Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Od normalizace jsem byl pro StB nepřátelská osoba Céva
narozen 4. února 1933 v obci Okrouhlá u Boskovic
z dětství si nese vzpomínku na sovětské zajatce a německé vojáky v Okrouhlé
v letech 1955–1958 sloužil na vojně u Pohraniční stráže, byl zástupcem velitele pro věci politické
vystudoval přírodní vědy, učil fyziku a chemii na Broumovsku
od 60. let zaměstnán na okresním a krajském výboru KSČ
během pražského jara propagoval reformy totalitní společnosti
po nástupu normalizace vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání
do sametové revoluce čelil spolu s celou rodinou šikaně režimu
StB na něj vedla spis Céva, kolega v práci na něj pravidelně donášel
Přestože agilním komunistickým aparátčíkem Cyril Žilka nikdy nebyl, marxisticko-leninská ideologie mu v době jeho mládí připadala přitažlivá. Když mu s ohledem na jeho pedagogické vzdělání nabídli na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století místo na okresním a později krajském výboru KSČ, neodmítl. Postupně se dostal do důležitých funkcí. Názorovým zlomem se pro něj stalo v šedesátých letech setkání s Oldřichem Jarošem, sekretářem Alexandra Dubčeka, který se v lednu 1968 stal prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ.
Oldřich Jaroš připravoval podklady pro rehabilitační komise zabývající se zločiny komunistické diktatury v 50. letech 20. století. Cyril Žilka se stal díky Oldřichu Jarošovi v roce 1968 stoupencem pražského jara, během něhož Dubčekovo pokrokové vedení KSČ nastoupilo na cestu k obrodě, demokratizaci společnosti a k socialismu s lidskou tváří. Cyril Žilka začal ještě před rokem studovat na Vysoké škole politické a mohl usilovat o kariéru ve vysokých patrech tehdejší politiky.
Vše změnila 21. srpna 1968 okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Moc znovu převzali konzervativní komunisté oddaní Sovětskému svazu, nastolili normalizaci uvolněných politických poměrů. Cyril Žilka ztratil zaměstnání a StB na něj založila spis Céva.
Cyril Žilka se narodil 4. února 1933 v malé vesnici Okrouhlá na Drahanské vrchovině, kde prožil dětství spolu se svými rodiči a osmi sourozenci. Už jako pětiletý chlapec vnímal napjatou atmosféru před začátkem druhé světové války, když i v malé vesnici probíhala všeobecná mobilizace a muži se loučili se svými blízkými a odjížděli na korbách nákladních aut někam pryč.
Dětské vzpomínky Cyrila Žilky provázejí válečné události. Do školy docházel pěšky do osm kilometrů vzdálených Boskovic, města s velkým počtem židovských obyvatel. Osobně je neznal, pamatuje si již jen opuštěné domy a vyrabovanou synagogu. Ke konci války cestou míjel sovětské zajatce, kteří pod dozorem pracovali na stavbě skladů. Pracoviště bylo obehnáno plotem a při jednom z návratů ze školy na něj jeden ze zajatců rusky volal: „Maľčik, chljeb!“ „Nesl jsem domů zbytek romaduru ze svačiny, který nemám rád, a tak jsem snědl jen chleba, a tak jsem mu ho podal,“ vzpomíná.
Německý strážný předstíral, že nic nevidí, druhý den tedy přinesl několik chlebů se sádlem od tety, ale po několika pokusech narazil na jiného strážného, který reagoval velmi podrážděně a Cyrila Žilku vyhnal nasazeným bajonetem.
Okolnosti války vnímal Cyril Žilka dětskýma očima a mnohé věci pochopil až v dospělosti. „Teta, otcova sestra, k nám vozila různé cenné věci, třeba rádio, které jsme doma neměli,“ vypráví. Teprve později se dozvěděl, že strýce v Brně sledovalo gestapo a v obavě ze zatčení ukrýval majetek po přátelích a příbuzných. Také vzpomíná na noční návštěvu, o níž nesměl mluvit. Někdo s ruským přízvukem klepal na okno, otec s ním hovořil a později vycházel ven. O koho šlo, dodnes pamětník neví, ale v otcově pozůstalosti našli sovětskou pistoli a lze se domnívat, že šlo o partyzána nebo uprchlého zajatce.
Na německé vojáky vzpomíná hlavně ze závěru války. Útvar wehrmachtu se ubytoval přímo v jednom z domů v Okrouhlé, důstojníci bydleli zvlášť ve vile. Na ni chystali nějací partyzáni útok výbušninami, což jim místní, v obavě z německé odvety a při vědomí o zbytečnosti takového podniku naštěstí vymluvili.
„Ale dvě noci jsme spali ve sklepě, kdyby k něčemu došlo,“ vypráví Cyril Žilka. Němečtí vojáci z Okrouhlé se na jaře 1945 zúčastnili akce proti partyzánům – v noci odjeli do sousední vesnice Benešov a vezli s sebou velké množství benzínu. Vesnici obklíčili, zajali rukojmí a hrozili jejich popravou, pokud místní neprozradí partyzány z okolí. Díky vyjednávání starosty a faráře ke krveprolití nedošlo a vojáci odjeli bez střílení.
Vojáci wehrmachtu opustili Okrouhlou náhle a tajně během noci na začátku května 1945. „A když pak přijeli nějací jiní vojáci, myslelo se, že to jsou Rumuni nebo Čechoslováci, a tak se na ně mávalo,“ vypráví Cyril Žilka. Šlo však o maďarské vojáky, spojence Němců. V Okrouhlé zastavili a čekali na konec války, časem pro ně přijeli Sověti a vzali je do zajetí.
Po válce Cyril Žilka dokončil základní školu, doplnil si vzdělání na pedagogické škole v oboru přírodních věd a v druhé polovině 50. let nastoupil vojenskou službu. Sloužil u pohraničníků na Karlovarsku, absolvoval poddůstojnický kurz a stal se zástupcem velitele pro věci politické. „Komunismus tenkrát tak špatně nevypadal, i když jsem se hádal s tátou, ten byl u lidovců,“ vysvětluje.
Z vojny se do civilu vrátil v roce 1958. Po několika krátkodobějších zaměstnáních zakotvil nejprve na okresních výborech KSČ v Broumově a Náchodě, později na kraji v Hradci Králové, kde pracoval v resortech souvisejících s chemií a potravinářstvím.
Na vojenském cvičení se seznámil s Oldřichem Jarošem, tajemníkem pozdějšího generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka. Oldřich Jaroš se podílel na vzniku a působení rehabilitačních komisí a Cyril Žilka se tak mimo jiné dozvídal podrobnosti o politických procesech z první poloviny 50. let. Stal se stoupencem reforem pražského jara a nového ekonomického modelu, vyvíjeného skupinou ekonomů okolo Oty Šika, se kterým se několikrát osobně setkal. Před rokem 1968 začal studovat na Vysoké škole politické a měl nakročeno ke vstupu do vyšších pater politiky.
V polovině srpna 1968 se Cyril žilka s rodinou nacházel na zájezdu v NDR. „Bylo nám podezřelé, že se tam po dálnicích valí taková kvanta Sovětské armády, ale nic jsme nevěděli,“ vypráví o dnech před okupací Československa. „Samotného dvacátého prvního srpna jsem se ráno díval, jak manželky důstojníků a příslušníků SNB chodí nakupovat plné tašky,“ pokračuje.
Posrpnový politický obrat měl na Cyrila Žilku a jeho rodinu drtivý dopad. Vyloučili jej ze strany, propustili ze zaměstnání a nezapomněli jej ani degradovat na vojína. Přestože měl dobré vzdělání, kvalifikaci a mnoho užitečných kontaktů, novou práci hledal šest měsíců. Díky odvaze přítele, předsedy stranické buňky v hradecké Fotochemě, nakonec mohl nastoupit tam. Jeho nadřízený však musel jeho nástup obhájit, osobně se za něj zaručit a pravidelně na něj podávat posudek. Kromě Cyrila Žilky našlo ve Fotochemě uplatnění několik dalších bývalých reformních komunistů.
Postoje před srpnem 1968 normalizační režim Cyrilu Žilkovi nikdy neodpustil. Měl zapovězený platový i kariérní postup a v pracovním hodnocení jeho ženy se objevovaly zmínky o jeho předsrpnovém působení. Jejich staršího syna nepřijali ani přes úspěšné zkoušky na střední školu. Když se pamětník z krajského národního výboru neoficiální cestou dozvěděl, že to nikde v okrese nebude jiné, musel syn dojíždět na průmyslovku na Moravě.
Až po sametové revoluci se Cyril Žilka dozvěděl, že jej dlouhá léta sledovala StB. Spis pojmenovaný Céva byl aktivní až do konce 80. let. Na pamětníka pravidelně donášel jeden z kolegů, jehož manželka shodou okolností pracovala ve stejné bance jako žena Cyrila Žilky.
Přes všechna negativa nevzpomíná na prostředí Fotochemy ve zlém. Oceňuje, že jej vůbec vzali do práce a vyvinuli snahu jeho přijetí obhájit. Na počátku 70. let se jeden z kolegů snažil rozpoutat ve firmě čistky a Cyrilu Žilkovi hrozilo propuštění. Dočasně jej přeložili na nižší post v zásobování, výpověď však nedostal a po nějaké době se vrátil zpět na své místo. Morální zadostiučinění mu poskytl ředitel firmy, který mu po listopadu 1989 poslal dopis s osobní omluvou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Zdeněk Horák, Ladislav Oujeský)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ladislav Oujeský)