Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Žižka (* 1950)

• narozen 12. ledna 1950 v Novém Jičíně

• vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Novém Jičíně

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 spoluorganizoval různé protesty proti okupaci

• při prvním výročí smrti Jana Palacha v lednu 1970 rozšiřoval letáky, které vyzývaly k odporu proti nesvobodě

• v únoru 1970 byl zatčen a odsouzen na sedm měsíců vězení

• trest si odpykával v Ostravě a Horním Slavkově

• po propuštění na svobodu pracoval jako mazač strojů a skladník v podniku Tonak

• poté dělal skoro 25 let rentgenového laboranta v nemocnicích v Odrách a v Novém Jičíně

• po pádu komunismu byl soudně rehabilitován a získal status příslušníka třetího odboje

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 probudila v tehdy osmnáctiletém studentovi Karlu Žižkovi odbojnou náladu, která ho neopustila ani po prázdninách. Se skupinou kamarádů z Nového Jičína vymýšlel, jak projevit nesouhlas s okupací. Nedaleko od něho bydlel příslušník StB Slavomír Krátký, který ho zvláště iritoval, protože si začal vodit domů sovětské důstojníky z posádky ve Frenštátu pod Radhoštěm.

„Někdy v září 1968 se nás sešlo pět nebo šest kluků v tělocvičně. Shodli jsme se, že Krátký je kolaborant první třídy a že je třeba mu to dát nějakým způsobem najevo. Navrhl jsem, že až u něj budou zase Rusáci, hodíme jim šutry do oken a tu besedu jim trochu znepříjemníme. Plácli jsme si na to,“ vypráví Karel Žižka. V listopadu se jim naskytla příležitost a plán uskutečnili. Akci nazvali podle latinského překladu estébákova příjmení Brevis.

„Postavili jsme se pod jeho okna a každý si nachystal do ruky kámen nebo kostku. Na výzvu ‚teď!‘ jsme to hodili. Sklo zařinčelo a my se rozprchli. Později jsem se dozvěděl, že za chvíli tam přijela policie se psy,“ popisuje. „Vím, že to nebyl zrovna fér způsob odporu. Mohli jsme někoho zranit, ale tehdy jsme jiný způsob vyjádření neviděli. Chtěli jsme aspoň škodit. Taky jsem si to ospravedlňoval tím, že Sověti po svém příjezdu do Československa postříleli několik nevinných lidí. Na hrubý pytel hrubá záplata.“

Tenkrát je nechytili. Ani při druhé akci, kdy poničili novojičínské sídlo Svazu československo-sovětského přátelství. Teprve v lednu 1970, když připomínali oběť a odkaz Jana Palacha, byli zatčeni. Karel Žižka, Josef Zdráhal, Pavel Majkus a Jaroslav Vašinka dostali nepodmíněné tresty v rozmezí šest měsíců až jeden rok. Karel Žižka strávil za mřížemi sedm měsíců. Podle komunistické justice se provinil také tím, že šířil časopis Svědectví Pavla Tigrida, kterého komunisté považovali za nejnebezpečnějšího představitele exilového odboje.

Dětství ve vile po Němcích

Karel Žižka se narodil 12. ledna 1950 v Novém Jičíně. Jeho otec byl civilním zaměstnancem tamního vojenského opravárenského závodu, matka pracovala jako dělnice v podniku Tonak. Kromě Karla měli ještě o tři roky mladší dceru Pavlu. Na dětství má Karel Žižka pěkné vzpomínky. Rodiče sice neměli moc peněz, ale vytvořili harmonickou rodinu. Do roku 1960 bydleli ve vile po německých majitelích továrny na klobouky. „Bydlelo nás tam osm nebo devět rodin se spoustou dětí. Úžasné bylo, že k vile patřila obrovská zahrada, která byla rájem pro dětské hry,“ vypráví.

Dobře se učil, hrál fotbal za žáky i dorostence a už od třinácti let projevoval zájem o politiku. Začalo to atentátem na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho v listopadu 1963. „Měl jsem velký sešit, do kterého jsem si několik měsíců poctivě vystřihoval a vlepoval všechny články na toto téma. Zvykl jsem si číst noviny a vyhledával jsem publikace o politicích a historii. Tenkrát jsem byl důvěřivý a nedocházelo mi, že všechno je pokrouceno komunistickou ideologií.“

Na gymnáziu, tehdejší střední všeobecně vzdělávací škole, výrazně převyšoval spolužáky v zeměpisu a dějepisu. S učitelem se předháněl ve znalosti hlavních měst, králů, prezidentů i ministerských předsedů. Po maturitě se hlásil na zeměpis a tělocvik na pedagogickou fakultu v Olomouci, ale nebyl přijat. Protože chodil na brigády do nemocnice a zjistil, že se mu v tomto prostředí líbí a nevadí mu krev, vybral si nástavbu na rentgenového laboranta. „Říkal jsem si, že se později můžu pokusit o medicínu.“ Přišel ale rok 1968, který pro něho znamenal konec jakýchkoliv profesních perspektiv.

Tak ho sundejte!

V lednu 1968 skončil v nejvyšší stranické funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Antonín Novotný a na jeho místo nastoupil Alexander Dubček, který prosazoval liberalizační reformy. Nastala éra politického uvolnění, která mimo jiné přinesla úplné zrušení cenzury nebo zahájení rehabilitací politických vězňů z padesátých let.

Karel Žižka si vzpomíná na to, když v první fázi obrodného procesu Antonín Novotný abdikoval na post prezidenta. „Třídní učitel přišel do třídy, podíval se na portrét Novotného na zdi a řekl jednomu spolužákovi: ‚Tak ho sundejte!‘“ Studenti byli nadšení. Naděje na život ve svobodnější společnosti však drasticky ukončil vpád armád Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, které měly na příkaz z Moskvy potlačit v Československu údajnou kontrarevoluci.

Pamětník se spolu s kamarádem ihned pustil do výroby letáků, kterými přelepovali směrovky u cest. Výzvy „Iditě domoj“ a nápis „Moskva“ s šipkou na východ se objevily v tisíci variantách po celé zemi. Když do Nového Jičína přijely polské obrněné vozy, házel po nich kamením. „Bylo to zlé. Pamatuji si ale, že jsem zpočátku pořád opakoval, že to nemůže tak skončit, že svět invazi odsoudí a vše se ještě obrátí.“

Pokračující odbojové akce

Po prázdninách nastoupil do nové školy v Olomouci. Do Nového Jičína jezdil na víkendy a scházel se se skupinou kamarádů, kteří měli, stejně jako on, touhu projevit nesouhlas s nepříznivým vývojem v zemi ovládané Sovětským svazem. Útok na okna estébáka Krátkého přinesl chvilkové zadostiučinění. Ještě na podzim 1968 si skupina naplánovala, že rozbije vývěsní štít sídla Svazu československo-sovětského přátelství a budovu symbolicky potřísní červenou barvou. „Na první pokus nám to nevyšlo, protože kolem pořád chodili lidé. Kolegům se to povedlo asi o čtrnáct dnů později, když jsem byl v Olomouci.“ Ani tentokrát je komunistická policie neodhalila.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se v Praze upálil Jan Palach. Jak vysvětlil ve svém dopise, udělal to na protest proti potlačování svobod a pasivnímu postoji lidí k pokračující sovětské okupaci. I Karla Žižku jeho čin silně zasáhl. Jako zástupce Unie středoškoláků a učňů se zúčastnil pohřbu, který se stal tichou manifestací za svobodu. V dubnu 1969 byl Dubček odvolán z postu prvního tajemníka strany a vystřídal ho Gustáv Husák, který rušil vydobyté reformy a zbavoval se těch, kteří je prosazovali i schvalovali. „Někteří lidé začali rychle kolaborovat. Ze mě se naopak stával čím dál zarytější antikomunista.“

O prázdninách téhož roku se dostal na mezinárodní studentskou brigádu do jižní Francie. „Pracovali jsme na stavbě silnice, ale samozřejmě jsme také vedli diskuse. Ať Francouz, Angličan, nebo Švéd, všichni měli povědomí o událostech v Československu, znali jméno Dubček a fandili nám. Ještě více jsem si tehdy uvědomil, jak hrozné je žít pod nadvládou cizí mocnosti.“

V pařížské redakci Svědectví

Po ukončení brigády ještě cestoval s kamarádem stopem po Francii a asi týden strávil také v Paříži. „Zjistil jsem, kde sídlí redakce Svědectví Pavla Tigrida, a rozhodl jsem se ji navštívit. Byla tam čítárna, která byla zaplněná studenty. Někteří posedávali na zemi. Měl jsem štěstí, že jsem tam zastihl i Tigrida. Dostal jsem od něj několik výtisků časopisu Svědectví a pár knížek. Varoval mě, že vozit to domů je riziko,“ vzpomíná. Publikace reflektovaly události v Československu v letech 1967 a 1968. Jedna z knih pojednávala o politické emigraci.

Na začátku září se Karel Žižka vrátil domů. Knihy a časopisy přivezené z Francie si nenechával pro sebe, ale půjčoval je obezřetně dál. S kamarády z akce Brevis se začal připravovat na první výročí Palachovy smrti. Josef Zdráhal zajistil vytištění letáků s názvem Vážení spoluobčané. Text v podstatě vyzýval lidi k odporu proti nesvobodě, aby oběť Jana Palacha nebyla marná. Karel Žižka šířil letáky mezi studenty v Olomouci a ostatní je vylepovali po Novém Jičíně. Skupina také plánovala narušení tradičních komunistických prvomájových slavností. S pomocí studenta chemie vymysleli, že potřísní sovětské prapory fosforem, aby se při oslavách vznítily. To už ale neuskutečnili.

Nejprve byl zatčen Pavel Majkus. Podle pamětníka udala jedna falešná kamarádka, že se studenti chystají při příležitosti Palachovy smrti vylepovat v Novém Jičíně štvavé letáky. Příslušníci Veřejné bezpečnosti měli pohotovost a Majkus jim padl do rukou. „Požádali ho, aby jim ukázal ruce. Měl je ještě špinavé od šedé barvy, kterou natíral místa pod plakáty. Snažil se vymlouvat, že se umazal při strhávání protistátních letáků. Nevím, do jaké míry prozradil naši činnost, ale jisté je, že následovaly domovní prohlídky u Zdráhalů a Vašinků a pak jejich zatčení,“ vypráví.

Ve vazbě s „kopečkáři“

Pro Karla Žižku si bezpečnost přišla 3. února 1970, asi čtrnáct dnů po nich. V bytě kamaráda Zdráhala se našly pamětníkovy publikace z Paříže, které mu předtím půjčil. „Odvezli mě na Krajskou správu StB do Ostravy. Až do večera mě vyslýchal major Karel Oramus. Snažil jsem se zapírat, ale on už věděl všechno nejen o akcích k Palachovi, ale i o rozbitém okně a poničeném sídle Svazu československo-sovětského přátelství. Dokonce mi předložil jako corpus delicti letáky ze srpna 1968. Udivilo mě, co všechno vědí, a říkal jsem si, jestli museli kluci o mně vykládat až takové podrobnosti. Nevím ale, jaké metody použili. Mě strašili vysokým trestem a slibovali mi, že když se přiznám, půjdu domů,“ popisuje.

Z výslechu byl odveden do vazby. V ostravské vazební věznici strávil asi čtyři měsíce. „V malé cele byla sololitová podlaha a tři slamníky. Přes den musely být naskládané na sobě a bylo zakázáno si lehnout. Mohli jsme jen chodit nebo sedět. Byla tam tři štokrlata. U zdi malinká deska, na které jsme mohli psát dopisy nebo hrát šachy vyrobené z chleba. V rohu byl turecký záchod. Tam se také pilo a čistily zuby. Jednou za týden jsme se chodili koupat. Jídlo bylo mizerné. Suchý krajíc chleba a k tomu kousek špeku. Jednou týdně maso. Většinou vepřový bůček, který byl tak tučný, že se za tepla nedal pozřít. A také opravdu hnusné zelené fazolky na vodě,“ popisuje.

Když dostal povolení napsat dopis, omluvil se rodičům, že jim způsobil starosti. To ještě nevěděl, že otec kvůli němu přišel o práci. Jeho spoluvězni byli zavření většinou za to, že chtěli utéct na Západ. „Jeden chtěl unést letadlo, ale jeho sestra ho udala.“ Celé třetí patro ostravské vazby bylo podle něho plné lidí stíhaných za trestné činy proti republice.

Exemplární tresty

U okresního soudu v Novém Jičíně dostali podmínky. „Bachaři nám říkali: ‚No vidíte! Večer jste doma!‘“ Prokurátor Bohuslav Veverka se ale odvolal a žádal exemplární potrestání. Krajský soud mu vyhověl. „Tento státní zástupce neměl daleko k Urválkovi. Byl velice ambiciózní. Vystupováním a projevy plnými frází vyjadřoval obrovskou nenávist vůči takzvaným škůdcům socialismu. Jak jsem zjistil, byla to typická rychlokvaška padesátých let. Vyučený valcíř, který si za několik měsíců udělal střední školu a poté práva.“ Zmíněný Josef Urválek byl komunistický prokurátor ve vykonstruovaných politických procesech v padesátých letech a podílel se na mnoha justičních vraždách.

Karel Žižka dostal u odvolacího soudu za pobuřování sedm měsíců nepodmíněně. Do vězení museli také Zdráhal, Majkus a Vašinka. Pamětník si zbytek trestu odpykal v pracovním táboře v Horním Slavkově na Sokolovsku. „Ve čtyři ráno jsme vstávali do práce. Ve výdejně jídla jsme dostali sáček se dvěma krajíci chleba, čtverečkem sýra a kouskem špeku. Vozili nás autobusem do Sokolova, kde jsme stavěli školu. Byla to fyzicky vyčerpávající práce. Hlídali nás bachaři s pendreky a plně si to vychutnávali. Nadávali a obušky také nenechali zahálet. Vpodvečer jsme se vraceli do lágru, kde jsme dostali pozdní oběd nebo večeři. Režim tam byl už trochu volnější. Mohli jsme se pohybovat v areálu a zahrát si i fotbal. Jednou nám promítli film s Bohdalkou, Dáma na kolejích,“ vzpomíná.

Mazačem strojů

Vězení snášel trpělivě a příliš se netrápil. „Nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl. Neměl jsem se zač stydět. Velkou oporou mi byli rodiče. Dodnes mám schované povzbudivé dopisy, které mi do vězení posílali. Za celou tu dobu mi neukápla ani slza. Je ale pravda, že jsem se pak ještě dlouho budil hrůzou, že jsem zase ve vězení,“ říká. Propuštěn byl 3. září 1970. Ze školy byl vyloučen. I jeho sestra musela zapomenout na studium na vysoké škole. Otec si po nuceném odchodu z vojenského opravárenského závodu sehnal kancelářskou práci na veterinární správě. Z komunistické strany byl vyloučen už po roce 1968. Matka v té době pracovala z domova. Šila paruky pro komunální služby a v tom jí nikdo nebránil.

Po příjezdu do Nového Jičína si ho pozvala Státní bezpečnost. „Snažili se mě naverbovat, abych jim donášel, což jsem rezolutně odmítl. Pak už mě nekontaktovali,“ říká. Nastoupil jako mazač strojů v Tonaku. Nikde jinde ho vzít nechtěli. Protože byl těžký alergik a trpěl ekzémy, po čase docílil přeložení do skladu. Jako pomocný skladník vydával zaměstnancům tužky, papíry, hadry nebo čisticí prostředky. Přes známého doktora si poté sehnal místo sanitáře v novojičínské nemocnici. Po nějaké době dostal povolení dálkově dokončit studium rentgenového laboranta. Nejprve pracoval v nemocnici v Novém Jičíně a poté asi deset let v Odrách.

Petice odsuzující Chartu 77

Do protikomunistických akcí se už nepouštěl. Poslouchal zahraniční rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, měl povědomí o disentu. Když v roce 1977 organizovalo vedení oderské nemocnice petici odsuzující Chartu 77, odmítl ji podepsat. „Primář svolal všechny zaměstnance do jídelny. Prohlášení Charty nepřečetl, jenom řekl, jaké je to svinstvo a že bychom to měli všichni odsoudit. Řekl jsem, že nic nepodepíšu. Měl jsem štěstí, že to zůstalo bez následků.“

V té době už byl pamětník ženatý a narodilo se mu první dítě. Toto manželství se ale v polovině osmdesátých let rozpadlo. Karel Žižka se vrátil do Nového Jičína. Se svou druhou manželkou vyženil i tchána, který se legálně vystěhoval do západního Německa. V polovině osmdesátých let ho tam se ženou poprvé pustili. „Divil jsem se tomu, protože předtím jsem nikam nemohl.“

Před každou cestou musel v práci podepsat prohlášení, že na Západě nebude mluvit o dislokaci sovětských vojsk v Československu, o letištích ani jiných strategických místech. Musel také slíbit, že v případě, že mu bude nabídnuta emigrace, odmítne. „Když jsem se vrátil, soudružka z oddělení zvláštních úkolů mě hned upomínala, že jsem ještě nepodal hlášení ze svého pobytu. Byla to hrozná komedie.“

Prokurátor na rentgenu

V listopadu 1989 s nadšením přivítal pád komunistického režimu. Po revoluci se v nemocnici setkal s prokurátorem Veverkou, který jeho a jeho kamarády poslal za mříže. „Jednoho dne jsme si s kolegy rozdělovali žádanky na rentgenové vyšetření. Na jedné bylo napsáno JUDr. Veverka. Přišel na vyšetření ledvin. Poprosil jsem kolegy, aby mi ho přenechali, že si ho vychutnám. Zavolal jsem ho do kabiny, on vešel, požádal jsem ho, aby se svlékl do pasu, a pak jsem mu připomněl, kdo jsem. A řekl jsem mu pár vět, které jsem měl dlouho na srdci: ‚Konečně máte, vy komunisté, po žížalkách. Trvalo to strašně dlouho, ale jsem šťastný, že jsem se toho dožil a že ani ty už nebudeš nikomu škodit.‘ Zrudl a šel si na mě stěžovat,“ vypráví. Když ho pak ještě několikrát potkal na ulici, vždycky si před ním uplivl.

Ve svobodných poměrech byl Karel Žižka plně soudně rehabilitován. V roce 2017 také získal osvědčení příslušníka třetího odboje. V závěru odůvodnění jeho případu je uvedeno: „Etická komise rovněž ocenila demokratické smýšlení, postoje, mravní vyspělost a statečnost pana Karla Žižky, který v té době, ač velmi mladý, vyvinul protikomunistickou činnost, za kterou byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Důsledky museli nést i členové jeho rodiny.“

Karel Žižka považuje za nejdůležitější hodnotu svobodu. „Těch sedmi měsíců ve vězení nelituji. Spíše mě mrzí, že nás tak brzy odhalili a že jsme neudělali pro naši svobodu více.“