Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Žváčková (* 1945)

• narozena 18. března 1945 v Jedlí

• strýc Jan Filip popraven gestapem v Jedlí 10. července 1944

• matka Berta Pospíšilová podvodem donucena vstoupit do JZD Jedlí

• otci Jiřímu Pospíšilovi komunisté vyvlastnili stroje v dílně a donutili ho tak ukončit bednářskou živnost

• pamětnice ve svých patnácti letech musela nastoupit do JZD Jedlí

• tchán Jaroslav Žváček po konfliktu s předsedou KSČ v Chromči odsouzen na čtyři roky vězení

• v době natáčení v roce 2022 pamětnice bydlela v Chromči

Už ve svých patnácti letech nastoupila Marie do jednotného zemědělského družstva (JZD). Neměla jinou možnost poté, co její matku během kolektivizace podvodem donutili do družstva vstoupit. Otci pro změnu komunisté vyvlastnili stroje v dílně, a musel tak ukončit bednářskou živnost. Z jejího tchána zase udělali kulaka a po konfliktu s předsedou komunistické strany v Chromči ho odsoudili na čtyři roky vězení a konfiskaci veškerého majetku.

Strýce Jana Filipa veřejně popravili nacisté

Marie Žváčková se narodila 18. března 1945 v Jedlí na Zábřežsku jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům Jiřímu a Bertě Pospíšilovým. Na svět přišla na konci druhé světové války, která hluboce zasáhla do života rodiny. Česká obec Jedlí, v níž se k německé národnosti hlásilo jen asi dvacet obyvatel, totiž tehdy spadala do Němci zabraného pohraničí. Mnozí z tamních obyvatel se za války zapojili do odboje. V obci mimo jiné ukrývali sovětského utečence Nikolaje Busse. Během německé kontroly v domě Jana Pospíšila v Jedlí došlo 18. února 1944 k přestřelce, při níž zahynuli dva němečtí četníci a Nikolaj Buss. Hned následující den gestapo zatklo několik jedelských občanů. Mezi nimi i strýce pamětnice Jana Filipa. Desátého července 1944 jej společně s Martinem Pavlíkem a Vladimírem Juránkem gestapo pro výstrahu ostatním veřejně popravilo přímo v Jedlí. Všichni občané obce se pak museli jít podívat na své oběšené sousedy, zatímco gestapáci seděli u stolu, hráli karty a popíjeli. Po okolních českých vesnicích byly vylepeny výstražné plakáty. Po čtyřiadvacetiletém Janu Filipovi zůstala manželka a tři malé děti. Přesto otec pamětnice dál zásoboval potravinami partyzány ukrývající se v lesích v okolí a finančně podporoval manželky uvězněných odbojářů.

Otce připravili o živnost a matku o hospodářství

K rodnému domu pamětnice patřilo šest hektarů polností. Zatímco matka se starala o domácnost a hospodářství, otec se živil bednářským řemeslem. Svou dílnu měl přímo v domě a Marie Žváčková vzpomíná, jak dlouho do noci pracoval, zatímco děti spaly ve vedlejší místnosti. V paměti jí také zůstaly cesty s otcem na trhy do Zábřehu, kde prodával své vyrobené zboží.

Život ale tehdy plynul zcela jinak než dnes a Marie každý den po škole musela splnit své povinnosti v hospodářství. I přes těžkou dřinu na to ale ráda vzpomíná, protože ji prý práce na poli vždy bavila. S velkou nostalgií také vypráví o zimních měsících, kdy se lidé v obci scházeli po domech při šití nitěných knoflíků nebo draní peří. Zpívalo se a starším dětem rodiče vyprávěli různé pohádky a pověsti. „Pak byla dodraná, ohřály se párky a upekly buchty,“ dodává Marie Žváčková.

Milníkem se pro rodinu stal rok 1948. Tehdy komunistická strana zosnovala puč, po němž převzala veškerou moc ve státě a začala uplatňovat své utopické představy o spravedlivější společnosti. Přestože ještě v květnu 1948 ústavou komunistický režim deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Tak jako mnohým jiným otci tehdy vyvlastnili dílenské stroje, a svou živnost tak musel ukončit. Pracoval pak až do svých pětašedesáti let v Dřevotvaru Štíty, protože mu stát jako bývalému soukromníkovi odmítal přiznat důchod.

Totéž se dělo i v zemědělství, kde lidé pod nátlakem, restrikcemi a hrozbou vězení odevzdali své polnosti do jednotných zemědělských družstev (JZD). V Jedlí byl ale silný odpor vůči kolektivnímu hospodaření pod dohledem státu a družstvo tam založili až v roce 1957. Tehdy jako majitelka hospodářství po lživých informacích vstoupila i matka pamětnice. „Tenkrát maminka do kolchozu jít nechtěla a přišli za ní s podfukem, že už to podepsal Mrázek, Jarmara, sousedi okolo našeho pole. Maminka říkala: ‚To mě mrzí, že Mrázek to neřekl...‘ Tak to teda podepsala a oni vůbec neměli přihlášku do družstva. Tak ji tak podvedli. Tak z toho byla hrozně nešťastná,“ vzpomíná Marie Žváčková a dodává, že matce předtím také vyhrožovali, že jí vymění polnosti za horší a vzdálenější. Po vstupu jim odvezli dobytek a koně. „Našeho koně jsem hrozně obrečela,“ dodává pamětnice.

V patnácti letech do JZD

Po ukončení základního vzdělání nedali Marii na výběr a poslali ji rovnou do zemědělství. Hned po studiích na zemědělské učňovské škole nastoupila ve svých patnácti letech do JZD v Jedlí. „Odnesla jsem to nejvíc, protože jsem byla poslední v rodině, a tak mě nepřipustili ani třeba na holičku. Musela jsem zůstat v zemědělství a musela jsem dělat v družstvu za pár korun. Když jsem měla 300 korun, tak jsem byla šťastná,“ vzpomíná na dobu, kdy průměrná hrubá mzda v Československu činila 1429 korun. „Museli jsme třeba ve dvou sebrat patnáct metráků brambor. Měli jsme za to jednotku a půl a za jednotku se platilo 14 korun. Tak si to spočítejte,“ dodává pamětnice. Později v JZD získala místo pomocnice zootechnika, ale nevyhovovala jí administrativní činnost a po absolvování zkoušek jezdila jako traktoristka.

Rvačka s předsedou KSČ

V Jedlí se pamětnice seznámila s Aloisem Žváčkem, který pocházel z Chromče a pracoval na melioracích. Svatbu měli v listopadu 1965. I přes množství hostů na ní ulpěl stín smutku. Tři měsíce předtím totiž Aloisovi zemřel otec Jaroslav Žváček. Marie si ho pamatuje hlavně z nemocnice, kde strávil několik posledních měsíců života. Dodnes je přesvědčena, že za jeho smrtí stojí bezmála tříletý pobyt ve vězení.

Jaroslav Žváček s manželkou v Chromči vlastnili hospodářství s patnácti hektary polností a dvěma hektary lesa. „Ženský říkaly, že byl nejlepším hospodářem v dědině. Byl to dříč a vedlo se mu dobře, a pak z něj udělali kulaka,“ dodává Marie Žváčková. Jejího tchána tak jako mnoho jiných také donutili ke vstupu do JZD. Když pak jeho jediná dcera Ema nastoupila na oděvnický učební obor v Prostějově, rozhodla komunistická buňka v Chromči o jejím ukončení školy a nástupu do zemědělského oboru. Krátce poté, co si toto rozhodnutí přečetl Jaroslav Žváček, jel kolem něj na kole předseda MO KSČ Emanuel Finger, s nímž se velice dobře znal. „Kdyby se to nestalo zrovna v tu chvíli, tak by si to v hlavě trochu srovnal. Prostě ho chytil a dal mu po hubě,“ vypráví Marie Žváčková.

Podle rozsudku po této potyčce utrpěl Emanuel Finger tržnou zhmožděnou ránu v délce jeden a půl centimetru pod pravým okem, otok v obličeji a trojnásobnou zlomeninu můstku na horní čelisti a další den mu museli vytrhat zuby a můstek odstranit. Na potyčku si ale Jaroslav Žváček nepamatoval, protože jednal v afektu z obavy o zničenou budoucnost své dcery.

Ještě v den konfliktu Jaroslava Žváčka přímo na poli zatkli a odvezli do vyšetřovací vazby v Olomouci. Krajský soud v Olomouci ho 12. listopadu 1959 poslal za trestný čin teroru a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na čtyři roky do vězení. Součásti trestu bylo také propadnutí veškerého majetku a ztráta čestných práv občanských po dobu tří let po propuštění z vězení. Jaroslav Žváček tak před soudem stanul nejen za napadení předsedy MO KSČ, ale také za rozkrádání. Obdělával totiž trochu víc půdy, než byl jeho určený záhumenek.

Takto zní část citace odůvodnění rozsudku podepsaného předsedou senátu JUDr. Jiřím Kepákem: „... Zkušenosti ukazují, že ani v období dovršování socialistické výstavby naší vesnice neustal odpor kulaků proti lidově demokratickému zřízení a že tento odpor podle změněné situace nabyl i odchylné formy. Projevuje se podvratnou činností kulaka v JZD, v rozkrádání majetku JZD a podle okolností i teroristickými útoky proti funkcionářům místních orgánů státní moci nebo stranickým funkcionářům…“

Jaroslav Žváček strávil v různých věznicích dva roky a osm měsíců, než byl v květnu 1962 propuštěn po rozsáhlé amnestii prezidenta republiky. Poté musel opět nastoupit do JZD Chromeč a až po složitých peripetiích mohl změnit zaměstnání a pracovat ve sladovně v Prostějově. Z neléčené cukrovky během svého věznění se ale zhoršil jeho zdravotní stav a 16. srpna 1965 v pouhých jedenapadesáti letech zemřel na selhání ledvin. Na náhrobní desku pak rodina nechala vytesat tento nápis: „Rodné brázdy v šíř i dál, tolik jsem vás miloval. A přece mne od vás pán Bůh povolal.“

Pobrali, co mohli

Marie Žváčková má na tchána jen pár vzpomínek. Mluví o něm ale jako o hodném a čestném člověku. Nebyla sice svědkem jeho konfliktu, soudního procesu ani věznění, ale musela se potýkat s úřady ohledně zabavování majetku. Několik měsíců po svatbě se totiž s manželem přestěhovali na jeho hospodářství v Chromči.

Ještě v roce 1960 Žváčkovým sebrali nejen polovinu hospodářství, ale také dobytek, hospodářská zvířata, věci z domácnosti a peníze našetřené na vkladních knížkách. Po Jaroslavově smrti rodina na splátky odkoupila polovinu domu, aby za něj státu nemusela platit nájem. Kontaktu se ale nevyhnuli, protože půlka stodoly a dvoru zůstala v majetku státu. „Měli jsme nakolíkované, co je naše a co je státu. To víte, že to muže štvalo. Člověk chtěl mít klid, a tak mlčel, protože nechtěl zase přijít do konfliktu. Nic nespravili a celou poškozenou střechu na stodole jsme museli pokrývat my.“

V roce 1969, čtyři roky po smrti, Jaroslava Žváčka soudně rehabilitovali, ale jeho zabavený majetek zůstal v majetku státu.

K zemědělství se už nikdo nevrátil

Manželé Žváčkovi v Chromči vychovali tři děti: Jaroslava, Miroslava a Šárku. Pamětnice pracovala v tamním JZD, než odešla kvůli opotřebovaným plotýnkám do invalidního důchodu. Po pádu komunismu rodině v restituci vrátili polnosti a dostala peněžní vyrovnání za půlku vyvlastněného domu. Nikdy už ale neviděli finanční kompenzace za zabavené věci a peníze z vkladních knížek. K zemědělství se už nikdo z rodiny nevrátil a polnosti jsou dnes v pronájmu. I v době natáčení v roce 2022 bydlela Marie Žváčková v Chromči.