říkal jsem si, že půjdu na kunsthistorii a malovat a kreslit budu stejně. Hodně dlouho to byla pravda, ale pak už jsem na kreslení a malování neměl čas,“ shrnuje Jaromír Zemina svou tehdejší motivaci ke studiu zvoleného oboru.   

Přijímací pohovor na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity absolvoval u filologa, překladatele a pedagoga Ferdinanda Stiebitze. Přesto, že i na filozofické fakultě přibývalo mezi studenty agilních komunistů, díky výjimečným pedagogickým osobnostem typu Alberta Kutala či Antonína Friedla se na akademické půdě dalo svobodně dýchat. Zmínění vyučující svou noblesou a nadhledem bezděčně krotili i mladé rozvášněné straníky. „Docent Friedel, šlechtic ducha starého ražení, začínal svou přednášku o Byzanci: ‚Dámy a soudružky.‘ V Brně na filozofické fakultě se tak daly přežít ty nejhorší časy,“ popisuje bezprostřední léta po komunistickém převratu Jaromír Zemina. Na druhou stranu si nerad připomíná politické čistky a mnoho vyhazovů politicky nepohodlných kantorů. Se svou alma mater se nuceně loučili zpravidla ti nejlepší z nejlepších.  V roce 1952 naplno pocítil atmosféru dopadu komunistické propagandy, fanatismu a nenávisti. Při procesu s Rudolfem Slánským skandovali studenti v aule filozofické fakulty: „Smrt Šlingovi!“ Bývalý vedoucí krajský tajemník KV KSČ v Brně Otto Šling byl následně s dalšími deseti obžalovanými ve Slánského procesu odsouzen k trestu smrti a začátkem prosince popraven.

Vojna za Čepičky 

V letech 1953–1954 byl Jaromír Zemina asistentem semináře dějin umění na své alma mater. Komunističtí funkcionáři na univerzitě však dobře věděli, že není tou správnou kádrovou posilou. „Neštval jsem je jenom tím, jak jsem chodil oblékán. Nejvíc jsem je zlobil moderním uměním. Nebyl jsem provokatér. Byl jsem jenom svůj,“ vyjmenovává hlavní příčiny svých politických potíží v padesátých letech. Roční asistentství ukončil vyhazov, po němž za trest následovala dvouletá základní vojenská služba, ačkoli coby vysokoškolák by mohl absolvovat zkrácenou, tzv. katedrální vojnu. Jediným komunistou, který se nad jeho případem alespoň lidsky zamyslel, byl Jaroslav Šabata.

Vojenskou službu pamětník zahájil v Jihlavě. V první polovině padesátých let byla vojna pro mladé muže opravdovým očistcem. Ministrem národní obrany byl tvrdý stalinista a Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Pamětníci (nejen z řad příslušníků PTP) líčí tehdejší podmínky jako velmi kruté, mnohdy takřka nesnesitelné. Omezení důstojníci a politrukové se stávali pány nad životy a zdravím mladých vojáků. Úvodní slova jednoho z velitelů zněla hrozivě a depresivně: „Soudruzi, berte vojnu vážně. Myslete na to, že kdyby vypukla válka, jako že může každej den, tak první den jsme jako pluk odepsaní.“

Jaromír na vojnu nastoupil v zimních měsících roku 1954: „Byla tam spousta pokusů o sebevraždu a bohužel často úspěšných. Vojna byla jako řemen. V pětapadesátém jsme se v létě přesunuli na půl roku na Šumavu. Když přišel na kontrolu generál doktor Čepička, měl v blátě položený červený koberec. Pak si mě vytáhli, protože potřebovali ouřadu. Bylo mi to protivné, ale zvládal jsem věci, které oni ne, takže mě potřebovali. Pak mě převeleli na divizi, kde jsem byl písařem u velitele ženijního vojska.“  Krátce nato Jaromír Zemina opět onemocněl s ušima a skončil v lazaretu. Poprvé v životě mu zánět středního ucha přinesl i něco příjemného. Po návratu z nemocenské byl převelen do Prachatic. Nelidské podmínky vyplývající z kruté zimy roku 1956 a tuposti komunistických velitelů nikdy ze své paměti nevytěsní. Zatímco teploměr ukazoval i 30 °C pod nulou, důstojník Fotul nařídil cvičení v terénu, které pro mnohé vojáky skončilo omrzlinami třetího stupně a následnou hospitalizací. Závěr vojenské služby pamětník prožil na Slovensku.

Přednášky o moderním umění nahrávané StB

Po Jaromírově příchodu z vojny v Československu, zatím sice jen zvolna, započalo postupné uvolňování politických poměrů. Moderní umění však tehdejším kulturtrégrům stále nevonělo. Pamětník s přáteli pořádal na toto téma pravidelné přednášky v brněnském Domě umění, který vedl Adolf Kroupa. Konaly se tam i četné výstavy, které by jinde lidé spatřit nemohli, například v roce 1957 výstava nazvaná Zakladatelé českého moderního umění, na které veřejnost poprvé od dob první republiky mohla vidět díla Emila Filly, Antonína Procházky či Bohumila Kubišty. V roce 1958 následovala výstava nazvaná Mladí výtvarníci Československa. Přednášky však zvukově zaznamenávala StB. „Zjistilo se, že natáčecí zařízení měli pod stolem. Koukat pod stůl nás nenapadlo,“ dodává Jaromír Zemina. Na Krajském výboru KSČ v Brně usoudili, že by mladý kunsthistorik měl okamžitě nastoupit do továrny. Nakonec však kdosi trochu rozumnější seznal, že když už dělnická třída do jeho studia investovala nemalé peníze, měl by zůstat v oboru, ideálně někde zastrčený, jenom ne v Brně. Po určitých peripetiích tak zakotvil v Okresním vlastivědném muzeu v Předklášteří u Tišnova.

V Předklášteří u Tišnova Jaromíra pověřili vytvořením expozice Budování socialismu na Tišnovsku. Druhý pokyn zněl ještě stručněji: „Hlavně dbejte na obrat.“ Novopečený kurátor se promptně zeptal, co má lidem ukazovat. Tišnovské muzeum zrovna neoplývalo bohatými sbírkami. Nadřízení bohužel nepochopili, že ze špatně vycpaného kňoura, torza přírodovědeckého kabinetu, několika minerálů, rozlámaných kolovratů a na tyči namotané divadelní opony od J. O. Blažíčka zřejmě expozici o budování socialismu vymyslet nepůjde, a vybírat za ukazování těchto exponátů vstupné už vůbec ne. Nakonec však v Tišnově realizoval jiné zajímavé projekty (například výstavu o spisovateli Josefu Uhrovi, narozeném v nedaleké Borači) a na novém pracovišti se mu docela zalíbilo.

Když o něm nic nevím, tak nevím ani nic proti němu

Profesor Albert Kutal si stále vyčítal, že nezabránil Jaromírovu vyhazovu z univerzity. Proto svého bývalého kolegu jednoho dne pozval, aby jej informoval o vypsaném konkurzu na místo odborného pracovníka v pražském Ústavu pro teorii a dějiny umění. Jaromírovi se profesorův návrh zdál absurdní. Uvědomoval si, že mezi adepty budou lidé zvučných jmen, kterým coby neznámý kunsthistorik z Moravy jen stěží dokáže konkurovat. Profesor Kutal byl ale neústupný, a tak Jaromír Zemina přihlášku do konkurzu zaslal. K velkému překvapení za měsíc obdržel vyrozumění o přijetí. Zažil absurdní situaci: Brno měl zakázané – a Praha mu otevřela své brány. Dlouhá léta si však neuměl vysvětlit, jak mohl konkurzní řízení úspěšně absolvovat. Později si Jaromíra oblíbil věhlasný historik umění, teoretik a kritik Václav Vilém Štech. Při pravidelných setkáních nad kávou si oba kunsthistorici povídali o všem možném, až jednou přišla řeč na pamětníkův příchod do Prahy. Stále nechápal, jakým zázrakem tehdy v konkurzu uspěl. V. V. Štech, který byl tehdy předsedou přijímací komise, mu poskytl překvapivou odpověď: „Znáte mě, kolego, já jsem huba nevymáchaná, probíral jsem jednotlivé žádosti a říkám: ‚Tohle je pisálek, tenhle je na prachy…‘ A nakonec byl nějaký Zemina a já říkám: ‚O tom vůbec nic nevím, ale když o něm nevím, tak nevím ani nic proti němu. Já ho beru.‘“ Svou vzpomínku V. V. Štech ukončil ujištěním: „Ale nemrzí mě to.“

Nezapomenutelné výstavy

Od roku 1961 pracoval Jaromír Zemina v Národní galerii. Od šedesátých let byl členem skupiny UB 12, která sdružovala navzájem si blízké umělecké osobnosti. „Říkalo se jí skupina manželská, protože tam byly asi čtyři manželské dvojice: Vladimír a Věra Janouškovi, Stanislav Kolíbal a Vlasta Prachatická, Jiří John a Adriena Šimotová a Jiří a Daisy Mrázkovi. Přede mnou byl teoretikem skupiny Jiří Šetlík. Byli to nejvěrnější přátelé. Byli jsme nenápadní a někdy nám i říkali tichošlápci,“ vysvětluje Jaromír Zemina.

V roce 1962 se na Jaromíra Zeminu obrátil ředitel Národní galerie Jan Krofta s myšlenkou uspořádat do té doby zapovězenému Janu Zrzavému reprezentativní výstavu. Tato výzva pamětníka nadchla. Jan Zrzavý se zpočátku k horlivému kunsthistorikovi choval velmi nedůvěřivě. Když Zrzavému pokládal otázky týkající se jeho života, setkával se s neradostnými reakcemi. „Nikdy jsem jako historik umění nebyl schopen oddělit umění od autora a jeho života,“ objasňuje pamětník svůj zvýšený zájem. Výstava se uskutečnila začátkem roku 1963 a dočkala se mimořádného úspěchu. Během několika týdnů ji navštívilo sto dvacet tisíc lidí.

S italskými komunisty v okupované Praze  

Jaro 1968 Jaromír Zemina vnímá jako celospolečenské vzepětí, které vyvrcholilo 21. srpnem. „Byla to hvězdná hodina českého národa, ne politiků, ti zklamali,“ charakterizuje tehdejší dny. Vybavuje si tragické scenérie obsazené Prahy: rozvážné obyvatelstvo, které vojákům vysvětluje, že nejsou v Paříži, ale v Pařížské ulici v Praze, nebo večery, kdy vojáci ze strachu stříleli do vzduchu. Následující dny prožíval velmi aktivně. Když ráno obdržel zprávu, že se do Paláce Kinských dobývají důstojníci, rozhodl se urychleně jednat: „Kdyby tam vnikli, byl by malér, protože dole bylo skladiště zbraní pro Lidové milice. Nebylo mi dobře, ale šel jsem tam z povinnosti a toho Rusa jsem přemluvil. Tehdy jsem poprvé zjistil, že ta ruština je k něčemu dobrá.“

Kanceláře Národní galerie sídlily v Městské knihovně. Jelikož se pod jejími okny střílelo, drželi zaměstnanci nepřetržité služby. Snažili se tak předejít možnému vniknutí sovětských vojsk do budovy. „Tehdy jsme tam měli výstavu naivního gruzínského malíře Pirosmanišviliho, který si říkal Pirosman. Kurátor hned druhý den ze strachu zmizel. Svěšovali jsme obrazy a já jsem si říkal: ‚Chudák Pirosmanišvili, div v revoluci nepřišel o život, protože o něm řekli, že je buržuj, nakonec jim utekl tím, že zemřel, a teď mu, chudákovi, svěšujeme obrazy. Jak k tomu i po smrti přijde?‘ Bylo to ale z bezpečnostních důvodů,“ vzpomíná Jaromír Zemina. Nejsilnější zážitek má však spojený se setkáním s italskými výtvarníky, kteří navštívili Československo a jež měl provázet po Praze. Skoro všichni byli komunisté, a často velmi radikální. Na domluvený sraz u Mánesa 22. srpna však nedorazili. Ze strachu z okupace si raději sbalili kufry a odjeli. Teoretická představa ideálu spojeného s vládou komunistické strany doznala při střetu s praxí aplikovanou Brežněvem a jeho přisluhovači značné trhliny. Jaromír Zemina neskrývá, že západním komunistům tuto tvrdou zkušenost upřímně přál.

Komunistům šlo o to nás rozptýlit   

V roce 1970 dobrovolně odešel z místa vedoucího Sbírky moderního umění. Učinil tak na protest proti uzavření stálé expozice českého moderního a současného umění, umístěné v Městské knihovně. Ke zmíněnému rozhodnutí dodává, že bylo iniciativou ředitele pražské Národní galerie Jiřího Kotalíka, nikoliv důsledkem nařízení vyšších míst. Sepsal dokonce memorandum, ve kterém namítal, že není možné, aby první galerie v Československu neměla expozici svého moderního umění. Ředitelův postoj však nezvrátil. Expozice neexistovala deset let. Vedení Jaromíra Zeminu za trest poslalo do vyhnanství. Osm let pracoval v depozitáři současné malby na Zbraslavi, kde neměl být tolik viditelný jako v Praze.

O to víc si cenil přátelství a pospolitosti s přáteli a kolegy naladěnými na stejnou strunu. „My jsme při sobě drželi. Komunistům šlo hlavně o to, aby nás rozptýlili. Aby každý byl v osobní emigraci. My jsme se ale měli opravdu rádi,“ charakterizuje pamětník mezilidské vztahy mezi umělci a obdivovateli umění v době normalizace. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Jaromírovy nejdůležitější počiny odehrávaly na neoficiální scéně. Připravoval a uváděl výstavy tehdejšímu režimu nepohodlných umělců. V Praze se tak nejčastěji dělo v Ústavu makromolekulární chemie, mimo Prahu kupříkladu v Domě umění města Brna, ve foyer divadla v Českém Těšíně, v Divadle hudby v Ústí nad Labem či v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem (tehdy Oblastní galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem). Jaromír Zemina se také podílel na vydávání samizdatu. Těchto aktivit si samozřejmě všimla Státní bezpečnost. Dvakrát jej dokonce StB v Bartolomějské ulici vyslýchala. Poprvé se ptali na možné spojení s Václavem Havlem a Chartou 77, podruhé už šlo čistě o samizdat. V roce 1983 jej ředitel Kotalík povolal zpět do Prahy, kde posléze vedl Sbírku evropského umění ve Šternberském paláci. V Národní galerii setrval až do svého odchodu do penze v roce 1992. Změny poměrů po roce 1989 využil naplno. Vydal řadu knižních monografií o předních osobnostech českého moderního umění, ale také několik sbírek básní, básnických próz a literárních reflexí svých zážitků z cest.

O ztrátě přímých vztahů i ustavičném spěchu

Jaromír Zemina si ve svém životě udržel nezávislost i vnitřní svobodu. S komunistickým režimem si nezadal. Nikdy si nedovedl představit, že by emigroval. „Můj vztah k češství je jako za obrození: vztah k zemi a k jazyku. Miluju českou zem a miluju český jazyk,“ vyznává se ze svého vztahu k rodné zemi. S pokorou hovoří také o psaní: „Je dobré psát, protože si leccos uvědomujete. A důležité psát je také proto, že když píšete a nejenom mluvíte, jste odpovědnější za to, co říkáte.“ 

Na současnosti Jaromíru Zeminovi vadí ztráta přímých vztahů. Moderní technika lidem zprostředkuje jakýkoliv zážitek, aniž by sami vyvinuli větší úsilí k jeho poznání. Své roztrpčení nad tímto stavem shrnuje anekdoticky: „Nemusíš jezdit do Louvru, Japonče! My ti dovezeme Monu Lisu, dáme ji do klimatizovaných beden a pojede s námi jednotka zvláštního nasazení.“ Jaromír Zemina podotýká, že na straně jedné disponuje dnešní společnost nepřeberným množstvím informací, ale na straně druhé jí chybí vůle k zážitku. Jedině tehdy, spojí-li se získání informací se zážitkem, vzniká přímý vztah. Pamětníka trápí také přebujelá byrokracie, kdy přemíra úředníků svými často nesmyslnými předpisy ztěžuje práci odborníkům. „Akademikové místo toho, aby se věnovali vědě, musí vyplňovat formuláře. To množství kontrolorů všude vyplývá po mém soudu z nedůvěry státu k občanům, poněvadž všichni jsme potenciální podvodníci,“ shrnuje své dojmy. Za další podstatný nedostatek dnešní doby považuje ustavičný spěch: „Myslím si, že ty stresy jsou do značné míry zbytečné, ale vysvětlujte to lidem! Jsem poutník a ze své zkušenosti vím, že když jdu krajinou, mám z ní mnohem víc, než když jedu na kole. A kolo je ještě poslední dopravní prostředek, se kterým můžete krajinu trošku prožívat.“

Největší bolestí je podle Jaromíra Zeminy úroveň současné češtiny. Chybné skloňování vztažného zájmena jenž či absence jazykového citu u většinové společnosti, která nevnímá rozdíl například mezi slovy důvod a příčina, uvádí jako nejčastější prohřešky proti naší mateřštině, které jej trápí. Přes všechny vyřčené výhrady je však stále velmi činorodý. S neskrývanou vášní se věnuje své práci, píše, přednáší, stále navazuje nové mezilidské vztahy. A za všech okolností zůstává optimistou.