Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Zendulková (* 1942)

• narozena 29. října 1942 v Praze ve smíšeném manželství

• matka Zdenka Zendulková (roz. Steirnerová) byla židovského původu

• většina matčiny rodiny zemřela v koncentračních táborech

• matka od ledna 1945 do května 1945 pobývala v Terezíně

• o svém židovském původu dlouho nevěděla

• v roce 1956 nastoupila na Školu pro společné stravování

• v roce 1958 byl její otec zatčen a strávil dva roky v Leopoldově

• pracovala jako servírka v hotelu Moskva (dnes Pupp) v Karlových Varech

• od roku 1965 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy estetiku

• v roce 1968 se účastnila protiokupačních aktivit v Novém Jičíně

• po roce 1969 žila a pracovala v Ústí nad Labem

Letní prázdniny v roce 1958 trávila Jana Zendulková na brigádě v cukrárně ve Slovanském domě na Příkopech v Praze. Její otec Stanislav Zendulka odletěl na měsíční pracovní cestu do Bruselu na Světovou výstavu EXPO 58. Pamětnice vzpomíná, že jí doma nechal nějaké peníze, a rozloučili se s tím, že se uvidí za měsíc. Letní brigáda ji bavila a nic nenasvědčovalo tomu, že se by se mohlo dít něco mimořádného. „Byla jsem v té cukrárně  a najednou za mnou někdo přišel, že mám jít k řediteli Slovanského domu. To je jako jít k papeži nebo něco podobného. Tam stáli dva zachmuření pánové, že jdou pro mě.“ Patnáctiletá Jana Zendulková vůbec nechápala, proč si pro ni muži přišli a proč u nich doma chtějí provést domovní prohlídku. Na své otázky dostala vyhýbavé odpovědi. „To vám nesmíme říct, my to ani nevíme, my jenom máme tady udělat domovní prohlídku.“ Až později obdržela strohý dopis s oznámením, že její otec byl zatčen, že mu nesmí psát, ani mu posílat balíky.

Narodila jsem se za heydrichiády

Stanislav Zendulka a Zdenka Zendulková (roz. Steinerová) se vzali v roce 1930, ve stejném roce se jim narodila první dcera Eva Bartošová. Stanislav Zendulka, potomek selského moravského rodu, pracoval jako ekonomický inženýr. Zdenka Zendulková pocházela z chudé pražské židovské rodiny. Židovství ale v rodině Steinerových nemělo velkou tradici. Matka pamětnice ani její rodina židovství nepraktikovaly a o náboženství se nijak nezajímaly.

Svůj židovský původ si rodina Steinerových začala více uvědomovat až těsně před válkou a po vypuknutí války, tedy v době, kdy se o manželství Zendulkových začalo mluvit jako o smíšeném a kdy byli její sestry a bratři deportování do koncentračních táborů.[1] Domů se vrátila pouze matka pamětnice a její bratr Oldřich Steiner, oba měli nežidovské partnery.

Otec Stanislav Zendulka podle vzpomínek pamětnice nikdy nepomyslel na rozvod se svou ženou. V průběhu války roce 1942 se jim dokonce narodila další dcera Jana Zendulková. „Když pomyslím na tu hrůzu, že mě porodila roce 1942, těsně po heydrichiádě. Nedovedu si vůbec představit, co prožívala v těhotenství. Zvlášť ještě, že už všichni její sourozenci šli do transportu a moc se tehdy nevědělo se, kde jsou,“ zamýšlí se pamětnice.

Smíšené manželství dlouhou dobu rodinu chránilo před deportacemi. Překvapivě dříve než židovské ženy byli internování jejich nežidovští manželé. Na podzim roku 1944 byl otec pamětnice deportován do koncentračního tábora v okolí Wroclawi. Později byl převezen do tábora Bystřici u Benešova. Matka pamětnice byla deportována do Terezína v lednu 1945, kde se setkala se svým bratrem Oldřichem. V květnu 1945 se jim společně podařilo z tábora uprchnout.

O malou Janu se v nepřítomnosti starala sestra Eva. Oba rodiče se do Prahy vrátili v květnu 1945 a se svými dětmi se potkali u moravských příbuzných v červnu 1945, kde v bezpečí prarodičů děvčata strávila konec války.

Dlouho dobu jsem vůbec netušila o svém židovském původu

Když bylo po válce, chodila pamětnice s matkou často na procházky, které často končily v paláci U Hybernů. Proč tyto vycházky s matkou podnikaly, pochopila Jana Zendulková až po mnoha letech. „Visely tam strojem psané listy papíru, kde byli lidi, kteří se našli po válce, protože lidi byli rozesetí po celé Evropě. Rodiny byly rozbité. Tam asi chudák maminka hledala, jestli přežili někteří její příbuzní. Nenašli jsme nikoho. Já jsem tehdy netušila, co se děje, byla jsem maličká holka,“ vzpomíná na tuto dobu pamětnice.

O tom všem, co se dělo za války s rodinu Steinerových, o tom, že je poloviční Židovka i o tom, že polovina její rodiny zemřela v koncentračních táborech, se Jana Zendulková dovídala postupně a velkou část si musela sama domýšlet v dospívání. Sama dodává, že si vůbec nevzpomíná, jak přesně se tom všem dozvěděla. „Vůbec si to nevybavuji, ono to bylo, muselo to být ve více rodinách, trochu tabu téma. Mamka nikdy nemluvila o koncentráku, táta taky ne. O tom se v rodině nemluvilo. Každý na to asi chtěl radši zapomenout. Ani o těch mrtvých příbuzných zplynovaných se nemluvilo.“ Dlouho dobu ani netušila, že pochází z židovské rodiny. „Vím, že mě hrozně překvapilo, že jsem poloviční Židovka. Nevěděla jsem, co to znamená. Vůbec nic mi to neříkalo,“ dodává.  

Válečné děti

V roce 1948 začala chodit Jana Zendulková do nedaleké základní školy. „My jsme byly válečné děti a válečných dětí bylo hrozně moc. Ve třídě nás bylo 42 dětí.“ Pamětnice zmiňuje, že děti nebyly po válce v dobrém stavu. Do škol za nimi docházeli lékaři na preventivní prohlídky. Hojně se mezi dětmi vyskytovala křivice. Děti byly často podvyživené, díky čemuž prý dostávaly speciální příděly mléka a dokonce poukázky na navýšení dávek jídla.

Po ukončení základní školy v roce 1956 Jana Zendulková nastoupila na Školu pro společné stravování. „Já jsem chtěla jít na výtvarnou školu, chtěla jsem být malířkou, nebo ze všeho nejvíce asi keramičkou. To jsem úplně nevěděla. Bavilo mě malování a kreslení a měla jsem o to veliký zájem, ale táta chtěl, abych šla na Školu pro společné stravování,“ vysvětluje.

Přišli pro mě do cukrárny

Od druhé poloviny 50. let žila Jana Zendulková pouze s otcem. Matka pamětnice zemřela v roce 1951ve věku 42 let. Její sestra Eva Bartošová se se svým manželem odstěhovali na Slovensko. Otec pracoval od konce války jako úředník v oddělení exportu v podniku Motokov, kde po roce 1948 podle slov pamětnice neustále probíhaly prověrky, nutili zaměstnance vstoupit do KSČ a často se vyhazovalo. Lidé si v této době nebyli ničím jistí. Podle pamětnice cítili „neustálou existenční tíseň. Vyhoděj mě, nevyhoděj mě. Půjdu k lopatě, nepůjdu k lopatě.“

O prázdninách v roce 1958 odletěl otec na pracovní cestu do Bruselu na EXPO 58, Jana Zendulková zůstala sama doma, měla letní brigádu v cukrárně ve Slovanském domě. S otcem se rozloučili s tím, že se potkají za měsíc, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco nenadálého.

„Ředitel Slovanského domu mě zavolal a tam stáli dva zachmuření pánové a říkali: ,My jdeme k vám dělat domovní prohlídku,´ vzpomíná pamětnice na den, kdy se pro ni mnohé změnilo. Jana Zendulková dodnes vzpomíná, jak tehdy vůbec nevěděla, co se stalo, jak nechápala, proč u nich doma dělají prohlídku, a hlavně vzpomíná na to, jak ji, patnáctileté dívce, nikdo nic nevysvětlil. Později pouze obdržela strohý dopis: „Paní Zendulková, pan Zendulka byl vzat do vazby ministerstva vnitra. Nesmíte mu psát. Nesmíte mu posílat balíky a sbohem.“

Nesmím brečet, nesmím tátovi přikládat

Na podzim v roce 1958 měl otec pamětnice soud, soudní jednání bylo tajné. Jana Zendulková mohla přijít až na čtení rozsudku. „Já jsem seděla na chodbě před tou místností, chodba se pak vyprázdnila. Já jsem se klíčovou dírkou dívala do té místnosti. Hodiny jsem tam seděla. Viděla jsem tátu, viděla jsem rukáv na pravé ruce, na kterým byl bílý pásek.“ Stanislav Zendulka byl odsouzen na 12 let ve vězení a ke ztrátě majetku. Soudce překvapivě dovolil otci s dcerou po několika měsících odloučení promluvit. „Já si pamatuji, že jsem si říkala, nesmím brečet, nesmím brečet, protože nemůžu přikládat tátovi ještě tohle břemeno navíc.“

Než otce odvezli do Leopoldova, směla ho Jana Zendulková krátce navštívit ve vazbě v Ruzyni. Dodnes vzpomíná, jak zuboženě otec ve vězeňském mundúru vypadal. „Pamatuji si jeho oči, ve kterých byl strašlivý strach. Protože mu neřekli, že se má setkat se dcerou. Prostě ho bafli a přivedli a on nevěděl, kam ho vedou.“

Janu Zendulkovou na podzim 1958 vystěhovali z bytu. Musela jít bydlet na internát a ve škole nahlásit, že je otec ve vězení. O většinu věcí spojených se stěhováním se musela postarat sama.

Tři šibenice podél rampy

Pevnost Leopoldov na Slovensku patřila v 50. letech k nejhorším vězeňským zařízením v komunistickém Československu. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče, byla systematicky porušována jejich nejzákladnější lidská práva.

Jana Zendulková společně se sestrou mohla otce navštívit v Leopoldově pouze jednou. „Leopoldov je veliká cihlová josefská pevnost. K té pevnosti byla taková rampa a podél té rampy stály tři šibenice,“ Jana Zendulková si do dnešních dní přesně vybavuje svůj příchod do pevnosti. „Přivedli tátu, který vypadal, že mu je sto let. Vyhublý, zubožený, vyhaslé oči úplně.“ Návštěva trvala asi 15 minut, mnoho si toho však neřekli. Těžko se dcerám při pohledu na otce hledala slova.

V roce 1960 byla prezidentem Antonínem Novotným vyhlášena amnestie pro politické vězně. Amnestie se vztahovala i na Stanislava Zendulku. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu.

Na otázku, z jakého důvodu byl otec zatčen, Jana Zendulková dodnes nemá odpověď. „Vůbec nevím, za co byl odsouzený, nevím, co provedl. Když četli ten rozsudek, tak z toho vůbec nebylo srozumitelné, za co ho odsoudili. Pro mě nebyl ten čin pojmenovaný tak, aby to bylo srozumitelné.“ Sestry se to nikdy nedozvěděly, otec s nimi o vazbě v Ruzyni, ani o vězení v Leopoldově nikdy nemluvil. „Bylo mezi námi jasné, že se o tom mluvit nemá,“ dodává k tomu.

Podle dostupných archiválií byl Stanislav Zendulka v roce 1955 na jedné za svých pracovních cest v Belgii vyhledán československým emigrantem, který mu zprostředkoval setkání s pracovníkem nepřátelské zpravodajské služby. Stanislav Zendulka se s pracovníkem nepřátelské zpravodajské služby několikrát sešel, hovořili spolu o hospodářské a politické situaci v ČSR, což bylo tehdejší jurisdikcí chápáno jako zločin proti státu. „Vyzradili rozvědkám naše obchodní zájmy, pokud jim byly v rámci jejich činnosti známy. Kromě toho předali i zprávy politického charakteru, vyjmenovali rozvědce řadu lidí, které znali z pracovišť i ze soukromého styku a charakterizovali je po stránce pracovní i politické,“ stojí v dodnes dochovaném spisu. [2] 

Čtyři roky v grandhotelu Moskva

Po maturitě v roce 1960 začala pracovat jako servírka v grandhotelu Moskva (dnešní Pupp) v Karlových Varech, kam již nejezdili podle vzpomínek bohatí lázeňští hosté, nýbrž zaměstnanci jednotných zemědělských družstev (JZD) na rekreace. Po dvou letech strávených obsluhováním hostů se Jana Zendulková přihlásila na pomaturitní nástavbu v Praze, kam jezdila jednou měsíčně na studijní den. Studium bylo zaměřeno na dějiny umění, literatury, architektury, hudby. Během studia se rozhodla, že zkusí přijímací zkoušky na Karlovu univerzitu na obor estetika. Na studium byla přijata a sama k tomu dodává: „To bylo vysvobození. Já už jsem tu servírku dělat nechtěla a nevěděla jsem co, kam z těch Varů. Neměla jsem, kde bydlet.“

Nebyl to žádný marxák

„Byla to doba veliké oblevy. A když se řeklo filozofická fakulta, tak je to pro každého blbý marxák. Tak to vůbec ne,“ popisuje změnu klimatu na filozofické fakultě v druhé polovině 60. let pamětnice. „Estetika, genetika, kybernetika a já nevím, které ještě, to byly buržoazní pavědy zakázané. To byl v podstatě obor, který se jako fénix zrodil z ničeho.“ Pamětnice vzpomíná, že pedagogové pro mladé studenty museli filozofii zpracovat znovu, neměli žádné použitelné učebnice. V období pražského jara se na filozofickou fakultu vrátilo mnoho pedagogů. Jana Zendulková zmiňuje nezapomenutelné přednášky Jana Patočky a Václava Černého.

Společenské uvolnění v druhé polovině 60. let v Československu se asi nejvíce projevilo v oblasti kultury. Pamětnice vzpomíná, jak se spolužáky stáli ve frontě na lístky do kin a divadel, protože si nechtěli nechat ujít žádné premiéry. Studium se velmi prolínalo s tehdejší kulturní scénou. „Protože jsme dělali umělecký obor, chodili jsme s filmaři do Klimentské ulice na promítání starých filmů.“ Na univerzitu v této době chodily přednášet přední osobnosti tehdejší kultury, pamětnice vzpomíná na přednášky Alfréda Radoka, Otomara Krejči. „Bylo to naše jmění, naše bohatství, které nám patřilo. Bylo to naprosto v pořádku. Bylo tam pro nás strašně mnoho hlubokých, řekla bych, skoro iniciačních zážitků. Byli jsme taky trochu snobi. To je jmění, malý poklad, který máte někde schovaný a ze kterého žijete doposud.“

Tichá hrůza

Léto roku 1968 trávila Jana Zendulková se svým manželem na chatě v Beskydech. O příjezdu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se pamětnice dozvěděla od manžela, který šel ten den do nejbližší vesnice na nákup a dlouho se nevracel. Pamětnice si vybavuje, že se vrátil až pozdě odpoledne z úplně jiného směru, než ho čekala, a už z daleka na ni volal: „Přepadli nás Rusáci.“ Zpočátku vůbec nerozuměla, co se ji manžel snaží sdělit. Do posledního momentu nevěřila, že by k něčemu takovému mohlo v Československu dojít. „My jsme měli hrozný vztek, ale nevěřili jsme tomu, že nás přepadnou. Pořád to byli osvoboditelé. My jsme netušili, že to nebylo osvobození, ale dobytí území sovětskou armádou, že nás dobyli, a tudíž jim patříme. Že si nás vybojovali, my jsme mysleli, že nás osvobodili.“ Po chvíli vše zabalili a odjeli k rodičům manžela do Nového Jičína. „Tam tichá hrůza, seděli všichni kolem stolu a nevěděli, co bude dál.“ Pamětnice popisu soudržnost a odvahu společnosti v prvních dnech po okupaci. Spolu s ostatními rozdávala v Novém Jičíně plakáty s protiokupačními hesly. Rádio poslouchali ve dne i v noci.

Zlom pro ni znamenal projev Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy 27. srpna 1968. „Všichni šli spát a já jsem seděla u toho rádia a čekala na toho Dubčeka, jak promluví. Dubček měl projev, že teda, soudruzi, tovarišči. A pak byla příšerně dlouhá pauza, než pokračoval dál. V půlce toho projevu se odmlčel. Vysílali to znovu, ale tu pauzu zkrátili. Velmi zkrátili posléze. A při té pauze bylo jasné, že je s námi konec.“

Bylo jasné, že budoucnost je pryč

„Koukala jsem na rozstřílené muzeum a brečela jsem a myslím si, že brečel každý,“ vzpomíná pamětnice na návrat do Prahy na podzim roku 1968. Ačkoliv příjezd vojsk Varšavské smlouvy neměl na její studium žádný vliv, zatím nedocházelo k žádnému vyhazování studentů nebo pedagogů z politických důvodů, pociťovala velkou deziluzi a obavy z nadcházejícího času. „Mělo to jasný vliv na naši budoucnost, protože bylo jasné, že se ta estetika neuplatní, že to nemá šanci. Že to bude pofidérní s literaturou, pofidérní s výtvarným uměním, pofidérní s provozem kulturních statků, že se vrátí cenzura. Bylo jasné, že budoucnost je pryč.“

Po promoci v roce 1969 získala práci památkářky na Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, kde pracovala několik let. Poté pracovala jako administrativní a kulturní pracovnice na různých pozicích v různých úřadech.

Absolutní skepse

Jana Zendulková nikdy nevstoupila do KSČ. 70. a 80. léta popisuje jako období absolutní skepse, kdy přijala realitu, jaká byla. „My jsme se v tom nějak naučili tichounce pohybovat, nezabývat se tím vůbec. I když do té kultury KSČ občas zaťala dráp,“ dodává k tomu. Občas se ji a jejím kolegům podařilo z organizovat nebo podpořit zástupce neoficiální kulturní scény.

Nejvíce si totalitní nesvobodu uvědomovala skrze nemožnost volného cestování. „My jsme studovali Matějčkovy Dějiny výtvarného umění a tam byla katedrála v Cáchách. Pamatuji si, jak jsem na to koukala a říkala jsem, to nikdy neuvidím. To nikdy neuvidím. Nevím, co je uvnitř.“

Ten pocit bych ještě jednou ráda zažila

V roce 1989 pracovala Jana Zendulková v Sociálně-ekonomickém ústavu Akademie věd v Ústí nad Labem. V průběhu sametové revoluce spolu s kolegy odvolali ředitele ústavu. „Bylo to veliké vítězství celého našeho týmu. Ten člověk dostal strašlivý infarkt nebo mrtvici. Ani nemluvil, ani nechodil. Hrozně jsme ho zničili. To bylo draze zaplacené,“ uvědomuje si zpětně pamětnice.

V období sametové revoluce se účastnila několika demonstrací v Praze. Do dnešních dní si vybavuje atmosféru plnou euforie, radosti a vysvobození. „To byl pocit, který bych ještě jednou ráda zažila.“

V roce 2023 žila Jana Zendulková se svou sestrou Evou Bartošovou v Třeboni.

[1] Holocaust [online]. Databáze dokumentů [cit. 4.5.2023]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/127000-rudolf-steiner/.

[2] Zdroj: Archív bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.