Michal Ženíšek

* 1954

  • „No to [invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968] si pamatuju úplně přesně. Protože první, co bylo, bylo, že mi maminka telefonovala, ať nechodím na balkon, protože naproti nám byla kasárna. A já jsem jako řekl: ‚Dobře, tak já tam nepůjdu.‘ Samozřejmě jsem tam šel, že jo. No a pamatuju si všechny lidi, co kdo dělal. Co kdo dělal potom. Není to pěkné. Není na tom pěkné to, že ti lidi prostě… Moje první knížka, kterou jsem přečetl v životě a kterou jsem si sám zaplatil, to je dost důležité, respektive byly dvě. Jedna se jmenovala od Jaroslava Foglara Kronika ztracené stopy, ta stála deset padesát. A jedenáct padesát stála knížka Jak chutná moc od Mňačka. A já jsem četl ty knížky nejdřív jednu, potom druhou, a já jsem si uvědomil, jak tenký led je mezi tím, jak může někdo prostě být na straně jedné dobrý a na straně druhé být vlastně úplná svině lidská. A to v té knížce od toho Mňačka prostě bylo.“

  • – „Během toho výslechu, nabídli ti spolupráci se státní bezpečností? Padlo tam něco takového?“ – „To já nevím. To si moc nepamatuju. Nevím jako. Formulace, že bych měl. Jako musel jsem jim slíbit, že když mně [František Otto] zase napíše, že jim ty dopisy zase dám. A že když prostě něco bude nového v té věci, že jim to musím říct nebo že jim to musím oznámit. A řekli mě, že si mě najdou, že to budou vědět, když se něco nového přihodí. Já jsem si to do souvislosti nedával. Ale předmětem toho bylo, že mi ukázali ten pas, že ho mají, ale nevrátili mi ho. A řekli mi, že proti mně zahajují trestní stíhání pro nedovolené opuštění republiky.“

  • „Odvezli mě tam na tu policii, zavedli do té kanceláře. Já si to moc nevybavuji. Šli jsme tam někudy jinudy. Myslím přes tou věznici, že jsme tam šli. Jestli to mělo být, aby mě vystrašili. Vcházel jsem do věznice. Tam mě prošacovali. Nechali mi ty cigarety. Pak jsme šli do té jejich kanceláře. Až když jsme šli pro ty dopisy, tak jsme šli zase jiným východem. To jsem zjistil, že je to spojené s tím domem, kde bydlel v tom prvním patře nebo v přízemí ten Štědrý. Tak jsem to ještě říkal. To vím. To mi říkali, že ho neznali nebo nevím co. Když se tam vešlo, tak to byla první nebo druhá kancelář napravo. Tam mi prostě řekli jestli vím, kde se nalézám. Já jsem řekl, že nevím. Ten Formánek mi přečetl z nějakého papíru, který měl před sebou, tak mi řekl, že se nalézám ve vyšetřovně Státní bezpečnosti a že jsem obviněný z ilegálního opuštění republiky. Já jsem byl vyděšený, mě to vůbec nenapadlo se vysmát. Mě bylo dvacet nebo dvacet jedna. To byla prostě úplně jiná doba. Já jsem o těch estébácích, od Flajzara jsem znal ty story všechny. On dostal asi devět let a odseděl si podstatnou část, pak ho pustili.“

  • „Tím, že on žil v exilu, respektive mimo republiku, a směl sem až po revoluci, tak on byl člověk, který tam vedl české knihkupectví, protože byl zároveň předseda tehdejšího SRPŠ, sdružení přátel školy. On to prostě jako koučoval, byl toho mluvčím, protože to byla česká škola. On jako jediný byl ten, kdo byl pořád k dispozici. Měl tu prodejnu na Lindengasse, což byla ulice, která sousedila s Mariahilfer Straße. To byla úloha Petra Pastrňáka, protože byl předseda tady těch spolků všelijakých a znal všechny ty lidi, kteří chodili nakupovat knížky z Kanady, ze Sixty-Eight Publishers, tak si to nechávali posílat k němu, on to prodával. Ta kooperace tam probíhala úplně v pohodě.“

  • „Ta myšlenka vznikla, jak jsem říkal, v okamžiku, kdy jsem viděl Františka Derflera, sólistu činoherního národního divadla nebo státního divadla, tenkrát to bylo nevím co, jak tam stojí v té frontě. Řekl jsem mu o tom, že jedu do Vídně natáčet film o exilových autorech a tak dál. A on mi říkal, že by nebylo špatné, kdyby podobné knihkupectví stálo tady, abych tady nemusel právě stát ty fronty, které tam opravdu stály a bylo jich požehnaně. Derfler nederfler. On jako starý dišos a starý chartista, tak to bylo celkem logické, že ho to musí zajímat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 14.02.2023

    (audio)
    délka: 01:18:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 15.02.2023

    (audio)
    délka: 01:08:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 3

    Brno, 04.05.2023

    (audio)
    délka: 01:12:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtěl jsem mít knihkupectví jako zdroj peněz. Chtěl jsem prodávat knihy, které jinde nejsou

Michal Ženíšek v roce 1992
Michal Ženíšek v roce 1992
zdroj: archiv pamětníka

Michal Ženíšek se narodil 9. července 1954 v Hradci Králové do úřednické rodiny. Po druhé obnově Junáka (1968) složil slib ve skautské organizaci v Hradci Králové. V 70. letech se seznámil s Františkem Ottou, který v roce 1973 emigroval do USA. Michal Ženíšek plánoval cestu na Západ za ním, Státní bezpečnost však o tomto záměru věděla a Michala Ženíška v červenci 1975 zatkla. Ve vazbě strávil dva dny pro podezření z přípravy nedovoleného opuštění republiky, trestní řízení však bylo zastaveno. Michal Ženíšek je v Archivu bezpečnostních složek veden jako kandidát tajné spolupráce/agent StB. Vědomou spolupráci však odmítá. V roce 1978 začal spolupracovat v generačním divadlem Dílna 24 (Divadlo ve stanu), později s komorní scénou Beseda v Hradci Králové jako kulisák, inspicient či příležitostný herec. Od roku 1982 působil jako inspicient ve Státní opeře Brno a také jako kulisák v Divadle Husa na provázku. Na konci 80. let pracoval jako asistent produkce a asistent režie pro Krátký film Praha. Podílel se například na natáčení seriálu Slovácko sa nesúdí. V roce 1989 podepsal Několik vět. V listopadu 1990 založil první soukromé knihkupectví v Československu, a to díky kontaktu s Petrem Pastrňákem, který provozoval exilové knihkupectví pro krajany ve Vídni. Obchod se nacházel na Květinářské ulici v Brně, od roku 2004 pak v pasáži Alfa. Knihkupectví zaniklo po 32 letech v roce 2023.