Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Zukalová (* 1967)

• narozena 29. června 1967 v Hranicích na Moravě

• vyrůstala v rodině signatáře Charty 77 Tomáše Hradílka

• v 80. letech navštěvovala undergroundové koncerty a byla členkou SPUSA

• roku 1987 podepsala Chartu 77

• v době sametové revoluce se účastnila demonstrací ve Valašském Meziříčí

• v současnosti (2019) žije na Valašsku

Často se hovoří a píše o tom, že impulz ke zhroucení komunistického režimu v roce 1989 přinesli studenti. Podhoubí, ze kterého změna povstala, tvořila – mimo oficiální disent – řada nově vznikajících občanských iniciativ, například Společnost  přátel USA (SPUSA), hnutí České děti nebo Mírový klub Johna Lennona. A jak se ukázalo, jedno by nemělo takovou sílu bez druhého. 

Kateřina Zukalová (* 1967) se narodila jako nejstarší dítě Jany a Tomáše Hradílkových. Vyrůstala v Lipníku nad Bečvou v domě, který sdíleli s rodinou otcových příbuzných. „Když jsem pátrala v paměti, jestli v mém dětství byl nějaký formativní zážitek ve smyslu: odteď to bylo všechno jinak, tak buď si to nepamatuji, ale i se sestrou jsem o tom mluvila, že se nikdy nestalo nic takového, že by si nás naši třeba posadili ke stolu a řekli: ‚Tak, holky, tak a tak to je.‘ Myslím si, že to bylo i z toho důvodu, že nás vlastně chtěli i chránit. Vůči okolí se chovali normálně. Nic jsme nepociťovali. Dokonce nám nebránili, ani abychom vstoupili do Pionýru. Dělali jsme zkrátka všechno jako ostatní děti. Myslím si, že to bylo i z toho důvodu, že zkrátka na Moravě byla situace úplně jiná než v Brně nebo v Praze. Byli jsme tam úplně osamoceni, tedy táta jako chartista. Nesetkávali jsme se s dětmi ze stejných rodin. Na prvním stupni jsem první roky vůbec nic nepociťovala. Sem tam nějaké narážky byly, ale dítě to tak vůbec nevnímá. Ale postupem času jsme si říkali: ‚Asi ten náš táta je jiný než ti ostatní...‘“ uvozuje své vzpomínky na dětství Kateřina.

Život v proudu i mimo něj

„Jiný táta“ Tomáš Hradílek ušel během prvních let po Kateřinině narození cestu od proreformního člena Komunistické strany Československa k jejímu kritikovi až dál do ilegality. Ze strany vystoupil roku 1969. Díky pracovním úspěchům zootechnika v JZD Týn ale na své pozici vydržel až do roku 1974. Tehdy neprošel sítem kádrových prověrek a za své protisovětské a protisocialistické názory byl pracovně degradován. Nepřilepšil si ani neúčastí ve volbách roku 1976. Po signování Charty 77 se stal pro režim nežádoucí a zaměřila se na něj pozornost Státní bezpečnosti.

„Postupně přibývaly situace, které byly pro dítě nestandardní, jako třeba hlídání kolem domu. Nebo si pamatuji jako první vzpomínku konfrontace, když naběhli policajti k nám do bytu – odcházela jsem do školy, a oni mi vysypali aktovku. Tak to si pamatuji. Nevím přesně, kdy to bylo, ale předpokládám, že asi kolem osmého devátého roku věku. A to opravdu bylo trauma. Takoví chlapi, navíc část byla uniformovaná, část tajná, a opravdu tomu dítěti před ním aktovku vysypali a prohlídli a já pak pokračovala dál do školy...“ Situace se vyhrotila především v době po otcově podpisu Charty 77. To už býval dům téměř pod neustálým dozorem. Hradílkovým také odposlouchávali telefon, a proto se důležité hovory děly na dvorku za domem. Nepostradatelným vybavením domácnosti bylo rádio, na kterém se poslouchalo vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, ze kterého se vlastně otec o Prohlášení Charty 77 dozvěděl.

„Otec se pak stal členem kolektivu mluvčích a to bylo období, kdy byl sledovaný intenzivně. Když měl cesty do Prahy, tak bylo zvykem, že už nepřijde ani z práce domů a zatknou ho cestou ze zaměstnání a zadrží ho na 48 hodin, což byla doba, kdy se nemusel sdělovat důvod zadržení. Takže se vymýšlely a někdy i nastaly i vtipné situace, aby jim mohl uniknout. Nebo i když došel domů, aby se byl schopen ztratit, aniž by ho zatkli,“ hovoří o době na sklonku osmdesátých let Kateřina.

Koncerty v klubovně SSM

Času, kdy se i pamětnice s manželem připojili roku 1987 k Chartě 77, dokumentu požadujícímu dodržování práva na svobodu projevu nebo náboženského vyznání, předcházelo období, kdy se teprve sama Kateřina konfrontovala s oficiální mocí. Tu coby dospívající nepociťovala jako něco tak omezujícího: „Vždycky jsem měla pocit, že to nějak půjde. I když se mi pak ještě za totality narodilo dítě, tak jsem nikdy neměla pocit beznaděje. Zažila jsem už takové uvolnění. Neměla jsem ambice ke studiu nebo cestování... Věděli jsme, že to nejde, tak jsme s tím byli smíření. Nepřišlo mi v té době, že bych byla až tak nesvobodná. Vždycky si člověk nějakou skulinku našel.“ Onou skulinkou se pro ni stávaly třeba i schůzky Socialistického svazu mládeže v době jejích studií. Z domova znala tvorbu Karla Kryla nebo Jaroslava Hutky. „Když mi táta dal k patnáctým narozeninám kotoučový magnetofon a pásky s Vlastou Třešňákem, tak to jsem se už znala s lidmi z undergroundu. K tomu nás to táhlo. Tehdy jsem byla úplný vítěz s takovou muzikou, kterou si pak ode mě kopírovali. Byl to takový paradox, kdy jsem jako členka SSM měla vliv na to, co se bude dít v klubovně. Pořádali jsme tam vlastně undergroundové koncerty. Hrála tam i dodnes existující přerovská kapela Stará dobrá ruční práce. Všichni dlouhé vlasy... Neměli vůbec kde hrát, ale my jsme jim to v Lipníku v klubovně SSM zorganizovali,“ vypráví.

Vzpomíná také na osobnosti, s nimiž se přátelila a které stály za Společností přátel USA (SPUSA), podílely se například na distribuci samizdatové literatury a šířily různé petice: Pavel Jungmann, Bedřich Koutný nebo Stanislav Devátý, který sahal i k radikálnějším způsobům protestu proti režimu. „Velice intenzivně jsme vnímali osud zlínského rodáka Standy Devátého. Prožívali jsme s ním jeho hladovky. Když je ukončil, byli jsme za ním v nemocnici. Když odešel do ilegality, bydleli jsme už ve Valašském Meziříčí. Navštívil nás na Vánoce. To byl osud, který jsme s ním prožívali.“

Revoluce v cizím městě

Ve dvaceti letech se Kateřina vdala a brzy se jí narodil syn Vítek. Několik prvních měsíců strávila ještě u rodičů v Lipníku a z té doby pochází také její vzpomínka, ve které vystupuje syn jako rukojmí: „Když se tatínek potřeboval dostat domů ze zaměstnání, aniž by ho zavřeli, tak jsem ho čekala s kočárkem u brány podniku, kde pracoval. A než se policie otočila, tak jsem mu ho strčila a utekla pryč. A opravdu nikdy neudělali, že by na cestě, na chodníku, nechali stát kočárek a zatkli ho. Ten můj syn byl takový živý štít, z čehož byli vyřízení. Párkrát se nám povedlo, že jsme ho takto využili. Syn byl bojovník už tenkrát.“

V květnu 1988 se mladá rodina přestěhovala za prací do Valašského Meziříčí. V cizím městě našli spřízněnou duši díky doporučení Františka Stárka. Navázali tak styk s rodinou chartisty Jaromíra Čechury. I tady byly jejich aktivity sledovány tajnou policií a ve svém okolí věděli i o konfidentovi StB. „Během dvou let se atmosféra ve společnosti změnila úplně raketově. Obrovský nárůst občanských iniciativ: Několik vět, České děti. My jsme měli SPUSU... Najednou se lidé přestali bát. A určitě Palachův týden – také jsme jeli na Václavák, to zkrátka nešlo nejet. Potom ta povolená demonstrace na Škroupově náměstí,“ vzpomíná na dny, které předcházely zlomovému 17. listopadu, jenž pak spustil řetězec událostí, které už nebylo možné vykládat jinak než jako celospolečenskou snahu o zásadní změnu režimu.

„Poslouchali jsme Hlas Ameriky a věděli, co se stalo v Praze,“ vzpomíná Kateřina na klíčové dny listopadu roku 1989 a pokračuje: „A řekli jsme si: ‚Teď, kdy jindy?‘  a šli jsme na náměstí, zatímco na Vsetíně ještě ani nevěděli, že se něco děje. Scházeli jsme se každý večer, zapalovali svíčky a debatovali v hloučcích. A lidí přibývalo a přibývalo. Najednou bylo plné náměstí. Manžela tehdy přivezli ze zaměstnání na služebnu policie. Věděla jsem, že nepřišel domů. A já dodnes nevím, kde jsem vzala odvahu, že jsem lidem řekla: ‚Jdeme si pro něho. Nebudeme tu stát.‘ A ta atmosféra byla už natolik výbušná, že lidé mi to uvěřili a šli se mnou. Z náměstí to na služebnu nebylo daleko. Rovně dolů z kopečka a doprava. Stáli jsme před služebnou, odhaduju tak dvě stovky lidí, abych byla přesná. Myslím si to takto. A to by Havel nenapsal, takovou absurdní komedii. Stáli jsme a demonstrovali, ať ho pustí. A oni pustili nějakého vožungra. A jelikož ti lidé mého manžela neznali, tak jsem lítala s tím dítětem a křičela, že to není on. Takže to bylo opravdu vtipné... Nakonec ho teda pustili. To bylo takové to malé vítězství a pak už to jelo. Byly to nádherné chvíle. To se měnil svět.“

Ve Valašském Meziříčí se založilo, tak jako na mnoha jiných místech, Občanské fórum a v mezidobí do voleb v roce 1990 jeho členové doplnili počty zastupitelů vedení města. Výstražným mementem revoluce a změn, které probíhaly i jinde v Evropě, se pak staly především nepokoje a oběti na životech v Rumunsku. Na jejich podporu se pořádaly sbírky. V Československu proběhlo předání moci hladce. Odtud i samotné označení sametové revoluce...

Euforie z pádu režimu táhla strůjce změn až do ledna 1990. „Pak nastalo vyčerpání. Manžel skončil v práci. Stal se zaměstnancem Občanského fóra, pak vznikající Bezpečnostní informační služby, protože lidi zkrátka nebyli. Takže se pak vydal jinou cestou. Já čekala druhé dítě a ten život už dostal takový obyčejnější rozměr. Byla jsem mladá matka dvou malých dětí. Zažívali jsme první měsíce svobody. Mohli jsme cestovat. První jsme jeli do Vídně. Pak přišlo setkání chartistů v Lucerně. Takové okamžiky se nezapomínají...“ uzavírá Kateřina své vyprávění a připojuje poselství: „Současnost nevidím pesimisticky, ale jistá deziluze je, to je bez debat. Nikdy jsem si ale nedělala iluze o většině, co dokáže. Jak jsou lidé pohodlní a jsou schopní hodnoty jako svoboda slova a lidská svoboda vyměnit. Vidíme, jak dopadají volby, rozum mi to nebere, ale věřím tomu, že to k tomu patří. Že je to projev demokracie. Nic lepšího nemáme, ale není to žádná legrace. Je potřeba si vážit svobody, která tu je, i když se někdy zdá, že to stojí velké úsilí, abychom jí dosáhli. Můžeme úplně všechno, jen musíme chtít a nic není nemožné. To platí i dnes.“