Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Anton Zima (* 1946)

• narodil se 7. října 1946 v Prešově do rodiny řeckokatolického kněze s pěti dětmi

• v roce 1950 otce na dva roky uvěznili, protože odmítl přestoupit na pravoslaví, po jeho propuštění rodinu vystěhovali na sever Čech

• po základní škole šel pamětník na elektrotechnické učiliště, v roce 1962 se rodina vrátila na Slovensko

• v roce 1968 nastoupil na vojnu do Bohosudova u Teplic, tam 20. srpna 1968 jako spojař zachytil první hlášení o napadení Československa vojsky Varšavské smlouvy

• po obsazení posádky Sověty si tam Antona jako jediného československého vojáka ponechali, aby je naučil zacházet s telefonní ústřednou

• v roce 1969 se oženil a usadili se v Šaľe, v letech 1970 a 1972 se manželům narodily dvě děti

• v 70. letech byl aktivní v Hi-Fi klubu, pracoval v Dusle Šaľa, v roce 1983 vystudoval vysokou školu

• v roce 1987 se přestěhovali do Králíků, kde pracoval v Tesle

• v listopadu 1989 se zapojil do revolučního dění v Králíkách, stal se tamním prvním svobodným starostou

• v roce 2023 žil v Králíkách

Pamětníkův otec Andrej Zima byl středoškolským profesorem a zároveň řeckokatolickým knězem. V roce 1950 odmítl přestoupit na pravoslaví, a tím začaly celoživotní peripetie, na jejichž pozadí se formovaly životy i charaktery jeho dětí. V květnu 1950 odsoudili Antonova otce k dvouletému trestu za to, že „zaujímá záporný postoj ke státnímu zřízení a svého postavení zneužívá k rozeštvávání věřících“. Z tábora nucených prací v Ilavě putoval přes další nápravná zařízení až do Podolínce.  

Tam ho také jednou navštívil s maminkou i tehdy pětiletý Anton. Obraz otcova ponížení ho stále dojímá. „Dodnes mi je z toho do breku. Táta měl tehdy krev na nehtech a jedl syrovou rybu,“ vzpomínal. Když otce propustili, musela se celá rodina ihned vystěhovat do severočeských Hejnic. Tam otec nastoupil jako pomocný dělník a Anton poprvé zasedl do školních lavic. Občas se setkal s narážkami, ale když bylo nejhůř, poprala se za něj jeho sestra. Svůj mikrosvět našel nejen v soudržné rodině, kterou držela zejména maminka, ale později i v hudbě a ve světě zvuků.

Na vojně byl první, kdo 20. srpna zaznamenal vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Večer o půl desáté večer jsem měl službu na ústředně, kde jsme spojovali malé vojenské útvary s generálním štábem v Praze. Najednou volaly Vejprty, že hlásí mimořádnou událost. Dva obrněné transportéry překročily československou hranici v jejich prostoru,“ popisoval pamětník.

V roce 1987 se s rodinou přestěhoval ze slovenské Šaľy do Králíků, kde se nakonec stal prvním polistopadovým starostou a zanechal za sebou nesmazatelné stopy nejen v městské infrastruktuře a rekonstrukci řady budov, ale také v sebevědomí lidí.

Otec odmítl přestoupit na pravoslaví

Pamětníkův otec Andrej Zima (1910–1983) vystudoval filozofickou a teologickou fakultu v Mnichově (1930–1934) a pak v Praze (1934–1935). Jako katecheta a kaplan nastoupil v roce 1935 v Humenném. V tomto období se také oženil s manželkou Jolanou (1917–2006) a v roce 1936 se Zimovým narodila prvorozená dcera Mária. V roce 1938 nastoupil Andrej jako kaplan do Prešova a 1. září 1939 tam začal učit na ruském gymnáziu matematiku, fyziku, němčinu a náboženství. Do rodiny přibyly další děti: v roce 1941 Petr a 7. října 1946 dvojčata Anton a Terezie. Maminka Jolana Zimová se věnovala celý život početné rodině a snažila se vytvářet dětem i svému manželovi tolik potřebné zázemí.

Po nástupu komunistické strany k moci se rodina Zimových otřásla ve svých základech. „V roce 1950 otec odmítl podepsat „Prešovský sobor“, kterým byli řeckokatoličtí kněží donuceni přestoupit na pravoslaví, a dostal dva roky vězení. Odsouzen byl zároveň i děda, Andrej Zima starší, také řeckokatolický kněz. Pamětníkův otec to popisuje ve svém životopise z roku 1970: „V akcii ‚pravoslavie‘ dňa 19. mája 1950 som bol zatknutý a po doručení výmeru odtransportovaný do tábora nútených prác do Ilavy, potom do Trenčína. Pracovný výkon 147 percent. Výměr znel na dvadsaťštyri mesiace. Rubrika ‚duvody‘ na tom výmere je preklepom cudzieho výmeru!!!“

Odůvodnění z výměru z 25. května 1950 zní: „Šetrením bolo zistené, že zaujímate úplně záporný postoj k našemu štátnemu zriadeniu a svojho povolania zneužívate na rozoštvávanie veriacich a k rozširovaniu nedovery k nášmu štátu.“ Andrej Zima byl odsouzen se svým otcem Andrejem Zimou starším a společně nastoupili do vězení. Starost o obživu rodiny nyní ležela pouze na mamince. A byla to velká starost, protože matka zůstala zcela bez peněz. Pomáhali jim tehdy dobří lidé.

V září 1950 Antonova otce přesunuli z tábora nucených prací do koncentračního kláštera v Hlohovci. Po roce byl zbaven občanských práv a ocitl se v Podolínci, jak dále ve svých vzpomínkách popisuje: „To som bol už pozbavený aj tých najelementárnejších práv. Žena musela platiť nemocničný pobyt a operáciu desaťročného syna.“

Za trest se musela rodina vystěhovat do pohraničí

Z Podolínce propustili Andreje Zimu 9. listopadu 1951. Děda Andrej se vrátil do Moldavy na východním Slovensku. Pro Andreje Zimu mladšího však trest pokračoval dál. Do osmačtyřiceti hodin se musel s celou rodinou vystěhovat do severočeského Ferdinandova u Hejnic. Na Frýdlantsko jeli vlakem několik dní v nákladních vagonech. V domě po odsunutých Němcích vyhradili šestičlenné rodině dvě místnosti. Andrej tam hned nastoupil jako pomocný dělník do papíren v Hejnicích.

Zimovi tam zažívali těžké časy. Celá rodina čelila šikanování. „Nějací muži chodili k nám domů na kontroly.  Matce se dívali do tašky, když šla z nákupu, jestli nenese vysílačku. O tátovi říkali spolužáci, že je to špion,“ uvedl Anton Zima. „Jednou týdně jsme se mohli osprchovat teplou vodou v papírnách, kde otec pracoval. Seznámil se tam s panem Bornou, který měl velkou knihovnu. My jsme knihovnu doma nemohli mít, aby kontrolní návštěvy neobjevily knihy z papírenského šrotu. Otec se totiž v práci probíral šrotovým papírem, kde byly často ideově nevhodné knihy. Tajně je sbíral a dával je panu Bornovi,“ vyprávěl pamětník a dodal, že celá rodina Bornových jim velmi pomáhala, a to je drželo při životě. V roce 1952 Anton Zima nastoupil do první třídy. V roce 1954 se na severu Čech Zimovým narodilo páté dítě, syn Gerard.

Otec Zima byl přísný, ale laskavý a svým životem nenápadně utvářel budoucí postoje svých dětí. „Doma pro sebe tajně sloužil mši, a ve škole jsme slyšeli, co to znamená být ateistou a jak špatné je křesťanství,“ vysvětloval pamětník. Co bylo ve škole, to se museli naučit, ale doma zažívali jiný svět. Zpočátku si dávali všechny myšlenky dohromady, ale brzy se přiklonili k názorovému světu svého otce. Světu, ve kterém převládá duchovní dimenze a služba druhým nad komunistickými idejemi.

Přestože někteří spolužáci dokázali být krutí, Anton nehezké vzpomínky vytěsnil. Sám se nepral, ale když bylo nejhůř, sestra Terezie se poprala i za něj. „Od první třídy jsem měl výborného kamaráda Jardu Mrňávka. Chodili jsme spolu domů a zažívali jsme spolu krásné klukovské příhody,“ vyprávěl pamětník. Velkou oporou jemu i všem sourozencům se stala také hudba. Anton hrál od šesti let na violoncello a už ve dvanácti letech se uchytil v promenádním orchestru v Lázních Libverda. „Muzika mě provázela vždy a vytvářela mi svět, ve kterém mi bylo dobře. Hrál jsem pak v symfonickém orchestru, ve folklorním orchestru a v jazzrockové kapele,“ dodal.

Aby mohly děti studovat, nabídl se otec do vězení

Kalich hořkosti si Zimovi do dna vypili počátkem šedesátých let, kdy se Anton s Terezií hlásili na střední školu. Výběrová komise v únoru 1960 jejich přihlášku odmítla. Otec tehdy písemně žádal ředitelství školy a výběrovou komisi, aby mohl své děti obhájit. Nabídl se, že udělá cokoli, aby děti mohly studovat, i kdyby měl jít znovu do vězení. Jeho snažení bylo ale marné. O tomto otcově kroku se rodina dozvěděla až po jeho smrti, když nahlédla do rehabilitačních dokumentů. „Celý život trpěl tím, že kvůli němu máme těžkosti, že nemůžeme normálně studovat,“ vysvětloval Anton Zima. Studovat nemohly ani dvě nejstarší děti.

V září 1961 nastoupil Anton na elektrotechnické učiliště do Liberce. V prosinci zahynula sestra Mária, když jako členka Horské služby na Chopku zachraňovala turisty. „Najťažšie znášala krivdy. Svoje osobné šťastie dala za to, aby sme sa mohli vrátiť na Slovensko, ktoré ona tak milovala,“ píše její otec ve svých vzpomínkách. V roce 1962 se Zimovi vrátili do své domoviny a Andrej Zima nastoupil jako topič v Banské Bystrici, kde k místu dostal i byt. To však už byl u konce se svými silami a vážně onemocněl. Po třiceti letech, v srpnu 1968, se vrátil do duchovní služby, když dostal správu fary v Ľubici.

Anton dokončil učební obor v Bratislavě, kde se vyučil pro Teslu. Tam začal také více muzicírovat.  Přijali ho do cimbálové muziky, která doprovázela taneční soubor Technik. „Dostal jsem se s nimi až do Říma, kde jsem byl na audienci u papeže. Táta měl v církevních kruzích renomé, takže mě přijali na pravidelnou audienci,“ popisoval pamětník. Po vyučení pokračoval na střední škole pro pracující v Banské Bystrici, přičemž pracoval v baterkárně, v kotelně nemocnice v Banské Bystrici a pak v Tesle Banská Bystrica.

V srpnu 1968 první slyšel o narušení hranic okupačními vojsky

Na vojnu narukoval v lednu 1968 do Bohosudova u Teplic. Nebyl zrovna politicky spolehlivý, a tak se ocitl spolu s učiteli, faráři či kluky ze zemědělství u Silničního a mostního vojska. Jako elektromechanika ho zařadili ke spojařům. Obsluhoval nový typ telefonní ústředny, kterému dobře rozuměl. Měl to štěstí, že mohl muzicírovat i na vojně. Tuto výhodu však vyvážil pozdější traumatický zážitek.

Večer 20. srpna 1968 o půl desáté večer měl službu na ústředně, kde spojovali malé vojenské útvary s generálním štábem v Praze. „Najednou volaly Vejprty, že hlásí mimořádnou událost. ‚Dva obrněné transportéry překročily československou hranici v prostoru Vejprt. Českoslovenští pohraničníci je zastavili. Rusky mluvící důstojníci říkali, že zabloudili a vrací se zpět. Transportéry jsou pomalované bílými čarami.‘ To byl obsah zprávy, kterou jsem poslal do Prahy,“ popisoval Anton Zima. Asi za hodinu následovalo další volání z Vejprt. To už jen diktovali čísla: „Osm, jedenáct, třicet – počet obrněnců, které se k nám valily přes hranice,“ dodal. Anton Zima byl tedy zřejmě první, kdo 20. srpna 1968 zaznamenal vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Mimořádnou událost musel nahlásit veliteli. Ten přišel okamžitě. Začaly se šířit zprávy o okupaci. „Velitel Doubek řekl, že se nedáme. Kluci museli okamžitě do zbraně a obrnili jsme naši posádku. To bylo 21. srpna dopoledne. Dostal ale příkaz, že se nemá bránit,“ dodal pamětník. Několik dní se pak nic nedělo. Anton Zima jako rádiový expert začal z podnětu svého velitele, který mu dal připravit silný vojenský vysílač, rušit kolaborantskou drážďanskou vysílačku Vltava.

Zůstal sám mezi sovětskými vojáky

Kasárny postupně zabrali sovětští vojáci, takže československá posádka se přesunula z Bohosudova do Nechranic. Kromě Antona – ten tam zůstal jako expert na ústřednu. Staral se o ni a měl naučit sovětské vojáky ji obsluhovat. „Udělal jsem chybu, řekl jsem jejich veliteli, že jsou to okupanti. Vytáhl mě ven, že mě zastřelí. Nějaký jiný voják mu to ale rozmluvil, že to bude průšvih, když zastřelí československého vojáka. Tak mě nechal. Potrestal mě tím, že mi vzali postel. Spal jsem na zemi. Dostal jsem jednu deku, jedno jídlo denně, konzervu a chleba. Nikam mě nepouštěli. Umýval jsem se venku v přepadovém kanálu,“ vzpomínal Anton Zima. Několikatýdenní živoření se na něm podepsalo jak psychicky, tak zdravotně – měl svrab a vši.

Jako spojař měl služební povinnost být v kontaktu se spojaři – techniky. Tak se mu povedlo upozornit na sebe své kamarády v Teplicích. „Kluky napadlo, že přijdou na posádku kvůli revizi kabelů. Přišel tam nějaký pán a mezi měřením jsme si nenápadně povídali. Pak řekl sovětskému důstojníkovi, že za týden musí přijít zase, aby zajistil bezpečné spojení. Nosil mi jídlo. Když jsem na tom byl bídně, dovolili mi pod dozorem jít do hospody naproti na záchod, umýt se tam a najíst.“

Po několika týdnech zaučil sovětské vojáky do obsluhy ústředny a mohl odejít. V Nechranicích z něj strhali zavšivené šaty, které ihned spálili, a natřeli ho černou sírovou mastí proti svrabu. Na ústředně vařila slečna Vlasta Střítezská (1948), kterou si ještě na vojně v roce 1969 vzal za manželku.  Pak se přestěhovali na Slovensko do Šaľy, kde založili rodinu. V roce 1970 se jim narodila dcera Babeta, v roce 1972 syn Patrik.  

Hi-Fi klub v Šaľe přitahoval lidi

Zajímavou etapu svého života prožil v sedmdesátých letech, kdy se zapojil v Šaľe do Hi-Fi klubu. Díky své vášni pro zvuk, hudbu a audiovizi si sám postavil zesilovač a reproduktory, dokázal ozvučit i velké akce. „Měl jsem v tom úspěch a věděli to i komunisti, což mi u nich udržovalo nějakou míru respektu. Párkrát mě pověřili, abych režíroval nějaké slavnostní zasedání. Vozili mě volhou a ozvučoval jsem konference KSČ,“ vyprávěl Anton Zima o bizarních situacích, kdy syn politického vězně zajišťoval průběh komunistických schůzí.

Hi-Fi klub byl ostrůvkem svobody v normalizační beznaději sedmdesátých let. „V kulturním domě v Šaľe se kolem Eko Baniče soustředilo asi osm až deset lidí, kteří měli rádi muziku a zároveň technické předpoklady. Hráli jsme v kapele, kterou jsem zvučil, vyráběli jsme si zesilovače, dělali jsme audiovizuální programy na určitá témata. Přitahovalo to spoustu lidí a nás to bavilo,“ popisoval pamětník. Formálně byli organizovaní pod Svazarmem, aby mohli vůbec existovat. Koncem sedmdesátých let ale Hi-Fi klub zanikl. Represe byla velká. Všechno kvalitní pocházelo ze Západu, a to se nenosilo.

Toužil studovat vysokou školu

Anton Zima pracoval jako elektromechanik v chemické fabrice na výrobu hnojiv a technických plynů Duslo Šaľa. Tam při zaměstnání ještě dálkově studoval čtyři roky průmyslovku v Bratislavě. Intelektuální výbavu a touhu studovat měl v genech. Věděl ale, že kvůli svému původu to není reálné. Přihlášku na vysokou školu mu několikrát zamítli. „Jednou na schůzi v Dusle byl náměstek pro údržbu Bicek a papaláši mluvili s námi dělníky. Tenhle člověk mi řekl, že když půjdu dělat na oddělení komplexní socialistické racionalizace, tak mi pomůže. Netušil jsem, co to je, ale studovat jsem chtěl. Podal jsem si přihlášku a přijali mě. Za to jsem byl velice vděčný,“ vyprávěl pamětník.

Šest let dálkového studia v Bratislavě korunoval diplomem ve svých sedmatřiceti letech. Cena za studium však byla daná – nesmyslná hlášení a výkazy o socialistické racionalizaci výroby. „Pak jsem dostal místo technika u elektronických počítačů. Vedl jsem projekt, kdy jsem musel zprovoznit československou techniku, která byla podstatně méně kvalitní než zahraniční. Bylo to nesmyslné, tristní a ve mně to vyvolávalo konfliktní stavy,“ popisoval Anton Zima. Ke zprovoznění českého počítače naštěstí vůbec nedošlo. V Dusle Šaľa došlo totiž k tragickému výbuchu, který zničil celou budovu a celý provoz.

Ke konci osmdesátých let onemocněla jeho manželka, zřejmě vlivem škodlivého pracovního prostředí, a tak se Zimovi rozhodli odejít z Dusla. Anton si našel novou práci, kam ale nenastoupil, protože jeho další život nasměrovala dovolená na Králicku. Při prohlídce města zabloudil k místní Tesle, kde se náhodou potkal s náměstkem, který mu nabídl místo technologa a programátora mikropočítačů.  K místu dostal i byt, a tak se v roce 1987 rodina přestěhovala do Králíků. Manželka pracovala v Tesle v oddělení kontroly.

První svobodný starosta Králíků chtěl vrátit lidem sebevědomí

Tehdy tomu nikdo nevěřil, ale režim byl na spadnutí. V listopadu 1989 začaly v Králíkách demonstrace. „Lidé se přestali bát. Několik zaměstnanců Tesly šlo na náměstí, i když na nás koukal z okna ředitel. Zpočátku nás bylo asi dvacet.“ Duší revolučního dění v Králíkách byla Věra Ettelová, lékař Ivo Dragoun a Jiří Souček. „Pan Petráněk z Tesly mě dotáhl mezi ně, takže jsme vytvořili spolek, z něhož později vzniklo Občanské fórum,“ vysvětloval Anton Zima. „Chodili jsme po městě, rozdávali ankety, dotazníky, diskutovali jsme o budoucnosti národního výboru. Padlo i moje jméno.“ Pamětník byl sice názorově pevný, ale s veřejností zkušenosti neměl. Neměl je tehdy nikdo. Nebylo kde je získat.

Přestože ho v Králíkách nikdo neznal, zvolili ho jako prvního svobodného starostu města. Řekl si, že právě proto má šanci ve městě dosáhnout svých vizí, které si definoval takto: Králíky jsou centrem mikroregionu, obnova sebevědomí místních občanů, rekonstrukce infrastruktury ve městě a udělat z města přitažlivé místo. Měl dělné zastupitelstvo, se kterým se společně pustili do práce.

„Králíky jsou nádherné město. Jako by tehdy říkaly: ‚Tady mě máš a vypiplej mě.‘ Město bylo šedivé a chudé, ale krásné. Stačilo jen mít vůli a peníze. Obnovili jsme gymnázium, opravili školy, začali jsme organizovat sochařské plenéry, hudební festivaly, nadační bály, revitalizovali jsme knihovnu, městský časopis. Chtěl jsem v mysli lidí nastartovat něco nového,“ popisoval pamětník. A to se povedlo – i přesunutím radnice do nově zrekonstruované budovy na náměstí. Úřad III. stupně dal zaměstnání čtyřiceti místním lidem.

Vždycky si nech otevřenou cestu zpátky

Na Cihelnu za dramatizací bitev a rozsáhlým vojenským muzeem sem ročně směřovaly desítky tisíc lidí. „To všechno pomáhá atraktivitě města. Pro klášter na Hedeči se podařilo vytvořit fond za podstatného přispění odsunutých německých obyvatel Králíků. Z něj se financovaly opravy poutního domu i kláštera,“ dodal Anton Zima, kterého v roce 1992 zvolili za poslance do České národní rady za Občanskou demokratickou stranu. Jako člen ODS se v roce 1997 během takzvaného sarajevského atentátu vymezil s dalšími sedmi členy proti nekalému financování strany, ze které vystoupil, a založili Unii svobody.

Starostou Králíků byl do roku 2002. Tehdy se objevila skupina lidí, kteří se chtěli dostat na radnici místo něj. „Přivedli s sebou právničku, která měla za úkol najít na mě něco kompromitujícího. Podala na mě spoustu žalob. Všechny prohrála, ale stálo to ohromné peníze. Lhala, kde se dalo. Když zvolili nového starostu, řídila tahle paní zastupitelstvo a říkala zvoleným členům, co mají dělat. Tehdy se zrušily festivaly, plenéry, město se přikrčilo. Nic na mě nenašli, žádná zpronevěra, ale způsob, jakým se mnou jednali, mě tehdy dost poranil,“ vysvětloval Anton Zima.

Do důchodu odešel v roce 2014. Předtím ještě působil v oblasti marketingu a sociální odpovědnosti v telekomunikační firmě. Své závěrečné krédo formuloval takto: „Snaž se pořád být obyčejným člověkem a stát nohama na zemi. Vždycky si nech otevřenou cestu zpátky, abys ses na sebe mohl podívat zdola.“ V roce 2023 žil se svou manželkou v Králíkách.