Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Zíka (* 1931)

• narozen 26. června 1931 v Rozsedlích na Šumavě

• vyrůstal na pomezí česko-německé jazykové hranice

• v době války se s rodinou podílel na ukrývání zběhlých německých vojáků

• po roce 1948 rodina nucena ke kolektivizaci

• během povinné vojenské služby odveden do Pomocných technických praporů

• po vojně se přestěhoval do východních Čech

• v období normalizace se zasloužil o založení zahrádkářské osady Zíkov u Týniště nad Orlicí

Josef Zíka se narodil v roce 1931 v obci Rozsedly nedaleko města Sušice na hranici české a německé části šumavského podhůří. Odmalička pozoroval, jak se lidé obou národností setkávají, přátelí, žení a vdávají. Jeho rodiče s obyvateli okolních, výrazně německých vesnic obchodovali a mnoho z nich zaměstnávali na svém statku, velikostí zdaleka převyšujícím okolní usedlosti.

Ani za války, v období nacistických doktrín o dělení národů, se sousedé nenechali rozhádat a navzájem si pomáhali. Rodina Zíkových tehdy ve svém domě schovávala několik vojáků zběhlých z německé armády – wehrmachtu. „Lidi se měli rádi, ale politika je svinstvo,“ vzpomíná Josef Zíka na staré časy. Lidskou zlobu pocítil spolu s rodinou po skončení války spolu se vzestupem komunismu. Po roce 1948 museli Zíkovi nejprve odvádět neúměrně vysoké dávky do nově založeného kolektivního hospodářství a nakonec byl jejich statek proti vůli rodiny zabaven ve prospěch místního jednotného zemědělského družstva.

Pamětník byl v době povinné vojenské služby odveden k nechvalně známým Pomocným technickým praporům, kde musel často za nelidských podmínek vykonávat namáhavé fyzické práce, mnohdy na hranicích zvládnutelnosti. Neměl přitom ani představu, zda a kdy ho ze strastiplné vojny propustí domů.

Maminka ráda koukala z okna na kostelík

Rodiče pamětníka, Josef Zíka starší a Marie Kavalová, dostali po svatbě velkou usedlost v Rozsedlích a s ní dvacet hektarů orné půdy, louku a les. Statek spravovala rodina z matčiny strany po dlouhá staletí. Podle tradice získal první člen rodu majetek do správy, když na žádost šlechty zakládal místní chov ovcí. Mladí manželé ale nepřišli ani tak ke statku jako spíš k ruině. Po smrti Mariiny matky dal její otec hospodářství do správy cizím nájemníkům, jejichž péče rozhodně neodpovídala rodinné tradici.

Dům byl zničený a půda špatně obdělaná. Až díky péči novomanželů se hospodářství znovu vzmohlo. Oba manželé pocházeli ze selských rodin a hospodaření měli v krvi. Pečovali navíc i o okolí svého domova. „Náš statek byl na takovém kopci. Z okna bylo vidět údolí a zarostlý kopec naproti. Tam naši nechali postavit kostelík. Maminka pak ráda koukala z okna na ten kostel naproti, byla ráda, že ho mají,“ vzpomíná Josef Zíka.

Zběhlí vojáci hledali útočiště na největším statku ve vsi

Rodinný statek se za války nacházel v těsné blízkosti hranice mezi tehdejším protektorátem a Sudety. Mnoho Němců mělo pozemky na české straně, nebo sem alespoň chodilo za prací, třeba jako pomocná síla na statek Zíkových. Přátelství podle pamětníkových vzpomínek nenarušily ani hranice násilně vytyčené nacistickou mocí, když po mnichovské dohodě připadly německojazyčné oblasti Hitlerově říši. „U nás byli zaměstnaní lidé z těch Sudet. To už nesměli, bylo to zakázané. Ale oni stejně chodili a dělali u nás. Na hranicích to věděli, že jdou k nám dělat. Neříkali nic a pouštěli je,“ popisuje pamětník. „Lidi se měli rádi. Pomáhali jsme si, hospodařilo se furt dál, abychom se s nimi my rozkmotřili, to nešlo.“ 

Mnozí zaměstnanci nebo jejich příbuzní museli narukovat do wehrmachtu. Když se jim podařilo z nechtěné vojenské služby zběhnout, hledali útočiště právě na největším statku v Rozsedlích. „To byli kluci, kteří kdysi u nás dělali a vzali je na vojnu. A teď utekli, a kde se schovat? No tak se schovali u nás. Oni věděli, že je naši nezradí,“ vzpomíná Josef Zíka. Byl to riskantní počin. Prozrazení mohlo znamenat trest smrti pro vojáky i jejich ochránce.

Prvním, kdo statkáře přišel požádat o pomoc, byl Oskar Mentl, bratr dlouholeté služebné Fandy Mentlové, a brzy po něm následovali další. Rodina Zíkových pro ně vytvořila improvizované útočiště. „Ve stodole se vybouraly dveře do sadu, na dvůr, kdyby někdo potřeboval, tak těmi vraty mohl utéci a hned byl v Sudetech.“ Statek byl naštěstí na okraji vesnice, následovaly už jen velké lány luk a polí patřících rodině. Okolní lidé o tajných obyvatelích domu věděli, nic ale neprozradili. „To se dozvěděli, když tam něco dělali třeba v chlívě. Oni dřív lidi, i domácí, drželi při sobě, ti by to neřekli. Byla to souhra lidí, kteří byli všichni postižení, a tak se dali dohromady,“ vysvětluje pamětník. Ostatně i statkářská rodina se po celou dobu války snažila, pokud to šlo, pomoci svým sousedům tajnou distribucí přebytků ze svého zemědělství mimo oficiální přídělový systém.

Na zástupce JZD pustil psy

Po skončení druhé světové války se ukrývaní vojáci mohli konečně vrátit domů. Odešli ale se svými rodinami a sousedy do Německa, a to i přesto, že většina z nich pocházela ze smíšených česko-německých manželství, a podle platných zákonů tak mohli v Československu zůstat. Národnostní složení krajiny se proměnilo.

Spíše než na jejich odchod ovšem Josef Zíka vzpomíná na nové konflikty, ke kterým mezi zbylými sousedy začalo docházet. Ještě před koncem války se v okolí vesnice začalo objevovat velké množství ukrajinských vojáků, kteří se snažili z područí Sovětského svazu utéci do západní Evropy. Když o nich pamětník dnes přemýšlí, vytanou mu na mysli především jejich vzpomínky. „Říkali, že bolševici přišli, vystěhovali je ze statků a začali tam sami hospodařit,“ vysvětluje, proč se od raného mládí bál a stranil komunistické strany, ostatně stejně jako jeho rodina. Do vesnice přitom v této době začalo přicházet množství prokomunistických agitátorů, zvláště před volbami. Když se snažil s nimi diskutovat, setkal se s tvrdou odezvou. „Jeden přední funkcionář mi řekl: ‚Ty do toho dlouho mluvit nebudeš, tebe pošleme do Ruska! Na Sibiř půjdete všichni!‘ To bylo jejich,“ vzpomíná Josef Zíka.

Na první sousedy, kteří vstoupili do komunistické strany, dodnes pamětník vzpomíná s velkým opovržením: „Byli to známí lenoši, chtěli jenom brát a nic moc dělat, ať byl jakýkoli systém. Sousedé Pajerovi dokonce kradli a otec je musel vypráskat bičem.“

On sám přitom popisuje, že rodina Zíkových těmto svým sousedům vycházela vždy vstříc, a pokud je najímala na práci, měli se u ní dobře. „Ti, kteří byli špatní, se stávali komunisty, ti dobří zůstali normálně s námi,“ dodává. Postupně se ale ke komunistům začali přidávat další sousedé a vztahy se ještě zhoršovaly.

„Z těch, kteří byli normálně hodní, se stali lvi. Naši nikomu neublížili, lidi u nás byli spokojení. A najednou byli zlí, jak se stali komunisty,“ popisuje Josef Zíka první pocity z útoků sousedů na bohatou statkářskou rodinu. Pozice komunistů ve státě se stále upevňovala, až KSČ převzala moc úplně.

Po únoru 1948 založily tři rodiny ve vesnici jednotné zemědělské družstvo (JZD) a na rodinu Zíkových začal doléhat tlak, aby svou usedlost ke kolektivnímu hospodářství připojila. Na zvyšování dodávek a různé naschvály reagovala rodina odporem. Josef Zíka vzpomíná, jak si komunistický funkcionář například přijel bezdůvodně odvézt mláticí stroj. Pamětník šel tenkrát domů z pravidelné kontroly dobytka na pastvě. Tam čekal zástupce JZD se sdělením, že mláticí stroj musí dostat jejich družstvo, aby s ním mohlo přednostně vymlátit obilí. „No a já jsem se tenkrát rozčílil, měl jsem dva psy – poslal jsem je a oni je vyhnali z toho statku od nás,“ popisuje pamětník rychlý konec nezvané návštěvy. 

Děvčata chtěla tancovat s pétépáky

Reakce komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Při vojenském odvodu zařadili Josefa Zíku k odloučeným silničním praporům a později Pomocným technickým praporům (PTP). Nevěděl, co bude na vojně dělat ani jak dlouho tam vůbec zůstane. Celkem na vojně strávil asi tři a půl roku. Místo zacházení se zbraní se jeho úkolem staly stavební práce na různých místech. „Dostali jsme se třeba do Mimoně. Tam přišli s tím, že potřebují opravit činžák, že tam nejde kanalizace, a tak nás tam dali opravit záchody. Byly odzdola až nahoru nacpané papíry,“ vzpomíná Josef Zíka na jeden ze svých „vojenských“ úkolů.

Jindy museli vojáci převážet písek do veliké hloubky a v přísném utajení při zasypávání muničního skladu. Jak pamětník dodává, mladí muži často dostávali za úkol dát do pořádku věci, o kterých si vedení myslelo, že opravit nejdou. „Když bylo něco k opravě, tak se nekoukalo na nic. Zkrátka budete tady, dokud to neuděláte,“ popisuje dnes pamětník. Práce přitom někdy trvala i několik dní. „Třeba dva až tři dny jsme nespali, museli jsme dělat, dokud se to neudělá,“ vzpomíná Josef Zíka. Když už vojáci místo ke spaní dostali, bývaly jeho podmínky velmi nepohodlné. Během zasypávání muničního skladu v Týništi nad Orlicí museli například přespávat v seníku na balících slámy.

Mladí muži často měnili místa pobytu a ne vždy jako jedna parta. Hluboké vztahy mezi nimi tak nemohly vzniknout. Přesto spolu rádi zašli do hospody. „Zajímavé je, že tam jsme měli největší potíže s normálními vojáky. Když tam přišli pétépáci, tak všechna děvčata chtěla tancovat s pétépáky,“ vzpomíná Josef Zíka.  

Příležitostí k cestě do hospody se ale moc nenašlo, vojáci byli pod přísným dohledem a osobní volno jim někteří dozorci navíc zkracovali nesmyslnými úkoly. Někdy opakovaně vyžadovali umývání záchodů, jindy si vymýšleli k tvrdé práci další fyzickou aktivitu. „Když to byl rozumný velitel, tak řekl: ‚Támhleto udělejte!‘ A dost. Když to byl blbec, tak jsme ještě museli na rozcvičku, než jsme šli do práce,“ vysvětluje pamětník.

I když oficiálně za svou práci brali plat, ve skutečnosti nedostali téměř nic. Z vydělané částky se totiž odečetly náklady na jídlo, ubytování, důstojníky a podobně. „Vždycky to spočítali tak, že nic nezbylo,“ popisuje Josef Zíka. Za celou namáhavou službu si vydělal necelých tisíc korun československých.

Komunisté statek zruinovali a maminka musela pást krávy

Když se Josef Zíka vrátil z vojny, byl už rodinný statek v rukou státu. Jako přidružená součást JZD se stal kolektivním majetkem družstevníků. Hospodaření na něm se zhoršilo. Otec byl již po smrti, matka, Marie Zíková, ale musela jako zaměstnankyně JZD pást čtyřicetihlavé stádo krav. Práce to byla natolik vyčerpávající, že při ní jednoho dne zkolabovala a později v nemocnici zemřela.

Její syn už v té době v Rozsedlích nežil. Přestěhoval se do východních Čech, do okolí Týniště nad Orlicí. Občas se ale do svého domova vracel. Pozoroval, jak jejich statek chátrá. „Komunisti to tam vlastně zdemolovali,“ říká.

Stejně jako rodiče se i on snažil být svému okolí užitečný. Už ve svém novém východočeském domově na přání bývalé majitelky přijal do správy sedm hektarů půdy v Rašovicích u Týniště nad Orlicí a vybudoval zde zahrádkářskou osadu. Ačkoli měl nemálo politických problémů, podařilo se mu místo uhájit proti předsedovi národního výboru v Týništi, který chtěl místo využít pro potřeby města. Josef Zíka se dokonce vypravil na ústřední výbor Komunistické strany Československa, kde narazil na svého krajana a získal jeho podporu.

„On mě chtěl poslat pryč se slibem, že to nějak zařídí, ale já jsem ho nenechal a řekl jsem mu: ‚Máte tady telefon, starosta v Týništi má taky telefon, tak mu zavolejte,‘“ vzpomíná pamětník. Zahrádkáři následně oblast upravili a vysušili místní rybník. Osada, která v Rašovicích vznikla, dostala po svém zakladateli jméno Zíkov.

Po roce 1989 získala rodina Zíkových statek v Rozsedlích zpátky v zoufalém stavu. Josef Zíka vypráví, že se ještě postaral o záchranu kapličky, kterou chtěli komunisté zbourat. S pomocí hraběnky Šternberkové sehnal dříví a s přáteli kapličku opravil. V posledních letech se statek Zíkových snažil dát znovu do pořádku pamětníkův vnuk.