Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Ženatý (* 1954)

• narozen v roce 1954 v Moravském Krumlově

• v roce 1974 začal studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• 1980 - 1982 povinná vojenská základní služba u motostřeleckého pluku v Benešově

• 1980 - 1990 byl farářem ve Valašském Meziříčí a seznámil se s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

• 1982 první setkání s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

• 1988 vznik nahrávek rozhovorů s Miladou Šimčíkovou

• 1989 prožil sametovou revoluci ve Valašském Meziříčí

• od listopadu 1990 do ledna 1991 ve své rodině skrýval zběha ze sovětské armády, Alexeje Ženatého

• 1990 - 2005 byl farářem v Novém Městě na Moravě

• od roku 2005 byl farářem v Pardubicích

• mezi lety 2007 a 2015 působil jako vězeňský kaplan v Pardubicích

• 2015 - 2021 byl synodní senior Českobratrské církve evangelické

• v roce 2017 zvolen předsedou Ekumenické rady církví v České republice

Daniel ženatý se narodil 12. prosince 1954 v Moravském Krumlově do rodiny evangelického faráře Emila Ženatého a jeho ženy Vlasty. Měli pět dětí, Daniel byl nejmladší. Do roku 1959 rodina žila v Miroslavi na jižní Moravě, poté se přestěhovali do Vsetína.

Pamětníkův otec byl velmi sečtělý člověk, snažil se za měsíc přečíst tři beletrie a jednu odbornou knihu. Měl tedy obrovský přehled o světové literatuře, doma měli tisíce knih. Za války byl Kyjově, kde jako farář docházel do lazaretu za zraněnými německými vojáky, kteří nestihli odejít.

Kolektivizace na Valašsku, dědův traktor

Daniel se narodil v době, kdy probíhala kolektivizace. Byl ještě příliš malý na to, aby si to pamatoval. Z vyprávění ovšem zná příběh svého dědečka, který ilustruje dobu, kdy komunisté přebírali moc do svých rukou. Dědeček hospodařil na svém hospodářství už v době, kdy byl traktor na Valašsku neznámým pojmem. O tomto stroji firmy Fordson se dověděl z reklamy jakéhosi amerického magazínu. Byl z něj nadšen. Na Valašsku široko daleko žádný traktor nebyl. Aby ho mohl koupit, značně se zadlužil.

„Babička prý lomila rukama, že se nechá rozvést. Celá vesnice Zubří pak byla překvapená, když tam během tří týdnů vlakem doputovalo několik obrovských beden a tři muži v uniformách dědovi na dvoře traktor smontovali. Také ho zaškolili v řízení. Můj dědeček měl tedy jeden z prvních traktorů na Valašsku. Byl hodný a moudrý a lidem pomáhal. Ale asi si i něco nechal zaplatit a náklady se mu vrátily,“ vypráví Daniel.

Po roce 1948, když komunisté zabavovali podnikatelům majetky, likvidovali živnosti a statkáře v rámci tzv. kolektivizace nutili, aby své jmění a zařízení „věnovali“ jednotným zemědělským družstvům, o všechno přišel. „Nejhorší byli ti, co nic neuměli a v životě ničeho nedosáhli. Byli to zkrachovalé existence, častokrát chlastali a najednou dostali obrovskou moc. Mohli se dostat k věcem, ke kterým by se přirozeným během věcí dostat nemohli. Nejen že si k dědovi přišli pro koně, dobytek, žebřiňák, ale odvezli si i ten traktor. Děda s babičkou plakali. Ti, co traktor ukradli, s ním rádi jezdili, ale neuměli to a bylo jim hloupé říkat dědovi, aby jim ho opravil, a tak to dělali neodborně, až se stal nepojízdným a odložili ho vedle kravína. Strýc mi ještě po letech, když mě kolem toho místa vozil na motorce, ukazoval zbytky toho zarostlého zrezivělého traktoru, kterým prorůstalo křoví,“ vypráví Daniel.

Dětství

Daniel prožil krásné dětství, a jak říká, jejich rodina byla takovou opoziční buňkou, neměli komunismus rádi. Poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a shromažďovali s u nich lidé z města a z církve. Danielovi spolužáci z gymnázia chodili spolu s ním do evangelické mládeže. Jejich rodičům to nevadilo, přestože někteří byli z komunistických rodin. „Pamatuji, že jednoho tatínka si zavolali estébáci a vydírali ho, aby jeho syn nechodil do evangelické mládeže. Takže přestal chodit. Moc nás to všechny mrzelo,“ říká Daniel.

1968 a normalizace

Období tzv. pražského jara 1968, kdy se komunistická strana liberalizovala, otevřely se hranice na západ a zrušila se cenzura, prožíval s nadšením. V době následující srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy pobýval s rodiči na dovolené v Jánských lázních. V noci nemohli spát, budil je – jak se později dověděli - hluk letadel mířících k nám přes Polsko. V pět ráno je probudil domovník s tím, že je okupují Rusové. V pyžamech poslouchali rádio a Daniel poprvé viděl rodiče plakat.

Další den jeli domů do Vsetína, tedy přes celou republiku. Vzpomíná, že železničáři bojkotovali okupaci, vlaky byly omezeny, spoje vázly. Hodiny stáli na vesnickém nádraží, než popojeli zase o kus dál. Strach neměl, protože ve svých 14 letech nevěděl, co to vše znamená a co se bude dít dál. Cítil však sounáležitost s ostatními, pohrdání i nenávist k okupantům.

Normalizace pro něj byla šok. Její tuhé začátky prožil na gymnáziu, kam nastoupil v roce 1970. „Když začátkem roku 1969 vyšlo to oficiální prohlášení, že 21. srpen byla přátelská pomoc spojeneckých armád, tak jsem najednou měl pocit, že to přece není možné. Jako kdyby začala téct Vltava opačným směrem. Copak se všichni zbláznili? Vždyť to všichni vědí, že to byla okupace. Jak mohou říct, že to byla pomoc. Ti, co s radostí prožívali pražské jaro, teď najednou uhýbali zrakem a říkali, že tak to musí být a že za to nemůžou. Byl to šok z toho, že se lidi dokážou tak rychle zlomit, ohnout nebo bát,“ vypráví Daniel.

Student teologie

Daniel byl farářské dítě a to, jak říká, neslo i určitou výhodu. „Nad námi už jakoby byla hůl zlomena a už nás tolik neotravovali. Bylo ale jasné, že nemůžeme studovat medicínu či pedagogickou fakultu,“ vysvětluje Daniel, jemuž toto omezení ve výběru školy nevadilo, protože chtěl být farářem a volba Komenského bohoslovecké evangelické fakulty v Jungmannově ul. v Praze pro něj nebyla jen nouzovým řešením, ale splněným přáním. O to více ve společnosti, která byla s náboženstvím na štíru a v padesátých letech duchovní představitele likvidovala a zavírala do pracovních lágrů. Církve byly tolerovány jako nutné zlo, bohoslovecké školy nevyjímaje.

„Oni se pokoušeli ty školy zlikvidovat samozřejmě. Výrazem toho bylo, že do roku 1948 byla evangelická teologie součástí Univerzity Karlovy, jak je tomu zase teď po roce 1989. Tehdy ji ale okamžitě vyloučili ze svazku Univerzity Karlovy a udělali z toho jakési samostatné učiliště. Byla to vysoká škola, která byla sama pro sebe. Byla ale velmi kvalitní, ti učitelé byli velmi dobří. Myslím, že byly dvě věci, které pomohly, že ji nezlikvidovali zcela. Byl to neustálý tlak ze zahraničí. Církve jsou propojeny s celým světem. Když se jakákoli diskriminace dostala ven, režim byl za to kritizován a musel na to odpovídat. To komunisty trošku brzdilo ve snahách o likvidaci. Ale vybíjeli si zlost na těch druhých. Na mých spolužácích, jejichž otec nebyl farářem a chtěli studovat teologii. Ty si vzali do prádla,“ vypráví Daniel a uvádí otřesný příběh svého mladšího kolegy Jana Nohavici, pozdějšího faráře v Olomouci. „Jeho rodiče byli takoví hezcí ryzí lidi z valašské vesnice Hošťálkové. Když Honza oznámil, že půjde studovat teologii, paní ředitelku a vedení školy to tak rozčílilo, že si zavolali tatínka, který tehdy pracoval v továrně v Mezu. Byl to takový dobrosrdečný člověk, kterého už jen to, že jde do nějaké ředitelny, zneklidňovalo. Byla tam ředitelka a zástupce a pana Nohavicu si tam tak podali, tak mu nadávali a vyhrožovali za to, že se syn hlásí na teologii, že on se z toho zhroutil a odvezla ho sanitka. Myslím, že už nikdy nebyl úplně zdráv a musel jít do předčasného důchodu. Zlikvidovali ho výhrůžkami,“ vypráví Daniel.

Bratrova emigrace

Danielovi sourozenci cestu ke vzdělání také neměli snadnou. Jeden z bratrů musel jít pracovat na dva roky do hutí jako dělník, pak teprve mu komunisté dovolili dálkově studovat VŠ Báňskou. Další bratr si prosadil studium psychologie. „Byl i ve svěrací kazajce a několikrát se pokusil utéct na západ. Pak se mu podařilo dostat se legálně na studia do Curychu. Přijel na dovolenou posledním vlakem, který projel svobodně ze západu na východ ještě před 21. srpnem. Netušil, že bude okupace a dostat se legálně zpět za hranice se stane nemožným. Když se vrátil, byl jsem šťastný, měl jsem ho hodně rád. Tehdy se opil a zuřil, že se vrátil a že blbec do toho vlaku sedl. Já jsem nechápal, o čem mluví,“ vzpomíná Daniel.

Jeho bratr Jan Ženatý se pokusil utéct na západ kolem roku 1976, v době, kdy byly při troše štěstí průchozí hranice z Jugoslávie do Itálie. „Brácha už byl tenkrát renomovaným psychologem, tak si koupil nějakou starou herku simku, která měla měla řazení na volantu. Nikomu o tom nic neřekl. Všechny dokumenty si zašil do sedadla, aby nebylo nic poznat a vydal se z Maďarska do Jugoslávie. Ale tam už ho zastavili. Neprošel. Měla službu nějaká blbá směna, která ho kontrolovala. Sebrali mu pas, zavřeli ho, auto rozpárali a vytáhli všechny dokumenty,“ líčí Daniel. Jana pak chvíli věznili v Budapešti, než ho poslali domů. „Volal mi z nádraží v Budapešti do Prahy, kde už jsem studoval. Abych pro něj do Budapešti přijel, že se nemá jak dostat domů a že tam má auto. Já se začal naivně divit, že má auto. Byl hrozně naštvaný, že jsem tak blbý, když ve chvíli, kdy mu docházejí peníze, které hází do telefonního automatu, a je rád, že se mi dovolal, se ptám, jaké má auto. Na to jeho rozladění si pamatuji dodnes. Stihl mi říct, abych pro něj přijel na velvyslanectví v Budapešti a pak mu peníze došly,“ vypráví Daniel, který pak bratra zbaveného dokladů vezl z Budapešti do Vsetína.

Undeground na Valašsku

Ačkoli Bohosloveckou fakultu studoval v Praze, nedá dopustit na svůj rodný kraj kolem Valašského Meziříčí. „Bylo to úžasné město. Za první republiky tam bylo nejvíce středních škol na celé Moravě a soustředilo se tam poměrně dost zajímavých lidí. Jejich vnuci vyrůstali v 80. letech. Byla to děcka se zájmem o umění a hudbu, toužili něco poznat. Kvetl tam underground,“ říká Daniel. Vzpomíná na Víťu Bučka a další tamní kluky, máničky s dlouhými vlasy, kteří podepsali Chartu77 nebo s ní spolupracovali, pořádali neoficiální koncerty, přepisovali zakázané knížky a vyměňovali si samizdat.

Daniel sám Chartu 77 nepodepsal. V době, kdy už byl farářem, měl mnoho přátel mezi signatáři z Valašského Meziříčí, kteří chodili do kostela a ti mu to rozmlouvali. „Kdybych to podepsal, prý hrozilo, že faru by zavřeli, a tak jsem to nepodepsal,“ říká Daniel.

Sametová revoluce

Začátek revoluce prožil na shromáždění evangelické církve v Praze na Vinohradech v evangelickém kostele. Přišla za ním kamarádka, že jde odpoledne na demonstraci na Albetrov, aby šel s ní, ale nechtěl. Synod v kostele trval do noci. Dorazil tam Petr Penk, který referoval celému synodu (asi 70 lidí), co se stalo. „Tam jsem se poprvé dověděl o revoluci. Chtěl jsem být doma s rodinou a vrátil jsem se do Meziříčí k manželce a svým malým dětem,“

V revolučních dnech se ve Valašském Meziříčí probíraly události i v kostele a Daniel si vzpomíná, jak přišla jedna paní se zprávou, že komunisté zvolili za nového tajemníka Karla Urbánka, což je podle ní naděje na změnu k lepšímu. „Já jsem se tehdy neudržel, a bylo to moje první veřejné otevřené vyjádření, kdy jsem skoro vykřikl, že nám to může být jedno, koho oni si zvolili za tajemníka, protože oni už nám přece vládnout nebudou,“ vypráví Daniel.

Na demonstracích byl vyzýván, aby promluvil před lidmi. Daniel si vzpomíná na myšlenku, kterou často citoval, totiž že ‚Není hrdinství někoho zahnat do kouta, protože když je někdo zahnán do kouta, seká a brání se.‘ „Platilo to i o komunistech – nebylo moudré zahnat je do kouta a vylévat si na nich zlost nebo se mstít. Důležitější bylo nastavit pravidla pro přechod do svobodné demokratické společnosti. Tuto myšlenku jsem převzal od velmi moudrého člověka Ing. Miloše Malíka z Valašského Meziříčí, kterého jsme si velmi vážil,“ říká Daniel.

Daniel Ženatý byl farářem ve Valašském Meziříčí do roku 1990, poté přestoupil do Nového města na Moravě. V letech 2005 - 2015 působil na faře v Pardubicích a současně v letech 2007 – 2013 působil jako vězeňský kaplan.

„Přitahují a inspirují mě lidé, kteří se ocitají v hraničních situacích. Například paní Milada Šimčíková. Ta mi otevřela obzor pro utrpení lidí v koncentrácích, ve věznicích. Do té doby jsem o tom nic moc nevěděl,“ říká Daniel.

Ten ve svém vyprávění pro Paměť národa líčí, jak se coby farář ve Valašském Meziříčí setkával s poslední žákyní Emy Destinnové Miladou Šimčíkovou, která mu v 80. letech před svou smrtí svěřila ke zveřejnění svůj hrdinský válečný příběh. (Dostupný je zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/simcikova-milada-1900)