Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilona Zimová (* 1949)

• narodila se 29. září 1949 ve Velkém Poříčí u Hronova

• dědeček pracoval jako ředitel v továrně B. Spiegler a syn

• židovské majitelce pomáhal převézt část majetku z Rakouska do bezpečí

• po komunistickém převratu o post ředitele přišel

• jeho dcera, matka pamětnice, musela těžce pracovat v JZD či v cihelně

• pronajala si statek, ale nechtěla vstoupit do JZD

• rodina přišla v době měnové reformy o všechny peníze

• srpnovou okupaci roku 1968 jim ohlásil hluk letadel nad domem

• poslouchali s manželem Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky

• fandili Václavu Havlovi a disentu

• v roce 2022 pamětnice bydlela ve svém domě ve Velkém Poříčí

Rodina Ilony Zimové, rozené Sukové, neměla v komunistickém Československu kvůli svému původu na růžích ustláno. Děda Josef Suk vlastnil řeznictví a děda Roman Svoboda řídil továrnu B. Spiegler a syn v Hronově a ve Vídni. Jeho dcera Drahomíra musela po roce 1948 vykonávat jen ty nejtěžší práce. Komunisté se ji a její rodiče snažili co nejvíce ponížit. V době měnové reformy rodina přišla o veškerý zbylý majetek.

Na začátku srpna 1968 se jim podařilo vycestovat do Rakouska. Za několik dní po návratu přišla okupace. „Vzbudil nás rámus, nad domem nám létala těžká nákladní letadla z Polska směrem na Prahu,“ popisuje pamětnice krušné procitnutí. V dobách normalizace poslouchali Hlas Ameriky i Rádio Svobodná Evropa a fandili Václavu Havlovi.

V rodině měli řezníka i ředitele

Děda Josef Suk měl řeznictví, a tak se jeho syn Jaroslav Suk musel vyučit řezníkem. Ale toto povolání se mu nelíbilo a později vystudoval textilní průmyslovku a celý zbytek života pracoval v oboru textilnictví.

Děda Roman Svoboda začínal jako pomocný dělník v textilce. Jelikož měl jisté ambice, vzdělával se a usilovně na sobě pracoval. Svou pílí a houževnatostí se nakonec dostal do vedení továrny B. Spiegler a synové v Hronově. Později přesídlil i s rodinou do pobočky ve Vídni. Majitelka podniku Hedvika Spieglerová byla Židovka. Po zabrání Rakouska nacistickým Německem jí zabavili všechen majetek. Z pochopitelných důvodů se už nemohla do Vídně vrátit.

Převoz šperků židovské majitelce továrny

Svobodovi Hedvice Spieglerové pomohli převézt z Rakouska alespoň část movitého majetku. „Babička s mojí maminkou, které bylo tehdy dvanáct let, jely vlakem domů ověšené šperky. To nevadilo, co měl člověk na sobě, to mohl převézt,“ vysvětluje pamětnice. Děda se do Vídně ještě vrátil, ale našel už jen vykradený prázdný byt. Před definitivním odjezdem do Hronova na jednom z vídeňských náměstí s údivem naslouchal projevu Adolfa Hitlera.

Hedvika Spieglerová včas odjela před nacistickou hrozbou do izraelské Haify. Její majetek v Československu nacisté arizovali a do vedení podniku dosedl německý správce. V roce 1942 firmu koupila firma E. R. Dietzsch. Po válce byla na podnik uvalena státní správa a v roce 1948 se stal součástí národního podniku Východočeské bavlnářské závody v Náchodě. Majitelka sice požádala o vrácení majetku, ale k tomu nikdy nedošlo (EKRT, Boris – ŠVANDA, Richard. Bejvávalo aneb Hronov za našich pradědečků a prababiček I. Hronov, 2019, s. 97–98).

Děda se z ředitele stal seřizovačem

Děda Roman Svoboda po skončení války znovu nastoupil do továrny jako ředitel, ale už jen na tři roky. Po komunistickém převratu musel přesídlit do podniku Tepna Náchod, zatím stále na pozici ředitele.

„Jezdil do Prahy na ministerstvo a občas s sebou vzal i rodinu, která navštívila třeba pražské zoo,“ vysvětluje pamětnice. Poté, co v padesátých letech na jeho místo dosadili ředitelku komunistku, zažil Roman Svoboda sociální a pracovní sešup. Do důchodu odcházel jako seřizovač textilních strojů.

Babička musela kvůli penzi do práce

Babička Marie Svobodová, rozená Dlouhá, musela nastoupit do práce, aby dostala alespoň nějakou penzi. Celý život byla v domácnosti, takže strastiplně přivykala novému způsobu života a těžké práci. Nejdřív čistila takzvané „kusy“, tedy surové plátno, které zbavovala nopků a dírek. Pak nastoupila do barevny na druhém konci města Hronova. „Babička se z toho cítila nešťastná, ale pracovat musela. Byli na tom hodně špatně,“ tvrdí pamětnice.

Maminka pamětnice Drahomíra Svobodová studovala nejprve na náchodském a poté na vídeňském gymnáziu, v době protektorátu si udělala dvouletou obchodní školu. Pracovala jako sekretářka i jako překladatelka ve firmě E. R. Dietzsch, uměla dobře německy a ovládala český i německý těsnopis. Velmi toužila studovat medicínu, ale to se jí nikdy nepoštěstilo. Jako jedenadvacetiletá si v roce 1947 vzala Jaroslava Suka a narodily se jim dvě děti, starší syn Vladimír a dcera Ilona.

Rodina přišla o všechno

První vzpomínky Ilony Zimové se vážou k měnové reformě. „Počítali jsme korunky, které ležely rozložené na stole, a stáčeli je do ruliček,“ vzpomíná pamětnice na to, jak pomáhala připravit neplatné peníze k výměně.

Děda Roman Svoboda ještě v té době pracoval jako ředitel a měl informace o přicházejícím znehodnocení peněz. A ačkoli všem radil, aby své peníze co nejdříve utratili, sám přišel o všechno. V trezoru měli jen spoustu nakoupených sirek, protože v obchodech už nic jiného nezbylo.

Estébáci chodili na kontroly zásadně v noci

Strýc z otcovy strany měl malou dílnu, kde za pomoci několika zaměstnanců vyráběl prošívané deky. Tkalcovnu mu v roce 1948 znárodnili. Jelikož majetek neměl příliš velkou hodnotu, mysleli si estébáci, že alespoň jeho část někam ukryl. Začali chodit na domovní prohlídky k příbuzným. Hledali všude, ve stodole pod senem či v domácnosti.

„Chodili kontrolovat v noci, ale nikdy se nepodívali do gauče, kde něco schovaného opravdu bylo. Spali jsme na něm s bratrem, a když nás vzbudili, tak jsme řvali, a to je asi odradilo,“ se smíchem vypráví pamětnice.

Dcera ředitele musí utírat kravám zadky

Maminka Drahomíra Suková měla smůlu, že se s ní táhlo stigma ředitelské dcery. Po narození dětí se v roce 1953 vrátila do práce jako mzdová účetní ve Vinařských závodech ve Zbečníku, které vznikly z firmy Vinné sklepy a destilace likérů Oldřicha Žida, kterou stát zkonfiskoval už v roce 1948.

Po dvou letech o práci přišla a nemohla nalézt novou, odevšad ji po zásahu policie vyhodili. Našla si alespoň brigádu v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „Jak říkali ti pánové od policie, dcera ředitele může jen čistit kravám zadky. Oni to tedy říkali daleko neslušněji, aby se to rýmovalo,“ s trpkým úsměvem popisuje pamětnice.

Se statkem měla maminka jen starosti

Ze zoufalství si Drahomíra Suková pronajala statek s osmi hektary polí v Červeném Kostelci a hospodařila. Kromě spousty slepic, několika kravek a prasátek koupila i vysloužilou vojenskou klisnu Milušku. „Jak začala hrát hudba, tak Miluška šla ke hřbitovu, tak byla vycvičená,“ směje se pamětnice. Ale jinak tu mnoho legrace nebylo. Při těžké práci v zemědělství nemohl Drahomíře Sukové nikdo příliš pomoci. Manžel pracoval v textilní továrně v Hronově a děti měla malé. Přesto každý přiložil ruku k dílu, jak mohl.

Rodinu trápily velmi vysoké hospodářské dodávky vajec, mléka či másla. „Někdy musela maminka odevzdat úplně všechno, takže k večeři byl jen suchý chleba,“ vzpomíná pamětnice. Jednou jí nařídili zasít len, ale pak už o něj nikdo neměl zájem, takže zetlel ve stodole. Navíc ji stále přesvědčovali, aby vstoupila do JZD, přestože měla statek jen pronajatý. A to matka rozhodně nechtěla. Aby se družstvu vyhnula, rozhodla se, že skončí se sedlačením.

Naoko se rozvedli, otec chodil domů tajně

Ale to nebylo jen tak, protože svůj úmysl musela oficiálně zdůvodnit. A tak vymyslela, že otec se o statek nezajímá a ona sama na to nemá dost sil. Kvůli tomu se rodiče naoko rozváděli a otec se odstěhoval zpět do Poříčí ke své matce. Domů jezdil za tmy a lezl dovnitř oknem.

„Jednou o Velikonočním pondělí přišli nějací pánové na kontrolu a táta musel sedět v rohu na peřinách za závěsem, než si v klidu vypijí čaj. Modlili jsme se, aby třeba nemusel zakašlat,“ popisuje pamětnice bizarní příhodu s komunistickým úředním šimlem. Pak se matka statku konečně zbavila.

Maminka jen dřela a zničila si zdraví

Nicméně jediná práce, která se pro ni tehdy našla, byla ve Východočeských cihelnách v Červeném Kostelci. Nesmírně se tu nadřela, ale alespoň společnost stála za to, pracovali tu totiž bývalí továrníci, sedláci či faráři propuštění z vězení.

Po pěti letech vysilující dřiny se rodina odstěhovala zpět do Velkého Poříčí a Drahomíra Suková našla snazší zaměstnání v závodě Tepna Hronov. Později se starala o nemocnou matku a pracovala doma jako pletařka pro družstvo invalidů Vzor. Než si stačila zažádat o důchod, přišla zhoubná a bolestivá rakovina páteře a Drahomíra Suková během několika měsíců zemřela. Na jejím zdravotním stavu se velmi pravděpodobně podepsala těžká dřina a stres.

Krátce se nadýchali svobody

V létě 1968 se rodině ke všeobecnému překvapení podařilo získat povolení k cestě do Rakouska. Vnímali, jak se všechno najednou uvolnilo, přesto nikdo z nich nečekal, že devizový příslib opravdu dostanou.

„Projížděli jsme Rakousko a všude, kde jsme zastavili, nás varovali před vojáky na hranicích. Říkali nám, ať se nevracíme a zůstaneme u nich, že to u nás špatně dopadne,“ vzpomíná pamětnice na srpnový výlet za hranice.

Polská letadla letěla na Prahu

Za několik dní po návratu skutečně nastala okupace armádami Varšavské smlouvy. V noci 21. srpna Ilonu Zimovou probudil hukot těžkých dopravních letadel letících nad jejich domem z Polska na Prahu. „Měla jsem z toho divný pocit. A nedávno jsem se cítila podobně, když nad naším domem začalo létat letadlo z Ostravy do Drážďan. V člověku to prostě zůstane,“ přemítá pamětnice.

Kromě vojsk Sovětského svazu, Maďarska, východního Německa a Bulharska do Československa vtrhl i polský vojenský korpus. V Hronově a okolí bylo kvůli blízkosti hranic v továrnách mnoho polských dělnic. „Mávaly na své vojáky, s jásotem je zdravily a vůbec nic nechápaly,“ s povzdechem připomíná pamětnice.

Rodiny Sukových se okupace osobně nijak zvlášť nedotkla. Na rozdíl od maminčina bratrance, jehož v jeho autě převálcoval sovětský tank. Zemřel na místě. „Nedivím se, že se o nás maminka hrozně bála. Měla strach, abychom se k ničemu nepřipletli,“ říká pamětnice.

Pracovala jako účetní

Ilona Zimová po maturitě na Obchodní akademii v Náchodě v roce 1969 našla první zaměstnání v hronovské Tepně, kde pracovala jako mzdová účetní. Každý rok musela vyplňovat dotazník či životopis, který jako tehdy každý obhajovala či vysvětlovala před prověrkovou komisí.

V roce 1973 se vdala za Josefu Zimu a narodil se jim syn Pavel. Po mateřské dovolené zastávala pozici účetní i v obchodě Zelenina v Hronově. Po roce 1989 nastoupila na finanční úřad v Náchodě, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu.

Poslouchali zahraniční rozhlas

Zimovi za totality doma poslouchali Rádio Svobodná Evropa i Hlas Ameriky, přestože z vysílání kvůli rušičkám často skoro nic neměli. Fandili disentu i Václavu Havlovi, ačkoli se sami aktivně nezapojovali. „Obrovskou radost nám udělalo, když měl přání k narozeninám v Rudém právu. To byla pro komunisty těžká potupa. Věděli jsme, že Ferdinand Vaněk je jeho pseudonym,“ se smíchem přiznává pamětnice.

Sametovou revoluci Ilona Zimová sice nečekala, ale upřímně ji uvítala. „Jen mě děsilo, že by třeba dokázali střílet do dětí jako v Číně, bála jsem se o syna,“ vysvětluje pamětnice. Chodila na demonstrace a stávkovala s ostatními přáteli a kolegy. Když televize přenášela jmenování Václava Havla prezidentem, přinesla do práce malou přenosnou televizi, aby nikomu neutekl vzácný okamžik našich dějin.

V roce 2022 bydlela Ilona Zimová ve svém domě ve Velkém Poříčí a užívala si zaslouženého důchodu.