Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jakub Zindulka (* 1966)

• narozen 17. února 1966 v Hradci Králové

• jeho tatínkem významný herec Stanislav Zindulka, nositel Českého lva

• po absolvování gymnázia v Jilemnici nastoupil na DAMU v Praze

• odmítl vstup do komunistické strany

• po dokončení studií roku 1988 nastoupil do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni

• v roce 1989 se oženil s herečkou Kateřinou Vinickou, později se jim narodily dvě děti

• v červenci 1989 nastoupil jako absolvent vysoké školy na roční vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru

• na vojně v Pohořelci zažil listopadové události roku 1989

• víkend před 27. listopadem odjel do Divadla J. K. Tyla, kde na stroji přepisoval texty vyzývající ke generální stávce, večer s kolegy vystoupil na jevišti

• v Divadle J. K. Tyla ztvárnil v letech 1988 - 2016 několik desítek rolí

• v roce 2008 se stal ředitelem plzeňského Divadla Dialog, kde pracuje rovněž jako režisér, herec, dramaturg, kostymér

• jeho největší filmovou rolí je vodník z dvoudílné pohádky Princezna ze mlejna (1994, 2000)

• pravidelně hostuje na dalších scénách (Divadlo U Hasičů, Divadlo v Řeznické, Činoherní klub nebo Divadelní spolek Kašpar)

Když vstoupí do místnosti Jakub Zindulka, jako by jej provázela s ním neodmyslitelně spjatá vzpomínka na jeho tatínka. Natolik jsou si podobní. Jakubova tvář, tón a barva hlasu, poetická mluva, typický humor, gesta, galantnost, rozvážné hledání slov a v neposlední řadě divadlo, které je tak úzce spojuje, a s tím související neochvějné nadšení pro práci, jež plně utváří jejich osobnost…

Synem hereckého barda a dvorného kavalíra

Jakub Zindulka se narodil 17. února roku 1966 v Hradci Králové. Na své prarodiče má jen matné vzpomínky. Pamatuje si letmo pouze na babičku z maminčiny strany. Sedávali u ní v ložnici a hrávali domino. V hlavě mu ještě utkvěla hnědošedá barva léků, které užívala. Tím však jeho vzpomínky na babičku, která zemřela, když byl ještě malý chlapec, končí. O svých předcích tak ví zejména z vyprávění svých rodičů.

Jakubovým tatínkem není nikdo jiný než Stanislav Zindulka, velký herec malých rolí, jak se mu často přezdívá. Ten se v Hradci Králové, kde měl první angažmá po absolvování DAMU, seznámil s Jakubovou maminkou, která odtamtud pocházela. On sám byl z Jilemnice, města ležícího v podhůří západních Krkonoš. „Jeho maminka byla jilemnická rodačka. Jmenovali se Bedrníkovi, což je v této oblasti obvyklé příjmení,“ uvádí své vyprávění Jakub Zindulka, jehož dědeček z tatínkovy strany pocházel ze Skutče z poměrně chudé rodiny a pracoval jako příštipkář. „To je takový horší švec, který opravoval boty, ale nešil je,“ vysvětluje s úsměvem. Dědeček se ze Skutče odstěhoval za prací právě do Jilemnice, kde se začaly psát další řádky rodinné historie. Maloval obrazy, hrál a režíroval v tamějším ochotnickém divadle, ale především byl textilním návrhářem, navrhoval vzory látek. „Když sháněl v Jilemnici ubytování, řekli mu, ať jde k Bedrníkovým, že ti ho určitě ubytují. Tak se u Bedrníkových, kteří měli tři dcery, ubytoval. Jednu z nich si vzal a ty další dvě také přijal do rodiny a celý život se o ně staral.“ Obě neprovdané tety[1] tak žily pohromadě s rodinou. Jedna pracovala jako cukrářka, druhá měla krejčovství. Odtud také pramenila tatínkova pověstná úcta k ženám, ona galantnost, která byla patrná v jeho osobním i hereckém životě. Vyrůstal ještě spolu se svými dvěma bratry. „Ten starší už nežije, pracoval v Liberci, a pokud vím, nějaký čas byl i u pétépáků. A ten mladší emigroval do Švýcarska, kde je dodnes,“ vypráví Jakub Zindulka.

Fascinující vůně kostýmů a líčidel

Oba Stanislavovi rodiče měli živý kontakt s uměním a byli členy jilemnického ochotnického souboru Kolár. Ten si díky svému vynikajícímu vedoucímu a skvělé úrovni získal i srdce Jakubova tatínka, který si v ochotnickém nastudování Prodané nevěsty zahrál už ve svých pěti letech. Pak ale přišla válka a dětský svět získal hrubé obrysy. Město se změnilo. Kilometr od Jilemnice se totiž nacházela hraniční závora, za kterou už neměli občané přístup, a nemocnice se proměnila v lazaret jednotek SS. Stanislav Zindulka po válce nastoupil na jilemnické gymnázium. „A už ho to táhlo k divadlu, naprosto se do něj zamiloval,“ říká jeho syn Jakub Zindulka. Po jeho vystudování tak v roce 1951 nastoupil na DAMU. Školu tehdy z politických důvodů museli opustit skvělí pedagogové a herečtí bardi, mezi nimiž byl Ladislav Pešek či Karel Höger. Hlavní pedagožkou se mu tak stala Vlasta Fabiánová, které si však velmi vážil. Díky politickému režimu vládl na škole přísný řád. Stanislav si o politice myslel své a cenil si učitelů jako vzdělaných lidí. A už v době studií byl členem studentského souboru KRISA (kritika a satira), se kterým pořádali divadelní satirická představení Večery pod lupou. Soubor ale před komisí neobstál, a tak byla jeho činnost okamžitě přerušena. Vůně kostýmů a líčidel však Stanislava nepřestala fascinovat. Po absolutoriu v roce 1955 začal působit v divadle v Hradci Králové, kde se rychle vyšvihl mezi hereckou elitu. Vše se zdálo být zalité sluncem a do cesty mu vstoupila i jeho budoucí žena Milena. Museli však hrát i hry poplatné režimu a Stanislavova úspěchu chtěla využít StB, ten však spolupráci odmítl. Se štěstím mohl i přesto v divadle nakonec zůstat. Po krátkém angažmá v brněnském Národním divadle, které herci přineslo jen zklamání, se vrátil zpět. V roce 1967 si šel ale do Brna „vyřídit své účty“, a to jako člen souboru Divadla bratří Mrštíků, kde byl ředitelem Milan Pásek, bývalý šéf divadla v Hradci Králové. Díky báječným lidem byla báječná i atmosféra, Stanislav zde navíc začal vyučovat na herecké konzervatoři.

Slunce svítí, i když je zamračeno

Jak Stanislav Zindulka, tak později jeho syn Jakub vyrůstali ve svobodomyslném prostředí. „A když za dědečkem z tatínkovy strany přišli komunisti, přivítal je se sekerou v ruce.“ Stanislav Zindulka však pod vlivem názorů svého okolí, že strana potřebuje slušné lidi, vstoupil v šedesátých letech do komunistické strany, ze které hned po vpádu vojsk Varšavské smlouvy zase vystoupil. Později se kvůli tomu musel vzdát členství v umělecké radě, kariérního postupu i odměn. „A také ho vyhodili z konzervatoře. Co však vím, bylo to i hodně osobní. Byl oblíbeným profesorem a měl se stát šéfem ročníku, který se právě hlásil. Mezi zájemci byl i nadaný kluk, kterého z nějakých důvodů nesměli vzít, ale tatínek prosadil, aby ho vzali. A dopadlo to tak, že ze školy vyhodili tátu i toho kluka,“ vysvětluje Jakub Zindulka. Díky Milanu Páskovi mohl zůstat alespoň v divadelním souboru, což mu však nezajišťovalo slušný výdělek. Začal tedy hrát ještě divadlo jednoho herce pro vojáky. Starost o finanční zajištění rodiny a obavy z života bez divadla vyústily v podepsání Anticharty, dokumentu, jenž vznikl v reakci na prohlášení Charty 77. Byl si vědom své zbabělosti a vážil si odvahy chartistů. „Mám na to takový názor, že pokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neměl by to soudit…,“ konstatuje Jakub Zindulka. Listopad 1989 byl pro jeho tatínka jedním z nejkrásnějších období, které prožil. Od roku 1989 již hrával v Městských divadlech pražských a od roku 1994 začal působit v Činoherním klubu. Za svůj bohatý život vytvořil řadu divadelních, filmových a seriálových rolí, z nichž některé patří k nezapomenutelným. Do povědomí diváků se snad nejvíce vrylo jeho ztvárnění postav v televizním seriálu Vlak dětství a naděje či filmu Babí léto, za který získal Českého lva. Právě v těchto snímcích se synovi Jakubovi líbil nejvíce. Jeho tatínek je rovněž držitelem ceny Thálie za celoživotní činoherní mistrovství a také byl jmenován čestným občanem města Jilemnice.

Rodinná dramata

Jakub žil až do svých osmnácti let v Brně. V prostředí, ve kterém vyrůstal, se scházely samé zajímavé, vážené osobnosti. „Chodil k nám Jan Skácel nebo třeba Oldřich Mikulášek, a to právě v době, kdy ho moc nevydávali. Maminka na stroji opisovala samizdaty. Takže v době, kdy jsem už trochu rozum bral, nebyla naše rodina příznivcem režimu, který tady panoval. Na vlastní kůži to poznal i můj bratr Ondřej, který nemohl studovat to, co chtěl.“ Byl matematicky nadaný, ale nemohl nastoupit ani na učební obor s maturitou a místo studia musel chodit pracovat do fabriky. Přesto si nakonec svůj sen vyplnil. Tíha nesvobodného života doléhala i na Jakuba, který tehdy studoval na gymnáziu v Brně. „Pro mě byl obrovský šok, když tenkrát Sověti vtrhli do Afghánistánu, a začali do nás ve škole hustit, jak tam prý šli tomu lidu pomáhat. A že to bylo na pozvání té vlády. A já jsem říkal: ‚To je divné, a proč tedy tu vládu popravili?‘ Jeden ze spolužáků Jakuba za tyto řeči udal a rodiče byli předvoláni do školy. Řekli mu, že si na tohle musí dávat pozor. „A to bylo snad naposledy, co jsem brečel nad tím, jak je svět ošklivý...“

V tatínkových šlépějích

Zpočátku nebylo jasné, kudy se Jakubova cesta bude ubírat. „Jako kluk jsem byl furt v luftě, chtěl jsem být cirkusovým klaunem, popelářem, parašutistou…“ říká s úsměvem. V mládí hodně sportoval. Dokonce se na vrcholové úrovni věnoval sportovnímu šermu. Přesto ho něco stejně jako kdysi dávno jeho tatínka táhlo k divadlu. Profesně se spolu potkali poprvé před televizní kamerou v pořadu Nedělní chvilka poezie. Bylo mu tehdy pět let. „Ale pořádně profesně jsme se potkali až mnohem později, kdy jsme spolu dělali hru Vražedný pátek, což byla krásná práce,“ vzpomíná Jakub Zindulka, který už odmalička rád recitoval, účastnil se recitačních soutěží a hodně četl. „Až do svých osmnácti let jsem nebyl ve veřejné knihovně, protože jsme všechno měli doma.“ Ještě na gymnáziu založil s kamarádem studentské Suché divadlo. „Hráli jsme třeba scénky z divadla Semafor, zpívali jsme písničky a náš pan třídní učitel nám k tomu hrál na piano. Napsali jsme i nějaké naše věci, takové taškařice pro spolužáky.“ Není divu, že po absolvování gymnázia pokračoval vstříc svému snu stát se hercem. Byl přijat na pražskou DAMU. „A se sportovním šermem jsem skončil, protože to divadlo potřebuje člověka celého.“ A stejně jako tatínkovi, ani jemu se nevyhnulo hraní kusů poplatných režimu. Také on si s tím ale kolikrát poradil po svém. „Když šel člověk do angažmá, tak třeba hrál i nějakou blbost. Na DAMU jsme třeba dostali od České televize nabídku natočit pořad poezie k výročí Vítězného února. A dohodli jsme se, že to točit nechceme,“ vypráví Jakub Zindulka, který byl studijním vedoucím ročníku. Oznámil, že takovou nabídku odmítají. „A výsledek byl ten, že jsem v České televizi dostal zaracha. Ti ostatní to s pomocí naší milované profesorky Jany Hlaváčové nějak ustáli,“ říká s úsměvem. Na konci osmdesátých let, když byl ve třetím ročníku, dostal díky ní možnost hrát v Divadle J. K. Tyla v Plzni[2]. Tam také po dokončení studií roku 1988 nastoupil a až do roku 2016 zde ztvárnil několik desítek rolí. V jeho začátcích u plzeňského divadla byl uměleckým šéfem činohry Otto Ševčík. Jakuba Zindulku působení v souboru velice bavilo a Plzeň vnímal a stále vnímá jako „strašně milé město pro život“.

Divadlo a psaní mezi řádky

V době komunistické šedi byl ředitelem divadla Jiří Pomahač. „Ten byl takovou kádrovou posilou. Měl všechno hlídat. Jenže divadlu vůbec nerozuměl.“ Také Jakubovi Zindulkovi byl nabízen vstup do komunistické strany. „Že prý je třeba tu stranu rozkládat zevnitř, což byla tehdy oblíbená výmluva.“ Nabídku však jednoznačně odmítl. S radostí pak vzpomíná na onu zlatou éru divadla, kdy se jim mezi řádky dařilo ukrývat diváky tolik žádané a oblíbené jinotaje. „Měl jsem moc rád hru Přelet nad kukaččím hnízdem, v níž jsem hrál a která je ukázkou toho režimu, který utiskuje ostatní.“ K dalším jeho oblíbeným hrám patří například Poprask na laguně, slavná inscenace od režiséra Ladislava Smočka, jehož si velmi vážil. „A také obzvláště první inscenace od Jana Buriana a pak ty od slovenského režiséra Joža Bražmáryho, který se tu mihnul a hodně mě toho naučil,“ vypočítává Jakub Zindulka.

První angažmá, vojna a sametová revoluce

Vůbec poprvé si v plzeňském divadle zahrál v pohádkové veselohře Král jelenem, kdy přebíral roli po Zdeňku Mahdalovi, a to rovnou s trubkou, na kterou se do týdne musel naučit hrát, což se mu také povedlo. Hrál také v Příběhu Jana Jakubce od Heleny Albertové. „Bylo to fakt hloupé, ale i tak na tom těm komunistům něco vadilo,“ říká se smíchem. Po prvním roce angažmá musel v červenci 1989 nastoupit jako absolvent vysoké školy na roční vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru. Hned se řešilo, kdo z příchozích podepsal prohlášení Několik vět[3]. A byl to například herec Ivan Trojan, který odmítl svůj podpis odvolat, a tak byl převelen až do Humenného. „My jsme napřed absolvovali přijímač a pak jsme byli v kasárnách na Pohořelci. A do toho přišel listopad 1989, teď se to začalo všechno mlít a samozřejmě, že ani ten AUS nezůstal stranou. Byli tam civilní zaměstnanci, zaměstnanci-vojáci a pak my, vojáci plnící si vojenskou službu. A na setkání se odhlasovalo, že už ty komunisty fakt nechceme. Výsledek byl ten, že chudáka náčelníka odvezla rychlá, protože ho z toho kleplo,“ říká Jakub Zindulka. Vše se rychle začalo obracet, dostali kancelář a objížděli další vojenské posádky a rozdávali jim přepsaná prohlášení. Na osudový víkend, kdy měla být na pondělí 27. listopadu 1989 vyhlášena generální stávka, získal volno k opuštění posádky a odjel do Divadla J. K. Tyla, kde na stroji přepisoval texty vyzývající ke stávce. „A večer jsem si šel s kolegy stoupnout na jeviště, ovšem ve vojenské uniformě. Jít v civilu jsem si nelajznul. Strašně rád na to vzpomínám, byla to pro mě úleva. A když pak náměstí zaplnili škodováci, cítili jsme, že je vyhráno,“ říká Jakub Zindulka a dodává: „Já nejsem davový typ, ale byl pro mě zázrak, že se tolik lidí dokázalo spojit v pozitivní emoci.“

Ředitelem Divadla Dialog, „největšího menšího divadla“

Jakub Zindulka již v rámci své herecké profese vnímal, že je takový „zakuklený režisér“. Své nápady však mohl plně uplatnit až později. „Svou první režii jsem dělal v roce 1987. Byla to Pastýřka putující k dubnu od Robinsona Jefferse,“ vzpomíná Jakub Zindulka, který své schopnosti ještě více rozvíjel, a to zejména díky amatérskému divadlu, o němž říká: „Amatérské divadlo mělo před rokem 1989 takovou zvláštní pozici. Na jednu stranu bylo tím režimem podporované a zároveň bylo o něco svobodnější než to profesionální. Amatéři si tak mohli dovolit hrát hry, které by se v profesionálním divadle hrát nemohly. Takže to byl takový hybridní útvar.“ Po revoluci se tyhle staré struktury začaly rozpadat. A právě Plzeň byla na amatérské soubory velice bohatá. „Ty se daly dohromady pod jednu hlavičku a tím pádem měly větší šanci žádat o granty,“ vysvětluje. Vznikl tak útvar s názvem Plzeňská neprofesionální scéna. A jedním ze šesti jejích zakládajících souborů byla skupina SPODINA (SPOlečnost DIvadelních Nadšenců), jejímž členem Jakub Zindulka jako režisér a dramaturg byl. Sídlili tehdy v dnešním Divadélku JoNáš v Měšťanské besedě, odkud byli v době její rekonstrukce vyhozeni. „Podařilo se však zařídit, aby dílny v objektu U Rudolfů nepředělali na obchod, ale na divadlo. To pak dostalo název podle jednoho zakládajícího souboru – Divadlo Dialog,“ říká Jakub Zindulka, který se stal jeho ředitelem. Samozřejmě v něm dále pracoval jako režisér a autor divadelních her. Sám si ale také vymýšlel a vyráběl kulisy a kostýmy. Před premiérou hry Médeia si dokonce i vlastnoručně ušil kostým. V Divadle Dialog je dvanáct souborů s pestrým repertoárem. Nechybí zde klasická díla v moderním hávu, komedie i provokativní hry. „Všechna má představení v Divadle Dialog tatínek viděl a i já se na jeho hry chodil dívat,“ říká. Vedle působení ve vlastním divadle pravidelně hostuje na dalších scénách (Divadlo U Hasičů, Divadlo v Řeznické, Činoherní klub nebo Divadelní spolek Kašpar).

Hastrman z rybníka u mlejna

Pro veřejnost nejznámější filmovou rolí Jakuba Zindulky je jeho hastrman z dvoudílné pohádky Princezna ze mlejna z roku 1994 a 2000. Sám říká, že tu roli dostal vlastně omylem. „Natáčení bylo strašně milé a štáb byl fajn. Kvůli těm maskám to ale byla dřina. My jsme s tou Ivetou Blanarovičovou vždycky byli v maskérně první a odcházeli jsme poslední. A na co jsem sáhnul, to bylo zelené,“ říká o své největší filmové práci, kterou dělal. Též ho ale bavily různé hrané dokumenty a spolupracoval i s Českým rozhlasem.

Divadlo má přinášet očistný zážitek

„Já vždycky preferuji divadlo. Mě divadlo baví daleko víc než film, i když jsou krásné filmy, které miluji. A jak s oblibou říkám, když někdo hraje v seriálu, ještě to neznamená, že je herec. To se ukáže, až když vstoupí na jeviště,“ vysvětluje. Mrzí ho však, když se v divadle stává, že se herci snaží své diváky vychovávat, přechytračit, když se povyšují a hrají o něčem, čemu diváci nemohou rozumět. A dodává: „Jak mě naučil režisér Ladislav Smoček, divadlo musí být o lidech. Protože když je o lidech, tak tomu lidé rozumí.“ Podle Jakuba Zindulky spočívá smysl divadla v katarzi, tedy očistném zážitku. „A ten se může dostavit skrze slzy, intelekt nebo smích. Divadlo by tak v prvé řadě mělo směřovat do oblasti emoce a až v druhé do oblasti ratia.“

Jakub Zindulka kdysi přišel do Plzně se spolužačkou Kateřinou Vinickou, s níž se roku 1989 oženil. Manželům však štěstí nepřálo, později se rozvedli. Mají spolu dvě děti, syn se věnuje matematice, dcera psychologii. Když se právě Jakub Zindulka nevěnuje divadlu, rád čte nebo chodí po horách. Jak sám říká: „Nedokázal bych jen tak ležet u vody, mám rád hromy, blesky, vichr, zkrátka dramatické scenérie.“

 

[1] Otec Stanislav Zindulka na ně vzpomínal slovy: „Vyrůstal jsem v nádherné rodině. Bylo hluboko do žlabu, ale hezky. Moje maminka měla dvě neprovdané sestry, žily s námi, tak jsem měl vlastně tři maminky a žil jsem si jako v bavlnce. Odmala jsem byl obklopen ženami, mám k nim vřelý vztah, vážím si jich a myslím, že jsem k nim velmi pozorný. Moje dětství mezi ženami mělo jedinou nevýhodu. Nenaučil jsem se nic z domácích prací, měl jsem nějaké své povinnosti, ale kolem domácnosti jsem nemusel dělat nic. Tety byly tak šťastné, že jsou v rodině a že mají děti, i když nejsou jejich vlastní, že se o nás pořád staraly.“ (https://t.tyden.cz/rubriky/stanislav-zindulka-vyrustal-se-tremi-mamami_408578.html)“

[2] „Jana Hlaváčová byla naše nejoblíbenější profesorka, která nás provázela celým studiem. Už ve třeťáku se mě ptala, kam bych chtěl jít do angažmá. Já jsem říkal, jsa vychován tatínkem, že je pro herce zdravé jít nejdříve mimo to centrum, že mně by se líbila Plzeň. A ona říkala: ‚Fajn, tak tam jedeme.‘“

[3] „Já jsem tenkrát Několik vět nepodepsal, protože jsem v té době nastoupil do nového angažmá, nikdo mě tam příliš dobře neznal, takže se ke mně petice ani nedostala. Ale s mou pověstí jsem byl podezřelý, že jsem podepsal a byl jsem kvůli tomu několikrát u výslechu. Onen vyšetřovatel mi pořád tvrdil, že jsem podepsal a já mu vysvětloval, že bohužel nikoliv, že bych rád, ale že se mi petice vůbec nedostala do ruky. Vzpomínám na něj, jak chodil sebevědomě prostředkem po chodbách AUSu, všichni mu museli uhýbat. Ale jak se měnila situace a padal režim, on se posouval čím dál tím víc ke stěně, pak se plížil přímo u zdi a nakonec zmizel. A to je takový obraz převratu u nás.“ (https://pr.denik.cz/doporucujeme/chotesovsky-klaster-nalety-a-divadlo-20220718.html)