Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kde stály naše rodné vesnice, vznikl později vojenský prostor Ralsko
narozen 16. listopadu 1931 v dnes zaniklé obci Halbehaupt – Palohlavy (též Polohlavy) u Mimoně
navštěvoval čtyři třídy základní školy v Palohlavech
dva roky jezdil do obecní školy nejprve do Jablonného, další rok a půl do Mimoně
otec Heinrich Friedrich byl v Palohlavech starostou, později členem SS, ale záhy odešel do wehrmachtu
v červnu 1944 viděli otce naposledy
11. června 1945 nastala první vlna divokého odsunu v Palohlavech
druhá vlna týkající se i jejich rodiny nastala 25. července 1945
vojáci československé armády je vyhnali přes hranice do Německa a ponechali osudu
po čtyřech týdnech se doplahočili do uprchlického tábora Graupa
odvezeni k Halle, kde nakonec ubytováni v obci Unterpeissen
po dvou letech je odvezl kamarád otce do oblasti Vogtland do Plauen
nejprve se vyučil pekařem, aby uživil matku a bratry, později se stal učitelem
vystudoval dějepis a němčinu a před odchodem do důchodu byl po sjednocení Německa školským radou spolkového státu Sasko
založil a vedl krajanský spolek, často navštěvoval Náhlovské slavnosti v Ralsku
Rodák ze zaniklé obce Palohlavy u Ralska Werner Friedrich zažil s matkou a třemi bratry divoký odsun již v červenci 1945. Na místa dětství ho to ale vždy táhlo zpět, často se sem po roce 1993, kdy byl zrušen vojenský prostor Ralsko, vracel i s dětmi a vnuky.
Werner Friedrich se narodil 16. listopadu 1931 ve vsi Halbehaupt (Palohlavy nebo též správněji Polohlavy), která patřila mezi takzvané Horní vsi (Oberdörfer). Dům číslo 36 rodiče koupili od místního dosluhujícího ševce poté, co dva roky pracovali u jednoho místního sedláka. Otec Heinrich Friedrich byl vyučený švec, tomuto řemeslu se původně také věnoval, dokud kvůli tovární produkci obuvi (zejména firmy Baťa) nemusel ke konci třicátých let změnit povolání. Heinrich Friedrich pocházel ze sousední vsi Česká Novina (Böhmisch Neuland), byl sirotek a vychovávala ho babička, s manželkou Elsou se seznámil v Jablonném (Deutsch Gabel, dnes Jablonné v Podještědí), kde měli v roce 1928 i svatbu.
Elsa Friedrichová byla dámská krejčová, původně se jí žít na vesnici moc nechtělo, ale manžel ji k tomu přemluvil. V Palohlavech pak ve svém domě měli mladí manželé v jedné velké světnici jak krejčovskou dílnu, tak ševcovský verpánek a později také místo na hraní pro synky. Po nejstarším Friedrichovi se narodil v roce 1934 Erich a v roce 1938 Heinz, ale protože se matka věnovala svému řemeslu, děti byly odkázány na hlídací slečny. Matka měla také vždy v učení nějaké dívky z okolních vsí, takže rodiče dům neustále postupně přestavovali a budovali. První vzpomínka Wernera Friedricha je z doby zhruba čtyř let: „Vidím před očima, jak večer ležím na kanapi v sednici, jsem bos a kamarád mého otce mi masíruje nožky. V místnosti je příjemné teplo a cítím se blaženě. Otec sedí u ševcovského verpánku, tluče kladívky, ale hluk mi nevadí. Matka je tam také, uprostřed sednice má velký krejčovský stůl, pracuje spolu se dvěma učenkami.“ V rodině panovala veselá atmosféra, i když otec dokázal být i přísný a vedl syny k učení. Otec často vyprávěl veselé historky, dokonce parodoval i tehdy oblíbeného českého faráře Václava Hocka.
Palohlavy spadaly do svébořické farnosti, takže každou neděli chodila rodina do kostela do Svébořic. Horní vsi, tedy zhruba 25 vesnic, byly rozděleny do tří nebo čtyř farností. Pravidelně se ve farních kostelech konaly poutě a církevní slavnosti, v Palohlavech stála jen malá kaplička, ale i tam se konala jednou ročně pouť. Poutě bývaly příležitostí k tomu, aby se sešlo široké příbuzenstvo a známí, pro děti přijel kolotoč, houpačky nebo střelnice, pro dospělé zase prodejní stánky. Horní vsi byly celkově hodně zemědělské, převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. V Palohlavech, které ležely blízko české jazykové hranice, bylo i mnoho smíšených manželství. Všichni se ale dokázali domluvit i tím druhým jazykem.
Palohlavy měly také ještě jednu zajímavost – ve vsi často vysychaly studny, proto zde byly vytvořeny tři větší a několik menších rybníčků. Hned u domu číslo 36 byl rybník s názvem Heinrichpfütze, ve kterém si děti musely umýt nohy, než šly domů – děti samozřejmě běhaly venku bosy, když to počasí dovolilo. Obecně si děti na vesnici užívaly velkou svobodu, mohly si hrát kdekoli, jen ve škole pak měly oplocený dvorek, aby se úplně nerozutekly. V Palohlavech byla jen základní škola s prvními čtyřmi třídami, tedy byla tu německá i česká škola, ta fungovala do roku 1938. V průběhu třicátých let otec postupně změnil povolání a začal prodávat nejprve menší stroje a jízdní kola, později i větší zemědělské stroje. Část domu, která kdysi původně sloužila pro zvířata, byla opravena a byly zde vystavovány různé stroje na prodej. Zároveň otec před domem vytvořil vlastní betonový chodník, kde v létě vystavoval některé stroje jako ve výloze. Ze zápraží domu byl krásný výhled na Ještěd, takže za hezkého počasí je tento velikán zdravil každé ráno.
Rodina měla příbuzné i v jiných obcích, například v Novině, Olšině nebo v Jablonném. Nicméně přátelské vztahy vládly ve všech vesnicích i se sousedy, zejména s českou rodinou Gärtnerů. Jejich pozemky sice odděloval vysoký plot, o to silnější však bylo přátelství obou rodin. Syn souseda Josef, Němci zvaný Pepsch, se stal starším věrným přítelem malého Wernera.
Na připojení Sudet k Německé říši vzpomínal Werner Friedrich následovně: „Řečeno jednou větou: Nestalo se zde nic zlého. Na to jsme my Palohlavané poměrně hrdí. Převážná většina obyvatel ve vesnici byla německá, ale žily tu i nějaké české rodiny. Pár se jich ten den také sbalilo, naložili věci na vůz a odjeli. To se však týkalo rodin, které zde nežily dlouho, přistěhovaly se teprve, když se otvírala česká škola, aby měla dostatek českých žáků. Jinak probíhal rok 1938 mírumilovně. Samozřejmě se někdo radoval, jiný byl smutný, ale nestalo se nic zlého – nikdo nikomu fyzicky neublížil, nikoho nezmlátili. Musím k tomu říct, že radost Němců z toho, že patřili k Německé říši, byla velká, neměla však dlouhého trvání. Brzy se projevila odvrácená strana nacistické vlády.“
Ještě před připojením Sudet v roce 1937 se Heinrich Friedrich stal starostou obce, protože na rozdíl od ostatních sedláků měl více času na pochůzky a zároveň vše mohl spojit se zaměstnáním obchodníka se zemědělskými stroji. Měl také lehkou motorku a později dokonce ojetý automobil Tatra, takže vyřizování zvládl rychleji. V roce 1938 se také na jedné propagační akci nechal i se svým kamarádem nalákat do SS. Domníval se, že tam budou rozumnější lidé než v SA, záhy však poznal svůj omyl. Když vypukla válka a jako starosta musel roznášet ostatním mladým mužům povolávací rozkazy, raději sám vstoupil do wehrmachtu.
Děti musely povinně vstoupit do Hitlerjugend, tedy jejího předstupně Jungvolk (zvali se Pimpfen), zároveň si však vytvořily svou vlastní „stranu“. Ta se jmenovala Schneller Pfeil, Rychlý šíp, a jejím velitelem byl právě Werner Friedrich. Banda dětí se věnovala spíše klasickým indiánským činnostem, hráli si s luky a šípy apod. Když však měl Werner nastoupit na vyšší stupeň školy, rodiče ho poslali do Jablonného, takže domů jezdil jen na víkendy. Otec totiž vštěpoval svým synům, že se musejí opravdu hodně učit, aby se nestali obyčejnými nádeníky a aby měli lepší život než on. Ve škole v Jablonném však Werner velmi trpěl, byl zvyklý na vesnici a na kamarády, takže jeho školní výkony velmi upadaly. Raději v sobotu brzy utekl z vyučování a často se vracel až v pondělí, kvůli tomu musel vstávat ve čtyři hodiny ráno, ale stejně často přišel pozdě. Po dvou letech rodiče uznali, že udělali chybu, když Wernera poslali do školy do Jablonného, a přemístili ho do obecní školy v Mimoni, kde měl své kamarády ze vsi. Hned se jeho školní výkony zlepšily.
Během války plynul život ve vsi dál jako obvykle, otec jezdil na návštěvy a posílal pravidelně dopisy. Naposledy byl doma na dovolené v červnu 1944, když právě přišla zpráva o nevydařeném atentátu na Hitlera, což komentoval slovy: „Škoda, že se to Stauffenbergovi nepovedlo, mohl jsem teď být svobodný člověk a nemusel bych se vracet do armády.“ Werner Friedrich si pamatoval, jak tenkrát otec otevřeně se sousedy i s rodinou hovořil o hrůzách, které se ve jménu Německa děly na Němci dobytých územích, a varoval všechny, že pokud válku prohrají, mají očekávat děsivou pomstu. Poslední dopis od něj dostali ze Štětína, kde bojoval se svou jednotkou při ústupu německé armády do Berlína, později nikdy neobdrželi žádnou zprávu o jeho dalším osudu. V posledním dopise otec zmínil adresu svého kamaráda v Bavorsku, kde se později všichni měli sejít. Na velikonoční neděli 1. dubna 1945 se narodil nejmladší syn Friedrichových, Dieter. Matka stále doufala, že otec žije, i když už nepíše, a že se všichni brzy sejdou. K tomu však nikdy nedošlo.
Poslední den školy zažil Werner Friedrich na začátku května, když z okna třídy v horním poschodí školy v Mimoni zaslechli přestřelku letadel německých a anglických. Došlo k ní tak náhle, že ani nestihl být vyhlášen letecký poplach, žáci se jen schovali pod lavice. Když vše skončilo, vyhlásil ředitel konec školní docházky. Hořký konec války k nim dorazil až 9. května 1945, v ten krásný jarní den. Do Palohlav přijeli sovětští vojáci, chlapci to vše pozorovali, a když přišli domů, zjistili, že maminku dva důstojníci Rudé armády znásilnili, protože nestihla včas zamknout dveře. Podobný osud potkal ten den více mladých žen ve vsi, později se ženy shromáždily v jedné stodole, kde je muži hlídali. Sovětští vojáci však brzy odjeli a v Palohlavech zůstalo několik českých vojáků Svobodovy armády. Měli německé uniformy, z nichž byly odstraněny hodnosti, a rudou pásku na rukávu. Ubytovali se na návsi ve velkém domě, který patřil tetě Wernera Friedricha Emmě Engelmannové. Ta jim musela i vařit. Werner pomáhal tetě při cestách k řezníkovi do vedlejší vsi, byl však zdrcený pohledem do příkopů u cesty – ležely tu zbytky vybavení německé armády i kusy těl německých vojáků.
Byl také ustanoven národní výbor, jehož členem se stal i Pepsch od sousedů. Pepsch fungoval v té době i jako tlumočník a dokázal také zabránit nejrůznějším hrůzám, když zasahoval v kritických situacích. Čeští vojáci totiž ve dne jen sledovali dění ve vsi, v noci však chytali prchající německé vojáky. Pepsch například zabránil tomu, aby vojáky ukryté ve vsi po vypátrání zastřelili. Většinou však jen v noci stříleli do vzduchu, aby vzbudili u německých obyvatel dostatečný respekt a strach. Nový český starosta jednou také vyzval partu kluků, aby druhý den ráno přišli k pomníku padlých na návsi. Kluci i jejich rodiče se báli, že hoši dostanou výprask za členství v Hitlerjugend. Nic takového se ale nestalo, jen je odvedli na práci na poli k poplužnímu statku Sperning až za sousední vsí Česká Novina.
První vlna odsunu v Palohlavech nastala 11. června 1945. Polovina vesnice zůstala prázdná, opuštěná zvířata pak hlučela a dožadovala se péče. Do některých statků po pár dnech dorazili noví čeští majitelé. Druhá vlna 25. července se již přímo dotkla rodiny Friedrichovy. V předvečer toho dne v devět hodin večer dorazil starosta a sdělil jim, že druhý den ráno ve čtyři mají nastoupit k pomníku padlých na návsi, sbalit si smí jen to, co unesou, cennosti a klíče mají nechat na místě. Na průběh odsunu vzpomínal Werner Friedrich těmito slovy:
„U pomníku padlých vojáků stály asi čtyři koňské povozy, na ty si museli nasednout všichni, kdo v Palohlavech spadali do druhé etapy odsunu. V jiných vesnicích to probíhalo obdobně. Na povozech nás odvezli na nádraží v Mimoni, které bylo uzavřené vojáky. Museli jsme nastoupit na nákladní vozy, šlo o otevřené vagóny na uhlí. Než se tak stalo, museli lidé projít kolem českých vojáků, kteří měli velké pytle a poručili, aby do nich odevzdali všechny cennosti, dokumenty, vkladní knížky, majetkové smlouvy apod. Na vše bedlivě dohlíželi. Poté všichni určení k transportu – a to nebyli jen obyvatelé Palohlav a Horních vsí, ale i z jiných vesnic a z Mimoně – museli nastoupit do vagónů na uhlí. Stáli jsme tam do pozdního odpoledne, až se k večeru konečně dal vlak do pohybu, jel celou noc, ale každou chvilku zastavoval. Vznikla vyloženě atmosféra strachu, protože lokomotivě na kolejích podkluzovala kola, často vypouštěla dým se sazemi a žhavými jiskrami, které létaly na lidi. Panovala nálada plná strachu a hořkosti.“ Přes Rumburk dojeli do Mikulášovic (Nixdorfu), kde museli všichni vystoupit a znovu byli prohledáni, zda nemají ještě někde ukryté nějaké cennosti. Pozdě odpoledne pokračoval celý transport pěšky k hranicím u Hertigswalde, čeští vojáci je hnali přes hranici do Saska, kde je ponechali osudu.
V případě rodiny Friedrichových probíhal následný boj o přežití v Sasku takto: „Museli jsme jít pěšky tři nebo čtyři hodiny, než jsme došli k první vesnici. Jenomže se mezitím setmělo, a tak jsme tu noc přenocovali v příkopu u cesty – já jsem byl nejstarší, čtrnáctiletý, dva bratři byli mladší a nejmenší byl malé miminko v kočárku. Potom jsme pokračovali k první vsi, pak k druhé atd. Pro obyvatele těch vesnic to bylo vyloženě jako přepadení, nevěděli, kam s námi. Neexistovalo žádné organizované ubytování nebo strava, při divokém odsunu to nebylo možné. Takže jsme to jako rodina protrpěli, chodili jsme žebrat, ale často jsme nic nedostali, protože sedláci v okolí byli přetížení, a tak jsme vyhrabali brambory na poli, rozdělali oheň a rychle něco uvařili. Žili jsme skutečně kočovným životem.“ Po čtyřech týdnech plahočení a hladovění prošli skrz Drážďany mezi sutinami, až se dostali do uprchlického tábora Graupa. Tam byla alespoň střecha nad hlavou v baráku a jednou denně teplé jídlo. Následně byli převezeni do Halle, kde jim v obci Unterpeissen bylo poskytnuto skromné ubytování – pro dvě rodiny jedna velká a jedna malá místnost. Devět osob tedy žilo v těchto stísněných podmínkách dva roky, dokud matku Friedrichových nekontaktoval bývalý kamarád otce, aby je odvezl do Vogtlandu, kde se u obce Plauen usadili a prožili zbytek života.
Den odsunu vnímal Werner Friedrich jako konec svého dětství, jako nejstarší syn musel převzít roli otce. V Sasku se nejprve vyučil pekařem, aby rodinu alespoň trochu podpořil. Matka dostávala pro celou rodinu podporu 79 marek měsíčně, chléb stál 40 marek. Takže když Werner přinesl kromě skromného výdělku i jeden chleba, byla to výhra. Tenkrát se k němu donesla zpráva, že školy trápí nedostatek učitelů, proto se rozhodl splnit si svůj i otcův sen a přihlásil se. Odešel studovat do Lipska, dostal i stipendium a po roce studia již nastoupil do praxe. Dále studoval již jen dálkově, postupně se však dopracoval k vysokoškolskému diplomu jako učitel dějepisu a němčiny. Nakonec se stal ředitelem školy i vrchním školským radou země Sasko a po sjednocení Německa vypracoval základy etické výchovy.
V bývalé NDR se o sudetoněmeckém původu nesmělo vůbec mluvit, slovo odsun či vyhnání bylo zakázané. Často až po letech zjistil, že některá z jeho kolegyň pochází také ze Sudet. Sudetoněmecká krajanská setkání v NSR v Norimberku a jinde byla vnímána jako setkání revanšistů, na ty, kdo tam jezdili, se hledělo skrz prsty. Tajně se také do NDR i do jeho rukou dostala kniha vydaná Franzem Köhlerem nazvaná Heimat zwischen Jeschken, Roll und Bösig (Vlast mezi Ještědem, Ralskem a Bezdězem). Většina odsunutých z okolí Mimoně se scházela v bavorském městě Hadamar, kam se Werner Friedrich a jeho krajanský spolek dostali až po roce 1989. Když jeli poprvé na toto setkání, sešlo se hned 20 osob pocházejících z Palohlav. V posledních letech se pak soustředili na společné aktivity Čechů a Němců v Náhlově u Ralska a okolí. Nejvýraznějším počinem bylo umístění památného kamene na bývalém hřbitově v Palohlavech v roce 2019. U kamene leží prsť ze všech hřbitovů Horních vsí, také zde byla zasazena lípa. Werner Friedrich vyzdvihoval spolupráci s paní Janou Havlíkovou, pravidelně se účastnil Náhlovských slavností. Stále pociťoval silnou touhu vrátit se na místo, kde spatřil světlo světa on i jeho bratři, kde vyrůstal a kde si v rybníčku Heinrichpfütze mohl znovu smočit nohy. Poprvé se mu to podařilo v roce 1993 s nejstarším synem, později na tato místa pravidelně vozil i své další děti a vnuky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutá paměť
Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutá paměť (Štěpánka Syrová)