Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zykmundová (* 1953)

• narozena 10. srpna 1953 v Žacléři +pocházela z rodiny, kterou těžce poznamenala kolektivizace

• otec byl za údajnou sabotáž odsouzen a trest absolvoval v jáchymovských dolech

• rodina měla zákaz pobytu v okrese původního bydliště

• koncem 50. let se rodina mohla na Plzeňsko vrátit

• pamětnice vystudovala gymnázium a ekonomickou nástavbu

• pracovala v administrativě a bankovnictví

Otec Marie Zykmundové zdědil po svém otci statek na Plzeňsku a s manželkou se tam nastěhovali. Po nástupu komunistů k moci se hospodářství stalo trnem v oku místní komunistické organizaci. Mariin otec byl označen za kulaka a musel odvádět část své úrody státu. Situace začala být těžší a těžší a ještě zkomplikovala v roce 1952, kdy nastalo v celé zemi velké sucho, které mělo pro zemědělce katastrofální následky. „Komunisté to využili ke tlaku na hospodáře, aby jim mohli statek zabavit. Mého otce obvinili ze sabotáže a odvezli ho do vězení,“ říká pamětnice. Otec byl naštěstí brzy propuštěn, ale záhy ho donutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Druhý den poté otce zatkli znovu. „Místní organizace původně požadovala, aby byl na náměstí uspořádán takzvaný monstrproces, kde budou soudit kulaky za účasti široké veřejnosti,“ vypráví. Nakonec byl otec odsouzen „jen“ v soudní síni a odešel s trestem několika měsíců vězení za sabotáž. Tamější komunistická organizace se proti rozsudku odvolala, protože se jí zdál trest pro jejich největšího kulaka příliš mírný. Nakonec byl Mariině otci trest ještě asi o rok prodloužen. Odsloužil si ho v jáchymovských uranových dolech.

V té době byla těhotná

Rodině byla nejprve zabavena polovina statku a museli uhradit pokutu. „Jednou večer se objevila skupina místních komunistů spolu se Státní bezpečností a předali matce rozhodnutí, že musí druhý den v sedm ráno opustit statek a všechno, co tam je, že zůstává pro potřeby družstva,“ vypráví. S sebou si mohla vzít jen osobní věci. „Na nákladním voze byla za doprovodu člena StB odvezena do Krkonoš. Nikdo z rodiny jí nemohl doprovodit. V té době byla těhotná,“ dodává pamětnice. StB ji dovezla do Zlaté Olešnice, kde ji ubytovali v rozpadlé chatrči, která sloužila několik posledních let jako chlév. Do práce musela nastoupit do místního státního statku jako krmička dobytka. „Zachránilo ji asi to, že tam byly vystěhovány ještě asi dvě nebo tři rodiny z jiných oblastí. Ty rodiny se semkly a pomáhali jí psychicky i fyzicky.“

Rodiče byli vytrženi ze svého prostředí

Mariin otec si nakonec v Jáchymově odpracoval půl roku. Po smrti prezidenta Gottwalda roku 1953 byla vyhlášena amnestie, na kterou  byl  otec propuštěn a přijel za svou ženou do Zlaté Olešnice. „Podle vyprávění maminky vážil v tu dobu 60 kilo a byl úplně zlomený,“ říká. Domů, i když to nebyl ani trochu jeho domov, se vrátil v květnu a 10. srpna 1953 se mu v Žacléři narodila dcera Marie. „Rodiče tam žili vytrženi ze svého domova. Hodně jsme se stěhovali, pracovali na různých statcích,“ dodává.

Rodina měla zakázaný vstup do okresu, odkud pocházela, nemohli se dostat ani ke svým příbuzným. Po nějaké době napsala Mariina maminka žádost prezidentu republiky, aby se mohli přistěhovat alespoň těsně za hranici okresu. Bylo jim vyhověno a tím se pro ně situace stala snesitelnější. Nějakou dobu pak rodiče pracovali jako krmiči dobytka v různých vesnicích. „Pak opět maminka napsala prezidentu republiky – v tu dobu byl prezidentem Zápotocký –, jestli by jim neumožnil, aby mohli navštěvovat svoji rodinu,“ vypráví. Žádosti bylo opět vyhověno a časem už dohled nebyl tak přísný a Mariini rodiče si mohli v Plzni pořídit byt.

Hltali jsme informace

V Plzni Marie nastoupila do první třídy. V roce 1968 dokončila základní školu a udělala přijímací zkoušky na gymnázium. V té době procházel režim v Československu uvolněním, takže jí ve studiu nebránil otcův kádrový profil bývalého politického vězně.

V noci z 20. na 21. srpna přespávala Marie s kamarádkou na chalupě. „Brzy ráno zabušil na okno můj otec s tím, ať se sbalíme, že se jede domů,“ vypráví. Dívky netušily, co se stalo. Bály se, že někoho z rodiny třeba postihla tragédie. Ve vlaku je pak tatínek seznámil s tím, co se děje. „Samozřejmě my kolem těch patnácti let jsme byli zvědaví, tak jsme chodili v Plzni k rozhlasu a hltali informace,“ dodává.

V září 1968 nastoupila Marie na gymnázium. „Měla jsem štěstí, že to bylo ještě v době uvolnění,“ říká. Po maturitě pak nastoupila rovnou do práce. Dálkově si dostudovala ekonomickou nástavbu a celý život se vzdělávala v tom, co zrovna ke svému zaměstnání potřebovala. Pracovala jako účetní a po revoluci v bance.

Satisfakce pro maminku

Na sametovou revoluci v roce 1989 vzpomíná Marie ráda, i když na demonstrace chodit nemohla. Od dětství má problémy s ledvinami a zrovna v listopadu ležela s bolestmi v posteli. Měla v tu dobu malé děti a s nimi celou situaci nadšeně sledovala v televizi a do ulic chodil její muž. „Bylo zajímavé pozorovat, jak určité skupiny kolem nás to prožívaly jinak, hlavně ti, co byli v KSČ. Můj otec už nebyl na živu, ale maminka to prožívala velmi silně, byla to pro ni satisfakce,“ říká.

Po sametové revoluci byla firma, kde pracovala, zprivatizována a postupně se rozpadla. Marie nastoupila do Investiční a poštovní banky, kde ji práce velmi bavila. Po roce 1989 si s rodinou užívali hlavně cestování, kterému náhle nic nebránilo. Vzpomíná, jak byla v 90. letech hrdá na to, že je Češka a že v cizině všichni znají Václava Havla. Nyní se podle ní obrázek země v zahraničí znatelně zhoršil, a to ji mrzí. Dnes (2021) žije pamětnice s manželem v Plzni, mají tři vnučky, rádi jezdí na kole a starají se o vlastní les.