Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Zíma (* 1938)

• narodil se 17. února 1938 v Plzni rodičům Jaroslavu a Marii Zímovým

• se sestrou Jiřinou hrál odmalička na housle, později na trubku

• v roce 1944 nastoupil do školy

• v Plzni zažil osvobození americkou armádou a viděl prezidenta Beneše

• v roce 1956 nastoupil na Vojenskou hudební školu v Liberci

• hrál s Vojenskou hudbou v Domažlicích

• v roce 1965 absolvoval na Hudební konzervatoři v Praze

• v roce 1969 promoval na Akademii múzických umění

• hrál v Divadle J. K. Tyla v Plzni na trubku

• po přestěhování do Mariánských Lázní hrál se Západočeským symfonickým orchestrem

• jako pedagog pracoval v ZUŠ v Mariánských Lázních a na konzervatoři v Plzni

• s Dechovým orchestrem mladých vyjížděl často na Západ

• v době natáčení v roce 2023 žil s manželkou Annou v Mariánských Lázních, aranžoval a skládal hudbu

Bylo mu sedm let, když se na plzeňském náměstí před Měšťanskou besedou snažil protlačit obrovským davem blíž k budově. „Jenomže jsem pořád křičel na mámu a volal jí k sobě dopředu,“ vzpomíná Jaroslav Zíma na 18. července roku 1945. Naštěstí ji dav propustil brzy na ním. Oba toužili vidět prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše, který se vrátil do vlasti z londýnského exilu. Z toho dne má Jaroslav Zíma dodnes schovanou fotografii prezidenta. I jako dítě dobře věděl, o jak významný okamžik se jedná.

Několik zážitků si uchoval v hlavě i z války. „Při každém bombardování, kdy jsme se běželi schovat do sklepa, jsem měl úkol vzít s sebou vánoční cukroví, protože bylo trvanlivé. Kdybychom tam museli zůstat, abychom měli co jíst. Jednou při náletu jsme se nestihli schovat do sklepa. Máma mě rychle zavřela do skříně a opřela se o ní. Dodnes cítím, jak sebou skříň házela,“ vypráví Jaroslav Zíma.

Během války rodina hlady netrpěla, protože je zásobovala babička a maminka doma krmila husu. Do školy nastoupil pamětník ještě za války. „Vidím před sebou, jak jdu ze školy, někde padla bomba a na chodníku tekl potok krve,“ tvrdí.

Domů nosil nevybuchlé granáty

Život ohrožující válečné roky však vnímal dětskou optikou a nebezpečí si nepřipouštěl ani po skončení bojů. Nosit domů nevybuchlé granáty a zbraně z okolí bylo zkrátka normální. Od dokončení základní školy se pro pamětníka stala hlavní životní náplní muzika, a tak je tomu dodnes. Poválečnou plzeňskou euforii vystřídalo politické vystřízlivění a nepokoje během roku 1948 i roku 1953.

„Během měnové reformy si pamatuju, že nám ve škole řekli, že nesmíme nikam chodit. To bylo jakoby nám řekli, ať jdeme. Byli jsme zamčení ve škole. Když nás pak pustili domů, lítalo nad Plzní letadlo – čmelák a z výšky fotili demonstraci. Prý tehdy zavřeli šest set lidí. Byl jsem po deváté třídě a moje starší sestra se toho účastnila. Její spolužák dostal vyhazov ze školy, že šel do průvodu. Vepředu byly tři holky, nesly českou vlajku a velký obraz prezidenta Beneše,“ vypráví Jaroslav Zíma.   

Americký kuchař jim dával jídlo, které nesnědli důstojníci

Jaroslav Zíma se narodil 17. února 1938 rodičům Marii a Jaroslavovi Zímovým a celé dětství prožil s rodiči a sestrou Jiřinou v Plzni. Rodina se dostala do Plzně z Rakovníka v době hospodářské krize ve třicátých letech, kdy tatínek nastoupil na práci do Škodovky. Před koncem války se rodina odstěhovala ze Slovanského údolí do Pařížské ulice, a zde rodiče začali pracovat jako domovníci. Nálety na plzeňské Škodovy závody tedy pamětník nepamatuje právě kvůli stěhování.

Radostné dny během osvobození Plzně Američany si Jaroslav Zima také neužil. Rodiče obě děti odvezli k prarodičům. Po návratu ale chodil s kamarády ke kavárně U Ulrychů, kde jim americký kuchař rozdával zbytky z jídelníčku amerických důstojníků.

Vojnu odsloužil jako hudebník

Jaroslav Zima si vzpomíná na volby v roce 1946, které vyhráli komunisté. „Před volbami jsme přepisovali na plakátech ´Volte č. 1´ na ´Volte č. 4´,“ prozrazuje. Číslo jedna měli ve volbách komunisté, čtyřku národní socialisté. Tím jeho veškeré politické angažmá skončilo. Do strany nikdy nevstoupil, ale zároveň se proti režimu nijak nevymezoval.

„Souhlas se vstupem vojsk v roce 1968 jsem podepsal. Podepsali ho u prověrek všichni. Taková byla prostě doba,“ shrnuje svůj pohled na tehdejší politickou situaci. Od dětství se v rodině hrávalo na hudební nástroje a zpívalo. Jaroslav Zíma začínal na housle a brzy přešel na trubku.

Se sestrou docházel do Dětského rozhlasového souboru v Plzni. To určilo i jeho budoucí profesní zaměření. Po základní škole se rozhodl pro studium na Vojenské hudební škole v Liberci. Odbyl si tím i povinnou vojenskou službu. Znamenalo to ale také zůstat povinně pět let po maturitě v Orchestru vojenské hudby v Domažlicích.

Po vojenské službě v Domažlicích se Jaroslav Zíma oženil s manželkou Annou a současně přihlásil na Pražskou konzervatoř. Dálkově pokračoval na Hudební akademii v oboru hra na trubku, kterou ukončil v roce 1969. Pražské jaro a následné zklamání z příjezdu sovětských tanků pochopitelně vnímal, ale jeho hlavní starostí tehdy byla rodina s dvěma malými dcerami. Navíc bylo náročné skloubit studium, rodinu a práci v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Hudbě věnoval celý život

V roce 1962 nastoupil do Městského symfonického orchestru Mariánské Lázně (později Západočeského symfonického orchestru) a svoji činnost zde ukončil po téměř dvaceti letech. V tomto období nejen hrál v orchestru, ale působil také v dechovém kvintetu, který se zaměřoval na populární hudbu a zájezdovou činnost po mnoha tehdejších rekreačních střediscích. „Hráli jsme střední proud populární hudby. Nic zakázaného. Komunistický převrat v tom nesehrál žádnou roli. Ani v orchestru se repertoár nijak neproměnil,“ hodnotí hudební dramaturgii v šedesátých letech pamětník.

Jaroslav Zíma působil od začátku osmdesátých let jako pedagog v ZUŠ Mariánské Lázně. S dechovým orchestrem a mažoretkami, které vedl se díky zájezdům dostal mnohokrát za hranice, a to i do západních zemí. Později začal učit na konzervatoři v Plzni. Když mu zdravotní stav začal komplikovat hraní na nástroj, věnoval se skládání vlastních písní.

„Svým žákům, čtyřem vnoučatům a pěti pravnoučatům jsem se vždy snažil předat, aby byli hlavně dobrými lidmi. To stačí,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav Zíma. V době natáčení žil s manželkou Annou v Mariánských Lázních a stále kolem sebe šířil radost muzikou při rodinných a sousedských setkáních.