Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Zoubek (* 1949)

• narodil se 5. ledna 1949 ve Vlachově Lhotě

• jeho rodiče přišli v rámci kolektivizace po roce 1948 o hospodářství

• vyučil se strojním zámečníkem

• 21. srpna 1969 byl přímým svědkem střelby do demonstrujících v centru Brna

• 21. srpna 1969 zatčen, surově bit a následně na měsíc uvězněn z důvodu falešného obvinění, že házel po příslušnících VB lahve a kamení

• až do roku 2020 se nedočkal odškodnění

Ladislav Zoubek se narodil 5. ledna 1949 jako třetí z pěti dětí do malorolnické rodiny ve Vlachově Lhotě. Jeho rodiče, Ladislav a Anděla měli skromné hospodářství, které stačilo sotva na uživení. Anděla proto pracovala na pile a Ladislav v gottwaldovském Svitu. Poté, co se v únoru 1948 chopil moci komunistický režim, nastal tlak na drobné i větší rolníky, aby svá hospodářství odevzdali do rukou státu a vstoupili do Jednotného zemědělského družstva. Ani Zoubkovi nebyli výjimkou. Ladislavův otec musel ze Svitu odejít a nastoupit do JZD. To se mu stalo osudným. „Když mi bylo třináct, tatínka v práci zasypal při nakládání písek a tatínek umřel. Maminka zůstala na pět dětí úplně sama,“ říká pamětník.

Po smrti otce nastoupil na náhradní vojenskou službu do Brna

Ladislav se vyučil v strojním zámečníkem v brněnské Zbrojovce. Po obdržení výučního listu na něj čekala branná povinnost. „Když někomu někdo z rodičů zemřel, tak si mohl požádat o takzvanou náhradní vojenskou službu. Na devatenáct měsíců vás poslali pracovat na stavbách a potom těch zbylých pět měsíců jste si odsloužil jako základní vojenskou službu. A mě poslali právě do toho Brna,“ vzpomíná Ladislav Zoubek na své pracovní zařazení, které mu již brzy mělo převrátit život naruby.

Večer bylo slyšet výstřely

Psal se rok 1968. V noci na 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Tento vojenský vpád se udál na žádost konzervativního křídla Komunistické strany, jehož členové se stavěli proti reformním myšlenkám Pražského jara, kdy se část politické vládnoucí garnitury snažila o zavedení a prosazení Socialismu s lidskou tváří, tedy svobody slova, tisku či ekonomického uvolnění spotřebního průmyslu. Ladislav si v tu dobu odbýval náhradní vojenskou službu. „Když ti Rusové přišli, to jsme šli tehdy do práce. Všude létala letadla a my jsme nevěděli, co se děje. Ale když jsme šli potom městem, a ti Rusáci tam s tankama jezdili kolem nádraží, tak lidi po nich házeli všechno možné. A večer jsme slyšeli výstřely. První rok všichni byli s těmi lidmi, s těmi demonstrujícími, i policajti. Ale přišel další rok a všechno se to úplně obrátilo,“ říká Ladislav Zoubek.

Den, kdy stáli Češi proti Čechům

Nespokojenost se situací po srpnové invazi dávali lidé najevo různými způsoby. Již během podzimu 1968 se především mladí lidé scházeli k pokojným manifestacím, kde dávali najevo svůj nesouhlas s okupací, a také s odvoláním Alexandra Dubčeka a Josefa Smrkovského z vedení Komunistické strany Československa. V lednu 1969 se na protest vůči vpádu vojsk upálil Jan Palach, o měsíc později i Jan Zajíc. Občanská společnost se začala mobilizovat a pohřbu obou mladých studentů se zúčastnily statisíce lidí. Zároveň začaly vznikat představy o tom, jak by měla vypadat připomínka na první výročí okupace. Komunistické vedení státu však bylo na tyto projevy nesouhlasu předem připraveno a počítalo s nimi. Vláda vydávala různé zákazy shromáždění a pokoušela se eliminovat potenciální ohniska možných protestů. Například mistrovství světa v ledním hokeji, jež se mělo v březnu 1969 konat v Praze, bylo z důvodů a obav, aby se hlavní město Československa neproměnilo v baštu protikomunistických protestů, přemístěno do Švédska. Když však Čechoslováci dvakrát porazili hokejisty Sovětského svazu, došlo v centru Prahy k divoké oslavě, při níž byly rozbity výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Půl roku na to, dne 21. srpna 1969 propukly v celé zemi masivní protesty, na jejichž potlačení se nepodílela žádná z okupačních složek, ale českoslovenští policisté, milicionáři a armáda. Češi stáli proti Čechům, na mnoha místech v republice tekla krev. Celkově si tento protest vyžádal pět lidských životů a desítky zranění s doživotními následky.

Kulky nám hvízdaly nad hlavou

Ladislav Zoubek šel toho dne do práce. Po šichtě se s třemi kamarády dohodli, že si ve městě zajdou na svačinu a potom i na pivo do své oblíbené pivnice Černohorská, která se nachází na dnešním náměstí Svobody. Když dorazili na místo, zjistili, že restaurace je zavřená a v její blízkosti probíhá demonstrace. „Byli jsem vzadu a dívali se, co se děje. Lidi tam něco házeli po policajtech, ti na ně zas stříkali, nevím, jestli to pamatuju dobře, ale nejspíš to byla vodní děla. My jsme jenom nahlíželi zezadu. A oni ten dav vytlačili na tehdejší náměstí 25. února, dnešní Zelňák. Byla to veliká demonstrace, bylo tam hodně lidí. My jsme se dívali zezadu zespodu toho rynku a já si jenom pamatuju, jak oni ze shora z opačné strany začali střílet. Pamatuju si, jak nad námi hvízdaly kulky,“ vzpomíná Ladislav Zoubek na události dne 21. srpna 1969.

Na zemi byla krev a křížek z oblázků

Ladislav s kamarády dostali strach a včas se z davu vytratili. V pořádku dorazili na ubytovnu. Když padl večer, rozhodli se, že se na místo střelby vrátí. Zajímalo je, jak to tam vypadá, a také doufali, že Černohorská restaurace bude již otevřená. Že si tam vypijí několik piv a den skončí jako každý jiný. Bylo kolem osmé hodiny večerní a v zemi jako reakce na celodenní bouřlivé události začal platit zákaz vycházení. To ovšem Ladislav ani jeho kumpáni netušili, na ubytovně neměli televizi a rozhlas ten ten neposlouchali. „Jeli jsme tam šalinou. Vysedli jsme a šli z vrchu na to náměstí Svobody. A jak jsme šli,tam na vrchu byla na zemi krev a kolem té krvi byl z kamínků udělaný křížek,“ líčí pamětník. Dle dostupných pramenů šlo o improvizovaný pomník osmnáctileté Danuši Muzikářové, jež byla na tom místě zastřelena. Druhou brněnskou obětí se pak stal dělník Stanislav Valehrach, zastřelený milicionářem v Orlí ulici. Ladislav s kamarády pokračovali směrem k restauraci, ale uprostřed náměstí je zastavili hlídkující příslušníci Lidových milicí. „Měli samopaly. Obstoupili nás a zadrželi. Neměli jsme šanci nikam utéct, ale to jsme ani nechtěli, věděli jsme, že jsme nic neudělali,“ říká Ladislav Zoubek.

Ulička plná obušků

Milicionáři je odvedli do jiné části náměstí, kde již bylo shromážděno asi dvacet podobně zadržených lidí. Nedaleko odtud stála policejní stanice. Milicionáři spolu s příslušníky Veřejné bezpečnosti vytvořili z náměstí až ke dveřím stanice uličku, kudy museli zadržení projít. „Ti policajti stáli z jedné a druhé strany s obuškama. Museli jsme jít tou uličkou a oni nás řezali a kopali. To nebyly formální údery, řezali nás jak žito. V budově nás pak vehnali do jedné místnosti do rohu, tam jsme napadali na sebe a dál nás na té hromadě řezali a řezali. Pak nám přikázali, že si máme stoupnout. Třepali jsme se hrůzou, nechápali jsme, co se děje. Vepředu stál ten můj kamarád Alois Raška. Takové chlapisko, kovář, a oni přišli k němu a jeden z nich na něho zařval: ,Ty jsi jejich velitel,´ chytl ho za vlasy a strhnul ho na zem. Pak ho obstoupili a na té zemi ho začali mlátit. On se tak nepříčetně svíjel, to tělo se svíjelo. On řval, pěna mu šla z pusy. Já jsem to normálně nevydržel, vystoupil jsem z řady, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vystoupil jsem a řekl: ,Proboha, co ho bijete, však my jsme nic neudělali, my jsme šli jenom na pivo.´ A to jsem neměl dělat,“ vypravuje pamětník. V ten okamžik se ocitl na zemi pod údery obušků a kopanců vedle svého kamaráda. Pak ztratil vědomí.

Do cely nám hodili granát se slzným plynem

„Probudil jsem se v místnosti, kde s námi pak sepisovali nějaké formality, jak se jmenujeme a odkud jsme,“ vzpomíná Ladislav Zoubek. Pak je hnali ven, kde opět čekala pendreková ulička. Na jejím konci stál připravený autobus. Nikdo ze zadržených netušil, kam je vezou. Člověk, který seděl na sedadle za Ladislavem se šeptem utěšoval, že je vezou jen někam za město, kde je z autobusu vysadí, možná je znovu zmlátí a pak je nechají jít. Autobus však zastavil na dvoře Bohunické věznice. Vše se opakovalo. Od dveří autobusu ke vstupu do vězeňské budovy stáli ve dvojřadu těžkooděnci se štíty, přilbami a obušky. V dešti ran a kopanců je hnali po schodech do mezipatra, kde Ladislav nedopatřením narazil do jednoho z policistů. Byl sražen nazpět. „Až jsem se skutálel z těch schodů dolů. Zařval na mě, ať si stoupnu a: ,Ukaž, co máš v kapse!´ Měl jsem jen pár drobáků. On mne do té dlaně kopl, až se mince rozletěly všude okolo. A už mě hnali schodama nahoru. Pořád nás mlátili a vehnali nás do nějaké místnosti, a jak ji zavřeli, nevím, kolik nás tam bylo, tak tam hodili plyn. Tehdy jsem myslel, že je konec, ale byl to jenom slzák. Kdosi tam zařval: ,Hoďte na sebe deky!´ Tak to jsme si hodili na sebe a pak jsem usnul a vzbudil se až ráno,“ vypravuje pamětník.

Jelita jsem měl po celém těle

Na druhý den se Ladislav Zoubek dozvěděl, že je na něj uvalena vazba, protože házel lahve a kamení po příslušnících Veřejné bezpečnosti. Jakkoli se dušoval a především i věděl, že nic takového se neodehrálo, nevěřili mu. Vyšetřující policista mu ukázal dokument podepsaný rukou jakéhosi Pavla Kolínského, který zde vlastním podpisem stvrzuje, že viděl Ladislava i další zadržené, jak při demonstraci napadali příslušníky VB. „Byl jsem celý zpuchlý. Jelita po celém těle, celý modrý a dobitý. Měsíc jsem tam byl ve vyšetřovací vazbě, ale tam už nás nemlátili,“ vzpomíná Ladislav Zoubek.

Vzpomeňte si na šedesátý devátý rok

Během měsíce, který ve vazbě strávil, se jej pokusila navštívit maminka, ale nepustili ji k němu. „Vězení bylo stresující, se mnou byl na cele jeden z Brna, co pracoval v divadle jako osvětlovač a každý den klečel v prostředku cely a modlil se. V rohu byl záchod. Hrůza, žádné soukromí. Občas nás vyvedli ven pod samopaly, vyvětrat se. Ruce za zády, kolem dokola a šli jsme zpátky do cel,“ líčí pamětník své věznění. Po měsíci stanul Ladislav před brněnským soudem. Již během procesu se mu ulevilo, když viděl, že ti, co byli souzeni před ním, vyvázli bez trestu. Aby nemohli po státu žádat náhradu za neoprávněné zadržení a věznění, uložil jim soudce drobnou pokutu, jež se měla strhávat z měsíčního platu. Tím došlo k naplnění podstaty, že takto pokutovanému člověku automaticky zaniká nárok na jakékoli požadování náhrady.

Ani po letech, když noviny otiskly zprávu, že je možné žádat o odškodné, si Ladislav netroufal příslušné orgány oslovit. V tu dobu byl již ženatý s Danou, a protože měl zálibu v lesnictví, úspěšně absolvoval zkoušky z myslivosti. Několikrát neúspěšně žádal o povolení vlastnit kulovnici a několikrát se mu dostalo stejné odpovědi: „Vzpomeňte si na šedesátý devátý rok.“

Počátkem osmdesátých let emigrovala i s rodinou do západního Německa sestra jeho manželky, Jarmila Fojtů. O Ladislava Zoubka se začala zajímat Státní bezpečnost, což je doloženo i v Archivu bezpečnostních složek. Několikrát za ním přišli do zaměstnání a vyptávali se, zdali je se svojí švagrovou v kontaktu, a co o ní ví. Ladislav Zoubek vždy jen odtušil, že mezi ním a emigranty neprobíhá žádná korespondence ani jiný styk.

Dodnes mě mrzí, že jsem po nich nic nehodil

Po Sametové revoluci se rozhodl, že pojede do Brna a pokusí se nějaké odškodnění vymoci: „Ukázal jsem jim všechny ty spisy a oni mi to chtěli vzít. Nedal jsem jim to, byl jsem ale nakonec rád, že jsem odtamtud vycouval a dál už jsem si nikde pak nestěžoval, protože oni mi začali vyhrožovat ve stylu: ,Pokud máte rád a záleží vám na vaší rodině...´“

Ladislav prožil se svojí manželkou Danou krásný život. Vychovali spolu tři děti, Romana, Ilonu a Danu. Přes všechno dobré, co mu rodinný život přinesl, nikdy nezapomněl na temné skvrny od krve na dlažbě letního Brna roku 1969. „Dodneška mně mrzí, že jak nás mlátili, že jsem tedy aspoň jednou po nich nehodil,“ uzavírá Ladislav Zoubek.