Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Christian Bürger (* 1956)

• narozen 31. března 1956 v Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz), NDR

• matka poválečná vyhnankyně z polského Slezska

• v roce 1984 podal žádost o vycestování do NSR, která byla zamítnuta

• v roce 1986 zatčen a odsouzen na tři roky za plánování nelegálního přechodu hranice mezi ČSSR a SRN

• koncem roku 1987 propuštěn na amnestii výměnou za půjčku od SRN, neměl ale občanská práva

• v noci mezi 20. a 21. červnem 1989 nelegálně přešel hranici NDR a ČSSR, požádal o azyl na velvyslanectví SRN v Praze

• 30. září 1989 přítomen projevu ministra zahraničí SRN Genschera, ve kterém oznámil, že uprchlíci budou smět vycestovat do SRN

• 1. října byl jedním z prvních vycestovavších do SRN

• v západním Německu si doplnil vzdělání, cestoval. Po letech se vrátil do Chemnitzu, věnuje se lidskoprávní a rozvojové tematice

Ze svobodomyslného mladíka nepřítelem státu

Christian Bürger se narodil roku 1956 v Chemnitzu v tehdejší Německé demokratické republice, jeho rodné město tehdy neslo název Karl-Marx-Stadt. Matka byla poválečná vyhnankyně ze Slezska usazená na území tehdejší sovětské okupační zóny Německa. Christian se už v mládí projevoval svobodomyslně, nosil delší vlasy a odmítal uniformitu v oblékání, kterou lidem vnucoval duch doby (a která mu připomínala nacismus). Nevstoupil do mládežnických organizací ani do komunistické strany, a nesměl proto studovat. O to aktivnější byl v opozičních křesťanských kruzích mládeže, měl vazby na další německé opoziční skupiny a zejména tu v Lipsku, ojediněle i na studentské kruhy v Československu. Na životě v NDR mu ze všeho nejvíc vadilo, jak přísně byla postihována svoboda myšlení, a již v roce 1984 se proto rozhodl, že zemi opustí. S odvoláním na text Helsinské smlouvy, v níž se NDR zavázala svým občanům zaručit svobodnou volbu místa bydliště, podal oficiální žádost o vycestování do NSR, tu mu ale příslušné úřady bez vysvětlení zamítly. „Problém byl, že v okamžiku, kdy jsem podal svoji první žádost, oni ihned věděli: ‚Ano, tohle je jeden z těch, kteří chtějí opustit náš socialistický stát, kteří nás chtějí zradit a které přitahuje kapitalistický systém ve Spolkové republice!‘ Počínaje tímhle okamžikem jsem byl oficiálně ocejchován jako nepřítel státu, což mi také dávali pocítit,“ vzpomíná Christian Bürger. Nesměl se nadále věnovat práci ve sportovních spolcích, kterou miloval, a dvakrát týdně se musel pravidelně hlásit k výslechům na úřadě pro vycestování. Měl tak možnost poznat další podobně smýšlející občany, ale i mezi nimi byli informátoři tajné služby Stasi, protože špiclování a nedůvěra byly ve východoněmeckých opozičních kruzích značné. Jak pamětník sám říká, NDR byla jedno velké vězení a běžný občan téměř neměl možnost ho opustit. Přesto se o to pokusil.

Plánovali útěk, ale kamarád ho udal

Když selhal pokus o legální vycestování, rozhodl se Christian s dvěma blízkými přáteli opustit zemi nelegálně. Německo-německá hranice měla pověst neprostupné pevnosti, mladíci tedy plánovali, že odjedou do Československa a překonají železnou oponu v blízkosti Aše. (I tam lidé přicházeli o život, ale občané NDR o tom nebyli dostatečně informováni.) Přípravy na útěk byly v poslední fázi, když byl Christian Bürger v únoru roku 1986 zatčen a následně strávil půl roku ve vazbě na samotce v nechvalně známé věznici Kassberg. Dnes ze svazků ví, že ho udal jeden ze dvou přátel, se kterými útěk plánoval. Ví ale také, že moc v NDR měla nespočet prostředků, jak dostat občany pod tlak a přinutit je ke spolupráci. Ve vazební věznici trpěl spánkovou deprivací a výslechy připomínaly psychologické hrátky. Ačkoli odolával a při výsleších vyšetřovatelům nic neprozrazoval, oni stejně měli veškeré potřebné informace k dispozici a dávali to čas od času najevo. Soud ho nakonec odsoudil ke třem letům nepodmíněně a převezen byl do věznice v Cottbusu. Na politické vězně tam bylo nahlíženo jako na spodinu věznice, byli neustále vystavováni psychologickému a dalšímu nátlaku bachařů a mezi oblíbené formy trýznění patřily fingované popravy. Jelikož po valutách lačná NDR čas od času prodávala politické vězně svému západnímu sousedovi v rámci tzv. systému „Freikauf“, doufal Christian i další političtí vězni, že by se to mohlo týkat i jich. Ale situace mezitím pokročila, NDR na tom byla finančně natolik špatně, že požádala západní Německo o masivní půjčku. Poskytnutí kreditu SRN podmínila propuštěním politických vězňů. NDR tak musela poprvé přiznat existenci politických vězňů a přibližně dvacet pět tisíc lidí se dostalo na svobodu, Freikauf na Západ se však nekonal. Christian Bürger po roce a půl opustil věznici, ve „velkém vězení“ – v NDR – ale zůstával.

Naději přinesla zpráva o pražské ambasádě

Jako předčasně propuštěný politický vězeň byl Christian na další tři roky pod soudním dozorem a neměl občanský průkaz, což bylo jako „Kainovo znamení“ – každý policista hned věděl, s kým má tu čest. Nesměl opustit NDR, okres ani město, opět se musel dvakrát týdně hlásit na úřadech, odevzdat klíč od bytu, a prakticky kdykoliv tak mohl očekávat domovní prohlídku. Za jeho přítomnosti k ní nikdy nedošlo, ale díky jednoduchým testům s vlasy či zápalkami na dveřních zárubních ví, že do jeho bytu pronikaly cizí osoby. Práci si zvolit nemohl – uklízel šrot v automobilce. Trpěl deprivací, ponižováním a sociálním vyloučením. Kvůli rozdílným politickým názorům se ještě před uvězněním rozvedli s manželkou, a po propuštění tak čelil samotě, kterou chápal jako součást psychologické války režimu proti jeho oponentům. V důsledku nočních výslechů ve vazbě spal (a dodnes spí) přerušovaně, vypěstoval si nedůvěru k lidem a dodnes těžko navazuje kontakty. Pomalu, ale jistě v něm zrálo rozhodnutí pokusit se znovu o útěk. Na jaře 1989 zaslechl v televizních zprávách negativní zmínku o prvních východoněmeckých utečencích na západoněmecké ambasádě v Praze. A nechal se inspirovat.

Přes zelenou hranici do ČSSR

Co bylo pro běžného východního Němce jednoduchou záležitostí, tedy vycestovat do „spřátelené“ ČSSR, představovalo pro někdejšího politického vězně velký oříšek. Nesměl překročit ani hranice Karl-Marx-Stadtu, natož celého státu. Zabalil si na cestu maskáče, dalekohled, termosku s kávou a ocelové lano s hákem a v noci z 20. na 21. června 1989 dřepěl v křoví v Krušných horách, na hranici dvou komunistických států, NDR a ČSSR. Půl noci strávil ve skrytu a pozoroval pohraničníky, až byl schopen odhadnout interval, kdy byla hranice nestřežena. Potom vyběhl, a když byl v bezpečí, převlékl se z maskáčů do civilu. Cestu autobusem do Prahy zvládl bez problémů, tam ale nastala první komplikace. Kam dál? Budova ambasády SRN totiž nebyla zakreslena na žádných mapách a zeptat se bál, aby nevzbudil podezření. Až západoněmečtí turisté v kavárně na Václavském náměstí mu pomohli a poradili. Když se blížil k budově ambasády, postávala před ní dvojice československých policistů a kouřila. Christian zřejmě vzbudil podezření jednoho z nich, když se ale policista vydal jeho směrem, rozběhl se. „Ta velká vstupní brána od velvyslanectví mohla také být zavřená, a mně by to k ničemu nebylo! Přesto jsem vyrazil, šel jsem ke vchodu. Brána byla skutečně otevřená a já mohl proběhnout tím portálem, který tam je. Neotáčel jsem se, jestli ten policista šel mým směrem, nebo zůstal stát, protože jsem na sto procent nevěděl, jestli třeba nesmí dovnitř a nevytáhne mě ven. Zaklepal jsem na přepážku u vrátnice a zavolal dovnitř: ‚Já jsem pan Bürger, pocházím z NDR a už odsud neodejdu.‘“  A neodešel. Ujal se ho příslušný diplomat a sdělil mu, že zůstat sice může, nicméně dostat se tímto způsobem na Západ je nemožné. Na půdě západoněmeckého velvyslanectví na něho ovšem budou diplomaté SRN, která existenci svého východního souseda de iure neuznávala, nahlížet jako na svého občana. Poté se Christian setkal s dalšími uprchlíky, kterých tehdy již v budově bylo asi čtyřicet a jejich věkový průměr činil přibližně pětatřicet let. „Willkommen in der Bundesrepublik!“ přivítal ho jeden z nich. Tam ale ještě ani zdaleka nebyli.

Lagerleiter – vedoucí tábora v Lobkovickém paláci

Čekaly je místo toho měsíce života v objektu ambasády, kam navíc postupně přicházeli další a další uprchlíci. Když jejich počet přesáhl první stovku, začali se organizovat a Christian Bürger byl vybrán do funkce jakéhosi představeného a mluvčího tábora – dohlížel na registraci nově příchozích, přijímal podněty od uprchlíků a předával je diplomatům, organizoval hlídky u plotu Lobkovického paláce, které pomáhaly přicházejícím uprchlíkům, a příležitostně mluvil se zástupci západoněmeckých médií. Sám v němčině svou funkci nazývá „Lagerleiter“, vedoucí tábora. Byl pochopitelně v kontaktu s německým Červeným křížem, který do budovy dopravoval potravinovou pomoc, pomáhal organizovat stavby stanů a paland, které do paláce kvůli narůstajícímu počtu uprchlíků dodala německá armáda. Uprchlíci postupně zabrali celé prostranství palácové zahrady. Zatímco pamětník a první příchozí ještě bydleli přímo na vízovém oddělení ambasády, další desítky a stovky východních Němců obývaly stany na zahradě, která se proměnila v bahniště. Když vyšel usměvavý pán v holínkách vykopat a zachránit vzácný keř, považovali ho mnozí za zahradníka, byl to ale tehdejší velvyslanec. Protože v táboře byla i řada dětí, zřídili uprchlíci v jednom ze stanů školu a školku. Československá policie byla v blízkosti areálu přítomna a podle všeho i pracovníci tajných služeb včetně východoněmecké Stasi. K pokusům zabránit útěkům docházelo, ale ne příliš často. Christian Bürger viděl jednu rodinu, kterou českoslovenští policisté zadrželi a odvedli, zůstal po ní kočárek. Naopak jistý pan Fleischmann, chycený policií při neúspěšném pokusu přelézt plot na zahradu, byl nakonec předán západoněmeckým diplomatům. Mezilidské vztahy samozřejmě ve stísněných podmínkách trpěly. Pamětník ale všechny nabádal k tomu, že nejdůležitější je držet spolu a působit navenek jednotně – mimo jiné i proto, že veškeré dění v areálu zahrady snímaly zpoza plotu západoněmecké televize. Běžní Češi uprchlíkům pomáhali, nosili jim ovoce, zeleninu a jídlo. Hygienické podmínky byly den za dnem otřesnější, lidé stáli fronty na toalety i několik hodin. Když přijela na ambasádu v září delegace z NDR s pokusem přemluvit uprchlíky k návratu, někteří souhlasili. Drtivá většina ale vytrvala a mezi nimi i Christian Bürger, rozhodnutý zůstat až do konce. U Červeného kříže proto napůl žertem a napůl symbolicky objednal vánoční stromky. Všem bylo ale jasné, že situace je dlouhodobě neúnosná.

Vlak do svobody

Zlomovým okamžikem se stala návštěva ministra zahraničí SRN Genschera v Praze 30. září 1989. Sám někdejší uprchlík z NDR oslovil davy v zahradě jako „Němce mezi Němci“. Christian Bürger stál na ambasádním balkoně přímo za ministrem, a z bezprostřední blízkosti tak slyšel slavná slovo o tom, že onoho dne byl uprchlíkům umožněn odjezd na Západ. Pochyby samozřejmě vzbudilo sdělení, že průjezd vlaků byl povolen pouze přes území NDR, kam se všichni báli. Genscher ale budil důvěru, a v noci tak autobusy odvezly uprchlíky na nádraží Praha-Libeň, odkud bylo vypraveno šest vlaků, z nichž každý doprovázel jeden západní diplomat. V jednom vlaku seděl i Christian Bürger, měl strach a nespal. Noční průjezd liduprázdnými východoněmeckými nádražími působil jako scény z filmů od Alfreda Hitchcocka. Na hranicích v Reichenbachu tři příslušníci Stasi, coby poslední demonstrace moci NDR, vybírali doklady. Pamětník však občanský průkaz neměl – přesto ho nechali jít, už ho totiž znali ze západních médií. Příjezd do západoněmeckého Hofu byl neopakovatelným zážitkem. Uprchlíky tam vítaly tisíce lidí, jásající davy. Mohli si sami vybrat, kam pojedou a co s nimi bude, na což však nebyli zvyklí. Christian Bürger za pár dnů získal práci v pohostinství, brzy nastoupil na vedoucí pozici, doplnil si vzdělání, cestoval a pracoval v zahraničí – útěk a následný pád železné opony mu otevřel nové možnosti. Události na pražském velvyslanectví považuje za podstatné nejen pro dějiny Německa, ale i celé Evropy. Když 4. listopadu 1989 pod náporem dalších uprchlických vln a na popud vlády tehdy ještě komunistické ČSSR vedení NDR souhlasilo s tím, že bude východoněmecké uprchlíky pouštět přímo z Československa na Západ, podle Christiana Bürgera právě tímto okamžikem definitivně padla železná opona.