Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubor Zoufal (* 1922)

• narozen 4. 4. 1922 v Praze

• absolvent gymnázia v Křemencově ulici

• člen ilegální skupiny Svaz československé mládeže

• za členství v SČM nacisty vězněn na Pankráci, v Drážďanech a Lipsku

• v Drážďanech prožil velký spojenecký nálet na město (13.-15. 2. 1945)

• 19. 4. 1945 - osvobození Lipska, Lubor Zoufal se stal členem výboru vězňů z Lipska

• po válce studoval na vysoké škole technického zaměření

• jako inženýr pracoval po válce na Slovensku

• na přelomu 60. a 70. let cestoval do Skandinávie a Mongolska

Mládí

Narodil se v Praze 4. 4. 1922. Jeho otec byl v době narození Lubora Zoufala nedostudovaný právník. Pracoval jako policejní koncipient. Matka pana Zoufala se jmenovala Amálie, rozená Klosová. Byla učitelkou.

V roce 1923 byl jeho otec přeložen na Podkarpatskou Rus, po několika měsících se vrátil. To už byla jeho matka vážně nemocná a zemřela nedlouho poté v Lomnici nad Popelkou. Má o rok mladšího bratra Zdeňka.

Po smrti matky vyrůstali oba chlapci u matky svého otce v Jemnici na Třebíčsku. Později se dostali znovu do Prahy a Lubor Zoufal začal chodit do školy v Nuslích. Jeho otec se postupně vypracovával policejní hierarchií, a nakonec skončil jako správce policejního komisařství v Braníku.

Po skončení povinné školní docházky byl pan Zoufal zapsán na reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Tam byl jeho spolužákem i syn Heliodora Píky. Maturoval v roce 1941, to už ale dva roky existoval protektorát a Lubor se svými spolužáky často vyjadřoval nespokojenost s okupací.

Za války již Lubor Zoufal nemohl dále studovat na vysoké škole, a tak se musel jít učit do firmy Drinopol. Tam se jako zástupce inteligence nesetkal s porozuměním. Poté se dostal na abiturientský kurz pro maturanty v technických oborech. Znovu maturoval v roce 1943.

Okupace

Okupace byla cítit všude, jako příklad nám poslouží tento krátký příběh z období heydrichiády: „Jsem ještě dával kondice z matematiky a z latiny. A měl jsem příležitost učit jednu dívku, která byla z položidovské rodiny. Otec byl Žid a matka byla Češka. Tu dívku jsem učil matiku a latinu k přípravě na maturitu. Asi po roce jsem se s ní setkal na nějakém kurzu angličtiny, který probíhal na jazykové škole, a ta dívka už chodila s hvězdou a dost se stranila společnosti. Dost to na mě otřesně zapůsobilo.“

V období okolo heydrichiády dostal pan Zoufal také nabídku od o rok mladšího spolužáka ke spolupráci s ilegální skupinou Svaz československé mládeže (SČM). Ta sdružovala převážně pravicově smýšlející studentstvo. Šéfem organizace byl absolvent gymnázia v Křemencově ulici Břetislav Logaj, jehož otec major Logaj byl u založení čs. legií v Itálii. SČM se jasně distancoval od odboje komunistického. Pan Zoufal postupně zapojil do SČM některé své kamarády, a dokonce i svého otce, který se musel za okupace vzdát svého policejního zaměstnání.

Hlavní náplní činnosti SČM byla letáková kampaň a také bylo připravováno ozbrojené povstání proti okupantům.

Lubor Zoufal po maturitě vykonával povolání konstruktéra pístových strojů. V roce 1944 byl předvolán k řediteli, odkud ho odvedli dva muži: „Stále se se mnou bavili česky, přátelsky. Ještě se ptali: ,Co dělá váš otec?‘ Jsem říkal, byl to policejní úředník. No, no, udělali mi radost a odkývali to hlavou. Když jsme vešli do toho Petschkova paláce, tak tam stáli tři SS stráž. Jim dali k poctě zbraň, mě vrazili do těch lítacích dveří a zezadu do mě strčili. Hned jak jsme přešli ten práh, tak už se mnou mluvili jenom německy, přestali mluvit česky.“

Při výslechu nejdříve všechna spojení s ilegální činností popřel. Poté se Lubor Zoufal, při převozu na Pankrác, shodou náhod potkal s Břetislavem Logajem a ten mu řekl, co už je prozrazené a co ne. Na Pankráci se dostal až pozdě v noci ke dvěma dalším vězňům. Další den ráno ho čekal výslech a pak následovaly ještě tři další. Na Pankráci čekala na vězně fyzická šikana ve formě tzv. kachní chůze či skákání žabáků, také stravování zde nebylo vyhovující. Voda se brala jen ze záchodové mísy. Byla tu alespoň možnost, jednou za měsíc dostat čisté prádlo a to špinavé si zas nechat odnést. Pan Zoufal byl i nemocný, a i přesto ho bachař nechal venku cvičit. Jediné štěstí bylo, že byl ohlášen nálet na Prahu. Pan Zoufal se na Pankráci setkal s mnoha vězni, jednoho z nich charakterizuje tato příhoda: „Jeden vězeň, který vůbec nepochopil, v jaký situaci my jsme... Dostal se tam přes anonymní udání, že pálí špiritus načerno. Pak se zjistilo, že měl doma chlebové víno. Tak ho asi za čtyři dny poslali domů. A ten když šel domů, když ho propouštěli, tak dostal ke snídani ten bochníček chleba a bylo běžně zvykem, že když někoho propustili domů, že nechal ten bochníček chleba svým spoluvězňům, aby jim přilepšil. Ten říkal: ,No kamarádi, nezlobte se, já vám ten svůj chleba nemůžu dát. Já jedu až do Vysočan tramvají, to je daleko, to bych měl cestou hlad.‘ “

Drážďany

Na podzim roku 1944 čekal na všechny vězněné členy SČM transport na sever. Dojeli do věznice v Drážďanech. Lubor Zoufal se dostal na samotku, do cely smrti. Později mu byl na celu umístěn spoluvězeň, který představoval smutný obraz o meziválečné generaci mladých lidí v Německu. Byl totiž negramotný a pocházel z velmi chudých poměrů.

K věznění se váže i několik dalších zážitků. Například psaní a kreslení novoročního přání dozorci nebo čtení si z novin, které sloužily jako toaletní papír: „V Drážďanech nám dávali nařezané noviny. A poněvadž to byly noviny, které mohly být jen několik dní staré, tak jsem říkal, no to je výborné, poněvadž jsem se třeba dočetl, co je nového na frontě nebo někde v Anglii atd. Takže jsem ty noviny automaticky likvidoval, že jsem je házel do toalety a žádal jsem nové. Načež ten bachař, když jsem ho žádal asi potřetí zase o noviny, tak mi řekl: ,Du bist aber starker Scheisser.‘ (Ty jsi ale silný sráč.)“

Znovu se opakovala zkušenost snad ze všech lágrů. Můžeme namátkou jmenovat špatné jídlo a úchylné bachaře. Vězeňský život šel dál až do 13. února 1945 – datum spojeneckého náletu na Drážďany. Pan Zoufal toto prožil v cele se svým spoluvězněm, ten dostal epileptický záchvat. Z okna Lubor Zoufal pozoroval zkázu celého města. Jeden výbuch vyrazil dokonce okna s mříží v cele. Nálety pokračovaly 14. i 15. února.

V době náletů propukala ve věznici vzpoura. Ve věznici byl vysoký podíl českých vězňů. Patnáctého února dostala drážďanská věznice přímý zásah. To vězně podnítilo k tomu, že chtěli opustit své cely. Nebylo to tak lehké. Bytelné dveře cely byly totiž ještě z chodbové strany založeny ocelovou závorou. Vězni však ze strachu před dalším bombardováním – a že další letecká puma již nemine cíl, vyrvali litinový radiátor, který vysel na zdi cely, a s jeho pomocí se jim podařilo vyrazit dveře cely. Tím se vězňové dostali do otevřených prostor věznice. Lubor Zoufal si ještě došel pro osobní věci, hlavně léky, a pokusil se s ostatními vězni utéci. Dozorcům se však podařilo většinu vězňů, včetně pana Zoufala, shromáždit na dvůr. Vězně pak vedli rozbombardovaným městem pryč, do Míšně. To je asi 30 km severně od Drážďan. Vězni byli ubytováni v okresní věznici na míšeňském hradu. Tam mnoho vězňů kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám zemřelo. Poté přišel další transport neznámo kam…

Lipsko

Pronásledováni nálety nakonec vězni dojeli do Lipska. To bylo koncem února 1945. Cely pro dva byly naplněny až deseti vězni. To mělo alespoň tu výhodu, že se pan Zoufal mohl znovu sejít se svými kamarády.

Do konce dubna Lubor Zoufal trávil čas na marodce, kromě nemoci jej jako ostatní vězně trápily nesnesitelně štípající vši.

Znovu se opakovaly zkušenosti z Drážďan, nálety na věznici: „Mimo to jsme na Lipsko taky zažili nálet, přímo na věznici. Zase po vzoru těch Drážďan jsme ulomili radiátor, vyrazili jsme dveře a já se pokusil dostat do skladu potravin. Tam se mi podařilo ukořistit dvě kostky margarínu. Jak jsem měl dlouhé kalhoty, tak jsem si je dal do punčoch. Mezitím skončil nálet a dělali teď kontrolu těch, co se pokusili rabovat ten sklad. Za války, za Německa, kdo raboval při náletu, tak automaticky byl odsouzen k smrti, takže u kterého něco našli, tak ho hned popravili. A já jsem měl to štěstí, že jsem si vytáhl kalhoty z těch punčoch a ten margarín mně vypadl. Takže já jsem tím konkurzem prošel, že nemám u sebe nic.“

Devatenáctého dubna bylo Lipsko osvobozeno. Večer proběhla lékařská prohlídka, kde měl Lubor Zoufal štěstí, že narazil na čechoamerického lékaře. Pan Zoufal vážil o půlku méně než před vstupem do vězení.

Pan Zoufal se také stal členem výboru vězňů, který měl komunikovat se Spojenci a zajímat se o situaci. Vznikl i kontra-výbor, většinou z činitelů komunistického odboje.

Později byla celá věznice přesunuta na okraj Lipska, do bývalých kasáren SS.

V Lipsku trávili i další týdny. Náplní dní byla honba za jídlem či seznamování s totálně nasazenými Poláky. Na přelomu května a června Lubor Zoufal pomáhal zjišťovat nacionále vězňů. Zajímavostí je určitě postoj Poláků k vrácení do své vlasti, tedy sovětské zóny. Nikdo se tehdy nechtěl vrátit, to Čechoslováci ještě nechápali…

Poté se již pan Zoufal vrátil do Čech s otcem jednoho ze svých kamarádů. Po kontrole na hranicích zón se octli ve sféře sovětského vlivu. Všude byly vidět nápisy v azbuce a obrazy Stalina, československé vlajky nikde.

Po několika peripetiích se dostali až do Prahy. Doma ho sotva poznali.

Po válce

Na podzim roku 1945 se pan Zoufal zapsal na vysokou školu a chtěl dohnat to, o co ho doba ve vězení připravila. V roce 1948 dostudoval a nastoupil do továrny v Podbrezové pod Nízkými Tatrami a pak do slévárny tamtéž. Do Čech se znovu přestěhoval po několika letech.

Za dob komunismu se na něj občas dívali skrz prsty. Až po pádu komunismu ve svých kádrových materiálech zjistil proč. Teta jeho manželky na něj totiž napsala nepravdivý kádrový posudek, který se s ním táhnul celou tu dobu.

V srpnu 1968 byl pan Zoufal ve Skandinávii, uskutečňoval tam přechod z Narviku do Kiruny. Zpátky se vracel těžko, byl bez víz a musel jet až přes Vídeň. Všichni se divili, proč se vrací, ale děti, které zůstaly v tehdejším Československu, byly velkou motivací. Později se podíval i do Mongolska – se zájezdem jako kuchař.

Dnes je pan Zoufal velmi vitální a rád se podělí o své zážitky.