Vladimír Zikan

“První dojem… Já jsem jel přes tu katolickou organizaci, ti sponzoři byli katolíci (a já katolík nejsem). Z té lodě na mě čekaly dvě dámy – takovéhle klobouky! Auto Packard to bylo, ty už nedělají – se šoférem. Ty mě vzaly a odvezly mě na nádraží, daly mi peníze a jízdenku. Já jsem říkal: ‚No jestli tohle je Amerika!’ První věc, co jsem si koupil, byly Lucky Strike cigarety, dal jsem si je do kapsy. Jenomže to bylo v červenci, Louisiana, to je subtropické, je tam strašné vlhko na té Mississippi River, to je jako v prádelně. Teď jsem říkal: ‚Teď do Chicaga, a ještě nahoru, to bude cesta!’ Jenomže vlak byl klimatizovaný. Kdepak by mě napadlo, že nějaké vlaky jsou klimatizované! Tak jsem si zapálil cígo u okýnka a říkal jsem: ‚Vladimíre, teď jedeš!’”

“A jak ten výslech probíhal u toho CIC? To byla tajná služba…” - “Velice dobře. Škatulku cigaret a kafe a čokoláda. Velice kamarádsky. Ale říkal: ‚Já chci vědět všechno od té doby, co jste se narodil, až do té doby, co jste prošel do téhle kanceláře.’ Oni věděli víc, než jsem věděl já.” - “O vašem životě věděli?” - “Věděli víc. Já jsem nic netajil, jenomže občas řekl: ‚A co támhleto?’ Tak jsem si uvědomil... nebo jsem myslel, že to není podstatné, o tom mluvit. Ale ti věděli víc, než jsem věděl já.”

“Ten Jindra tam měl známou, to byla sudetská Němka, ale nebyla odsunutá. Ta šla s mámou a dívaly se, ony věděly, kdy tam pochodujou ty stráže. Ony to domlouvaly všechno německy a já jsem tenkrát – i když jsem mluvil dost německy –, ale akorát jsem slyšel ‚um acht Uhr’ a ‚Wasser’, tak jsem věděl ‚v osm hodin’ a že je tam voda. Jenomže ta voda, ta měla být, že projdeme jen tak pod kotníky, a asi nás poslala... nebo jsme šli jinudy – a já jsem tam vlezl do tůně až po pás, v listopadu! U kufru se mi utrhlo ucho, protože to byl papírák. No tak jsme přešli do ruské zóny.”