Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Zub (* 1937)

• narozen 1. ledna 1937 ve Vřeskovicích na Klatovsku

• pamatuje osvobozování Vřeskovic americkou armádou

• po roce 1948 nucený vstup rodičů do JZD

• následoval zákaz provozování otcovy truhlářské živnosti

• měnová reforma v roce 1953 připravila rodinu o úspory

• 1. června 1953 se stal očitým svědkem tzv. Plzeňského povstání

• v 50. letech vystudoval truhlářské učiliště, později i pedagogickou školu

• ve Stodu u Plzně zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• od září téhož roku působil jako učitel na stavebním učilišti v Plzni

Díky vlastnímu hospodářství dokázali rodiče ustát válečné časy, aniž by doma trpěli hladem. Komunistický režim ale nakonec živobytí rodiny poznamenal více než druhá světová válka – vynuceným vstupem do jednotného zemědělského družstva (JZD), zákazem vykonávání živnosti i měnovou reformou. „Otec i matka to nenáviděli. Život se pořád stával horším a horším. Dodneška nedokážu pochopit jednání těch našich komunistů, kteří dovedli všechno zničit. Nejenom zničit hodnoty, ale i lidské myšlení a životy,“ vzpomíná Karel Zub.

Tati, volá benzín!

Karel Zub se narodil 1. ledna 1937 ve Vřeskovicích na Klatovsku. Rodiče Karel (nar. 1900) a Marie (rozená Kaňáková, nar. 1907) v obci vlastnili statek, chovali hospodářská zvířata a pracovali na poli. Otec k tomu navíc provozoval truhlářskou živnost. I díky tomu se rodině za války podařilo neupadnout do bídy. „Nemůžu říct, že se nedařilo, protože to živobytí jsme si doma vytvořili. Otec přinesl od mlynáře síta a pomocí nich vyráběl mouku. Ten odpad zase spotřeboval dobytek. Takže i tu mouku jsme svým způsobem měli. Spíš to byly psychické tlaky než nedostatek živobytí.“

V roce 1943 nastoupil Karel Zub do první třídy vřeskovické základní školy. Vzpomíná, jak tou dobou doma tajně poslouchali zakázané rádio. „Otec měl poměrně dobrý přehled o válce, protože poslouchal Londýn, a já jako všetečka taky. Volal jsem na něj: ,Tati, tati, volá benzín,‘ místo Londýn. Kdyby se to bejval někdo dozvěděl, tak by z toho byl asi... Protože ti, co poslouchali cizí rádio, tak je sebrali a šli do koncentráku. Celá řada lidí tam přišla o život.“

Tvrdou ránu rodině zasadil rok 1944. „Otce sebralo gestapo, a když se nám ho povedlo odtamtud dostat, tak jsme ho nepoznali, jak byl po zdravotní stránce zřízenej. Poškodili mu páteř, pak dostal rakovinu do desátého obratle a po osmnácti letech [v roce 1962] zemřel.“ Příslušníci gestapa si pro otce přišli údajně proto, že si nechal u místního ševce opravit boty. Kůže na opravu však pocházela ze Škodových závodů, kde měla proběhnout protinacistická sabotáž výroby.

Potom se to zase zhoršilo

Karel Zub si dodnes dobře pamatuje na den osvobození Vřeskovic. „To bylo v sobotu 5. května v půl dvanáctý dopoledne. Od západu jely tanky. Mám někde fotku, jak je vítám v sokolské čepici, kterou mi otec dal na hlavu. […] Bylo tam dost lidí, kdo mohl, tak šel ze zvědavosti a z radosti, byly plné ulice lidí, kteří vítali.“ Vzpomíná také, jak američtí osvoboditelé vozili kluky po vsi na korbách. „Vím, že jsme tenkrát přišli do styku i se žvýkačkou a čokoládou, to jsme nikdy za války neviděli. Občas jsme nějakou tu čokoládu dostali.“ Tehdy mu bylo osm let.

V poválečném období se rodiče nadále starali o vlastní hospodářství. To zahrnovalo čtyři hektary polností, chov krav a prasat. „Po válce to bylo něco jiného, to už se žilo podstatně snáz. Nemůžu říct, že se nám po válce žilo nějak špatně. Otec s matkou se dost starali o zemědělství, obživa byla a nepociťovali jsme nějakou velkou bídu. I když v penězích to nebylo na nějaké rozhazování. Ale potom se to zase zhoršilo.“ Rok 1948 předznamenal pro živobytí rodiny řadu problémů – vynucený vstup do jednotného zemědělského družstva a v roce 1953 pak zákaz otcovy truhlářské živnosti. 

„V roce čtyřicet osm JZD u nás ještě neexistovalo. To potom přišlo až o dva tři roky později. Otec byl mezi posledníma čtyřma, kteří do JZD nevstoupili, a tak nás chtěli vystěhovat. […] Zlomilo ho to. Říkal, že tam musíme vstoupit, jinak by nás vystěhovali.“ Vynuceným připojením k družstvu přišla rodina o dobytek i stroje. „Mlátičku otec s dědou dávali dohromady tak, aby byla výkonnější a zrno čistší. Pro hlavní hřídel jel na kole až do Domažlic, třicet šest kilometrů! Ráno vyjel, aby se večer z Domažlic vrátil. Dodneška nedokážu pochopit jednání těch našich komunistů, kteří dovedli všechno zničit. Nejenom zničit hodnoty, ale i lidské myšlení a životy.“

Přestaly jezdit tramvaje a ulicí šel dav

Poúnorové dění utvrdilo rodinu Zubových v odporu vůči komunistické ideologii. „Otec nikdy nebyl příznivcem politiky, kór takové, jaká začala po roce čtyřicet osm.“ Žádný z rodičů nikdy nebyl členem KSČ. „Otec i matka to nenáviděli. Ani já jsem nebyl ve straně, nemohl jsem to rodičům udělat.“ Podle vyprávění rodině nakonec nezbylo než si na bezpráví zvyknout. „Otec byl dobrej hospodář, a když viděl, jaké to je, byl z toho smutnej. Co jiného. Nemohl nic jiného dělat, nijak reagovat. Gottwald podepsal dost trestů smrti za ten svůj život.“

Před měnovou reformou v roce 1953 měli rodiče našetřený určitý obnos peněz. „Když v roce dvacet devět stavěli naši stodolu, půjčili si od strejdy peníze a museli mu je postupně splácet. Takže nějaké ty úspory musely být, aby se mohlo splácet a aby se mohlo vylepšovat. […] Naši čekali, že trošku renovujou hospodářství, aby se míň nadřeli.“ O jakou sumu se tehdy jednalo nebo nakolik fatální pro rodinu měnová reforma byla, už pamětník neví. Z vyprávění si pouze pamatuje, že „šlo o dost peněz. Vím, že to malá částka nebyla.“ 

Shodou náhod se Karel Zub 1. června 1953 účastnil z pozice pozorovatele tzv. Plzeňského povstání, násilných nepokojů, které představovaly bezprostřední odpověď právě na měnovou reformu. „V ten den jsem měl sraz se sestřenicí na náměstí, že pojedeme na její pracoviště, kde dělala laborantku, že mi udělá rozbor krve, protože jsem měl tenkrát zdravotní problémy. Čekal jsem na ni na náměstí a pak přestaly jezdit tramvaje, které jezdily po Saským mostě nahoru na Lochotín. Najednou slyším silnější zvuky, co se děje? A Prešovskou ulicí na náměstí šel dav lidí.“

Přijeli policajti, tak jim převrátili auto

Tehdy bylo Karlu Zubovi šestnáct let. Neubránil se zvědavosti a šel se na dění před plzeňskou radnicí na náměstí Republiky podívat. „Viděl jsem, že z oken lítají obrazy a různé další věci, které lidé házeli na chodník, a tam se to zapálilo, tam to hořelo. Bylo to dost rušné, na radnici musel být velký chaos. Pak přijeli policajti s autem, a aby nemohli odjet, položili jim ho na bok. […] Před radnicí bylo pár nadšenců, kteří do toho šli s takovou vervou, že je to dožralo, že přijdou o plno peněz, tak hold si vylejvali vztek. Já jsem se jim vůbec nedivil.“

Proč dochází před plzeňskou radnicí k nepokojům, však tehdy pamětník nevěděl. „Až potom, po určité době, kdy se o tom začalo mluvit, tak jsem si teprve uvědomil, co se tam událo a proč.“ Poté, co se represivním složkám podařilo situaci dostat pod kontrolu, následovalo hromadné zatýkání. Karel Zub však za svou „tichou účast“ na plzeňském povstání nikdy sankciován nebyl. „Když jsem viděl, že dělají zátah, tak jsem měl samozřejmě obavy, aby mě tam někdo nezachytil kamerou nebo foťákem, že jsem tam byl. Jsem rád, že od té doby se nikdo neozval.“

V padesátých letech vystudoval truhlářské učiliště v Kynšperku nad Ohří. „To jsme pořád chodili na základy marx-leninismu a pořád se to točilo dokola. Tyhle demagogie do nás cpali.“ Později dodatečně vystudoval i střední školu pedagogickou. V šedesátých letech pociťoval rozvolňování a věřil ve světlejší zítřky. „V roce šedesát osm, to už otec nežil a já jsem čekal, že to už není udržitelné, že to prostě musí jít pryč, ten komunismus.“

Naštěstí jsem soudruha znemožnil alkoholem

Změna nakonec přišla z opačného konce. V srpnu 1968 pamětník pracoval jako stavební mistr ve Stodu u Plzně. „Říkal jsem si: ,Tak to je zase na pár let konec.‘ Věděl jsem, že se budou lidem zase zhoršovat životní podmínky, že to nemůže spět k lepšímu. Ten život se pořád stával horším a horším.“ Vzpomíná také, jak tanky během invaze poničily silnice. „Pomalu se nedalo jezdit. Dlouhá léta to tam pak přetrvávalo.“

V září 1968 pamětník nastoupil na pozici učitele stavebního učiliště v Plzni. Vedení se však nelíbilo, že není komunistou. „Jeden pán z osobního oddělení, který měl na starosti politiku, mi to vytýkal. Já jsem mu na to odpověděl, tak to ze mě vyletělo, že se ještě nenašel nikdo, kdo by mě přesvědčil. Pak jsem si říkal: ,Z toho bude asi nějakej malér.‘ Ale později se mi ho podařilo trošku alkoholem znemožnit, a tak z toho nebylo nic.“

Když se blížil rok 1989, pád režimu Karel Zub vnímal jako nevyhnutelný. „Samotnej listopad, to byla jenom taková třešnička na dortu. Už bylo těch divokejch komunistů málo, kteří by chtěli ještě tohle umírání komunismu zachránit.“ Ačkoliv sametovou revoluci vítal s otevřenou náručí, byl by raději, kdyby byla po roce 1989 komunistická strana postavena mimo zákon. „Samozřejmě bych uvítal, aby ta strana byla zakázaná. Žádná totalita nepřináší nic, co by člověku sloužilo.“ V době natáčení rozhovoru (2019) žil Karel Zub v rodných Vřeskovicích.