Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Zdeněk Ziegler (* 1932)

• narodil se 27. října 1932 v Praze

• pocházel z dobře situované rodiny právníka a bývalé designérky

• druhou světovou válku prožil na Hanspaulce

• kvůli špatnému kádrovému posudku nemohl v roce 1951 nastoupit na vysokou školu

• pracoval ve studiu Bratři v triku na Barrandově

• v roce 1955 byl přijat ke studiu architektury na ČVUT

• od roku 1961 coby člen Svazu československých výtvarných umělců pracoval ve svobodném povolání

• od roku 1963 spolupracoval s Ústřední půjčovnou filmů na tvorbě filmových plakátů

• podílel se na designu mnoha publikací

• v roce 1969 byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců

• po emigraci svého bratra Karla měl v 70. letech omezený kontakt se zahraničím

• v letech 1990 až 2003 vedl ateliér grafického designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP)

• v letech 2000 až 2003 působil jako rektor VŠUP

Jako kluk prožil druhou světovou válku na pražské Hanspaulce. Ze dne na den mu zmizel židovský kamarád a vzpomínal také na to, jak spolu s bratrem pokřikovali na německou holčičku s dlouhými bílými podkolenkami. Po nástupu nové, tentokrát komunistické totality ho limitoval „nežádoucí“ kádrový profil, přesto se Zdeňku Zieglerovi podařilo vypracovat na vrchol svého oboru a jeho práce obletěla celý svět. 

V dobré společnosti

Narodil se 27. října 1932 do rodiny právníka a bývalé designérky. O zajímavé osobnosti ve svém rodokmenu neměl nouzi. Jeho dědeček Emerich Polák byl vyšetřujícím soudcem v legendárním procesu s Leopoldem Hilsnerem a po vzniku Československa měl ambici stát se ministrem spravedlnosti. „Neměl se rád s Masarykem, ale během první republiky žili spokojeně, nebyl nijak v nemilosti,“ vzpomíná na vyprávění svého dědečka, než zemřel. Matka Milada na rozdíl od svého bratra Emericha v kariéře nepokračovala. Jmenovec po otci, významném právníkovi, se ovšem vydal cestou medicíny a stal se renomovaným chirurgem a všeobecně respektovanou osobností. 

„Byl vždycky mým vzorem, chtěl jsem být jako on, operoval tisíce lidí, byl hrozně oblíbený, lidé ho měli rádi a vinohradská nemocnice pod ním dobře fungovala, ale život mě zavedl jiným směrem.“ Do vily na pražské Hanspaulce se rodina nastěhovala v roce 1930 a o dva roky později se jim narodil druhý syn Zdeněk. Poklidné dětství v dobře zajištěné a situované společnosti však narušil příchod druhé světové války. 

Ředitel nám dal rákoskou a s Němci to vyřídil

První vzpomínky, které připomněly, že se nacismus na několik let přestěhoval i na rodnou Hanspaulku, si pamětník vybavuje skrze malou německou dívku. „Seděli jsme s bráchou na plotě a viděli mladou německou holčičku v těch jejich dlouhých bílých punčochách. Pořvávali jsme na ni, že je fašistka a kráva.“ Do atraktivní vilové čtvrti se v té době stěhovalo velké množství Němců, kteří sem mířili hlavně z pohraničí. 

Příchod nacistických vojsk si Zdeněk vybavuje z návštěvy Václavského náměstí, kde stál se svým strýcem Jaroslavem Zieglerem. „Měl ještě optimistické poznámky. Říkal, ať se podívám, že jsou ty jejich tanky jenom plech a v boji se rozpadnou.“ Strýc jako diplomat zastupoval Československo na olympiádě v Berlíně v roce 1936 a velmi otevřeně zde kritizoval nacismus a postavu Adolfa Hitlera. Krátce po příchodu německých vojáků byl několik měsíců zavřený, ale přežil bez úhony. 

„Všichni se báli něco říkat, naše rodinná známá byla zabita za heydrichiády, ale měli jsme pocit, že Češi drží při sobě. Kolaboranta jste poznali hned.“ Zdeněk Ziegler chodil za války na gymnázium, které stálo v centru Prahy, na Příkopech, a s kluky ze třídy si vymysleli svoji odbojovou organizaci. „Všude jsme psali křídou TO, jako Tajná Organizace, ale byla to jen klukovská legrace. Nacisté to ovšem začali vyšetřovat. Ředitel Vocílka si nás pak předvolal, dal nám rákoskou přes ruce, a s Němci to vyřídil.“ 

„Ze školy jsme utíkali do krytu Živnobanky na Příkopech. To bylo pořád a bylo to dobrodružství. Že tady byli nacističtí vojáci, jsme brali jako něco daného, něco, s čím se nedá nic dělat.“ Na pražské Hanspaulce ale také pamětník zažil moment, který i mladému klukovi toužícímu po dobrodružství připadal podivný. „Když jsem šel na autobus do školy, viděl jsem svého židovského kamaráda. Ještě jsme si zamávali, ale už jsem ho nikdy neviděl. S rodinou je odvezli do koncentračního tábora. To samé se ovšem s pamětníkovými kamarády dělo i těsně po válce, kdy Sověti unášeli rodiny ruského či běloruského původu. 

Nejmasivnější bombardování Prahy 14. února 1945 pozoroval Zdeněk ze jejich domu. „Vzpomínám si ovšem, jak tady létaly americké mustangy, které útočily na obrněné vlaky. Jeden byl dokonce sestřelen a padal směrem na Liboc. S klukama jsme nasedli na kolo, ale už tam byli Němci.“ Pod jejich domem na kopci byla zaparkovaná dvě nacistická děla a během Pražského povstání kluci vyřizovali zprávy mezi domy jako spojky. Dobrodružství se ovšem střetlo s realitou, když jednoho z kluků sestřelil Němec z okna svého domu, což vzápětí vyřešil sovětský tank výstřelem do okna.

Jako důležitý moment posledních dnů války na pražské Hanspaulce Zdeněk Ziegler vnímal účinné vyjednávání s nacistickými jednotkami, které byly utábořené v nedaleké škole v Sušické ulici. „Jeden z těch, kteří vyjednávali, byl můj otec. Šlo o to, aby vojáci nebojovali. Kdyby se do toho pustili, byl by to rychlý proces. Ty dvě děla nikdy nepoužili.“ 

Mstu na německém obyvatelstvu pamětník na vlastní oči neviděl. „Většina stihla utéct. Jako kluci jsme slyšeli, že jeden člen Revoluční gardy měl ve sklepě schovanou Němku.“

Na vysokou školu přes vojnu

Do roku 1948 žila rodina Zieglerova v relativním klidu před bouří a ve volbách podporovala národní socialisty, kterým vylepovala po Praze plakáty. Únor 1948 a nástup totalitního zřízení tvrdě dopadly na matku i otce. „Rodiče šli do fabriky, otec v družstvu vrtal šrouby a až po patnácti letech se z něj stal podnikový právník v Aeru Vodochody. I maminka musela pracovat v ČKD.“

Původ a názory rodiny znamenaly nevyhovující kádrový posudek i pro Zdeňka Zieglera, který se po absolvování gymnázia neúspěšně pokoušel dostat na medicínu. „Tehdy byl v ulici vždycky nějaký ‚desítkář‘, který nás udával za nesmysly. Že nevyvěšujeme sovětské vlajky a podobně. Hlavně šlo o nějaké osobní spory. Věty jako: ‚Jeho buržoazní původ ho předurčuje, že se nezachová dobře k lidem socialistického zřízení.‘“ 

Už na gymnáziu pamětník dobře kreslil, a tak chtěl studovat výtvarnou školu. V roce 1951 se dostal k Adolfu Hoffmeisterovi, který v té době vedl ateliér animovaného filmu na UMPRUM. Ten ho poslal za Jiřím Trnkou, aby u něj dělal praxi. „Ale s mým kádrovým posudkem mě na školu nemohli vzít, i kdyby chtěli.“ Pro nesporný talent ho přijali do studia Bratři v Triku na Barrandově, kde pracoval nejdříve jako fázař a později nastoupil na pozici asistenta Zdeňka Milera a Ondřeje Smetany, se kterými spolupracoval na řadě animovaných filmů. 

Zdeněk Ziegler narukoval na vojnu v době, kdy se rušily nechvalně proslulé Pomocné technické prapory (PTP, kde dříve sloužil jeho starší bratr Karel). Kádrově nevhodné vojáky tak „uklízeli“ například k protiletecké obraně. „Tam mi kluci doporučili, ať ještě vysokou školu zkusím a že nejlepší bude architektura. Na vojně si mě oblíbil Antonín Rouša, který mi dal za vojáky dobrý posudek, a posudky z bydliště se povedlo vyházet.“

Při zkouškách se podařilo odevzdat posudky z vojny a z předešlého zaměstnání, a v roce 1955 se tak pamětník dostal na ČVUT, na obor architektury. „Když jsem byl v šestém ročníku, chtěli, abych se stal asistentem na katedře architektury. Všimli si, že ty posudky z ulice chybí. Když je našli, zhrozili se. ‚To je záhada, co ty tady děláš,‘ říkali. ‚Měli bychom tě hned vyhodit.‘ Ale už to bylo v klidu. Mohl jsem být asistentem jedině, kdybych vstoupil do KSČ, což jsem odmítl,“ vzpomíná s úsměvem Zdeněk Ziegler. 

Padesátá léta ovšem hodnotí jako období strachu, kdy nikdo nevěděl, co na koho mají. „Když jsem slyšel řev prokurátora Urválka z rádia, člověk si řekl, že kdyby do toho spadnul, nemůže s tím udělat vůbec nic.“

Ptal se mě, jestli umím namalovat oheň

Už na konci padesátých let se Zdeněk Ziegler dostal k prvním výtvarným zakázkám v oblasti grafického designu a díky spolužákovi z gymnázia Dominiku Wallenfelsovi pracoval pro Československou televizi, kde vytvářel titulky pro pořad Branky, body, vteřiny. „Potkal jsem Dominika a ten se mě zeptal, jestli umím namalovat oheň. Já jsem řekl, že to není problém, a tak to vlastně začalo už na vysoké škole.“ V televizi se naučil kreslit první piktogramy a písmo. 

V roce 1961 se pamětník oženil se spolužačkou z vysoké školy Radkou Lomickou. Ta se později velmi úspěšně věnovala architektuře ve výstavnictví. „Vzali jsme se, aby nám dali společnou umístěnku do práce po absolvování studia. Mě ovšem poslali do Rakovníka a manželku někam do Kutné Hory.“ Manželka však nakonec uhájila možnost pracovat v Praze a Zdeněk Ziegler se přes svého zubaře Borovanského dostal k možnosti pracovat jako výtvarník na volné noze. „Poslal mě za malířem a svým pacientem Františkem Grossem, který byl tehdy předsedou přijímací komise Svazu výtvarných umělců. Moje práce se mu líbila a řekl, ať si podám přihlášku. Když jsem absolvoval vysokou školu, už jsem byl umělec z povolání.“

Československý filmový plakát

Lidé jako František Gross či Adolf Hoffmeister sice byli v KSČ, ale snažili se i v rámci struktury Svazu výtvarných umělců v šedesátých letech vystupovat proti doktríně socialistického realismu. 

„Intelektuální zázemí v umění jsem měl už od gymnázia. Hoffmeister měl na zdi ve svém bytě obrazy Emila Filly a všichni věděli, že sociální realismus je nesmysl.“ Důležitým faktorem pro orientaci v estetice kvalitní grafické práce byly západní časopisy referující o užitém umění. „Časopisy nebyly normálně přístupné, ale šlo si je půjčit v technické knihovně. Třeba časopis Grafis. Jenom líný člověk neměl informace z oboru ze světa.“ 

Pod vlivem grafiků a typografů Josefa Týfy a Oldřicha Hlavsy se pamětník pustil na volnou nohu a zakázky získával zpočátku nahodile. „Dostával jsem práci doslova z ulice. Když jsem dělal první knihu pro Československého spisovatele, vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá. Myslel jsem si, že to udělají v tiskárně, a tehdy na mě grafik Zdenek Seydl koukal, až to bylo trapné.“ Složité začátky mu pomohl překonat technický redaktor Šťastný, který ho naučil řemeslo. 

V roce 1963 přišla zásadní spolupráce s Ústřední půjčovnou filmů, kde v následujících letech vytvořil stovky dnes celosvětově známých filmových plakátů. „Na pozicích referentů byli lidi, které z různých důvodů uklidili na nedůležitá místa. Oni určovali kvalitu. Mohli pracovat s idiotama, ale vybrali si mě nebo Milana Grygara a záměrně nedávali práci bolševikům.“ 

Zdeněk Ziegler spolupracoval s režiséry, jako byli Jaromil Jireš, Jiří Menzel nebo František Vláčil. Československý filmový plakát z šedesátých let se stal uznávaným i v zahraničí. „Paradoxně jsme měli více svobody než na Západě. Tam bylo důležité jméno herce a jeho fotka. Ředitel ústřední půjčovny Mašek za nás přebíral ceny, což byly pravděpodobně peníze, které jsme nikdy neviděli.“ 

Dílo Zdeňka Zieglera se objevilo na výstavách v zahraničí, v Museum of Modern Art v New Yorku, ale třeba také na obálce časopisu Grafis. Zároveň se stále častěji začal věnovat i grafické úpravě výrazných knižních edic v tehdejších vydavatelstvích Mladá fronta nebo v Československém spisovateli. Když vytvořil edici filozofických knih Váhy, potkal na ulici mladého Václava Havla. „Viděl jsem ho, jak šel s knihami na ulici, a říkám mu: ‚To jsem dělal já‘, a on mi odpověděl: ‚Hezky jste to udělal, ale důležité je, co je napsané uvnitř.‘“ 

Dobu uvolnění vystřídal šok z okupace 21. srpna 1968, kdy se v Praze objevily tanky vojsk Varšavské smlouvy. „Tehdy jsme měli na návštěvě kamarády z Anglie. O okupaci jsem se dozvěděl někdy kolem třetí ráno. Ti Angličané pak vyšli do ulic a to je poučilo. Jeden mi ukazoval prostřelený kabát. My jsme šli do města, nadávali jsme jim, ale bylo to houby platné,“ konstatuje Zdeněk Ziegler. 

Postupně přestaly vycházet dobré knihy

S nástupem normalizace se měnily i poměry ve strukturách Svazu výtvarných umělců. Vzhledem k tomu, že pamětník byl členem koordinačního výboru v roce 1968, ze svazu ho vyloučili, ale zůstal umělcem z povolání. „V nakladatelstvích se zaměstnanci neměnili, jen lidé na vrcholných postech, což nemělo vliv na spodní pozice. Problém byl, že postupně přestaly vycházet dobré knihy.“

Po okupaci v roce 1968 emigroval pamětníkův bratr Karel do západního Německa, kde se nadále věnoval medicíně. Byť měl Zdeněk Ziegler se svou grafickou tvorbou velký úspěch v zahraničí, až do osmdesátých měl zakázáno i z důvodu emigrace svého bratra cestovat za hranice. Sám o emigraci uvažoval, ale nechtěl opustit rodiče. S nástupem normalizace také cítil, že lidé vnímají politickou situaci jako ztracenou, a ani čin Jana Palacha nebral jako příležitost probudit společnost z deprese. 

„Myslím, že převládal pocit, že když se Sověti rozhodli, že to takhle bude, tak lidé neměli sílu to změnit. Většina si našla místečko ve stínu, kde nebudou napadnutelní. To už je česká povaha, držet se zpátky,“ konstatuje pamětník s odstupem. 

Na Západ poprvé Zdeněk Ziegler vycestoval s hercem Miloslavem Šimkem. Oba mířili do Švédska na tenisový Davis cup, kam se prý dostali díky tučnému úplatku na hranicích. Filmové plakáty ho v sedmdesátých letech uživit nemohly, ale získal dobrou příležitost vytvářet grafickou identitu knižních edic pro nakladatelství Mladá fronta či Odeon. Největší zakázky ovšem získával ve výstavnictví. Tvořil plakáty k výstavám Huga Demartiniho či Karla Malicha a s architektem Vladimírem Horou zpracoval grafické řešení na expozicích pro Liberecké výstavní trhy nebo pro Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. 

Filmové plakáty zatím bez jeho přítomnosti získávaly jednu významnou světovou cenu za druhou. Zlatý Hugo na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu, čestné uznání v soutěži The Hollywood Reporter Annual Key Awards za dvě desítky realizovaných plakátů, ale také pravidelně získával uznání i na domácím poli v ceně Nejkrásnější kniha. 

Na konci sedmdesátých let se změnila i jeho pozice ve strukturách Svazu výtvarných umělců, kam byl znovu přijat v roce 1978. Tehdy už v Československu tvořila silná, o jednu generaci mladší skupina grafických designérů a typografů, jakými byli Rostislav Vaněk, Jan Solpera, Clara Istlerová, Pavel Hrach, Václav Kučera, Milan Jaroš a další. Ti v roce 1974 založili skupinu Typo etc. a jejich grafické práce si našly publikum v galeriích od Moskvy až po New York. Do této skupiny byl v roce 1984 přizván i Zdeněk Ziegler společně s generačně bližšími kolegy Jiřím Rathouským a hlavně Oldřichem Hlavsou, který pro celou kulturu československého grafického designu hrál iniciační roli. 

Když se zformovala Charta 77, pamětník se v jejích strukturách neangažoval. „Věděl jsem o ní, ale vždycky jsem to vnímal tak, že chtějí dělat politiku. My jsme chtěli dělat to svoje. Nechtěli jsme být politicky angažovaní, a kdo to dneska říká, tak kecá. U nich to samozřejmě byla odvaha, ale také politický program. Obdivovali jsme je.“ 

Nevěřil jsem, že se to zlomí

V osmdesátých letech se Zdeňku Zieglerovi postupně dařilo navázat bližší kontakt s kolegy ze Západu. Byl zván na univerzity v Izraeli, Francii i Německu. Pravidelně se účastnil jako člen poroty domácích i mezinárodních soutěží grafického designu, což byl jen důsledek toho, jak respektovaná byla v mezinárodním kontextu jeho práce filmového plakátu, ale také knižní grafiky. 

Dne 17. listopadu 1989 seděl se svými kolegy v kavárně Slavia, kde viděl postupující davy demonstrantů za oknem. „Zažili jsme ten strach v padesátých letech, poté okupaci v roce 1968 a přiznám se, že jsem ani v době revoluce nevěřil, že se to zlomí. Měli jsme v sobě tu nedůvěru, že to znovu nedopadne dobře. Člověk by v tu chvíli chtěl vidět nejraději na ulici americké vojáky, aby byl přesvědčený.“ 

Po turbulentních časech během změny režimu se vystřídalo i obsazení na uměleckých vysokých školách. Zdeněk Ziegler nastoupil jako vedoucí ateliérů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v letech 2000 až 2003 tu působil jako rektor. „Já si nejvíce pamatuji studenty, které jsem zdědil z komunismu, protože to pro ně byla velká změna.“ Jako pedagog byl několikrát zván na výuku do Spojených států amerických (Colorado State University, Miami University) a své zahraniční kontakty využíval i pro přednášky na vysoké škole v Praze, kam zval své kolegy ze světa.

Vzhledem k tomu, že se estetický postup práce Zdeňka Zieglera neztratil ani v nové době, nadále přibývalo mnoho knižních edic, které jsou v současnosti ikonické a zahlédnut je můžeme v každém knihkupectví a knihovnách v domácnosti. Ať už jde o edici světové literatury pro Odeon, či filozofické knihy pro Oikoymenh. „Když jsem pracoval ve škole, práce bylo méně, ale když jsem odešel, vrátil jsem se naplno k tvorbě.“ I na prahu devadesátky zůstal Zdeněk Ziegler profesně aktivní, vytváří třeba propagační materiály pro Zdeňka Sklenáře. 

Za svoji kariéru stihl vytvořit kolem 300 filmových, divadelních a výstavních plakátů, 1300 publikací a desítky obalů gramodesek. Navzdory nepříznivému kádrovému posudku a velmi špatné profesní perspektivě se Zdeněk Ziegler velmi výrazně zapsal do dějin československého, českého a světového grafického designu.