Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Ženatá (* 1957)

• narodila se v Brně 20. února 1957

• rodina donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• po maturitě na gymnáziu vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• zúčastnila se demonstrace na Letné v listopadu 1989

• v roce 1990 schovávala s manželem sovětského dezertéra

• pracovala jako šéfredaktorka evangelického časopisu Český bratr

• v roce 2024 žila s manželem emeritním synodním seniorem evangelické církve Danielem Ženatým ve Věstínku na Vysočině

Daniela Ženatá pochází z věřící rodiny. Sama nemohla studovat pedagogiku, otce vyhodili z práce kvůli studiu mladšího bratra na teologické fakultě. Je přesvědčena o tom, že věřící má jiný smysl pro hodnoty. „A hlavně je svobodný. To, co nevěřící zotročuje, to věřící ne. Nějak to tak cítím, i třeba vůči penězům, majetku,“ říká. Se svým mužem, emeritním synodním seniorem evangelické církve, Danielem Ženatým schovávali doma na faře uprchlého sovětského vojáka, který je dodnes odsouzen v Rusku k smrti za dezerci.

Když děda se strýcem pod nátlakem vstoupili do JZD, babička šla na půdu a oběsila se

Daniela Ženatá se narodila 20. února 1957 v Brně Josefu a Evě Prudkým. Otec pracoval jako ekonom na brněnském krajském národním výboru. Patřil do sedlácké rodiny z Malého Tresného na Vysočině. „To nebyli žádní velcí kulaci, měli dva koně, nějakou krávu, kozu a po rodině se vypráví, že když jednou uhodil blesk a začala hořet chalupa, tak krávy, které byly na železných řetězech, to zabilo, a kozy, které byly na provazech, ty přežily. Všichni začali běhat, zachraňovat věci, peřiny a můj tatínek měl už tehdy zřejmě našlápnuto na intelektuální dráhu, pak si z něho všichni dělali legraci, protože si sbalil svoje knížky a utekl na kopec. Odtud se díval, jak hoří.“

Na začátku padesátých let i tady nastoupila doba kolektivizace. „Říkalo se tu, že ti největší nichtsmachři (z německého Nichtsmacher – neodborník), kteří si dali rudou pásku na rukáv, chodili a přesvědčovali ty zdatné a poctivé hospodáře, aby vstoupili.“ Po nějaké době podlehl tlaku i dědeček a majetek do JZD odevzdal. Chvíli na to spáchala babička Daniely sebevraždu.

Učitelkou jsem být nemohla

Po studiu na brněnském gymnáziu se rozhodla vystudovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. „Asi bych volila pedagogickou dráhu. Mě vždycky bavila práce s dětmi. Ale to mi bylo jasné, že bych se s takovým kádrovým profilem na „pajdák“ (Vysoká škola pedagogická) v životě nedostala. Všude jsme měli v papírech, že chodíme do kostela. Takže jsem se nakonec rozhodla jít studovat chemii.“ Závažím na vahách také bylo, že Daniela chtěla jít za partnerem do Prahy. Proto si vybrala školu, která v Brně nebyla, aby měla nárok na koleje.

O tři roky později se do Prahy na studia hlásil i její mladší bratr Martin. „Tuhá normalizace a Martin se rozhodl studovat teologii. Tatínka si zavolali do školy s tím, co to má znamenat, že si jejich syn něco takového dovolil.“ Bratr se na školu dostal, ale tatínka vyhodili z práce. „Maminka byla taková statečná veselá žena, tak mu říkala: ´To ti zachránilo život, protože tebe by ty lejstra umořily a takto aspoň můžeme jet na chatu a nemáš tolik práce.“ Profesor Martin Prudký dnes (2024) působí na teologické fakultě Univerzity Karlovy. Sestra Lija pracuje jako dětská lékařka.

Lexu jsme schovali do sklepa

Během studia se vdala za Daniela Ženatého, a když odkroutil po dokončení teologické fakulty dvouletou vojnu, odstěhovali se do Valašského Meziříčí, kde manžel začal sloužit jako farář v evangelickém sboru. Tam se manželům narodily první tři děti. 17. listopadu 1989 večer přijel Daniel Ženatý z Prahy, kde se účastnil synodu. „Přijel domů s očima navrch hlavy, ale člověk dlouho nevěděl, na kterou stranu se to zvrtne.  Jestli Lidové milice vezmou flinty a půjdou do lidí, nebo ne. Pak když se na demonstracích začali objevovat různí disidenti, tak jsme si říkali, že už to asi bude lepší. Mezi námi evangelíky jich bylo spoustu, co byli perzekvovaní, třeba Miloš Rejchrt, ten tam byl taky. Tak jsme vzali starou rozhrkanou škodovku a jeli jsme na Letnou.“

V roce 1990 se přestěhovali do sboru v Novém Městě na Moravě. Daniela čekala čtvrté dítě a v tu dobu oslovil Daniela Ženatého Vladimír Kvasnička s prosbou. „Dan se právě vracel z Prahy ze synodu a režisér Kvasnička mu řekl, že ukrývá zběha ze sovětské armády, a že ho potřebuje u nás schovat. Trošku to Dan ale zapomněl říct mně. To, jak ho k nám dovezli, byla docela rychlovka, taková přepadovka. Byl strašně poničený. Teď do toho mluvil rusky, tak jsme ruštinu vyškrabávali. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že je to nebezpečné, že po něm může jít ruská tajná služba.“ Po odsunutí sovětské armády z Československa v létě 1991 získal Alexej české občanství, z vděku převzal příjmení rodiny Ženatých a žije tu dosud.

Dnes je dobře tak, jak nikdy nebylo

Daniela Ženatá vychovala s manželem čtyři děti, doplnila si pedagogické vzdělání a učila na základních a středních školách, jak celý život chtěla. Později pracovala jako šéfredaktorka evangelického časopisu Český bratr. Její manžel Daniel Ženatý zastával v letech 2015–2021 funkci synodního seniora Českobratrské církve evangelické. V roce 2024 spolu žili ve Věstínku na Vysočině.