Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaruška Žolčáková (* 1929)

• 1929 – narozena v Praze

• 1945 – pomoc při Pražském povstání v ruzyňské věznici

• po válce práce na obecním úřadě

• studium pedagogické fakulty

„Do rodného listu mi napsali Jaruška.“

Jaruška se narodila v roce 1929. Její tatínek se velmi přál narození holčičky a také proto získala poněkud netradiční jméno Jaruška. „My jsme nebyli tenkrát v žádném náboženství, tak tatínek šel na magistrát, aby mi dali rodný list. Oni se ptali tatínka: „Jak se holčička bude jmenovat?“ „No, Jaruška.“ odpověděl. Tak mi tam napsali do rodnýho listu Jaruška.“ Jaruščin otec pracoval ve státních službách a rodina bydlela naproti Černínskému paláci.

Když bylo Jarušce deset let, tak vypukla válka a v Československu byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Jaruščiny rodiče se okamžitě zapojili do odboje a pomáhala jim i Jaruška a její o čtyři roky starší sestra. Dívky sbíraly od známých potravinové lístky a ty rozdávaly potřebným. „My se sestrou jsme jim pomáhali tak, že když někoho zavřeli, tak jsme chodili po známých a ty nám třeba dávali útržek na chleba a my jsme dávali těm zůstali bez živitele.“

„To, co jsme viděli, to si nedovedete představit.“

Se začátkem Pražského povstání vzal Jaruščin otec jí a její sestru do Ruzyně, kde měly pomáhat na ošetřovně. Do Ruzyňské věznice byli převáženi vězni z Pankráce a z Petschkova paláce, který je známý pod označením Pečkárna, a kde se za války nacházelo sídlo gestapa. Jaruška a její sestra ošetřovaly příchozí vězně. „No, pohled to byl hroznej. To se nedá vůbec popsat. To si nedovedete představit.“

            Situace ve věznici byla během povstání velmi dramatická. „Teď když začalo povstání, tak tam byli po zuby ozbrojení esesáci, na druhý straně po zuby ozbrojený esesáci a my uprostřed věznice.“ Jaruška ošetřovala zraněné v neustálém ohrožení života. Nerozlišovali, zda ošetřují Čechy nebo Němce, pomáhali zkrátka každému, kdo pomoc potřeboval. „My jsme neměli vodu, abychom umyli raněný. Nemohli jsme jim dát napít. Měli jsme hlad a žízeň, ale všechno jsme to přetrvali.“

 „Moje maminka skoro nejedla a dávala to nám.“

Jaruška Žolčáková vzpomíná na den, kdy k nim přivezli jednoho zdánlivě mrtvého německého příslušníka SS. „Přivezli tam k nám postřeleného Němce, mysleli si, že je mrtvý. V noci slyšíme šramot. Šli jsme se podívat k tomu vchodu do sklepa a najednou se odsud štrachal esesák celý od krve. Byl jenom v bezvědomí  a pak se probudil. Taky ho pak odvezli do nemocnice“

            Jarušky maminka byla při povstání ve věznici a starala se s ostatními ženami o děti, včetně Jaruščiny mladší sestry. „Moje maminka skoro nejedla a dávala to nám. Hrozně si jí za to vážím.“ Ženy a malé děti byly schované v podzemí věznice, ale i zde rozhodně nebyly v bezpečí. Těsně před osvobozením za nimi přišlo pár povstalců. „Oni tam sestoupili a řekli jim: ,Děvčata, připravte se, kdyby nás měli přepadnout Němci a zvítězit, tak my vás radši zastřelíme, protože jinak byste zkusily tak, že si to neumíte představit.‘ No, tak si to představte!“

„Přijížděli k nám za rozbřesku.“

Lidé ve věznici se nakonec dočkali osvobození a 9. května brzy ráno přijela do Ruzyně Rudá armáda. „Oni jeli z Berlína bez odpočinku a spousta jich tam už padla. Přijížděli k nám za rozbřesku.“ Jaruška vzpomíná, jak byli z příjezdu Rusů šťastni. „My jsme byli štěstím bez sebe, ať si říká, kdo chce, co chce, já jsem to zažila.“ I když válka skončila, tak práce bylo stále dost. Do Prahy totiž začaly přijíždět transporty přivážející nazpět ty, kteří přežili léta v koncentračních táborech. ,,Tak jsme tam chodili a vždycky přijel vagón. A když otevřeli první vagón, ani nemůžete pochopit, co jsme viděli, cáry jenom oči koukaly, vychrtlí lidi.‘‘

Po válce dostávala Jaruška umístěnky na práci a pomáhala s poválečnou obnovou, kde bylo potřeba, a pak našla zaměstnání ve státní správě. „Ustanovil se obecní úřad, tak mě tam pozvali, abych tam přišla pracovat.“ Následně pracovala na ministerstvu dopravy a posléze na ministerstvu vnitra. Po pár letech práce se rozhodla splnit si svůj sen a stát se učitelkou a přihlásila se na Pedagogickou fakultu. „To se mi vždycky líbilo být učitelka.“ Jaruška se vdala za důstojníka a kvůli jeho práci se celkem čtyřikrát stěhovali.

„Nesnesu, když někdo haní naši zemi.“

Jaruška Žolčáková je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu a to již od roku 1946, kdy Svaz vzniknul. Je velikou vlastenkou, k čemuž jí určitě vedly i její zážitky z pražského povstání. „Já dneska když vidím, jak Češi tu svoji vlast milovali a jak jí chránili. A nesnesu, když jí někdo haní.“ Jako dlouholetá pedagožka má zase úctu k českému jazyku a historii. „Važme si toho, že máme tuhle krásnou zem.“ Jaruška je již devět let vdovou a od svého syna má dva vnuky a vnučku.