Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Ziegler (* 1961)

• narozen 16. listopadu 1961 v Karlových Varech

• vyučil se opravářem zemědělských strojů a automechanikem v STS Toužim

• od roku 1978 vystupoval jako zpěvák s kapelou Atomic

• v letech 1978 až 1990 pracoval jako řidič a závozník v karlovarské likérce Jan Becher

• v letech 1983 až 2008 vystupoval jako zpěvák s kapelou Barock

• s kapelou Barock se v roce 1988 zúčastnil Festivalu politické písně v Sokolově

• v roce 2008 založil kapelu Uriah Heep Revival

„Takhle to prostě bylo. To se nedá nic dělat, zkrátka jsme žili v takové době.“ Tuto větu opakuje Bedřich Ziegler ve svém rozhovoru s Pamětí národa několikrát. Stejně smířeně, bez náznaku odporu, se staví k mazáctví na vojně, k cenzuře i k policejní šikaně, kterou zažíval na koncertech. „Byli jsme připravení i na nezdary. Uměli jsme takzvaně dostávat přes hubu a vždycky jsme se s tím uměli vyrovnat,“ říká o své generaci, která v útlém dětství zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy a dospívání a mládí prožila za normalizace. 

„Nekoukej na ně, nebo tě zastřelí!“

Bedřich Ziegler se narodil 16. listopadu 1961 v Karlových Varech. Jeho matka pochází z obce Hradenín u Kolína, otec z Konopiště. Do Karlových Varů se oba dostali se svými rodiči v době poválečného osidlování pohraničí. „Děda šel dělat nějakého kádrováka na státním statku v Kraslicích. Ale tam se kradlo, zjistil, že jde o průšvih. Tak se na to vykašlal a šel řídit karlovarskou lanovku na Dianu. Tam byl až do důchodu.“ 

Matka pracovala jako prodavačka v různých obchodech v Karlových Varech. S Bedřichovým otcem se později rozvedli a našla si nového partnera. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 zažil Bedřich v sedmi letech. Srpen trávil spolu se svým bratrem v ozdravovně v Říčanech. „Mámě přišel dopis, že si nás i s bráchou musí vyzvednout. Pamatuju si moc dobře, jak nás v Praze táhla na nádraží, odkud jsme měli jet do Varů. Ale mně se hrozně líbily ty tanky, chtěl jsem si je jít prohlédnout. Ale máma mě táhla za ruku a hulákala: ,Nekoukej na ně, nebo tě zastřelí!‘“ Jeho otec měl shodou okolností právě 21. srpna narozeniny. „Takže to byly poslední narozeniny, které oslavil. Později už vždycky na 21. srpna byly hospody zavřené,“ dodává Bedřich Ziegler. 

Kvůli stěhování rodičů chodil pamětník postupně do tří různých základních škol: nejprve nastoupil do ZDŠ Dukelských hrdinů na náměstí Družby, posléze do školy Československo-sovětského přátelství na karlovarské Vyhlídce a nakonec do ZDŠ Antonína Zápotockého v centru města. „Ve škole nás to bavilo. Kantorky do nás uměly nacpat vědomosti, které mám dodnes, a jsem jim za to vděčný,“ konstatuje. 

Nikdo z rodiny nebyl členem KSČ, což podle Bedřicha způsobilo, že se nedostal na zvolený učební obor: „Vybral jsem si elektrotechniku ve Stodu u Plzně. Ale tam mi bylo řečeno, že se tam nedostanu, protože v rodině nemáme kádrový profil. Bylo mi nabídnuto dělat řezbáře.“ K práci se dřevem ale neměl vztah, a tak se vyučil opravářem zemědělských strojů a automechanikem v STS Toužim. 

První koncert s utrženým mikrofonem

V té době byla jeho hlavním zájmem filatelie, na základní škole však také zpíval ve školním sboru: „Na škole Československo-sovětského přátelství jsme chodili zpívat sovětským hostům do Imperialu. Za to jsme dostávali odznáčky.“ 

Jeho zájem o hudbu se naplno probudil až v sedmnácti letech, kdy ho oslovil Martin Uxa, tehdejší hráč na klávesy v kapele Atomic, jestli by s nimi nechtěl zpívat. „Šli jsme do maringotky, kde celoročně bydlel jejich kytarista. V té maringotce jsme zkoušeli. To byla moje první zkušenost s muzikou. Ti kluci vlasatí mi učarovali a hudba taky.“ 

První společný koncert se konal v karlovarském M-klubu. Bedřich se na něj naučil jen jednu písničku, Love Gun od skupiny Kiss. „Ten koncert pro mě nedopadl moc dobře. Stál jsem poprvé na jevišti, neuměl jsem se tam pohybovat. Klub byl narvaný, lidi si doslova seděli na ramenou. Když jsem vlezl na jeviště, první, co se mi stalo, bylo, že jsem utrhl kabel od mikrofonu, a odzpíval jsem to, aniž by bylo něco slyšet. Lidi to vypískali. Pak jsme to opravili, zazpíval jsem to znovu a bylo to úžasný.“ 

„Šikana? My jsme to tak nebrali…“

S kapelou Atomic pamětník absolvoval několik koncertů v karlovarském regionu, ale protože mu bylo osmnáct let, jemu i jeho vrstevníkům hrozil povolávací rozkaz na vojnu. Bedřich měl zrakový handicap a u odvodu mu chtěli dát tříletý odklad. „Nechtěl jsem riskovat, že mě za tři roky povolají znovu a kluci už to budou mít za sebou. Navíc člověk nevěděl, jestli nezaloží rodinu… Tak jsem se k obveselení všech přihlásil na vojnu dobrovolně. Na vojenské správě mě měli za blázna.“ 

Nastoupil k útvaru do Rakovníka, kde si základní vojenskou službu odbývali také někteří jeho kamarádi z kapely. I během vojny se tak mohli věnovat hudbě. „Politruk nás miloval, protože mohl vykázat činnost,“ konstatuje Bedřich Ziegler. S vojenskou kapelou vystupovali v rakovnickém klubu SSM a účastnili se i ASUT, Armádní soutěže umělecké tvořivosti. 

Na vojně se setkal s projevy mazáctví, ale jak říká: „Já jsem to za šikanu nepovažoval. Důstojníci se pro udržení kázně spoléhali na mazáky, tedy na vojáky, kteří tam byli o rok dřív než my. A my jsme je museli poslouchat. Důstojníci věděli, že mazáci si zařídí pořádek. Takže nám třeba dávali rajony, lítali jsme s košťaty. A pak zase nás povyšovali na mazáky, když přišli mladí. Dostali jsme přes prdel řemenem namočeným ve vodě. Hezky to vždycky nasolili. Ale mně to nijak nevadilo. Přijali jsme to a žádná věda se z toho nedělala.“ 

Po vojně nastoupil do zaměstnání jako řidič a později závozník v karlovarské likérce Jan Becher, kde zůstal až do roku 1990. V osmdesátých letech si se svým strýcem přivydělával výrobou barevných fotografií: vyvolávali barevné fotky pro jednotlivce a poté i pro podnik Služby Karlovy Vary. Později jim však úřady tuto činnost zakázaly, protože ji vnímaly jako nedovolené soukromé podnikání. 

Západní akordy a jiné maléry

Po vojně se Bedřich Ziegler vrátil na pódium jako rockový zpěvák. Původní plán zpívat se skupinou Abraxas nevyšel, a tak se dohodl se Štefanem Škulavíkem z karlovarské hardrockové kapely Barock, kam nastoupil v roce 1983. 

Hudebníci v té době velmi obtížně dávali dohromady zvukovou aparaturu pro koncertování. Některé součásti si vyrobili sami, další si nechávali poslat od přátel ze Západu jako „svatební dar“. Někteří se kvůli tomu podle slov Bedřicha Zieglera skutečně oženili. „Já jsem si tenkrát nechal poslat takzvaný multipárový kabel k mixážnímu pultu. Potom jsem musel na kriminálce vysvětlovat, na co ten kabel mám. Podezírali mě, že ho mám na nějaké odposlouchávání. Byl jsem vždycky úplně fascinovaný, co měli policajti za nápady, jakým směrem šlo jejich myšlení.“

Společně s Barockem absolvoval přehrávky – tedy zkoušky před komisí, která posuzovala, zda může skupina veřejně vystupovat a do jaké kategorie honorářů bude zařazena. Vzhledem k cenzuře zpívala kapela převážně česky, ale občas i anglicky: „Ti zřizovatelé angličtinu moc nechtěli. Respektive dělali, že ji neslyší. Když někdo zpíval anglicky, tak ho nechali. Kluci, kteří hráli v Brně nebo kolem Hradce, říkali, že je za to dusí mnohem víc.“ Jeden člen komise jim u přehrávek vytkl, že hrají „západní akordy“. „Bylo vidět, že ten člověk vůbec neví, o čem mluví. Jen sledoval nějakou svoji doktrínu.“ 

Dalším problémem u přehrávek byly dlouhé vlasy a trička s anglickými nápisy. „Já se na ně za to nezlobím. Prostě, v takové době jsme žili, to se nedá nic dělat. My jsme to brali jako výzvu a jako dobrodružství. Vždycky jsme se snažili to nějak obejít.“ 

Kapela Barock podle pamětníka byla organizována pod Okresním kulturním střediskem, kde ji měla na starosti úřednice Jindřiška Pánková: „Ta nad námi bigbíťáky držela ochrannou ruku, a když došlo k nějakému maléru, vždycky se snažila nás z toho vysekat.“ (Pozn. red.: o přehrávkách, zřizovatelích Barocku a Jindřišce Pánkové podrobněji hovoří pamětník Štefan Škulavík.) 

Chtěli si „vylepšit reputaci“

Navzdory veškeré snaze vyjít s úřady však tu a tam docházelo ke konfliktům s policií. Na jednom koncertě v karlovarském letním kině Bedřich vystupoval ve stylizovaném kostýmu s cylindrem a krajkovým fiží. „Když jsme dohráli, přišli tam chlapi v kabátech a museli jsme jít s nimi na policejní stanici.“ Tam mu jeden z policistů řekl: „Jak si můžete dovolit v socialistickém zřízení ztvárňovat představitele buržoazní společnosti?“ Bedřich Ziegler to považoval za vtip, a tak mu odpověděl: „Heleďte, vás je škoda. Vy byste mohl psát knížky nebo filmové scénáře.“ Policajt reagoval tím, že ho udeřil: „A v tu ránu jsem ji měl. Dostal jsem obuchem. Pak nás pustili a ten cylindr jsem už nikdy na hlavu nevzal.“ 

Kapela Barock hrála zhruba třicet koncertů ročně, vystupovala ve vesnických kulturních domech, sportovních klubech nebo na akcích dobrovolných hasičů, účastnila se i různých přehlídek. V roce 1988 byla vyzvána, aby se zúčastnila Festivalu politické písně v Sokolově. Šlo o výrazně ideologickou hudební akci, účast na ní se v muzikantských kruzích považovala za vstřícný krok vůči režimu. „Šli jsme tam, abychom si vylepšili reputaci, protože jsme patřili mezi máničky vlasatý a to se tady moc nenosilo. Holt – chcete hrát, musíte zahrát na Politický písni.“ Kapela Barock se dostala až do sokolovského finále. „Já se za to nestydím,“ konstatuje Bedřich Ziegler. „Žil jsem v té době, muselo to tak být, abychom mohli pokračovat v tom, co nás baví. Před námi hrál v Sokolově Michael Kocáb se svojí partou. A jestlipak mu to dneska někdo zazlívá? Byla to prostě historie a historii nelze vrátit.“ (Pozn. red.: o účinkování Barocku na Festivalu politické písně také podrobněji hovoří Štefan Škulavík.) 

Špionáž ve Smícháči

O emigraci Bedřich Ziegler nikdy neuvažoval: „Měl jsem rád Karlovy Vary, měl jsem tu rodiče, přátele, muziku. Dělal jsem, co mě baví, nic mě netrápilo. Ani když jsem později po roce 1989 měl možnost vycestovat do USA, Západ mě nijak neohromil. Mně stačí, když mám co jíst, netrpím žízní a občas si můžu udělat radost.“ 

V Karlových Varech se muzikanti scházeli nejčastěji ve Smíchovském pavilonu v Drahovicích, v takzvaném Smícháči. „Tam jsme chodili nasávat inspiraci od starších muzikantů, co hrají, jak to dělají. Byla to taková špionáž, učili jsme se od nich. Těm klukům, kteří už měli něco za sebou, za spoustu věcí vděčíme, v podstatě nám ukázali cestu.“ 

Slzy v očích šedesátníků

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 sledoval Bedřich Ziegler s jistou rezervovaností. „Já nejsem hořák, kteří se pro něco zapálí a letí za tím bez rozmyslu. Já si to nejprve rozmyslím, zvážím a pak teprve, když mě to uchvátí, do toho jdu. A tohle mě moc neuchvátilo.“ Nelíbilo se mu, že do čela Občanského fóra v Becherovce, kde pracoval jako závozník, se drali kariéristé a flákači. 

„Ve finále jsem v Becherovce skončil,“ pokračuje. Vedení firmy tehdy uvažovalo o prodeji zahraničním majitelům. „To byl průšvih. Jediná fabrika na světě, a oni ji dokážou prodat. Bylo mi to líto, protože jsem tam nechal fakt hodně dřiny. Becherovka byla perla Karlových Varů. To, že ji prodali, považuji za jeden z největších průšvihů ve městě.“ K prodeji došlo roku 2001 do rukou francouzského koncernu Pernod Ricard. „Oni tvrdí, že becherovka chutná pořád stejně, ale já moc dobře vím, že to není pravda,“ dodává pamětník. 

V devadesátých letech se nicméně před ním i jeho spoluhráči z Barocku otevřely nové muzikantské možnosti. Mohli si pořídit kvalitní aparaturu a vystupovat bez omezení. Skupina Barock se rozpustila v roce 2008, se spoluhráči se však nadále scházejí a tvoří i nové písně. 

Později stál Bedřich Ziegler u založení kapely Uriah Heep Revival, která vystupuje dodnes v České republice i v zahraničí. „Když vidím, že naši posluchači, šedesátiletí sedmdesátiletí chlapi jak hora, mají slzy v očích, je to fakt příjemné.“ V roce 2012 kapela dokonce zahrála v Brně na společném koncertě s Kenem Hensleym, klávesistou původních Uriah Heep. „Kdyby mi někdo v sedmdesátých letech řekl, že s ním jednou budu stát na stejném jevišti, tak ho pošlu do Bohnic,“ usmívá se Bedřich Ziegler. 

Hudbě se dnes věnuje také po technické stránce, pořizuje záznamy z koncertů kapel mladších muzikantů. Současná hudba ho nicméně příliš neoslovuje: „Vracejí se módní trendy, věřím, že se vrátí také rocková hudba. Protože to, kam to jde teď, podle mě není moc dobře,“ říká pamětník. 

Na závěr rozhovoru má Bedřich Ziegler vzkaz pro vládnoucí politiky: „Když bude dobře dole, bude dobře i nahoře. Ale obráceně to nefunguje.“