Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem šťastný, když padl komunistický režim. V 90. letech jsem prožil velkou deziluzi
narozen 23. září 1954 v Olomouci
otec byl radiotelegrafistou u Československé námořní plavby
maturoval na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích
vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
poté pracoval v audiovizuálním centru Palackého univerzity
za podpis petice Několik vět mu hrozil vyhazov z práce
v listopadu a prosinci 1989 se v Olomouci zapojil do protikomunistické revoluce
roku 1993 založil televizní studio Zzip a dodával soukromým televizím reportáže
v souvislosti s takzvanou Olomouckou aférou čelil obžalobě z křivého obvinění policistů
Zdenek Zukal se narodil 23. září 1954 v Olomouci. Otec, Zdenek Zukal starší, pracoval jako radiotelegrafista u Československé námořní plavby. Často býval na moři. Synova výchova tudíž ležela hlavně na matce. Eva Zukalová prodávala v knihkupectví a později v prodejně s nábytkem. „Otcem námořníkem, který chodil v modré uniformě s prýmky, jsem se pyšnil. Vozil mi taky hračky na baterky z Hongkongu, a když jsem byl starší, tak gramofonové desky ze Západu, které byly u nás zjevením. Jako námořník dostával valuty, takže jsme měli bony a já rifle,“ vypráví pamětník.
Jako malý chlapec otce navštívil spolu s matkou v polských přístavech Štětíně nebo v Gdaňsku. „Jednou jsme za ním byli i v Rotterdamu,“ říká. Zdenek Zukal starší se plavil například na nákladních lodích Sitno nebo Lidice. Jezdíval také do Číny nebo na Kubu. „Býval tam v době Kubánské krize. Kolikrát nevěděli, co vozí. V Polsku nebo NDR se naládovaly do skladovacích prostor uzavřené bedny, třeba s nápisem Zetor, ale co skutečně uvnitř bylo, námořníci nevěděli. Otec ale vyprávěl, že byli přesvědčeni, že vezou zbraně,“ říká pamětník.
Zdenek Zukal starší byl členem KSČ. Hlavně po roce 1968 byl podle pamětníka k režimu kritický a sovětskou okupaci cítil jako hroznou zradu. Zemřel předčasně na leukemii. „Měl jsem před maturitou. Byla to pro mě velká ztráta. A skličující bylo zjištění po roce 1989, když jsem ho našel v Cibulkových seznamech jako spolupracovníka StB.“
Asi týden před invazí vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa, která se uskutečnila 21. srpna 1968, odjel Zdenek s matkou a babičkou do Vídně. „Byla zrovna možnost tam jet. Ve Vídni žila celá matčina rodina. Babička tam měla sestru. Domů jsme se vraceli 20. srpna. Všichni nám říkali, ať nikam nejezdíme, protože nás budou okupovat Rusové. Smáli jsme tomu a říkali: ‚Proč by nás měli okupovat naši největší přátelé?‘ Doma jsme se jednou vyspali a cizí vojska už byla v republice,“ vypráví pamětník. Přítomnost vojáků v Olomouci vnímal intenzivně.
Bydleli v domě na náměstí Hrdinů v centru. „Dole byla mototechna, nahoře byly sochy, protože tam kdysi sídlila banka a starý nápis byl pořád čitelný. Rusové asi proto postavili na roh Riegrovy ulice dělo, které mířilo přímo do našich oken ve čtvrtém patře,“ vypráví. Vzpomíná, jak vystrašené matce proklouzl ven a běžel s kluky na náměstí. „Riegrovou ulicí přijely obrněné vozy. Byl jsem v davu, který je obklopil. Vojáci dostali strach a vypálili několik dávek do vzduchu. I my jsme měli strach, když začali střílet, a rozprchli jsme se,“ vzpomíná.
V Olomouci byla následujících více než dvacet let jedna z největších sovětských posádek v Československu. I s rodinnými příslušníky vojáků tam žilo kolem třiceti tisíc Sovětů. „Většina lidí k nim cítila nenávist. Když je měl člověk potkat, raději přešel na druhý chodník. Stali se ale součástí běžného života. Ruští šéfové ověšení medailemi byli na každé akci. Po městě pořád jezdila ruská auta. Lidé se jim vyhýbali, protože se říkalo, že Rusové si můžou dovolit jezdit jako hovada. Někteří s nimi kšeftovali. Taky se nakupovalo v těch jejich obchodních domech zvaných univermagy. Vědělo se, že v Libavé mají rakety. Nebezpečí viselo pořád ve vzduchu,“ popisuje pamětník.
Zdenek hrál fotbal, hokej, basketbal, později dělal karate. Byl vášnivý čtenář. Hrál na kytaru, sbíral a kopíroval na magnetofonové pásky desky rockových skupin ze Západu, které byly v socialistickém Československu zakázaným ovocem. Také fotil a zajímal se o film. „Otec měl kameru, takže jsem zkoušel i něco natáčet,“ říká. Po základní škole se přihlásil na Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích v jižních Čechách. Z velkého množství uchazečů z celé republiky uspělo jen malé procento. Zdenek patřil mezi ně. Začátkem sedmdesátých let se stal studentem technické větve čimelické internátní školy, která sídlila v bývalém zámku Schwarzenbergů.
„Přišel jsem do úplně jiného světa, kde byla relativní svoboda. Na škole jsem viděl fantastické filmy, mnohé se nedostaly z filmového archivu do distribuce. Viděl jsem tam i oscarové snímky. Byla tam všechna možná studia a snažili jsme se načerno něco tvořit. Účastnili jsme se natáčení filmů jako komparzisté. Pamatuji například na film s Václavem Neckářem Kdo je kdo, kde si zahrála i celá naše bigbeatová kapela. A pořád byly večírky,“ vzpomíná na atmosféru školy. K negativním věcem patřilo podle něj to, že mezi studenty se šířily drogy. Studenti se také střetávali s normalizačním vedením školy. „Pořád jsme dělali nějaké průšvihy a hrozilo nám vyloučení.“
Po maturitě chtěl jít studovat kameru na pražskou FAMU. Kvůli otcově smrti od toho ale upustil a vrátil se za matkou do Olomouce. Asi rok působil v televizním studiu v Ostravě. Dělal asistenta produkce v redakci dramatických pořadů. Pak se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Hlásil se na obor literatura, divadlo a film, ale škola jej změnila na teorii kultury. „Byl jsem zklamán, ale nechtěl jsem na vojnu, a tak jsem nastoupil,“ říká pamětník.
Při studiích si přivydělával jako pomocná vědecká síla v laboratoři didaktické techniky. Natáčel pro univerzitu různé výukové filmy, ale také prvomájové průvody a další události. K tomu dělal instruktora lyžování a kanoistiky. Ve škole vedl filmový klub a hrál divadlo. Olomoucký studentský soubor Angažované divadlo patřil v sedmdesátých letech k oceňovaným amatérským scénám. Zdenek tam působil jako herec, hudebník i autor her. „Na naše představení bývalo pořád plno. Místní politruci nás sice otravovali zákazy, hledali politické dvojsmysly, ale naučili jsme se v tom nějak lavírovat,“ vzpomíná.
Hrozným zážitkem pro něj bylo pětitýdenní soustředění, kterým měli vysokoškoláci završit výuku na vojenské katedře a získat tak výhodu roční základní vojenské služby namísto dvouleté. Zdenek se školil na zdravotníka. „Byli jsme ve stanovém táboře na cvičišti v Obytcích u Klatov. Byla to strašná buzerace. Třeba nesmyslná celonoční cvičení. Dovedl jsem si představit, že z toho někdo zblbne, vezme samopal a začne střílet. Řekl jsem si, že udělám cokoliv, abych na vojnu nešel,“ říká pamětník.
Setkal se tam také s příslušníky vojenské kontrarozvědky. „Každý večer jsme museli v táboře sledovat komunistické zprávy. Ale dala se tam chytit i německá televize. Jednou jsme na pár minut přeladili na německý kanál, kde byla zrovna reklama na mycí pěnu s polonahými koupajícími se ženami. Řvali jsme nadšením. Jenže se z toho udělalo skupinové sledování západní televize. Přijeli kontráši, jednoho po druhém nás vyslýchali a hrozili vyhazovem ze školy. Bylo to strašné. Báli jsme se, že půjdeme na dva roky na vojnu,“ vypráví pamětník.
Pitoreskní podle něj bylo závěrečné bojové cvičení před veliteli a politruky sedícími na tribuně. „Dělali jsme jakoby boj. Já jsem patřil do skupiny, která představovala raněné. Nikdo nám předem neřekl, že na nás pošlou normální vojáky, kteří po nás budou střílet slepými náboji. Hned jsme začali i s těmi fáči utíkat pryč. Byl to průšvih,“ popisuje. Přes známé doktory se mu nakonec podařilo získal modrou knížku. „Byla to moje nejcennější knížka v knihovně. Týden jsem oslavoval.“
Nedlouho po škole nastoupil v audiovizuálním studiu Univerzity Palackého jako stálý zaměstnanec. Opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. V práci tajně kopíroval zakázané filmy nebo záznamy koncertů. Ve volném čase natáčel na video třeba vystoupení Karla Plíhala nebo Jaromíra Nohavici. „Byly to první videozáznamy z jejich koncertů,“ doplňuje pamětník. V létě 1989 podepsal petici Několik vět vyzývající vládu k dodržování lidských práv a propuštění politických vězňů. „Byl jsem připraven, že dostanu padáka. Když moje jméno četli na Svobodné Evropě, zavolal si mě prorektor a skutečně mi oznámil, že si mám hledat jiné místo,“ říká.
Toho léta sehnal autobusový zájezd do Jugoslávie. Říká, že to byla odměna za natáčení koncertů na festivalu Porta. „V dospělosti jsem se dostal jen na falešné pozvání do Polska, a tak jsme s manželkou jeli,“ říká. Výlet jim už na začátku zošklivili čeští celníci. „Vyvolali nás z autobusu na osobní prohlídku. Svlékli nás oba do naha. Svítili nám do zadku. A pořád opakovali: ‚Víme, že chcete utéct. Kde máte schovaný diplom? Kde máte peníze?‘ Trvalo to asi hodinu a půl. Nic nenašli, ani pár dolarů ukrytých pod sedadlem v autobusu. Když jsme se oblékali, jeden policajt mi řekl, že jim je to taky nepříjemné, ale že mě udal někdo z práce,“ popisuje pamětník. Dodává, že tehdy opravdu utéct nechtěli.
Nenásilné svržení komunistické totality v Československu, které spustil brutální zákrok ozbrojených složek proti demonstrujícím studentům v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989, prožil pamětník hlavně s kamerou v ruce. Pracoval stále v audiovizuálním centru na univerzitě, ze kterého ho nestačili vyhodit. „Asi nesehnali náhradu a potřebovali, abych dokončil filmy o vnitřní chirurgii, na kterých jsme delší dobu dělali,“ míní.
Vedení univerzity se zpočátku snažilo revoluční kvas zarazit. „Domluvili jsme se s několika kolegy, že budeme všechno natáčet. Zjistili jsme ale, že nám lidé ze zvláštního oddělení, kterému se říkalo univerzitní Lidové milice, zabavili kamery. Studenti pak v noci vstup do zvláštního oddělení zazdili. Dali jsme dohromady nějaké poloprofesionální kamery a natáčeli jsme na videokazety. Byl jsem na prvním velkém setkání studentů ve sportovní hale, točili jsme demonstrace, happeningy, výjezdy studentů a herců do továren a podniků, debaty s komunisty. Pak jsme materiál stříhali. Dávali jsme dohromady studentský videožurnál. To se různě pouštělo, aby měli lidé pravdivé informace o tom, co se děje. Příspěvky jsme posílali i do Rakouska nebo Anglie. Zároveň jsme pro olomoucký stávkový výbor kopírovali věci, které chodily z Prahy,“ popisuje.
Natočili asi osmdesát hodin videozáznamů. Zdenek Zukal říká, že až do Vánoc skoro nechodil domů. S kolegy spali ve škole ve spacáku. Až do celostátní generální stávky, která se konala 27. listopadu, přitom měli strach z násilného potlačení demonstrací a represí. „Pořád se šířily informace či dezinformace, že se někde shromažďují vojáci. „Krásné bylo vědomí, že táhneme za jeden provaz. A pak i pocit absolutního štěstí, že jsme svobodní.“
Po revoluci vypsala Univerzita Palackého s novým rektorem Josefem Jařabem výběrové řízení na ředitele audiovizuálního centra. Vítězem se stal Zdenek Zukal a snažil se vybudovat univerzitní televizi, která by přinášela také informace z města a arcibiskupství. Po třech letech odešel a založil si malé televizní studio. „Půjčil jsem si peníze, pronajal prostory. Začínali jsme ve třech. Dodávali jsme na zakázku soukromých televizí aktuální zprávy z regionu,“ říká.
V roce 1996 začal natáčet příspěvky o propojení bezpečnostních složek v Olomouci s podnikateli a organizovaným zločinem. Sérii reportáží o takzvané Olomoucké kauze odvysílala televize Nova a pro pamětníka to mělo vážné následky. Několik let čelil obžalobě z křivého obvinění policistů. Podle žalobce měl vyrábět reportáže na objednávku podnikatele Oldřicha Přikryla. Ten se měl tímto způsobem snažit diskreditovat bývalého obchodního partnera Dušana Magnu a očerňovat policisty, kteří vyšetřovali jeho aktivity.
„Točil jsem o policajtech, kteří brali úplatky od podnikatelů. Myslel jsem, že je to správné, že máme svobodu a že je v zájmu společnosti takové věci ukazovat. Všechno jsem ověřoval, konzultoval. Nic jsem nekomentoval. Výsledkem bylo, že mě za to chtěli zavřít. Byl jsem první stíhaný novinář po roce 1989. Více než sedm let mě tahali po soudech. Řešilo to i mezinárodní sdružení novinářů,“ říká pamětník. Dodává, že on i jeho spolupracovníci čelili opakovaně zastrašování a anonymním výhrůžkám. „Bál jsem se, že mě zabijí.“
Olomoucká aféra začala spory mezi dvěma znepřátelenými skupinami podnikatelů. Jak informovala v roce 2002 například MF DNES, používali udání, odposlechy, křivá obvinění, výbuchy. Zabývali se krádežemi aut, obchodem se zbraněmi, semtexem nebo vydíráním. Podle vyšetřovatelů kauzy tyto obchody krylo nebo se na nich podílelo několik policistů z různých útvarů. V případu byla postupně stíhána řada lidí včetně příslušníků bezpečnostních složek, ale nikdy se jej nepodařilo rozplést. Dvě skupiny policistů se vzájemně obviňovaly z nezákonných postupů a spojení s podezřelými podnikateli. „Nakonec nikdo neřekl, která skupina měla pravdu,“ uvádí pamětník. Připouští, že sám stoprocentně neví, jestli někdy nedostal do rukou zfalšované dokumenty.
Nejhorší pro něj bylo, když šel v lednu 1998 podat policistům vysvětlení a byl na místě zatčen. „Nasadili mi pouta, sebrali tkaničky a řetízky a vezli mě k soudu, který měl rozhodnout o vazbě. Říkali, že prý mě dostanou na Mírov. Tam byla také vyšetřovací vazba, ale horší. Bylo mi do pláče, byl jsem úplně zlomený,“ vzpomíná. Podařilo se mu však informovat novináře, kteří k soudu ihned přijeli. Postavil se za něj i tehdejší ředitel televize Nova Vladimír Železný. Soudce návrhu na vzetí do vazby nevyhověl, ale stíhání pokračovalo. „Prožil jsem obrovskou deziluzi z toho, že ve svobodných poměrech je možné zastrašovat novináře. A hrozné bylo, že v tom figurovali bývalí estébáci,“ říká Zdenek Zukal.
Nakonec odsouzen nebyl. Jeho televizní studio Zzip aféru přežilo. S týmem spolupracovníků pokračoval v natáčení zpravodajství, videoklipů, dokumentů či výukových pořadů. Na otázku, jaké jsou jeho životní zásady, odpověděl: „Vědomě neubližovat, nelhat, nepřiživovat se na nikom, nebýt lhostejný k nespravedlnosti a špatnosti. Nikam se necpat a vyhýbat se politice.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Petra Sasinová)