Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermann Frey (* 1929  †︎ 2023)

• narozen 19. února 1929 v obci Kamenka (Kamitz)

• pochází z německy mluvící rodiny

• vyrůstal ve Starých Těchanovicích

• v únoru 1945 povolán do wehrmachtu

• nasazen do bojů v Polsku a v Pražském povstání

• zajat Rudou armádou

• jako zajatec pracoval v polské Opoli při demontáži továrny

• ze zajetí uprchl

• zatčen v Opavě, umístěn v pracovním táboře Eichendorffplatz

• po propuštění odjel tajně do Německa

• žil se svým odsunutým otcem Josefem Freyem v Berchtesgadenu

• vyučil se v Německu pekařem

• živil se jako řidič

• roku 1952 se oženil, má dvě dcery

• zemřel 9. prosince roku 2023

Místo vyučení do wehrmachtu

Hermann Frey se narodil 19. února 1929 v obci Kamenka (německy Kamitz, dnes spadá pod město Odry) v domě své babičky, která byla porodní bábou. Vyrůstal ve Starých Těchanovicích na Opavsku (německy Alt Zechsdorf) v rodině řeznického mistra Josefa Freye a jeho ženy Pauly. V obci žili převážně němečtí obyvatelé. Čeští spolužáci ve škole uměli tak dobře německy, že Hermann necítil potřebu učit se česky. V dětství ministroval v tamním kostele a snil o tom, že se stane pekařem. Od deseti do čtrnácti let trávil volný čas v Hitlerjugend [vzhledem k jeho věku muselo jít o Deutsches Jungvolk], kde si vybral zaměření na motory. Jezdilo se tu na motorkách, motorky se rozkládaly, a to se mu líbilo. K práci s motory se v životě mnohokrát vrátil a nakonec se stala jeho zaměstnáním. Když v únoru 1945 dovršil šestnáctý rok, dostal telefonické povolání do wehrmachtu. Narukoval v Opavě.

K prvnímu nasazení došlo v polském Horním Hlohově (Oberglogau, Glogówek). V posádce byli většinou šestnáctiletí až osmnáctiletí chlapci, samotnému rotmistrovi bylo dvacet let. Při akci v Horním Hlohově byla jejich rota obklíčena Rudou armádou. Když Sověti začali střílet, pomohl jim uniknout až zásah jiné roty wehrmachtu.

Kdo mohl, pracoval. Kdo ne, měl problém

Poté rotu převeleli do Prahy, kde propuklo povstání. „V Praze  to byl boj v obytné zóně. Nikdo nevěděl, kdo na koho střílí. Stálo to hodně životů. Člověk nevěděl, kdo se nachází uvnitř. Nemohli jsme potom z Prahy utéct, nemohli jsme se dostat ven. Upadli jsme proto do ruského zajetí. A zhruba 2000 mužů nás šlo v koloně až do Hradce Králové,“ vypráví Hermann Frey.

Muži, často stejného věku jako pamětník, šli tehdy pěšky v doprovodu vojáků. Bylo jich tolik, že ucpali silnice. Kasárny byly přeplněné, spalo se venku. Náklaďáky pak zajatce v doprovodu ozbrojenců převezly do Opole ve Slezsku, kde bylo jejich úkolem rozebrat výrobní linky v továrně a poté je převézt a znovu postavit v SSSR. Tady strávil Hermann Frey skoro půl roku. „Vstávali jsme brzy. Zaznělo: ‚Vstavaj!‘, to si ještě pamatuju, a pak se pracovalo. V sedm, půl osmé, osm jsme dostali kafe. Tedy něco, co se kafem nazývalo. Taková je válka. Kdo mohl, ten samozřejmě pracoval. A kdo nemohl pracovat, měl problém. Navíc tady hodně lidí umíralo.“

Stroje byly rozebrány a pomalu se blížil přesun do SSSR, kam se pamětníkovi nechtělo, a tak se rozhodl utéct. Neodradil ho ani fakt, že předtím byl svědkem způsobu, jak se s neúspěšnými uprchlíky zachází. „Čtyři pět týdnů před námi uteklo šest jiných. Udělali chybu. Zůstali pohromadě. A v takové skupině vás daleko snáze chytnou. Našli je. A mám vám říct, co se s nimi stalo? Museli vykopat jámu 1,60 metru hlubokou a dlouhou. Když byla hotová, musely nastoupit dvě, vlastně tři skupiny. První skupina, to jsme byli my, se postavila do kruhu, druhá byla hlídka a třetí skupina byla exekutivní komando. A teď už víte, co se stalo.“

Pobyt v opavském táboře 

Pamětníkovi se útěk podařil, s kamarádem se vydali na cestu v noci. Opole už tehdy patřila k Polsku, před válkou byla součástí tehdejší německé říše. Měli štěstí na lidi, kteří jim pomáhali, živili je a radili jim, jak se dostanou do Opavy. Prošli Krnovem a stále pochodovali pouze v noci. V Opavě se náhodou setkali s babičkou pamětníkova souputníka. Byla to rozená Češka, ale vzala si za manžela Němce. Řekla jim: „Do domu nesmíte, vlastní ho Čech.“ Ale nechala je oba přespat u sebe na podlaze zahradního domku, kde sama přebývala. Druhý den se oba vydali opět na cestu.

Z Opavy ven se však už nedostali, protože je zahlédla hlídka, která zjistila, že u sebe nemají doklady a neumějí česky. Následujících čtyři nebo pět týdnů strávili v pracovním táboře Eichendorffplatz v Opavě. Lidé tu vstávali brzy ráno a jídlo bylo na příděl. Kdo mohl pracovat, ten musel: od oprav na silnicích až po jiné těžké práce. Oba byli po nějaké době povoláni do kanceláře, kde jim zničehonic vystavili doklady o propuštění. Jak a proč se tak stalo, netušili.

Znovu se vydali na cestu domů. Drželi se řeky Moravice, která ústí do Opavy, a vydali se do Starých Těchanovic. Řeka se však stále rozšiřovala a most byl až mezi Jánskými Koupelemi a Melčí. Pod ním se dostali na druhý břeh. Bylo to obtížné, divoká řeka byla místy až metr, metr a půl hluboká. Kolega zůstal u rodičů a pamětník pokračoval v cestě domů. Zhruba dva týdny potom zůstal u matky, ta mu ale jednoho dne oznámila, že jej druhý den vyzvedne komisař, aby se nahlásil na práci do dolů v Ostravě. Hermann měl s pracovními tábory již své zkušenosti, a rozhodl se tedy raději vzít osud do svých rukou. Když komisař druhého dne přijel, pamětník už byl znovu na útěku.

Načerno vlakem do Německa

Odjel s kamarádem ze školy vlakem do Suchdola nad Odrou a potom do Prahy. Bylo to v době, kdy Němci podle pamětníkových slov nesměli ani vlastnit kolo, natož jezdit vlakem, a navštívit vedlejší obec směli jen na propustku. Peníze na cestu měli, ale jízdenku si nekupovali, aby na sebe neupozorňovali. O jejich úmyslu utéct nevěděli ani nejbližší příbuzní. „V té době se muselo nosit velké N (Němec). My jsme ho neměli. To bychom se nesměli ani posadit. S kamarádem ze školy, který uměl pár slov česky, jsme se dohodli, že bude nejlepší, když nebudeme mluvit vůbec. Domlouvali jsme se jen očima. Dojeli jsme do Prahy a v Praze jsme přestupovali do Domažlic. Šli jsme tedy na spoj do Domažlic a uprostřed schodů mi praskl kufr. Viděl jsem, jak kamarád lapá po dechu. Uměl jsem trochu česky, ale jen nadávky, ty se člověk naučí jako první. A rusky jsem uměl jen napsat své jméno. Každopádně, kamarád se na mne podíval a viděl, že brečím. Tak jsme si začali vzájemně nadávat, sbalili věci a posadili jsme se do našeho vlaku. A čeští cestující, kteří také přestupovali, se bavili. Věděli, že jsme Němci.“

V Domažlicích se schovali do prvního vlaku, který je dovezl do Furth im Wald. Zde je zadrželi na americkém vojenském velitelství, kde zjišťovali, proč nemají doklady. Hráli hloupé. „A pořád ještě mi zní v uších, jak ten major říká: ‚Zpátky do Čech!‘“ Zůstali konsternovaní, Američané jim skutečně přikazovali, aby se vrátili do Československa. Německý tlumočník jim potom venku tajně popsal školu, kde se mají ptát po domovníkovi, a přikázal jim, aby mlčeli.

Školník se chlapců ujal a odkázal je do Bad Kissingenu, kde se v někdejším bunkru ukrývali lidé. Byla tam jedna sestra z kongregace Milosrdných sester sv. Kříže ze Schallfeldu. Sestry v obci Gerolzhofen pečovaly o starou zemědělskou usedlost a hodili se jim pracovníci, Hermann se tedy nabídl. Práce byla velice těžká a bylo jí hodně, a tak si brzy v Bad Kissingenu našel vysněnou práci automechanika a řidiče.

Poslouchat rodiče

Po nějaké době se pamětník setkal se svým otcem, který po odsunu našel práci a ubytování v Berchtesgadenu. Otec trval na tom, že se syn musí přestěhovat za ním. Hermann sice nechtěl, ale otec hrozil, že ho jinak nechá odvézt policií. Někdejšímu vojákovi wehrmachtu, válečnému zajatci a ilegálnímu uprchlíkovi tehdy nebylo jedenadvacet let, nebyl tedy plnoletý a musel otce poslechnout. V Berchtesgadenu se pamětník vyučil pekařem, rok se také jako pekař živil, ale nikdy později se ke svému povolání nevrátil. Zvítězily motory. Celý život pracoval jako řidič.

V roce 1952 se oženil a má dvě dcery. Starší dcera je postižená. V roce 2004 Hermann Frey ovdověl. Bydlí v Bamberku, ale rád se vrací i do Berchtesgadenu. Na vztahy mezi Němci a Čechy má smířlivý názor. „Můj pohled je takový, že by bylo dobré, abychom na sebe navzájem brali ohledy. Ti druzí jsou také jen lidé, ať už jsou jakékoli národnosti.“