Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Zlámal O. Melit. Prior (* 1915  †︎ 2008)

• narozen 1. 7. 1915 v Halenkovicích (dnes okres Zlín)

• srpen 1949 zatčen za čtení pastýřského listu a jiné nepřátelské projevy vůči tehdejšímu lidově demokratickému zřízení

• prosinec 1949 odsouzen na šest let

• trest zvýšen o čtyři roky za urážku rasy předsedkyně senátu

• 1949–1959 vězněn v Liberci, na Borech, Mírově, v Kutné Hoře, Valdicích

• 1959–67 vykonával dělnická povolání

• 1967 návrat do duchovní správy

• 1967–1989 působení v malých, odlehlých farnostech

• 1972 mu byl udělen čestný titul magistrálního kaplana rakouskou provincií řádu maltézských rytířů (johanitů)

• 1989–1994 prodělává řádový noviciát

• od roku 1994 převorem Českého velkopřevorství Suverénního řádu maltézských rytířů

• zemřel 22. prosince 2008

„…Víme dobře, kolika práv jste byli již zbaveni, tak jako ani vám není neznámo, kolik příkoří musela církev u nás v poslední době již vytrpěti. Usilovali jsme vždy a usilujeme ještě dnes, i když snad s malou nadějí na úspěch, o to, abychom obhájili a zabezpečili svatá práva vás, křesťanů, jako svobodných občanů státu, jak to žádá přirozený i Boží řád, a k těmto všelidským a obecně uznávaným právům člověka patří netoliko svoboda soukromého náboženského přesvědčení a volnost provádět náboženské úkony, ale i svobodné uskutečňování zásad tohoto přesvědčení, jeho norem života jednotlivců i společnosti, a to bez obav o osobní svobodu, občanskou rovnocennost a ohrožení existenčních práv…“

Tak zní úryvek legendárního pastýřského listu nazvaného Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, sestavený biskupy československých církevních provincií na mimořádné konferenci konané v pražském Arcibiskupském paláci dne 15. června 1949. O čtyři dny později, v neděli, na svátek Božího těla, byl tento list přečten ze stovek kazatelen v celém Československu. Sám arcibiskup ho nedočetl. Po pár úvodních větách byl přerušen hvízdotem a dupáním sedmnácti stovek příslušníků místních a závodních organizací KSČ a pracovníků StB v civilu, kteří pronikli na slavnostní bohoslužbu ve Svatovítské katedrále, aby čtení povzbuzujícího listu zabránili. Tímto dnem začala patnáctiletá internace českého primasa v domácím vězení. Ten den četly list také stovky kněží po celé zemi a přivolali tak na sebe zlobu komunistů. Jedním z nich byl také venkovský farář Josef Zlámal. K ruce měl na kněžskou výpomoc jednoho kaplana, dva františkány a jednoho polského kněze pro celkem pět farností, které zůstaly po vyhnání německých kněží opuštěny. Všech pět kněží list přečetlo: „V kostele, kde jsem četl pastýřský list, jsem viděl, jak se za sloupem schovává fízl. Přečetl jsem list a řekl jsem: ‚Toto píše biskup a je to závazné pro vás všechny katolíky v této farnosti, i pro toho pána, co stojí vzadu za sloupem.‘ To byla potom u soudu přitěžující okolnost. Ale strach jsme neměli, naopak, četli jsme to ze vzdoru.“

O několik měsíců dříve si ve farnosti Hejnice místní skauti ztropili legraci ze samotného ministra Plojhara, předsedy ČSL, který byl vůdčí osobností rozkolnických akcí a politicky nejzkorumpovanějším knězem, kterého rok předtím suspendoval a poté exkomunikoval sám arcibiskup Beran. Událost je spojena s tradičním jarním svěcením pramenů Lázní Libverda, které jsou vzdáleny pár kilometrů od Hejnic. „Museli jsme biskupovi do Litoměřic v noci poslat františkána se zprávou, aby nejezdil, že je tam Plojhar a že je určitě spolu budou chtít fotografovat a potom v tisku dávat dohromady. Pan biskup tedy nepřijel. Plojhar tam oznámil, že v neděli přijde na bohoslužbu do Hejnic. Do zákristie přišli skauti, abychom jim vydali hodinky a nechtěli nám prozradit proč. Nakonec jsme jim je dali a šli jsme na místo, odkud měl průvod vyrazit. Odtud měl být v devět průvod do kostela, ale na věžních hodinách skauti posunuli ručičky o půl hodiny dopředu. Samozřejmě přišel na místo Plojhar v devět hodin, ale tam už nikdo nebyl. Šli do kostela, kde mu policajti museli vynutit pro něj rezervované místo, obsazené mezitím babičkama.“  

Kromě toho provedli místní skauti ještě dva vtipné manévry. Při příležitosti Plojharova projevu vynesli katedru ven z kostela, aby projev pro velký zástup nebyl slyšet. Lidé se ze shromáždění pro nedostatek ozvučení rozešli. Následujícího dne se na svěcení pramenů vydali kněží autem a opět předběhli ministra, který se na místo dostavil pozdě a zmeškal tak příležitost promluvit znovu. 

Bezprostředně po této události byl otec Zlámal předvolán na okres, kde musel záležitost vysvětlovat. Později mu tento incident byl přičten k seznamu jeho provinění. „Byl jsem sledován. Jeden vedoucí pohřební služby ve Frýdlantě a zarytý člen komunistické strany potom přišel a řekl: ‚Podívejte se, já tady budu okresním církevním tajemníkem a vy mě budete poslouchat.‘ Já na to: ‚Ještě tajemníkem nejste,‘ otevřel jsem dveře a: ‚Ven!‘ Tak to byl další bod (před soudem).“

Otce Zlámala zatkli v srpnu 1949 a odvezli do vyšetřovací a soudní vazby do Liberce. V prosinci téhož roku již stanul před pětičlenným senátem v Liberci, jemuž předsedala žena. Původně „mírnější“ trest šesti let byl během procesu zvýšen na deset, a to kvůli incidentu, který vyvolal otec Zlámal narážkou na židovský původ soudkyně: „Jak se u nás na Moravě říká, měla nos jak kliku u blázince. Nemohl jste se splést. Ptala se mě, proč jsem se lidí (kmotrů) při křtu ptal, jestli jsou katolíci, nebo komunisti. Svědek, který tam seděl a měl vypovídat proti mně, se mě zastal a opravil ji: ‚Ne, ptal se, jestli jsem katolík, nebo nekatolík.‘ ‚A proč jste se na to ptal?‘ zeptala se soudkyně. ‚Matriky jsou církevně státní, když je katolík, zapisuje se jako kmotr, když ne, zapisuje se jako svědek,‘ vysvětlil jsem. Ona na to: ‚Prosím vás, já jsem byla tolikrát za kmotru při křtu a nikdy se mě na to nikdo neptal.‘ – ‚Vás se ptát nemuseli, protože to na vás viděli.‘ Přihlásil se žalobce a navrhl čtyři roky navíc kvůli urážce rasy.“

Otec Zlámal postupně prošel téměř všemi pevnými věznicemi, které měly tu nejhorší pověst – Bory, Mírov a Valdice. Patřil k první skupině politických vězňů a zpočátku nebyl od laiků izolován. „V mnohých případech byl vztah mezi námi a laiky až moc dobrý. Když jsme nejprve byli mezi nimi roztroušeni, chodili a ptali se na duchovní věci. Já jsem v kriminále i křtil, nějakému Janečkovi, řediteli kamenolomu od Berouna, jsem tam dokonce dával dohromady manželství. Pro mnohé lidi – laiky v kriminále, bojím se to vyslovit, ale můžu říct, že to pro ně bylo užitečné.“

Po dvou prvních velkých církevních procesech vznikala v pevných věznicích tzv. kněžská oddělení, kde byli soustřeďováni všichni duchovní, izolováni tím od laiků, ze zřejmého důvodu – kněží byli považováni za nepřevychovatelnou kategorii vězňů a jako takoví se stávali pro celý „převýchovný“ systém hrozbou. Na kněžských odděleních se tehdy sešel výkvět tohoto stavu. Otec Zlámal obzvláště vzpomíná na salesiánského biskupa Trochtu, který byl v roce 1953 odsouzen k pětadvacetiletému žaláři. „V kriminále byl dost pronásledovaný, musím říct. Dostal se ke mně na celu (ve Valdicích), když byl velký nával politických, a loupali jsme spolu cibuli. Velmi si vážím arcibiskupa Berana, ale řekl bych, že víc trpěl Trochta, zacházeli s ním dost hrubě.“

Kromě biskupa Trochty sdíleli se Zlámalem kriminál legendární jezuitský provinciál František Šilhan a dominikánský teolog Silvester Braito: „Nejdéle jsem byl na draní peří, tam nás bylo v tom sále 250. Seděl tam provinciál jezuitů Šilhan a naproti němu Braito, dominikán. Když se bachař od nich vzdálil, říká Šilhan: ‚Silvestr…‘ Pak museli počkat, až zase bachař projde kolem, a Braito povídá: ‚Co chceš, Františku?‘ A zase odmlka... On mu říká: ‚Bude konec světa,‘ a on povídá: ‚Jak jsi na to přišel?‘ A Šilhan říká: ‚No, je pravda, že až bude dominikán sedět s jezuitou u jednoho stolu, tak bude konec světa.‘“

Humornějšího rázu je i historka se svérázným knězem (později biskupem) Davídkem: 

„Byl na ševcovské dílně. Přišel velitel a řekl, že přijde Mezinárodní červený kříž na kontrolu. Na Mírově jsou ze starých dob okna až k podlaze. Davídek si tam do toho okna stoupnul a díval se dolu na dvůr. Velitel mu povídá: ‚Davídek, pracovat!‘ A on na to: ‚Pane veliteli, já čekám na tu delegaci, že nám zvěstuje, kdy se to po(sere)...‘ Samozřejmě musel do korekce. Davídek byl dost vzpurný.“

Skončit v korekci mohlo být i životu nebezpečné, nejen kvůli nesnesitelným podmínkám chladné kobky bez oken a lůžka. Na začátku 50. let působil na Borech bachař jménem Brabec, který prokazatelně ubil několik vězňů k smrti a navštěvoval je právě v korekci: „Každého vytáhl s býkovcem. To je spletenec žil, obušek vláčný jako řemen. Když vás praštil do zad, tak vám to skončilo v ksichtě. Brabec byl nejhorší.“

Otec Zlámal sám prodělal spolu s jinými zkušenost s mírovským bachařem Smrčkem: „Ten načůral do polívky, která se roznášela, a polívku jsme museli sníst. Věděli jsme to, protože s tím chodili chodbaři. Na Mírově byl na sedmém oddělení jeden Rus (bachař), který měl mnoho vyznamenání a nosil je na sobě v originále. Říkali jsme mu ‚cinkilinky‘, protože byl už zdaleka slyšet. A ten se neuměl podepsat. Jeden pan farář z Jaluby, který už byl přestárlý a nemohl na žádnou práci, dělal úklid na tom sedmém oddělení a učil tohoto pana velitele, aby se uměl podepsat.“

Ve výjimečných případech se mukl mohl setkat i s bachařem, který měl snahu mu kriminál ulehčit. Otec Zlámal se v této souvislosti často zmiňuje především o staré gardě prvorepublikových bachařů, kteří byli vůči vězňům korektní. Zvláště na jednoho Zlámal vzpomíná: „Jednou na Mírově v noci hořel kostel. On ráno přišel, vzal nás stranou a říká: ‚Kam já budu s maminkou chodit do kostela. Vždyť musím s maminkou každou neděli do kostela. Kam teď budeme chodit.‘ Nebyl přísný, jak ho někdo popisuje ve své knížce, s tím nesouhlasím. Dokonce jsme byli jednou dva nebo tři kněží s laiky na cele. On přišel v neděli a zavelel: ‚Nástup do práce!‘ Ale v neděli se nedělalo... Když jsme přišli do skladiště, tak říká: ‚Heleďte, v půl dvanáctýať jste s těma modlitbama hotoví, já pro vás přijdu a odvedu vás na oběd.‘ Ve skladišti jsme si také ve svých věcech vyhrabali své breviáře a udělali jsme si i breviář. Taky byli takoví bachaři.“

Zajímavá epizoda se váže ke Zlámalovu spoluvězni, Němci Leitgebovi, který byl pobočníkem kolaborantského protektorátního ministra Emanuela Moravce. Jednou vešel do kanceláře mladého bachaře a uviděl na stěně obraz národního hrdiny Julia Fučíka, na místě, kde měl obvykle viset portrét dělnického prezidenta: 

„Leitgeb mu říká: ‚Pane veliteli, kde máte prezidenta?‘ Ten mu říká: ‚Já jsem ještě omladinář, nebylo mi třicet roků, tak tady můžu mít Fučíka, jako vzor mládeže.‘ A Leitgeb: ‚Tak já vám o něm něco řeknu. Jako Moravcův pobočník byl jsem s Fučíkem několikrát za Prahou jako s volavkou, abychom mohli zavřít toho nebo onoho... A myslíte, že Fučík byl oběšený?‘ – ‚No jistě...‘ – ‚Tak to není pravda, je pochovaný v Drážďanech pod sutinami domu. Takovéhle lidi, kteří nám sloužili, jsme posílali na odklízecí práce do měst po bombardování a měli jsme jistotu, že budova buď sama spadne, anebo jí pomůžeme.‘“

Josef Zlámal opustil brány valdické věznice v roce 1959, rok před velkou Novotného amnestií. Svůj trest si odseděl celý. Odešel k sestře a matce do svého rodiště. Shodou okolností byl tehdy na kroměřížském okrese církevním tajemníkem bývalý spolupracovník Zlámalova švagra z kotelny. Tento švagr mu kdysi v kotelně zachránil život, když upadl do bezvědomí otráven plynem.

„Když jsem se vrátil, švagr za ním šel a říká: ‚Hele, můj švagr, kněz, se teď vrátil z kriminálu a je u sestry. Chci, aby přišel k nám na statek, kde bydlíme jen s manželkou, klukem a dcerkou. Chtěl bych, aby u nás občas pobyl a mohl si u nás v kostele přes zákaz odsloužit mši svatou.‘ Ten církevní tajemník říká: ‚Tak dobře, já o tom vím a zároveň nic nevím. Když se někdo bude ptát, řeknu, že jsem mu to dovolil. Když se na to nikdo ptát nebude, tak sám o ničem nebudu vědět.‘ Takže já jsem tam do těch Miškovic jezdil v civilu na sobotu a neděli a dokonce i o Velikonocích jsem tam měl velikonoční bohoslužby.“

Josef Zlámal pracoval po návratu z kriminálu nejprve ve vraneckých železárnách, později v Bílovci u ČSAD. Pravidelně dojížděl do Miškovic sloužit, což byla pro kněze z jeho minulostí naprosto výjimečná příležitost. 

„V roce 1967 začali slovenští kněží v litoměřické diecézi, kde jsem před lety sloužil, odcházet na Slovensko a byl nedostatek kněží. Kapitulní vikář požádal krajského tajemníka v Ústí nad Labem, aby udělal výjimku a dovolil kněžím bez státního souhlasu vrátit se do služby. Tajemník dovolil, ale s podmínkou, že půjdeme na zapadlou vesnici. Tak jsem se po letech vrátil a nastoupil jsem do Vlastibořic.“

To, že je Josef Zlámal knězem, věděli na každém pracovišti a to bylo v mnoha případech znovu záminkou k šikanování a posměchu. I zde měl otec Zlámal štěstí: „Měl jsem se jít představit vedoucímu a podepsat smlouvu. On mi říká: ‚Víte, my jsme vás rádi přijali, protože máme informace, že jste kněz. Jako kněz nesmíte chodit ožralý, chodit po hospodách, zpronevěřovat peníze…‘ A  vyjmenoval ještě několik důvodů. ‚A proto vás bereme jako spolehlivého pracovníka.‘“

Ve farnosti Hrubý Jeseník zůstal páter Zlámal až do roku 1989, na zapadlé vísce poblíž zámku Sychrov. Podařilo se mu dokonce zachovat i svůj majetek z dob, kdy před rokem 1948 sloužil jako farář ve Frýdlantu. Těsně před zatčením totiž v neblahém tušení písemně daroval svůj majetek mladší sestře, takže mu soud později neměl co konfiskovat. 

Po roce 1989 zažil P. Josef Zlámal ještě jeden důležitý zlom, který má svůj původ v událostech těsně po roce 1945. Tehdy pomohl německým kněžím, vyháněným spolu se svými farníky z litoměřické diecéze, a vymohl pro ně u patřičných autorit výjimku. Podle této výjimky směli s sebou odvést prakticky vše, co jim patřilo, a mohli v nových domovech v Rakousku plynule navázat na svou činnost i se svými farníky. V roce 1972 mu přes známého, dr. Rokytu, který měl přes svou manželku kontakty v Rakousku, nabídli čestné členství v řádu maltézských rytířů: „Tím jsem se stal magistrálním kaplanem maltézského řádu. Po revoluci, když zemřel fra Horký, který byl velkým přítelem pana dr. Rokyty, přijel za mnou sám Rokyta a řekl mi: ‚Nedá se nic dělat, vy jste z těch kněží nejstarší, musíte si udělat noviciát a nastoupit po P. Horkém do Prahy jako převor.‘ Bránil jsem se tomu, protože jsem v Hrubém Jeseníku byl 24 let a měl jsem se tam dobře. Tak jsem si noviciát udělal. V roce 1994 jsem se nastěhoval do maltézského domu v Praze u Jezulátka.“

Páter Josef Zlámal dnes žije na Malé Straně v Praze a nadále aktivně působí jako řádový převor. Dne 28. října 2004 mu byl prezidentem republiky udělen Řád Tomáše Garrigue Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.