Marie Žídková

„Nejvíc mi vadilo, že není svoboda, kterou člověk potřebuje k tomu, aby se rozvíjel a rostl po všech stránkách, že si člověk nemůže dělat, co chce, věřit, chodit do kostela, kam chce. Někomu může vadit, že chodím do kostela, ale copak je to něco zlého? A vadila mi nespravedlnost. Spousta lidí byla zavřených. Věděli jsme, jak to v těch kriminálech vypadá. Cítili jsme zoufalství nad tím, že lidé nemohou žít tak svobodně jako dříve a dělat, co sami chtějí. Vadilo nám, že nevychází žádná literatura, že nemohou být přednášky. Byli jsme kulturní rodina, i když jsme neměli moc peněz, a byli jsme z toho nešťastní. A každou chvíli někoho z našich známých zavřeli. Věděli jsme trochu, co se tam děje, jak je mlátí. Samozřejmě jsme toho ale nevěděli tolik, jako víme teď. Nesměli o tom vykládat. Kdyby se to více vědělo, lidé by byli teprve proti nim. Kdo měl známé ve vězení, leccos se dozvěděl, ale ostatní to třeba nevěděli. Takže jsme nevěřili, že to, co komunisté hlásají, je pravda. Byly to jenom řeči. Praxe byla taková jako ve všech režimech, které utlačují. Bylo to falešné. Kdyby bylo dovedeno do důsledků to, co komunismus hlásal, tak by to byl ideál, ale nebyla to pravda. Takže takový byl náš vztah k režimu. Ne že bychom něco dělali, něco zapalovali nebo tak. Člověk je vnitřně proti a reaguje tak, že dělá dobro, kde může a kde chce.“