Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechci žít v nesvobodné zemi, kde se stydím za vládu i za to, že jsem Čech
narodila se jako Miriam Zikešová 21. listopadu 1968 v Praze
vyrůstala za doby normalizace
její rodiče ji vychovávali ve víře v Boha, celá její rodina byla silně věřící, což mělo za minulého režimu nepříjemné následky
rodina Zikešových se stýkala s celou řadou tajných kněží a zapojila se do náboženského samizdatu, pomáhali šířit periodikum Informace o církvi
během dospívání v ní stále více sílila nechuť ke komunistickému režimu a narůstala v ní touha po svobodě
kolem 12. listopadu 1989 odjela do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České
její touha po svobodě vyústila o týden později v účast na studentských stávkách v Praze
v srpnu 1989 byla přijata jako tajná kandidátka do kláštera Františkánek Marie Immaculaty, kam se natrvalo nastěhovala 1. února 1990
v roce 2024 bydlela v klášteře v Olomouci, kde byla matkou představenou
Ačkoli byla sestra Vojtěcha, vlastním jménem Miriam Zikešová, v dětství často vystavena posměchům za to, že je ona i její rodina silně nábožensky založená, nikdy ji to nezlomilo. Naopak v ní postupně více a více narůstala nechuť k režimu, jenž panoval v zemi, ve které žila. Zároveň v ní také sílila touha po svobodě. Vše vykulminovalo po návštěvě Říma, kam v listopadu 1989 jela u příležitosti svatořečení Anežky České. Tam si zvlášť silně uvědomila, že v jiných zemích se mohou věřící bez omezení stýkat a vyznávat svoji víru. To vedlo k tomu, že se o týden později s vervou a nadšením zapojila do studentských stávek v Praze. Poté, co pomohla vybojovat svobodu, se uchýlila do kláštera a oddala se řeholnímu životu.
Řeholní sestra Vojtěcha se narodila jako Miriam Zikešová 21. listopadu 1968 v Praze. Rodiče ji i její sestru vychovávali ve víře v Boha, celá rodina je dodnes silně věřící. Otec Václav Zikeš, který pracoval ve výzkumném ústavu, jí vtiskl lásku k vědě. Vedl ji k tomu, aby se zajímala o to, jak funguje svět – proč je duha a jak je to s hvězdami. Maminka Anna Zikešová byla profesí i duší učitelka, ale toto povolání jí za minulého režimu bylo zapovězeno. Proto si v dospělém věku dodělala průmyslovou školu. Trnem v oku bylo právě její náboženské založení: „Mamince řekli, že pokud má raději Pána Boha než Lenina, nemůže vychovávat socialistickou mládež,“ vzpomíná pamětnice. I tatínka, jakožto věřícího muže, režim omezoval. „V práci měli dveře s kulatou klikou, tam mohli všichni, jenom on ne. Také mu nedovolili vyjíždět do zahraničí na konference. Táta k tomu všemu ani nevstoupil do KSČ [Komunistická strana Československa], stejně jako maminka. Proto mu v práci říkali, že radši ani neměl mít děti.“
„Být věřící nebylo jednoduché, byla jsem jediná ve třídě. I učitelé se mi smáli za to, že jsem chodila do náboženství,“ vzpomíná sestra Vojtěcha. Aby se třída náboženství vůbec zaplnila do požadovaného počtu, musely se sesbírat děti i z jiných škol. Zájem byl velice malý, víra se za socialismu nenosila. „My jsme ale vyrůstali v tom, že máme něco více než ostatní. Rodiče mi doma vždycky říkali, že ve víře máme poklad, a ten si musíme chránit.“ Rodina pamětnice udržovala živé styky s „katolickým undergroundem“ – tajnými kněžími. Mezi nimi byl i tajný kněz a jezuita Karel Dománek (1911–2006)[1]. Ten koordinoval a rozšiřoval vydávání náboženského samizdatu s názvem „Informace o církvi“[2]. „Otec Karel Dománek byl rodinný přítel, chodil k nám, když měl někdo z rodiny narozeniny nebo když byla nějaká oslava, a sloužil mši svatou. To jsme přes balkón dali deky, aby nás nikdo neviděl oknem,“ vzpomíná pamětnice.
Karel Dománek založil společenství, v němž se věnoval nelegální práci s věřícími rodinami. „Scházeli se jedenkrát týdně po bytech a já jsem manželům ‚hlídala‘ děti – ve skutečnosti jsem jim předávala něco z víry.“ Rodina Zikešů se také do náboženského samizdatu zapojovala. „Měla jsem neprovdanou tetu Martu a ta ‚Informace o církvi‘ přepisovala. Nosila nám je přepsané na stroji, zabalené do Rudého práva. Občas nám někdo donesl krabici, která u nás nějakou dobu zůstala. Byl v ní psací stroj. My jsme jej pak dali nenápadně na lavičku a někdo si jej pak zase odnesl. Pro mě jako pro dítě to bylo velice napínavé. I tak jsem ale pociťovala silnou touhu po pravdě a hlavně po svobodě.“ Pamětnice se účastnila i nedovolených setkávání křesťanské mládeže, která v Tanvaldě na faře umožňoval kněz Antonín Bratršovský (1934–2006). Také už v té době znala několik tajných řeholních sester a záhy, kolem 16 let, začala uvažovat o řeholním životě. Nejprve ale byl čas na studium – po gymnáziu nastoupila na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a začala studovat fyziku. „Čím více se člověk věnuje vědě, tím více se otevírá otázek pro Boha,“ říká.
První známky zájmu rodičů sestry Vojtěchy šířit náboženský samizdat spadají do doby před jejím narozením. V roce 1966 byli totiž poprvé na Západě – v Římě. Setkali se tam i s kardinálem Josefem Jaroslavem Beranem (1888–1969), který tam pobýval po internaci a dlouhém pronásledování režimem v rodném Československu. Pro dokreslení tohoto příběhu se pamětnice zeptala své maminky, jak to přesně bylo, a toto jsou její slova: „Byla mně nabídnuta pomoc k získání pasu pro mě a manžela, když budeme mít pozvání ze země, kam chceme jet. Tenkrát bylo nutno o výjezd na Západ žádat. Bylo nám jasné, že já ani manžel povolení snadno nedostaneme. Tak jsem ‚protekci‘ přijala. Podařilo se nám odjet v roce 1966 do Itálie, jeli jsme čtyři. Byl nám svěřen úkol dovézt kardinálu Beranovi do Říma, kam byl v roce 1965 ‚odsunut‘, balíček a dopis od jeho sestry. Otec kardinál si s rodinou směl psát jen dvakrát do roka a dopis musel projít cenzurou. Byli jsme upozorněni, že jestli nám věci na hranicích najdou, tak budeme zavřeni.“ Zpět vezli spoustu knih a zakázané literatury. Cestou se modlili, aby se na hranicích nic nenašlo. A podařilo se.
Během svého dětství se pamětnice stýkala s celou řadou kněží, kteří působili tajně, anebo byla jejich činnost komunisty hrubě omezována. Řadili se k nim, kromě výše zmíněného Karla Dománka, například také Kajetán Matoušek (1910–1994), tajný biskup u sv. Vojtěcha v Praze, kde měli rodiče sestry Vojtěchy svatbu, Miloslav Vlk, pozdější arcibiskup pražský (1932–2017) a František Pich (1934–2014), jenž později působil jako kněz v českobudějovické diecézi. „Stýkali jsme se s nimi, věděli jsme, že nemají souhlas, že normálně pracují – umývají okna nebo uklízejí,“ vzpomíná řeholní sestra, která se později dozvěděla, že jejich rodina byla sledována a telefon odposloucháván. „Moje sestra velmi ráda telefonovala. Jednou jsem jela výtahem do devátého patra, kde jsme bydleli, a jel tam se mnou nějaký pán. Povídal mi, ať tolik netelefonuju, že nestíhají. Odpověděla jsem mu s údivem, že já netelefonuju, ale moje sestra ano. Na to mi řekl, ať už tolik nevolá, že mají hodně práce.“
Pamětnice se mohla poprvé podívat na Západ v listopadu roku 1989, krátce před tím, než vypukla revoluce. Stalo se tak u příležitosti svatořečení Anežky České, jedné z nejznámějších českých světic, které se událo 12. listopadu 1989. Několika málo autobusům se zástupci československého lidu bylo povoleno vyjet do Říma, aby se stali svědky této významné události. „Vím o několika osobách, kterým to nebylo dovoleno. Kardinál Tomášek bojoval za to, aby tam co nejvíce lidí mohlo jet,“ vzpomíná sestra Vojtěcha. V Římě prožila zážitek, který se jí nesmazatelně vryl do paměti a ovlivnil její počínání v příštích několika měsících, kdy se s velkou vervou zapojila do studentských stávek v Praze a napomohla tak zhroucení režimu, který východní polovinu Evropy svíral celé desítky let. „Když jsme tam čekali na papeže, shromáždili jsme se v aule Pavla VI. Při čekání jsme měli společný program. Bylo to strašně silné – to vědomí, že tady se můžeme společně všichni sejít, modlit se a společně trávit čas. To u nás nešlo. Byl to zážitek tak hluboký, že když jsme se vraceli autobusem zpět do Československa, pocítila jsem, že tam strašně nechci. Že nechci žít v zemi, kde se stydím za vládu, za to, že jsem Čech, a nechci mít takové lidi v čele. A uvědomila jsem si, že nemohu žít za ostnatým drátem. To jsem ale netušila, že tak blízko, blizoučko, ani ne za týden se odehrají takové velké události, které budou znamenat obrovský zlom.“
Sestra Vojtěcha se společně se svým otcem účastnila demonstrace už v lednu 1989, na Palachovo výročí. „Setkání tehdy ještě rozehnali, takže jsem nevěřila, že režim může tak rychle padnout.“ Den 17. listopadu, kdy proběhla demonstrace, byl pro pamětnici dnem velkého rozhodování. Už si pohrávala s myšlenkou, že vstoupí do kláštera, a toho dne měla svátek sestra Alžběta, která měla mladé uchazečky o řeholní život na starosti. Pamětnice se proto rozhodovala, zda se k demonstraci připojí, nebo pojede popřát sestře Alžbětě. Vybrala si klášter františkánek a odebrala se do Králík na severovýchod Čech těsně k polským hranicím, kde sídlil. „Tam jsme se z rádia dozvěděly o stávkách a o domněle zabitém studentu Šmídovi. Sebrala jsem se a odjela jsem do Prahy, také jsem chtěla bojovat za svobodu.“ Pamětnice vzpomíná na to, že když jako studenti Matematicko-fyzikální fakulty začínali se stávkou, vůbec nevěděli, zda je možné, aby se něco zlomilo. Byly snahy i studenty zahnat hned v počátku. „Byli jsme ve škole, přišel proděkan a hnal nás domů, že prý z požárních důvodů nemůžeme zůstat ve škole přes noc. Vtom se zvedl jeden z vyučujících a prohlásil: ,Jednou je stávka, tak my nejdeme, jednou se něco začalo, tak my tady zůstaneme!´ A tak jsme zůstali a stávkovali dál.“
Studentská stávka se v Praze, jak zmiňuje pamětnice, začala rodit v zákulisí uměleckých škol – mezi umělci, herci, disidenty, na filmové a divadelní fakultě. „Začali jsme je zvát k nám do školy a také jsme chodili do divadel, třeba do Vinohradského, byly tam diskuzní večery. Každý den na Václavském náměstí bylo setkání, v pondělí tam vystoupil i Václav Havel. To jsme vnímali jako velké povzbuzení, že to má cenu.“ Ve středu v metru se začalo rozhlašovat, že se na Václavák chodit nemá, protože se tam bude na demonstranty střílet. Sestra pamětnice byla medička a v nemocnici už na tuto skutečnost byli připraveni, aby mohli případně ošetřovat raněné. „My jsme tam ty policajty se samopalem na střechách viděli. Oni ale nestříleli, a to bylo zlomové. Kdyby se střílelo, panoval by strach a lidi by se rozutekli. Nikdo nedal ke střelbě pokyn, a to bylo klíčové. Stávka mohla pokračovat.“
Sestra Vojtěcha s přáteli a spolužáky neúnavně každou noc vyjížděla autem na venkov, kde společně vylepovali plakáty – na nádražích, ve vlacích, na záchodcích. „Měli jsme pocit, že šíříme svobodu, a dali jsme se do toho s obrovskou vervou,“ líčí pamětnice. „Měli jsme služby a stávkové výbory, byla to krásná atmosféra. Lidi nám nosili jídlo a doma jsme se stavovali jen občas, abychom si vzali čisté oblečení. Ta naděje na svobodu, že se to může zlomit, uvěřit, že prezidentem se může stát Václav Havel – byl to obrovský dar.“ O tom, že se situace začala opravdu lámat, se stávkující dozvěděli v pátek. Pamětnice byla zrovna ve Vinohradském divadle, když najednou všichni v hledišti vstali a začali tleskat. Zjistilo se totiž, že komunistická vláda podala demisi. „Přišel ten, co uvádí divadlo, a prohlásil: ,Neradujme se předčasně, KSČ zasedá.´ V sobotu ráno byla jmenována nová vláda, kde byli, až na jednoho, všichni její členové komunisté. Tak jsme šli stávkovat dál.“ A ono se to povedlo. Ke konci roku už bylo jasné, že budoucnost Československa bude vypadat jinak.
Po úspěšné revoluci, ve které pamětnice pomohla vybojovat svobodu, nastal čas na to, aby poslechla Boží volání. Světské povinnosti si už splnila, a proto se vydala na dráhu duchovní. Nebylo to ale jednoduché. Když se věřící člověk oddá Bohu a přijme řeholní život, nejen že mnoho získá, ale také řadu věcí ztrácí. Nejinak tomu bylo v případě pamětnice. Měla totiž blízkého kamaráda. Přišlo velké rozhodování – dát přednost životu v manželství a rodině, nebo se dát na řeholní dráhu? Když přijela k sestrám do Králík na brigádu, zrovna se tam konala svatba. „Šla jsem na ni a celé to prožila. Poznala jsem, že moje cesta vede jiným směrem. Nebylo to ale jednoduché, věděla jsem, co ztrácím. Po tomto zjištění jsem celý den brečela v kapli. Tehdy, když jsem tam klečela, jsem si říkala, že jestli teď nepřijde matka představená, tak do toho kláštera nepůjdu. A vtom se otevřely dveře a ona vešla. Bylo rozhodnuto.“ Kvůli vstupu do řehole pamětnice zanechala studia. Svým spolužákům napsala na rozloučenou dopis a dodala, že školní lavici vyměnila za lavici v kapli. Dne 1. února 1990 vstoupila do kláštera františkánek Marie Immaculaty v Králíkách a stala se postulantkou. V březnu už oblékla šat novicky. Protože sestry chtěly, aby něco vystudovala, přihlásila se ke studiu teologie na Univerzitě Palackého. „V ročníku nás bylo tehdy strašně moc, snad 70, byla hrozná euforie z toho, že teologii lze po tolika letech studovat naprosto svobodně.“ V roce 1997 pamětnice složila věčné sliby a odjela na misie do Estonska.
Do Estonska sestry františkánky Marie Immaculaty odjely na pozvání jezuitů vytvořit komunitu už v roce 1936, za války však musely jakožto cizinky odejít. V té době tam už měly vybudovanou komunitu i dva domy. „Tři sestry tam tenkrát tajně zůstaly a prožily tam těžkou dobu za socialismu. Žily nějaký čas i v zemljance, pak v domě společně s komunistickou rodinou, která je sledovala a donášela na ně. Pracovaly v nemocnici a tajně tam křtily děti. Zachoval se po nich sešit, tam si to zapisovaly.“ Pamětnice do Estonska odjela pečovat o jejich odkaz a obnovit zaniklou komunitu. Zůstala tam přes deset let a do Česka se vrátila v roce 2008, kdy se spolu s ostatními řádovými sestrami usadila v Olomouci. Společně koupily dům v Hrnčířské ulici, v němž sídlí nejen jejich klášter františkánek, ale i kavárna s penzionem TÕDE[3], která nabízí estonské speciality. „Kdo chce, může k nám přijít jen na občerstvení těla, ale kdo má zájem, může se k nám připojit v naší kapli na modlitby. Máme takovou „wifi kavárnu“ – nabízíme možnost propojení s Bohem,“ říká sestra, která byla v době natáčení v červnu 2024 matkou představenou.
[1] Základní info o knězi Karlu Dománkovi naleznete na této adrese: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Dom%C3%A1nek
[2] „Informace o církvi“ bylo periodikum náboženského samizdatu, časopis, který v dobách minulého režimu informoval věřící o dění v církvi. Vycházel měsíčně mezi lety 1979–1990. Digitalizovaná čísla časopisu jsou stále na internetu dostupná zde: https://scriptum.cz/cs/periodika/informace-o-cirkvi
[3] Odkaz na klášterní kavárnu ÕDE s penzionem, kterou provozují sestry františkánky Marie Immaculaty, naleznete zde: https://www.frantiskankymi.cz/
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Andrea Mrkusová)