Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Blanka Zlatohlávková Ph.D. (* 1954)

• narozena 13. prosince 1954 v Praze

• oba její rodiče, otec Jakub Schwarz Trojan, a později i matka Karla Trojanová, rozená Schwarzová, byli evangelickými faráři

• od roku 1956 do roku 1966 žila s rodinou na faře v Kdyni u Domažlic

• v Kdyni přihlížela debatám svého otce a jeho přátel, kterými byli filozof Ladislav Hejdánek nebo farář Alfréd Kocáb

• v lednu 1969 pochovával její otec Jana Palacha, kvůli čemuž nemohla dlouho studovat vysokou školu

• v únoru 1976 se provdala za Martina Zlatohlávka

• v roce 1977 začala studovat na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

• kvůli účasti na bytovém semináři ji v roce 1980 vyslýchala Státní bezpečnost

• v roce 1983 nastoupila na pediatrii do Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi

• v roce 1987 začala pracovat na oddělení neonatologie na Gynekologicko-porodnické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

• účastnila se studentské demonstrace 17. listopadu 1989

• v roce 2022 žila v Praze

Život Blanky Zlatohlávkové se začal psát v porodnici U sv. Apolináře, v té době nikdo nemohl tušit, že na stejném místě později stráví nejméně třicet pět let své profesní kariéry. Cesta k práci lékařky na neonatologickém oddělení pro ni nebyla snadná. Režim její rodinu systematicky utlačoval, oba její rodiče totiž byli evangeličtí faráři, kteří se komunistům odmítali podvolit. Zažila několik domovních prohlídek a ji samotnou na počátku osmdesátých let vyslýchala Státní bezpečnosti (StB). Paradoxně díky Chartě 77, kterou podepsal i její otec Jakub Schwarz Trojan, mohla nakonec začít studovat na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Dveře se u nás netrhly

Blanka Zlatohlávková, rozená Trojanová, se narodila 13. prosince 1954 v Praze. Její otec Jakub Schwarz Trojan (původně Jacques Trojan) přišel na svět v Paříži, kde žil do svých tří let. Později vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a stal se farářem. Matka Blanky Zlatohlávkové Karla Trojanová, rozená Schwarzová, pocházela z Prahy a později také působila jako farářka. V únoru roku 1956 se rodina přestěhovala do Kdyně nedaleko Domažlic. Ačkoliv tam Blanka strávila deset let svého života, vždy prý cítila, že její kořeny jsou v Praze a v šumavské obci je jen jaksi dočasně. V roce 1961 nastoupila na místní základní škole do první třídy. Rodiče je s mladším bratrem Pavlem vychovávali v evangelické víře, už jen z toho důvodu byli Trojanovi režimu trnem v oku. „Rodiče nás přihlásili na náboženství a moje soudružka učitelka a bráchova učitelka přišly k nám domů přemlouvat rodiče, aby tu přihlášku stáhli, protože by jim to dělalo problémy,“ vzpomíná. Jakub a Karla Trojanovi ale neustoupili a jejich děti začaly v roce 1962 chodit na hodiny náboženství.

Už tehdy ji ovlivňovaly rozpravy mezi otcem a jeho blízkými přáteli, byl jím například jeho spolužák z gymnázia filozof Ladislav Hejdánek. Rodina Trojanových se také stýkala s farářem Alfrédem Kocábem, jeho manželkou Darjou Kocábovou a dětmi. Oba zmínění se angažovali spolu s Jakubem S. Trojanem v neformálním sdružení Nová orientace a byli v Kdyni častými návštěvníky. „Dneska mi to chybí, byla jsem zvyklá, že se u nás dveře netrhly. Vždycky tam byly zajímavé rozhovory o smyslu života, úloze církve ve společnosti, a i o těch sociálních otázkách, a co je povinností křesťana a jak by se měl chovat v tomto světě. Hodně jsem to prožívala,“ vzpomíná. V paměti jí utkvěly také tábory, které duchovní připravovali. Jeden z nich se pořádal ve Strmilově, kde působil farář Milan Balabán. „Pak jsme byli asi dvakrát nebo třikrát na Mířkově, to bylo někde u Horšovského Týna. To k nám přijeli o prázdninách Hejdánkovi se svými čtyřmi dcerami. A taky tam byli Kocábovi a Šimsovi,“ doplňuje. To, že měl otec velké množství přátel a známých, mělo ale i svou stinnou stránku. Většinu volna trávil intelektuálními debatami a pastoračními návštěvami v okolí Kdyně. Na rodinu mu tak nezbývalo příliš času.

Období svobody a otevřenosti

V prosinci roku 1966 se Trojanovi přestěhovali do středočeské obce Libiš u Neratovic. „Tam je toleranční kostel, toleranční sbor, který měl za vsí malý kostelík v podobě stodoly. Byl velice hezký, útulný,“ popisuje. Tehdy chodila do šesté třídy a do školy denně dojížděla na kole do blízkých Neratovic. Brzy poté, co našla rodina nový domov, stala se Karla Trojanová farářkou v nedalekém Kostelci nad Labem. „Ve kdyňských strojírnách ještě pracovala administrativně. Těsně před naším stěhováním ji vyhodili, protože jak byli v Dánsku, tak tam poskytli nějaký rozhovor, která vyšel v dánských novinách. Když se toho domákli soudruzi, protože jim to přišlo proti socialistickému zřízení, tak maminku vyhodili,“ zmiňuje cestu do Dánska, kterou podnikli její rodiče v roce 1964. Díky uvolněnějším poměrům šedesátých let se i Blanka Zlatohlávková mohla podívat na Západ. V roce 1968 se s rodinou vydala do Dánska, Švédska a Finska. Tehdy ještě netušila, že brzy přijde zvrat, který vývoj v Československu změní.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Libiši, už jako čtrnáctiletá srpnové události vnímala a silně ji zasáhly. „20. srpna 1968 jsme si koupili první auto... Byli jsme celý šťastný, že máme auto a druhý den pojedeme do Prahy k babičce, takže já jsem nemohla dospat, Vzpomínám si, jak do toho spánku něco hučelo a přišla moje maminka, která byla úplně popelavá a já jsem řekla: ‚Mami, proč tady pořád hučí letadla?‘ a ona mi řekla, co se stalo,“ vzpomíná Blanka Zlatohlávková na 21. srpen 1968. Následující dny trávili Trojanovi spolu s liběchovickým farářem Edmundem Bauerem a jeho rodinou poslechem rozhlasu.

Vždyť on tady byl v kostele

Život šel pomalu dál a o pár měsíců později do libišského kostela přišel na první pohled nevýrazný student filozofické fakulty. Tím mladíkem byl Jan Palach, který doprovázel svou matku na vánoční bohoslužbu. Později se objevil v Libiši ještě jednou na pohřbu svého strýce – den před tím, než se na protest upálil. „Otec s ním tehdy mluvil, ale já si to nepamatuji. Pak se to v lednu stalo, to jsme prožívali skutečně jako sebeoběť za národ a nejvyšší cenu... Moje kamarádka mi pak řekla: ‚Vždyť on tady byl v kostele.‘“ Matka Jana Palacha brzy požádala Jakuba S. Trojana, aby jejího syna pochoval, a tak se také stalo. Tato skutečnost měla následující léta ovlivňovat osudy celé rodiny. „Když je člověk hodně mladý, tak se domnívá, že věci jsou černé nebo bílé, a je jasné, že se něčemu nemůžeme podvolit. Nechápala jsem, že to někteří viděli jinak,“ popisuje Blanka Zlatohlávková svůj tehdejší pohled na situaci.

V roce 1970 nastoupila na gymnázium v Mělníku. Někdy v té době se začala Státní bezpečnost (StB) více zajímat o jejího otce. „Oni mu chtěli přišít, že k tomu Jana Palacha přemluvil, chtěli mu to klást za vinu... Na to byl nějaký paragraf – přemlouvání k sebevraždě. My jsme si to potom v rodině interpretovali tak, že když se jim to nepovedlo dokázat, tak přesně pět let poté, co by to bylo promlčené, tak mu sebrali státní souhlas. Bylo to v dubnu 1974,“ popisuje. Takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti udělovaly komunistické úřady a povolovaly tak duchovním jejich činnost. Pokud farář vykonával svou práci bez souhlasu, neměl nárok na plat ani důchod a hrozila mu perzekuce ze strany režimu. Ve stejném roce, kdy o něj přišel Jakub S. Trojan, Blanka Zlatohlávková maturovala. „Ještě jsem dostala doporučení na medicínu, ale i když jsem ty zkoušky udělala, tak jsem se tam nedostala. Už to nebylo žádoucí,“ říká. Na ministerské odvolání ji nakonec na školu přijali, jenže jí ještě před nástupem přišlo vyrozumění, že zatajila významné skutečnosti a na fakultu nastoupit nemůže. O rok později její bratr už nedostal ani doporučení ke studiu.

Jediný prostor svobody

Ještě na gymnáziu se začala scházet s dalšími mladými podobně smýšlejícími lidmi v Mladé Boleslavi u faráře Alfréda Kocába. „Byly to dvě skupinky – Malá Boleslav – mladí lidi od šestnácti do dvaceti let, kteří se scházeli jednou měsíčně a pak Velká Boleslav, což bylo takové setkání mládeže při bohoslužbách... Byly to rozhovory o náboženství, filozofii a víře, ale protože Darja [Kocábová] byla psycholožka, tak jsme se i mohli vypovídat ze svých trablů a problémů s rodiči a kamarády,“ popisuje. V Mladé Boleslavi se také na podzim v roce 1975 sblížila se svým budoucím manželem Martinem Zlatohlávkem, za kterého se v únoru příštího roku vdala. V té době studovala první ročník nástavby na střední zdravotnické škole, kam se dostala po roce stráveném prací sanitářky v krčské nemocnici. Během toho se znovu zkoušela přihlásit na lékařskou fakultu, ale bezvýsledně.

V roce 1977 podepsal Jakub S. Trojan Chartu 77. Tato inciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. O Trojanovy se začala StB zajímat zase o trochu více. Manžel Blanky Zlatohlávkové byl zrovna na vojně, proto bydlela spolu se svými rodiči v Libiši. Někdy v dubnu ji otec poprosil, aby do Prahy dovezla takzvaný Dopis jednatřiceti – otevřený dopis adresovaný Federálnímu shromáždění, v němž českobratrští faráři i laici kritizovali represivní vztah státu k církvi. Kopie dopisů už měla připravené v tašce, aby je mohla vzít s sebou do Prahy, až pojede do školy, když nad ránem někdo zazvonil. Byl to příslušník StB, který jim přišel oznámit, že proběhne domovní prohlídka. „Nechali jsme ho sedět v hale a já jsem věděla, že se musím zbavit těch dopisů... Část těch dopisů jsem spláchla do záchoda, část jsem jich naházela roztrhaných na půdu,“ vypráví. Estébáci nakonec inkriminované dopisy nenašli.

Nemusela jsem nic dělat, ale stejně jsem byla na špatné straně

Otcův podpis pod Chartou 77 přinesl paradoxně Blance Zlatohlávkové to, co si dlouhá léta přála – přijali ji na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. „Dostala jsem se na ministerské odvolání. Bylo to tak, že jsem s bratrem a dalšími vyšla na nějakém seznamu dětí chartistů, které kvůli svým rodičům nemůžou studovat. A protože byla následná schůzka v Bělehradě, kde naši soudruzi potřebovali ukázat, že něco dodržují, tak se řada lidí v té době na školu dostala,“ vysvětluje. Na podzim roku 1977 nastoupila s odhodláním do prvního ročníku.

Blanka Zlatohlávková se svým manželem sdílela stejné hodnoty, oba společně už na konci sedmdesátých let chodili na bytové semináře, které nebyly režimu pochuti. Kvůli účasti na jednom z nich ji v roce 1980 vyslýchala StB. „Bylo to potom, co jsem byla na semináři u Petra Krejčího a jeho manželky na Jižním městě. Tam byl někdo, kdo zřejmě udával. Mě asi po roce zavolali k výslechu do Bartolomějské... Já jsem pořád nevěděla, na co se ptají, protože říkali, že já musím vědět, co jsem provedla špatného. Já jsem netušila a pak z nich vyšlo, co jsem dělala 13. prosince,“ to ale nevěděla. Nakonec jí museli sami říct, kde byla, a snažili se jí vnutit, že tam vyráběla protistátní plakáty, což nebyla pravda. „Začali se mě vyptávat na další lidi. Já jsem měla naučenou takovou větu, že nebudu vypovídat, protože bych ohrozila osobu blízkou. Takže to jsem použila, načež se pan poručík strašně rozčílil, že nejsem právník a nevím, co je osoba blízká,“ říká.

Chtěla jsem to dělat a dělala jsem to ráda

Blanku Zlatohlávkovou to už od začátku studia táhlo k pediatrii. Jasným vyústěním po promoci v roce 1983 proto byl nástup na dětské oddělení v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi. Tamější primář Erich Novák ji v mnohém inspiroval a hodně ji toho naučil. V listopadu roku 1984 změnila působiště a začala pracovat na obvodě v Mnichově Hradišti, ordinovala také v nedalekém Kněžmostu. Poté odešla na rizikové těhotenství a v březnu roku 1985 se jí narodila dcera Eliška. Po dvou letech si potřebovala udělat atestaci, ale dojíždět za Mladou Boleslav bylo s dvouletou dcerou obtížně. V únoru 1987 přišla příležitost nastoupit do porodnice U sv. Apolináře (Gynekologicko-porodnická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze) na oddělení neonatologie. Nabídku ráda přijala a bez velkých problémů práci skutečně dostala. „Tehdy to musel ještě schválit kádrovák, vedoucí kádrového oddělení, a vyplňoval se dotazník, kde bylo povolání rodičů a nějaký životopis. V roce 1987 už prošlo, a nebylo kádrových námitek, že tatínek, maminka i tchán byli evangeličtí faráři. To řekli, že je to v pořádku. Ale samozřejmě jsem tam nepsala, že tatínek podepsal Chartu a že měl nějaké problémy,“ vypráví. Začátky na neonatologii nebyly snadné, jak sama vzpomíná, se svými kolegy se často učili chybami. Navíc postrádali zahraniční odbornou literaturu. O články z oboru si museli psát buď přímo jejím autorům, nebo si vybrali témata, která je zajímají, a jednou za měsíc jim přišly konkrétní statě.

V druhé polovině osmdesátých let už bylo znát, že se atmosféra v socialistickém Československu pozvolna mění. Blanka Zlatohlávková mohla i se svým kádrovým posudkem po letech znovu vycestovat na Západ. Se sborem, ve kterém zpívala, odjela v roce 1987 a 1988 do Irska a Itálie. V dalším roce se pak podívala do belgické Lovaně. Tehdy už se blížil listopad a s ním vytoužená svoboda. „17. listopadu byla ohlášená demonstrace. Já jsem měla sloužit sobotu a neděli... Já s primářem jsme se chystali, že tam půjdeme...Nakonec to dopadlo tak, že to byla rozhodující demonstrace. Nicméně já mám problém v davu, takže já jsem to ne úplně dobře snášela. Ale skončili jsme na Národní, kde byl po mojí levé straně primář, který má asi sto devadesát, a po levé straně náš tehdejší IT [specialista], a hned vedle byl už obrněný transportér a ti příslušníci. Těsně předtím, než začala ta řežba, tak jsme utekli,“ popisuje, jak prožívala 17. listopad 1989. Když běželi pryč do bezpečí, ještě viděli, jak příslušníci pořádkové služby mlátí obušky demonstranty.

Po sametové revoluci pokračovala v práci neonatoložky a stala se expertkou ve svém oboru. Od roku 2001 byla vedoucí lékařkou oddělení intermediární péče Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zároveň vyučovala od roku 1991 neonatologii a později i bioetiku na 1. lékařské fakultě Univerzity Kalovy. V roce 2011 obhájila disertační práci z bioetiky na téma Etické problémy péče o extrémně nezralé novorozence. Je autorkou mnoha prací v oboru neonatologie a bioetiky. V roce 2022 žila v Praze.