Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Eduard Zvěřina (* 1937)

• narozen 27. února 1937 ve Vraném nad Vltavou

• absolvoval Vojenskou lékařskou akademii J. E. Purkyně v Hradci Králové

• sloužil jako posádkový lékař u raketového vojska

• od roku 1961 působil v Ústřední vojenské nemocnici v Praze

• v letech 1981 až 1994 zástupcem přednosty Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha

• v letech 1994 až 1998 přednostou Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha

• jedním z průkopníků mikroneurochirurgie v Československu

• autor řady článků a odborných publikací

• působí ve Fakultní nemocnici v Motole a Fakultní nemocnici Královské Vinohrady

Eduard Zvěřina se narodil 27. února 1937 ve Vraném nad Vltavou. „Dá se říci, že maminka patřila do takové té buržoazní rodiny s výchovou ve francouzských a italských penzionech, byla velice vzdělaná, a to i muzikálně,“ říká pamětník o své matce Heleně z rodu rakouských rukavičkářů a zlatotepců. Její otec Robert Gasser působil jako obchodní zástupce firmy Meinl a vyznamenal se již na počátku své kariéry, když s pomocí magnetů zjistil, že žoky dovezené z Portorika obsahují kromě kávy také podkovy.

Otec Eduard Zvěřina, elektroinženýr, autor několika patentů a prý i celoživotní levičák, pocházel z bohatého agrárního rodu, pohyboval se v intelektuálních kruzích – přátelil se mimo jiné i se sochařem a architektem Bílkem – a pracoval ve vedení zdymadla ve Vraném nad Vltavou, kde měla rodina Zvěřinova k dispozici první patro služební vily. „Do mých osmi devíti let ve Vraném jsme žili jenom jako vesničané, takže já jsem nikdy necítil, že bych patřil do nějaké jiné třídy než všichni zaměstnanci, kteří tam byli třeba z papírny, z dráhy, malí zemědělci a tak dále,“ vybavuje si Eduard z dětství. Manželství jeho rodičů prý nebylo příliš šťastné a rodinu stmelovala především péče o jeho o rok starší sestru.

Jsem nepřítelem všech lékařů, kteří svým postupem poškozují pacienty

Lékař v soukromé porodnici vyprovokoval porod, aby mohl rodit bohatou rodičku. Došlo k tomu, že sestra se narodila klešťovým porodem, takže měla poškozenou hlavičku. „Vyvíjela se do svých několika málo let docela dobře, ale pak se u ní objevilo velice složité psychiatrické epileptické onemocnění, které vedlo k tomu, že musela být léčena na psychiatrii a měla buď epileptické záchvaty, nebo halucinace, bludy a tak dále.“ O sestru při záchvatech často pečoval i Eduard a ona ho na oplátku učila číst, později však často dlouhodobě pobývala v psychiatrických zařízeních. Okupaci Zvěřinovi prožili ve Vraném nad Vltavou, nějaký čas rodina strávila i v domě dědečka Gassera v Praze na Smíchově.

V roce 1943 začal Eduard chodit ve Vraném do školy a z válečných let vzpomíná mimo jiné na utužující se přídělový systém, kdy se spolužáky docházel do nedalekých Skochovic, odkud přinášeli tehdy zakázané máslo s vědomím, že „za hospodářskou kriminalitu může být i smrt“. Dále pak třeba na poslech zahraničního rozhlasu či na vůz, který musel otec odevzdat armádě, na domovní prohlídku, během níž nenápadně zlikvidoval zásoby máku, nebo na to, jak se těšil, „až zase přiletí hloubkoví letci z americké armády a budou střílet na konvoje, které táhly směrem na Sázavu“. Zároveň jej otec vedl k zájmu o literaturu a výtvarné umění, oblíbil si i přírodní vědy, sbíral brouky a motýly a radoval se, když „se doma z kukly vylíhl smrtihlav“. Při návštěvách kostela ve Vraném, kde působil „tlustý farář“ kolaborant, který „žil nemravně s posluhovačkou“, si vypěstoval poněkud složitý vztah k organizovanému náboženství. Dodává však, že „všechny instituce mohou být skvělé, ale také mohou mít špatný vliv na společnost“. 

Na sklonku války byl otec pamětníka ještě s dalšími experty v doprovodu gardistů pověřen převzetím Masarykova zdymadla v Ústí nad Labem-Střekově, což prý proběhlo poměrně hladce. Němečtí činovníci se ale údajně pokusili během jednání v Schichtově vile zástupce české strany otrávit, načež se prý otec, který nikdy nepil, doma „hrozně opil, protože se znovu narodil“. Zvěřina starší pak i s rodinou do Ústí nad Labem přesídlil a působil tam ve vedení vodních děl až do roku 1948, kdy se Zvěřinovi po změně politických poměrů odstěhovali do dědova domu na Smíchově. 

V Praze Eduard navštěvoval 1. pětitřídní chlapeckou školu a ve volném čase využíval rozsáhlou rodinnou knihovnu pro sebevzdělávání, věnoval se také hudbě a výtvarnému umění. Přes kamarády ze smíchovské party pronikl i do šestého oddílu Junáka na Vinohradech, kterému, jak uvádí, „vděčí celoživotně za skautské vzdělávání“. Když byl Junák v průběhu roku 1948 rozpuštěn, pokračoval oddíl pod vedením architekta Svačinky zvaného Kobra v činnosti nejprve pod hlavičkou woodcraftu a poté v ilegalitě. Po celé své mládí tak prý Eduard „ilegálně pracoval a žil“, na oddílových výletech na kánoích na něho kromě dalších osobností silně zapůsobil kněz, zemský duchovní rádce Junáka z Týnského chrámu a svého času i voják Československé samostatné obrněné brigády Jiří Reinsberg. Ten jej formoval „filozoficky a nábožensky“.

Rodinné soužití na Smíchově bylo poznamenáno častými střety mezi Eduardovým otcem, kultivovaným komunistou z bohaté agrární rodiny, který přijal konfiskaci rodinných velkostatků „jako samozřejmost, která je víceméně v pořádku“, a dědou Gasserem, kterého tzv. milionářská dávka připravila o veškerý majetek. Dokonce měl být vystěhován z Prahy, čemuž prý unikl až poté, co úřadům oznámil, že pokud k tomu dojde, spáchá sebevraždu. A protože děda „neměl žádný plat, maminka dostala vyživovací povinnost, aby se o něj starala, takže vztah k režimu byl naprosto jednoznačný“. Otec, kterým prý děda jako „zemědělským chrapounem“ a komunistou hluboce pohrdal, se Eduarda pokoušel rozvíjet nejen v intelektuálních disciplínách, ale vedl ho i k tvrdé práci. Už ve svých třinácti letech tak například jako brigádník na státním statku jezdil s traktorem, sekal vojtěšku a naočkoval tisíce stromků v ovocné školce.

Většině z nás to bylo jasné

Eduard začal studovat na gymnáziu v tehdejší Husově ulici na Smíchově, už po roce ale „chytrý komunistický režim gymnázia zrušil jako buržoazní přežitek“ a část pedagogického sboru přešla i s žáky do jedenáctileté střední školy Na Santošce. Tam se už prý objevovali i z politických důvodů dosazení „rychlokvašení profesoři“, z nichž si pamětník a jeho spolužáci „dělali srandu, protože věděli víc než oni“. Učitelský sbor byl ale převážně kvalitní, a nikoliv fanaticky ideologický. Zatímco na počátku padesátých let Eduard ještě s otcem diskutoval například o Stalinově příručce Marxismus a vypořádání národnostní otázky, po procesu se Slánským a spol., kdy už prý „všichni věděli, že je to podvod, to, co ten Slánský vykládá“, dospěl s přáteli k závěru, že na Hitlera i Stalina je třeba pohlížet jako na „stejné deprivanty, stejné psychopatické osobnosti“. Stalinovu smrt tak vnímal jako smrt justičního vraha, přestože i v Praze tehdy „ženské chodily po ulici a plakaly“.

„Všichni jsme věděli, nebo většina z nás věděla, že ten komunismus je zločinecký režim. A teď jenom šlo o to, jak se s ním vypořádáme,“ vzpomíná Eduard na poměry ve třídě, kde se prý při jedné příležitosti dostal do sporu s váženým hostem a patronem školy, ministrem Zdeňkem Nejedlým. Odmítl totiž jeho tezi, že jakožto žák s nejlepším prospěchem poslouží nové společnosti nejlépe jako horník, a trestu pak unikl jen díky svým vzorným studijním výsledkům. „Protože jsem chodil na ty návštěvy za sestrou s rodinou, když se léčila a dostávala léky, a nikam to nevedlo, tak jsem si umínil, že na to přijdu a sestru vyléčím. To byl takový dětsko-pubertální počin, který mě dovedl k tomu, že jsem začal dělat medicínu,“ popisuje. Proto se nakonec vzdal snů o tom, že by snad mohl studovat některý z uměleckých oborů, což by pro svobodomyslného mladíka bylo v padesátých letech beztak těžko snesitelné. Pamětník se proto začal raději zajímat o výzkum mozku, docházel do Akademie věd, kde se ještě drželi lidé, kteří po válce „přišli z Anglie jako letci a obsazovali perfektní místa jako vědci“, asistoval jim a ještě jako žák střední školy publikoval spolu s předními kapacitami odborný článek v angličtině.   

Po maturitě Eduard k rozčarování přátel začal studovat na Vojenské lékařské akademii J. E. Purkyně v Hradci Králové. Věděl totiž, že „když bude mít samé jedničky, bude moci dělat obor, jaký si zvolí“, a byl prý „natolik drzý a natolik sebevědomý, že si řekl, že to je šance, kterou využije“. A to přestože si uvědomoval, že „jde do gulagu“ a že studium na vojenské škole je v naprostém rozporu s jeho přesvědčením. U přijímacích zkoušek hovořil o Masarykovi, čímž rozlítil přítomného politruka, jeho odborná úroveň už prý ale byla natolik vysoká, že se profesoři v přijímací komisi zaručili, že „ho převychovají“.

V Hradci Králové – „buržoazním městě Gočárově, kde všichni byli buržoazní“ včetně skvělých odborníků, které tam umístili, aby pod hlavičkou Československé lidové armády vybudovali špičkové vzdělávací zařízení – se pak v letech 1955–1961 „mohl dokonale věnovat oboru“. Eduard po celou dobu studií cítil „obrovskou podporu lidí, kteří se i v tom totalitním režimu snažili dělat dobrou práci, přestože řada z nich byla ve straně“. A protože jeho studijní výsledky byly vynikající, nacházel se „pod ochranou kapacit“, díky čemuž přečkal tvrdý vojenský výcvik a mohl i opakovaně odmítnout členství v komunistické straně. Tam prý ochotně vstupovali jeho kariéry chtiví spolužáci s horším prospěchem. Stejně tak odmítl spolupráci s rozvědkou, která se ho pokoušela naverbovat po povstání v Maďarsku v roce 1956.

Podílel se na základním výzkumu profesorů Grossmanna a Květiny a brzy se etabloval jako jedna z mladých nadějí československého lékařství. K povinnému postgraduálnímu studiu tak nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice v Praze k pánům Škorpilovi a Kuncovi, s nimiž spolupracoval už během svého pobytu v Hradci Králové. A to přesto, že zástupci armády ve zkušební komisi pro státní zkoušky nakonec prosadili, že z taktiky vojenského zdravotnictví nesmí prospět na výbornou. Tím ho připravili o červený diplom a slibovanou možnost výběru specializace. S vyznamenáním ovšem prospěli jeho spolužáci angažovaní v komunistické straně, kteří na něj také vypracovali posudek, v němž mimo jiné uvedli, že „jeho politické názory jsou eklektické, nespolupracuje s dělnickou třídou“, a nesmí tak nikdy působit na žádné z lékařských fakult, aby nekazil mládež. Následující dva roky na neurologické klinice prý ale „využil dokonale a zajímavé a napínavé práci se věnoval s velkou vášní“. S docentem Škorpilem založil elektrofyziologickou laboratoř a asistoval i při „zavádění dalších, světově úplně nových věcí“.

Když v roce 1962 dokončil postgraduální studium, musel tak jako všichni absolventi Vojenské lékařské akademie nastoupit k vojenskému útvaru. Docent Škorpil nechtěl nadaného asistenta ztratit, a spolu s ředitelem nemocnice Engelem tak vytipovali snadno dostupný útvar blízko Prahy, odkud bylo po splnění povinného penza snadné uniknout. Eduard se tak ocitl v „supertajném útvaru“, tedy na raketové základně protivzdušné obrany státu poblíž Berouna. Seznámil se s vyspělými technickými zařízeními, jejichž obdoby později využíval při rozvoji československé elektrofyziologie, a mohl také podrobně prozkoumat fungování této elitní jednotky, například během ostrých střeleb na cvičištích v Kazachstánu. Když nepobýval v zahraničí, v poledne obvykle odjížděl sanitou do laboratoře v Ústřední vojenské nemocnici, kde pracoval dlouho do noci. Během vojenské služby se také v říjnu 1962 oženil.

Režim za mě neměl náhradu

Po roce se jeho ochráncům podařilo dosáhnout toho, že byl pamětník do vojenské nemocnice převelen nastálo. Přestože se věnoval neurochirurgii a krátce po svém příchodu do ÚVN se stal vedoucím elektrofyziologické laboratoře, jakožto vojenský lékař musel získat i běžnou atestaci z chirurgie. Přes patologii se tak dostal až k Bedřichu Placákovi – lékaři oddílu 2. československé partyzánské brigády J. V. Stalina, veliteli polní nemocnice Československé lidové armády v korejské válce a pionýrovi československé kardiochirurgie. „Musím říci, že Placák byl velice tvrdý, tam nebyl kult osobnosti – to není oproti tomu nic. Všichni se ho báli, třásli se při každé vizitě, a já jsem věděl, že je to moje jediná šance,“ vzpomíná Eduard na své učednictví u Placáka. „Dělaly se pijatiky, to byla partyzánština, to si nikdo neumí představit. Ta ÚVN žila velice pracovitým životem, takže tam se ve dne v noci operovalo. A hlavně u Placáka – on byl jeden z prvních, kdo do armády přitáhl kardiochirurgii a dělal chlopenní vady a extrakorporálně [mimotělně]. Mně to velice pomohlo, protože my jsme se pak ty přístroje na extrakorporální operace jako elévové naučili ovládat,“ popisuje poměry na oddělení, kde ho prý Placák systematicky týral. Zároveň mu ale umožňoval profesně se rozvíjet, přestože Eduard patřil k těm nemnoha lékařům v ÚVN, kteří nebyli v komunistické straně.

Když po roce odcházel, napsal mu Placák „naprosto seriózní, perfektní posudek“. Jeho techniku podchlazování pacientů pamětník s kolegy využil ve své laboratoři, kde ji jako první aplikovali při výzkumu rychlosti vedení v nervech. „Já bych řekl, že Ústřední vojenská nemocnice byla výkladní skříň socialismu. A armáda tam dávala zrovna jako do té lékařské akademie to nejlepší,“ prohlašuje o odborné úrovni nemocnice, v kardiochirurgii nebo neurochirurgii prý v podstatě „srovnatelné s tím, co se dělo ve světě“.

V šedesátých letech ÚVN udržovala velmi dobré kontakty jak se sovětskou medicínou, tak s odborníky v západní Evropě a ve Spojených státech amerických. V roce 1965 tak mohl Eduard absolvovat stáž u Josepha Pennybackera v Oxfordu. „To je moje štěstí, že jsem vyzrával v období Pražského jara, které bylo i v armádě, a akademik Kunc, ÚVN, a dokonce i armáda tomu fandili,“ vzpomíná na nadějný rok 1968, kdy během půlroční stáže v Utrechtu „objel všechny neurologie v Evropě“ s pocitem, „že se zase dostáváme do rozvinutého světa, že zase bude svoboda, že se vrátíme do demokracie“. Jedenadvacátý srpen 1968 pak prožil s manželkou a dcerou na pláži v Sutomore v tehdejší Jugoslávii. Protože letecká doprava byla přerušena, ocitli se bez prostředků, místní obyvatelé se o ně však ochotně postarali. Ještě v Jugoslávii pak Eduarda vyhledal profesor Verbiest z Utrechtu a nabídl mu, aby se stal jeho zástupcem, pamětník však odmítl, protože „byl přesvědčený, že ta okupace je naprostý omyl, že to může trvat nějaký rok a že se to musí vyjasnit, protože ji považoval za naprostou komunistickou zlotřilost, která nemůže dlouho vydržet“.

Cestou do Prahy potkali Zvěřinovi ve Vídni řadu známých, kteří z Československa právě odešli a od návratu je zrazovali, Eduard byl ale „přesvědčený, že musí a bude rozvíjet neurochirurgii jen a jen u nás v Čechách“, což se prý v ÚVN „až do roku 1971 dařilo udržovat, protože ten kágébácký režim to prostě ještě neměl v rukou“. Klinika tak stačila zorganizovat 4. evropský neurochirurgický kongres a v Praze byla také založena Evropská neurochirurgická společnost. Někteří kolegové však museli z ÚVN odejít, například „hlasitý dubčekovec“ Bedřich Placák, „jehož charakter vedl k tomu, že se postavil v Pražském jaru za to dobré, podobně jako kdysi Husák, Kriegel se postavili proti komunistické straně, když viděli, že to je špatné a že to je zločinecká organizace“. Akademik Kunc však tlaku normalizátorů odolal, protože svého času v Moskvě ošetřoval nobelistu Lva Landaua, a podle instrukcí Valeriana Zorina tak „nesměl být Kuncovi zkřiven vlas“. Mohl proto chránit i pamětníka, který, jak uvádí, „měl obrovské štěstí, že Pražské jaro a celou dobu roku 1968 strávil v zahraničí“.

Kdyby ta kniha vyšla v angličtině, nemusel jsem celý život už nic dělat

„Samozřejmě ta dvacetiletá normalizace byla strašná. Dostali jsme zákaz jakéhokoliv dopisování si se zahraničím, museli jsme zpřetrhat všechny vazby na Západ písemné, ale dokonce, což bylo pro mě skoro tragické, i publikační, nesměli jsme publikovat v zahraničních časopisech. Já jsem v té době byl zakladatelem zcela nového směru léčby poranění periferních nervů, samozřejmě nebyl jsem sám, byla nás ve světě celá parta. Ale napsal jsem první monografii o léčbě poranění periferních nervů takzvanou metodou s mikrochirurgií, říká se tomu tension-free suture, stehování nervů bez napětí pomocí autotransplantátů. A ta monografie – bohužel – je jen v češtině, protože jsem nemohl publikovat v angličtině, a to je moje ztráta. Celou tu mikrochirurgickou éru, která ve světě vznikala, jsem vlastně rozvíjel na klinice jako self-made man, protože jsme neměli žádné kontakty. Ale přesto jsem měl takovou zvláštní cestu přes Vinko Dolence, přes televizi, přes Jugoslávii a tak dále, takže my jsme přece jen nějaké kanály měli, ale bylo to všechno, dá se říci, ilegální,“ vzpomíná Eduard na sedmdesátá a osmdesátá léta.

Tehdy „někteří straníci a ti, kteří pomáhali normalizačnímu procesu, takovou restrikci neměli“, ale zároveň „řada skvělých profesorů, kteří se udrželi v postu, tak pomáhali a věřili tomu, že to nebude na věčnost“. Mohl tak na klinice „slušně existovat díky svým zřejmě výjimečným schopnostem“ a „proti režimu bojovat odbornou úrovní“. Teprve v roce 1981 však mohl absolvovat další stáž v zahraničí, a to na Neurochirurgické klinice Vojenské lékařské akademie v Leningradě, v roce 1987 se zúčastnil i 8. evropského neurochirurgického kongresu v Barceloně. 

Doufal jsem, že maximální zisk nebude to jediné kritérium

Když v listopadu 1989 zaplnily Letenskou pláň zástupy nespokojených lidí, přinesl prý pamětník na kliniku lahev whisky, aby si s kolegy připil, „že už jsou si všichni rovni“. Nadřízení však jeho nápad odbyli jako „nevhodný a provokativní“, ale vzápětí provedli „jedinečné převlečení kabátu“. Na počátku prosince téhož roku herec Jan Potměšil cestou z Ostravy havaroval v autě a s těžkým poraněním hlavy a páteře se ocitl ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Protože vedení ÚVN se krátce předtím stáhlo do ústraní a vyčkávalo, jak se situace vyvine, byl k Potměšilovi přivolán Eduard, který po vyšetření konstatoval, že jeho stav by zřejmě mohla zlepšit stabilizační operace páteře, ÚVN však nedisponuje vybavením nutným k jejímu provedení. Přesto nechali lékaři z vedení ÚVN Potměšila v noci převézt sanitou a navzdory pamětníkovu doporučení provedli „podvodnou, politickou operaci“, což prý vedlo jen k další destabilizaci jeho páteře. I tak se ale doslova přes noc stali „zachránci disidentů a celého nového režimu“, stačilo jen v síni slávy nemocnice vyměnit portréty Stalina a Brežněva za fotografie mužů a žen listopadu a s patřičným nadšením uvítat skupinu vedenou Václavem Havlem, zatímco Eduarda a další kolegy, „co se snažili chovat v rámci možností slušně“, prý odháněli muži z kontrarozvědky. Vedení nemocnice se tak nezměnilo a prověrkami personálu byli pověřeni bývalí členové celoústavního výboru komunistické strany. Pamětník v prověrkách obstál a v následujících letech obhájil jak docenturu, tak profesuru. Působil jako přednosta neurochirurgické kliniky, v roce 1997 pak z ÚVN odešel v hodnosti plukovníka. Dosáhl totiž ministerstvem stanovené věkové hranice, po jejímž překročení museli důstojníci opustit armádu, což byl prý jediný způsob, „jak se zbavit stranických kádrů“. A také se odmítal podílet na aktivitách nového vedení ÚVN, které se prý pokoušelo využít změny poměrů ke svému prospěchu.

Musíme dělat medicínu tak, aby se komerce skloubila s humanitou

„Ať dělám v medicíně cokoliv, musím myslet na vyléčení pacienta a na jeho prospěch. Ale u nás i ve světě je pacient prostě klient a stává se zdrojem zisku. Měli bychom proti tomu bojovat všichni, protože jsou firmy, kde pacient slouží jen jako zdroj zisku, a jeho prospěch není důležitý. To je proti etice celé medicíny, což nemohu akceptovat,“ sděluje Eduard své mírné rozhořčení z polistopadového vývoje, který prý zcela nenaplnil jeho představy o „etické, havlovské občanské společnosti“. „Já jsem se těšil, že když padne komunismus, že se bude moci o všem mluvit. A ono se může o všem mluvit, ale ono to je úplně jedno, protože zločinci jsou prostě tolerováni. A nejen u nás, ale i ve světě. Glorifikují Napoleona, teď jich můžeme jmenovat tisíce, takových despotů,“ prohlašuje na závěr, s jistým uspokojením však kvituje skutečnost, že od dob, kdy se svému oboru začal věnovat, klesla úmrtnost pacientů téměř o osmdesát procent.