Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Eduard Zirnzák (* 1928  †︎ 2017)

• narozen 5. srpna 1928 na Podkarpatské Rusi

• stěhování za prací

• 1938 začátek války a maďarská okupace

• 1944 osvobození Podkarpatské Rusi

• dobrovolný nástup do čs. armády

• přidělení k čs. tankové brigádě

• přechod Polska

• osvobozování Ostravska

• vyznamenání válečným křížem za chrabrost

• odchod z Podkarpatské Rusi do Československa

• práce u armády

• svědkem zatýkání v žatecké posádce po odhalení příprav na vojenský puč

• práce na tankové střelnici

• po nedobrovolném propuštění z armády pracoval jako řidič

• zemřel 20. července 2017

Život na Podkarpatské Rusi

Eduard Zirnzák se narodil v roce 1928 v malé obci na Podkarpatské Rusi. „Své rodiště vůbec neznám, žili jsme tam jen krátce,“ říká. Eduardův otec pracoval jako lesník a často se stěhoval za prací. Jako jeden z mála měl odborné vzdělání, a tak se po čase vypracoval na zástupce ředitele v centrálním podniku podkarpatských lesů v Chustu. „Když měl ředitel dovolenou nebo když nemocněl, musel tatínek nastoupit místo něj.“

Na Podkarpatské Rusi žilo mnoho národností, ale jak Eduard vzpomíná, vždy bez konfliktů. Rusíni, Slováci, Češi, Maďaři, Poláci i Němci a Židé spolu vycházeli. „Tam bylo úplně jedno, kdo je jaké národnosti. (…) Všichni byli chudí.“ Jen pár Židů vlastnilo malé obchůdky se smíšeným zbožím. Eduard také vzpomíná na pravidelné nedělní návštěvy kostela. „Jsem věřící, byl jsem tak vychován. Jako kalich.“

Vztah k Československu pamětník získal od otce a jeho rodičů, kteří pocházeli z Budějovic. „Nevěděl jsem, jestli z Moravských, nebo z Českých Budějovic.“ Česky se ale nenaučil. „My jsme česky neuměli.“ Maminka i babička byly Maďarky, a tak se doma mluvilo převážně maďarsky.

Válka

Na jaře 1939 obsadila Podkarpatskou Rus maďarská vojska. Eduard dál navštěvoval měšťanku v okresním městě Svaľava a mnoho se pro něj nezměnilo. „Za Maďarska tam nebylo tak špatně,“ říká. Z vyprávění jiných lidí se ale dověděl, že daleko horší je situace na nedalekém Slovensku, kde docházelo k častým národnostním střetům.

Nacistická nadvláda na Podkarpatské Rusi trvala až do října roku 1944, kdy tuto oblast během východokarpatské operace osvobodil 4. ukrajinský front. Zanedlouho navštívila vesnici, ve které žil Eduard s rodiči, vojenská kolona nabírající dobrovolníky do 1. československého armádního sboru. Tato jednotka československého zahraničního vojska bojovala na východní frontě po boku Rudé armády a nyní se přesouvala směrem do Československa.

Eduard a další chlapci se s nadšením přihlásili. „Cítili jsme se jako hrdinové,“ vzpomíná na své pocity. Ani se pořádně nerozloučil s rodiči a s dalšími asi pětadvaceti rekruty odjeli z vesnice na korbě náklaďáku. V táboře si večer ustlali na seně a ráno začal odvod. Komise se zajímala o jejich fyzickou kondici a také zjišťovala věk rekrutů. „Kluk přede mnou hlásil rok narození 1928 a řekli mu, že ho nemůžou vzít. (...) Tak jsem uvedl ročník 1926.“ Díky zatajenému věku se Eduard dostal v šestnácti letech do 1. československého armádního sboru.

Později se dověděl, že krátce po odjezdu se ho vydala hledat maminka. Nemohla se smířit s jeho odchodem. „To už jsme ale byli na Slovensku,“ dodává.

Nováčky přidělili k reorganizované tankové brigádě, kde absolvovali náročný výcvik zaměřený na střelbu a házení granátů. Technika byla náročná zejména u protitankových granátů, které se musely ve správný čas hodit do vykopaných štol. „Někteří kluci byli tak zblblí, že to tam hodili a sami tam skočili taky. Ze cvičiště si pak odnesli popálené nohy nebo jiná zranění.“

Život v armádě byl pro mladého Eduarda něčím zcela novým. Musel rychle dospět a naučit se zodpovědnosti. Se začleněním do kolektivu mu podle vlastních vzpomínek pomohlo i společné popíjení nafasované vodky. „Já jsem na to nebyl zvyklý. (…) Kořalka nám nic neříkala, ale nakonec jsme si zvykli.“ Na Vánoce, které prožili při přechodu Polska, dostali užaslí vojáci dokonce dvě krabičky amerických cigaret značky Marlboro.

Eduard začínal na desantu, což byla taktická pěší podpora tanku. „Seděli jsme na tanku ve dvou a hlídali boční strany, odkud létaly granáty a kulky.“ Ani krytí pravé a levé strany však někdy nestačilo. „Nepřátelé byli připraveni. Často nechávali tank přejet nad sebou a granát potom hodili zezadu.“ Po těchto zkušenostech si členové desantu dávali větší pozor. Eduard strávil dva měsíce na tanku velitele Josefa Buršíka, válečného hrdiny z bitvy u Kyjeva, který byl  vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu.

Cestou do Československa museli čelit množství útoků. V kopcovitém terénu se přesunovali hlavně v noci. Oblíbenou taktikou nacistů bylo ostřelování pěšího doprovodu minomety. V takovém případě se všichni rychle schovávali do tanku. „Kluci nám okamžitě otevírali,“ vzpomíná Eduard, který zažil dva zásahy do tankového pásu. „To pak byl fofr.“ Později postoupil na funkci nabíječe a následně střelce ze spodního kulometu v sovětském tanku T-34. Přes Polsko se postupně dostali až k Ostravě, kde se 1. československá tanková brigáda zapojila do bitvy o osvobození města. Při osvobozování celého Slezska padlo kolem tří tisíc československých vojáků.

Po bojích

Eduard vzpomíná, že po skončení bojů v Ostravě se po dlouhé době pořádně vyspal. „Sice jen na slámě, ale nebylo to venku v lese.“ Jeho dalším úkolem bylo hledání a zajišťování německých skladů a zásob pro Rudou armádu. „Pátrali po nich i Rusové, kteří měli přednostní právo. My jsme z toho dostávali pětadvacet procent.“

Návrat

Když přijel Eduard do Svaľavy, zjistil, že se maminka přestěhovala k sestřenici do Prahy a doma zůstal jen otec. Eduard se začal navracet do běžného života. Díky svému strýci získal práci na finančním úřadu. V chudé a nyní komunistickou stranou ovládané Podkarpatské Rusi ale nebyl spokojený. „Toulal jsem se, což se tátovi nelíbilo.“ Eduard se nakonec s kamarádem domluvil na útěku do Užhorodu, kde se oba chtěli přidat k armádě.

Hranici do Maďarska přecházeli v kukuřičném poli. „Povedlo se to, dostali jsme se na druhou stranu.“ V první vesnici, do které dorazili, se ale zrovna nacházela malá posádka slovenské armády. Její příslušníci oba mladíky zadrželi a chtěli je poslat zpátky. Shodou okolností byl velitelem posádky bývalý bojovník zahraničního vojska a ten v půl čtvrté ráno poslal Eduarda s jeho kamarádem na vlak do Košic. „Z Košic do Prahy jsem jel deset dní. Všechno bylo rozbité, takže jsme často museli z vlaku vystoupit a jít pár kilometrů pěšky. Tak jsme se dostali do Bratislavy, odkud už to pak bylo až do Prahy dobré.“

V Praze se Eduard vydal k tetě, která ho ráda přijala. „Ale co teď? Z armády nás propustili a z domu jsme utekli.“ Manžel Eduardovy tety měl naštěstí známé na ministerstvu národní obrany, kteří mladému přistěhovalci slíbili práci v Ruzyni. Po měsíci nastoupil do nově založené tankové brigády.

Služba v československé armádě

V Ruzyni Eduard sloužil ještě coby nezletilý. „Vojnu jsem měl za sebou vlastně ještě před dovršením osmnácti let věku.“ Dělal velitele vojákům, kteří dosluhovali půlrok v armádě. „To byla parta ročníku 1919. Pro mě byli jako tátové. Tykali jsme si a chodili do hospod po Praze.“ V této době měl Eduard už hodnost desátníka.

Následovala služba v Žatci. V dobrém pamětník vzpomíná zejména na velitele Drábka, kterému pomáhal s vedením roty. „Kluky jsem tam měl fajnové, byly to starší ročníky, které tam přišly dosluhovat.“ Eduard neuměl psát česky, a tak mu přidělili písaře.

V Žatci sídlila 21. tanková brigáda, která byla z československých předválečných tanků přezbrojena na britské střední tanky Cromwell IV a Cromwell VI. „Taky tam bylo hodně důstojníků ze Západu,“ poznamenává Eduard. Když v únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté, stala se žatecká základna místem příprav vojenského převratu. Hlavními aktéry byli  důstojníci Miloslav Jebavý z Prahy a kapitán Karel Sabela ze Žatce. Podle dochovaných materiálů měl ozbrojený převrat směřovat k ukončení komunistické nadvlády a vypsání svobodných voleb. Do akce bylo zapojeno množství důstojníků z Hlavního štábu v Praze i mnoho civilních osob. Po odhalení proběhla v žatecké posádce rozsáhlá čistka a 36 účastníků puče bylo zatčeno. Zbytek posádky byl převelen. „Ten Drábek byl zlatej člověk. Odsoudili ho k 20 letům vězení. Hlavní iniciátor dostal provaz. Gottwald rozdával tresty smrti.“

Eduard se příprav převratu nezúčastnil, protože o něm ani nevěděl. A tak byl pouze převelen do Lázní Kynžvart, kde se budovala dělostřelecká a tanková střelnice. S přibližně patnácti dalšími vojáky v jednotce střelnici vybudovali a uvedli do provozu.

Dalším místem Eduardova působení se staly Milovice, kde se zřizovala brigáda rychlého nasazení  na obranu Prahy. „Neměli instruktory, tak jsme je učili. Tam jsem byl vždycky měsíc nebo šest neděl.“ K tomu ještě pracoval jako zástupce velitele a správce střelnice v Nové Vsi.

Přestože byl Eduard účastníkem bojů na východní frontě a nositelem válečného kříže, v roce 1950 ho po jednom osobním konfliktu z armády propustili. „Měl jsem s naším poručíkem takovou výměnu názorů. A on to vzal tak, že jsem ho shodil, a nechal to řešit stranický výbor.“ Eduard do KSČ nikdy nevstoupil a ani o to neměl zájem. Výsledkem jednání stranického výboru pak bylo usnesení o zneužití pozice a okamžité propuštění z armády.

Život v civilu

Po předčasném ukončení  vojenské kariéry si Eduard sehnal práci v Podkrkonošském konzumu Trutnov, kde zaskakoval za závozníka. Ten mu po čase nabídl, že mu práci přenechá. „Tak jsem dostal auťák po generálce,“ vzpomíná pamětník.

Když se oženil, sehnal si místo v Texlenu Trutnov, kde dělal řidiče podnikovým šéfům. Nejčastěji vozil generálního ředitele. „Ten vždycky říkal: ‚Edo, za dva dny v tolik a tolik hodin tady‘. A já na to: ‚Ano, soudruhu řediteli, budu tady. ‘“ Na tomto místě Eduard vydržel řadu let a při práci stíhal i spoustu dalších „kšeftů“. Pak ho kamarádi umluvili, aby šel dělat taxikáře.  

Po nějakém čase si ale musel začít shánět zaměstnání se stabilním příjmem, protože mu zemřela manželka a on musel živit tři děti. Naštěstí mu v nejtěžším období pomohla matka jeho zesnulé ženy. „To byla zlatá ženská,“vzpomíná.

Práci si nakonec našel v pardubickém Plynostavu, kde dělal osobního řidiče a také se jako garážmistr staral o vozový park. Zde vydržel sedmnáct let. Během této doby se znovu oženil. Nyní žije v Trutnově.