Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Zenklová (* 1935)

• narodila se 7. listopadu 1935

• vzpomíná na zatemňování a nedostatek potravin za války

• 9. května 1945 zažila příjezd Rudé armády do Mnichovic

• vystudovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• manžel byl synovcem Petra Zenkla

• působila jako učitelka v Ústí nad Labem, v Mnichovicích a Strančicích

• dny srpnové invaze v roce 1968 prožila ve Vídni

Stanislava Zenklová, rozená Zimová, se narodila v Mnichovicích 7. listopadu 1935. „Měla jsem to čilý, narodila jsem se za první republiky, pak přišla druhá republika, to bylo, když nám vzali Sudety, a vznikla druhá republika.“

Během války byla ještě malou holčičkou, ale pamatuje si na povinné zatmívání oken a na čekání na otce. „Můj táta jezdil během války do Prahy do práce. Udělaly jsme si s maminkou škvíru v zataženým okně a dívaly jsme se na trať, jestli už jede nějakej vlak.“ Vzpomíná taky, jak z letadel vypouštěli alobalové pásky, aby klamaly pozemní stanice, a ty si jako děti dávaly do vlasů a hrály si na princezny. Doma také měli rozhlas, na kterém měli povinnou cedulku „Jsem si vědom toho, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí“. Pro kontroly cedulka stačila a rodiče pak stejně zahraniční rozhlas poslouchali. „Mě vždycky poslali na ulici, jestli to není venku slyšet.“

V té době také samozřejmě vnímala nedostatek potravin, a tak byla velká vzácnost, když se jim podařilo získat pravé mléko. „Jednou jedna teta sehnala někde v Hrusicích skutečný mlíko od skutečný krávy, neředěný. Přinesla ho ve skleněný láhvi a ta láhev byla v papírovém pytlíku. Dala mi to do ruky, já vzala ten pytlík a ono to prorazilo, to vzácný drahý mlíko se rozlilo. Dostala jsem pár facek, jak jsem nepozorná.“

Představovali jsme si, jak přijedou rytíři na tancích, a oni byli špinaví, unavení, nevrlí

Na konci války se v Mnichovicích povídalo, že německá jednotka z Benešova se bude přes Mnichovice přesouvat do Prahy do bojů proti povstalcům. A průjezdu vojáků se samozřejmě báli. „Každej večer jsme se sebrali, každej měl ruksak, něco k jídlu. Šli jsme tady do lesa a tam jsme spali do rána.“ Němečtí vojáci nakonec Mnichovicemi nejeli, ale Stanislava na spaní v lese vzpomíná jako na velké dětské dobrodružství.

9. května pak čekali na příjezd sovětské armády na náměstí. „Představovali jsme si, jak přijedou rytíři na tancích, a oni byli špinaví, unavení, nevrlí, měli toho plný zuby. To bylo takový zklamání, takhle jsme si osvoboditele nepředstavovali.“

Tři Zimové jsou moc, půjde jenom jeden

Když válka skončila, bylo Stanislavě deset let. Končila pátou třídu a chtěla jít na gymnázium do Benešova. Jenže do třídy chodila ještě se dvěma svými bratranci, kteří se také jmenovali Zimovi a také chtěli jít na gymnázium. „Řekli, že tři Zimové jsou moc, půjde jenom jeden. A protože jsem se nejlíp učila, tak jsem šla já.“

Rok nato ale byla víceletá gymnázia zrušena a Stanislava se tak musela vrátit zpátky na měšťanskou školu, za což se jí někteří spolužáci posmívali: „Vy jste chtěli na gympl, teď jste zpátky, teď jsme pro vás dobrý!“ Po vychození měšťanky pak konečně šla na vysněné gymnázium, tentokrát ale do Říčan.

Stanislava už od malička chtěla být učitelkou, takže výběr vysoké školy byl jasný – v Praze vystudovala pedagogickou fakultu. Po vychození školy dostala umístěnku do školy v Ústí nad Labem, potom už do Mnichovic, kde učila čtyřicet let, pak ještě dalších deset let ve Strančicích.

Když s učením začínala, měla v jedné třídě i čtyřicet osm dětí. Učila dějepis, zeměpis, češtinu a tělocvik. Nejraději z toho ale učila dějepis, protože celý život ráda četla historické knihy. Samozřejmě vnímala i politické tlaky na školství, které byly spojené s komunistickým režimem.

„Museli jsme vykonávat nějaký funkce, museli jsme navštěvovat rodiny takových méně nadaných dětí, museli jsme pomáhat nebo preferovat děti funkcionářů, ať byl, jak chtěl hloupej, ale táta byl tajemník, tak nesměl mít čtyřku, a tak dál. Takže i na tu školu se ty tlaky projevovaly. Já jsem učila dějepis, takže se dohlíželo na to, abych zdůrazňovala osvobození sovětskou armádou.“ 

Jméno Masaryk nesmělo ve výuce zaznít a v učebnicích se některé pasáže začerňovaly nebo se i vytrhávaly celé stránky. „Vždycky tam člověk dokázal něco říct, ale to ty děti nerozpoznávaly. Vznik Československa a ten demokratický způsob, který tady byl, to z učebnic zmizelo.“

Ve dne se pracovalo, odpoledne manifestovalo

Od mládí chodila do Sokola, lyžovala, hrála basket, tenis a volejbal, bruslila, plavala. Ráda také tancovala, díky čemuž se seznámila se svým budoucím manželem, synovcem Petra Zenkla. S ním také strávila pár srpnových dní roku 1968 ve Vídni. „Tchán a tchyně pocházeli z Vídně, takže manžel tam měl příbuzný, tak jsme tam jeli. A tam jsme si jednadvacátýho přečetli nebo poslechli, že jsme byli přepadený, a žádný servítky, prostě okupace. Pamatuju si, jak se po Vídni objevovaly nápisy: ‚Vám Čechům zajistíme cestu do Austrálie, do Kanady, do Spojených států, kdo jste tady, nevracejte se domů.‘“ Zenklovi ale tuto možnost nevyužili, protože měli v Čechách syna, za kterým se museli vrátit.

Doma je pak samozřejmě čekaly prověrky. Stanislava je v práci ustála, ale manžela z práce vyhodili. Nakonec našel místo jako výpravčí. Kromě toho pak také nemohli opustit republiku a tím pádem nikam vycestovat. V listopadu 1989 pak z Mnichovic jezdili společně na manifestace do Prahy.

„Ve dne se pracovalo a odpoledne se manifestovalo. Celej svět se tomu smál, jak Češi bojujou za svobodu po pracovní době. Pamatuju si na tu Letnou, kde byl snad milion lidí. To je zvláštní pocit stát v takovém těsném davu.“

Po revoluci mohla začít s manželem konečně cestovat, donedávna jezdila lyžovat do Rakouska. Současnou situaci hodnotila slovy: „Ten vývoj se mi nelíbí. Připadá mi, že je to všechno zase o Rusku.“ Celý život se jí pak osvědčuje držet se jednoduchých zásad. „Myslím si, že by se nemělo lhát nikomu v ničem, ani sám sobě. A že by se nemělo ubližovat ani sobě, ani lidem, ani zvířatům, ani přírodě.“