Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Zwiener (* 1937)

• narozen 28. července 1937 v Domašově (německy Thomasdorf )

• německé národnosti

• za druhé světové války narukovali tři jeho bratři do wehrmachtu

• bratr Emil Zwiener padl v Belgii

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• v květnu 1948 vystěhováni na zemědělské práce do obce Smržice na Prostějovsku

• vyučil se instalatérem ve večerní škole

• v roce 1963 se oženil s Anelis Franke, která také byla německého původu

• po svatbě bydleli v Lipové-lázni

• v době natáčení v roce 2024 bydlel stále v Lipové-lázni

Otce potřebovali na práce v lese, a tak rodinu Zwienerovu nezařadili do odsunu Němců a jako jedni z mála původních obyvatel Jesenicka mohli zůstat. Na přelomu let 1947 a 1948 ale stát zorganizoval akci o přesídlení zbylých Němců do vnitrozemí. Jedenáctičlenná rodina si tak stejně ze dne na den musela sbalit věci a opustit svůj domov, do nějž už se nikdy nevrátila.

Tři bratři ve wehrmachtu

Rudolf Zwiener se narodil 28. července 1937 v Domašově (německy Thomasdorf ) rodičům německé národnosti Wilibaldovi a Marii Zwienerovým. Na svět přišel společně se svým dvojčetem Franzem jako nejmladší z deseti dětí. V obci v podhůří Hrubého Jeseníku rodina vlastnila menší hospodářství se čtyřmi hektary polností. V domě neměli přívod elektrické energie, svítilo se petrolejovými lampami a voda se nosila z přilehlé řeky Bělé pramenící u nedalekého Videlského sedla.

V Domašově se v té době k trvalému bydlišti hlásilo přes dva tisíce obyvatel výhradně německé národnosti. Po mnichovské dohodě se obec stala součástí nacistického Německa a po vypuknutí druhé světové války místní muži podléhali branné povinnosti. Už někdy zpočátku válečného konfliktu do wehrmachtu musel nejstarší bratr Emil a o něco později další bratr Josef, který se domů vrátil s vážným zraněním kolene. „Nemohl ohnout nohu, a když jel na kole, tak si ji musel ke kolu přivázat,“ dodává Rudolf Zwiener.

Emil ve válce strávil několik let. Zahynul v posledních měsících bojů. „Byl na vojně jako parašutista a mezi Německem a Belgií ho odstřelili. Má pomník v Belgii na velkém cintorínu. Je tam myslím 17 hektarů těch pomníčků. Jeden jak druhej,“ vypráví Rudolf Zwiener, který svého bratra zažil jen jako batole a nemá na něj žádné vzpomínky. O jeho smrti se rodina dozvěděla až po několika letech díky Červenému kříži. V roce 1945 narukoval do wehrmachtu třetí bratr Alois, který se ale zanedlouho vrátil domů. „Byl tam asi jen dva měsíce a v noci utekl domů.“

Potřebovali je na práce v lese

V lesích poblíž Domašova za války stály dva zajatecké tábory. U Zaječího potoka Kiefrich 2 (Borek) a nedaleko Keprnického potoka Vietseifen 3 (Rudohoří). Sovětští zajatci tam žili v dřevěných ubikacích a pracovali v okolních lesích. Čtyřiapadesát z nich pobyt v táborech nepřežilo. Otec se jako lesní dělník se zajatci často dostával do styku. Vyměňoval s nimi jídlo za vyřezávané hračky, které pak nosil domů dětem.

První vojáci Rudé armády přišli do Domašova 8. května 1945. Rudolf Zwiener vzpomíná, že se sestry ze strachu před násilnostmi několik dní ukrývaly v seníku a sovětští vojáci jim v domě sebrali jednu krávu. Krátce poté se v obci objevil správní komisař a první čeští osadníci. Naprostá většina německého obyvatelstva v té době byla ústavním dekretem zbavena československého občanství, museli nosit bílé pásky s černým písmenem N, dodržovat noční zákaz vycházení, nakupovat v obchodech jen hodinu před zavírací dobou, odevzdat automobily a kola, nesměli vlastnit rádia a používat telefony. Chyběla také výuka pro německé děti, a tak Rudolfa, který měl nastoupit do třetí třídy, doma se školou povinnými sourozenci vyučovala matka.

V roce 1946 započala fáze oficiálního odsunu Němců do jedné z okupačních zón Německa. Většina původních obyvatel z Jesenicka nejprve putovala do sběrného tábora v areálu bývalé muniční továrny a zajateckého tábora Muna Mikulovice. Několik členů rodiny tehdy pracovalo v lese a právě to byl nejspíš důvod jejich vyjmutí ze seznamů pro odsun. V Německu ale skončilo několik příbuzných.

Vyhnali je z domova

Práce v lese a starost o hospodářství, z něhož museli odevzdávat státu dodávky zemědělských komodit, rodinu plně zaměstnávalo. I Rudolf měl spoustu povinností a každý den musel chystat seno a slámu pro zvířata, z řeky doplňovat vodu v domě a nosit dřevo na topení.

V květnu 1948 na jejich dům zaklepal příslušník Sboru národní bezpečnosti, aby jim sdělil, že budou za dva dny vystěhováni. „Sousedi nám pomáhali potlouct bedny,“ dodává pamětník. Těsně před odjezdem si někteří čeští obyvatelé obce začali rozebírat jejich majetek. „Byli jsme ještě v baráku a už nám vytlačovali kozy, vytáhli krávu. Přitom se tam pohádali a porvali.“

Zbývající dobytek a věci vezli nejstarší bratři na voze, zatímco ostatní členové rodiny nasedli do vlaku směřujícího do Smržic na Prostějovsku. Rodinu totiž určili na zemědělské práce u tamního hospodáře. „Byl to velkej sedlák, který měl asi 18 hektarů pole, asi 18 krav, čtyři koně. Předtím tam měl rodinu Němců a Maďarů. Maďarům se nechtělo dělat, a tak vytáhli kudlu a řekli: ‚Ty Němčoure, budeš pracovat!‘ Němci dostali strach, tak jednou v noci utekli. Práce zůstala na Maďary a ti proto taky utekli. Sedlák neměl dělníky, tak sedl na vlak a jel do Jeseníku na pracovní úřad, že by chtěl dvě rodiny Němců nebo jednu velkou rodinu. Nás bylo hodně, tak nás vybral,“ vysvětluje Rudolf Zwiener důvody, proč skončili zrovna v této vesnici.

Domů se už nevrátili

Ve Smržicích Rudolf konečně nastoupil po třech letech do školy. V té době ještě neovládal češtinu a se sourozenci byli jedinými Němci ve škole. Na nějaké národnostní třenice si ale nevzpomíná. Nezná ani jméno hospodáře, u něhož museli pracovat. Rodina bydlela v jeho domě a polnosti měl prý v pronájmu. V padesátých letech u něj ale již nepracovali, a tak je pravděpodobné, že o polnosti přišel. Smržice totiž patřily k obcím nejvíce postiženým kolektivizací venkova na Prostějovsku a na deset tamních soukromých hospodářů v té době komunistický režim poslal do vězení.

Po ukončení základní školy Rudolf nastoupil ke státnímu statku, kde se staral o prasata a dojil krávy. Poté pracoval ve šlechtitelské stanici, přičemž vystudoval večerní školu v oboru instalatér. V roce 1956 narukoval na vojnu. Sloužil u technické roty na letišti Zvolen- Hajník a mimo jiné tam zažil vojenskou pohotovost během maďarských událostí.

V roce 1963 se Rudolf Zwiener oženil s Annelies Franke, která pocházela z Lipové-lázní a také byla německého původu. V této obci nepříliš vzdálené od Domašova se usadili a narodily se jim tam děti Petr, Rudolf a Andrea. Většina ostatních členů rodiny Rudolfa Zwienera zůstala ve Smržicích. Neměli se totiž kam vrátit, protože jejich dům v Domašově byl obsazený.

Po příchodu do Lipové-lázní Rudolf Zwiener nastoupil jako instalatér ke komunálním službám v Jeseníku, v nichž pak pracoval až do pádu komunistického režimu. Poté využil možností a stal se soukromníkem. I v době natáčení v roce 2024, ve svých sedmaosmdesáti letech, stále občas vypomáhá ve svém instalatérském oboru.

 

PŘIDAL, J.: Konec selského stavu na Olomoucku. Čas násilí – doba temna. Společnost pro minulost venkova, ???.