Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Harasko (* 1936)

• born on 2 June 1936 in Desky, Kaplice district

• in 1946 expelled from his homeland

• in 1951 graduated from Haßfurt Grammar School

• studied History, Latin and Theology in Tübingen, Freiburg am Breisgau and Munich

• in 1970 became a researcher at the Sudeten German Archives in Munich

• devoted himself to documenting the life of German Bohemians

• in 1997 he received the Sudeten German Award

• Alois Harasko was living in Munich in 2022

Alois Harasko se narodil 2. června 1936 v Deskách (německy Brettern) v tehdejším okrese Kaplice na jihu Čech. Matka Marie, rozená Wurzinger, pocházela z nedaleké obce Velíška (německy Wölschko). S manželem Franzem obhospodařovali v Deskách grunt číslo dvacet čtyři, děděný v rodině Haraskových po generace. Oba rodiče měli německou národnost a po roce 1918 získali československé občanství. Otec Franz (1903) sloužil zamlada v československé armádě. Alois měl dva starší bratry, které nepoznal. Nesli shodné jméno Franz a zemřeli v útlém věku. Pamětník vyrůstal se třemi sestrami: o šest let starší Marií Katharinou, narozenou v roce 1934, a o pět roků mladší Valerií. Hospodářství Haraskových zahrnovalo 35 hektarů půdy, z nichž polovinu tvořily lesy. Kromě rodiny zaměstnávali děvečku a čeledína. Za války u nich sloužila polská dívka a ukrajinský zajatec.

Od roku 1942 navštěvoval Alois základní školu v Deskách. Po letních prázdninách v roce 1944 probíhalo vyučování jen několik týdnů, pak bylo přerušeno a do budovy školy se nastěhovali uprchlíci z bombardovaných částí Německa. V té době se už říkalo, že nacisté válku prohrají. K Haraskovým domů docházela děti vyučovat penzistka Juliana Kolářová. Tato vdova a bývalá kantorka z místní školy byla tehdy jedinou Češkou žijící v obci. Od útlého věku musel Alois pomáhat na statku. Nejčastěji měl za úkol pást dobytek. Stejně jako ostatní místní Němci hlásili se i Haraskovi k římskokatolické církvi.

Dívky se přišly ukrýt v přestrojení za staré babky

V posledních týdnech před osvobozením procházeli vsí různí uprchlíci, ustupující vojáci wehrmachtu či Němci utíkající před Rudou armádou. Většina z nich se snažila dostat na území ovládané Američany. Během rozhovoru si Alois vybavoval, jak skupina takto prchajících lidí pila vodu z místního rybníka. Vojáci Rudé armády dorazili na Kaplicko 9. května 1945. O přicházející frontě místní věděli předem. První Sověti se u Haraskových objevili krátce po poledni. Tři nebo čtyři vojáci procházeli dům a ve svátečním pokoji vyhazovali věci ze skříní. Když nenašli zbraně ani cennosti, dům opustili. V následujících dnech se sovětští vojáci objevili před statkem znovu, v zatáčce do prudkého kopce se jim splašili koně a převrhl vůz. Franz koně uklidnil a pomohl jim povoz otočit. Pak si již stavení Haraskových Sověti nevšímali.

Z doslechu a vyprávění Alois věděl, že během osvobození docházelo k napadání a znásilňování žen. V rozhovoru vzpomínal na mladé dívky z vedlejší vesnice, které se v přestrojení za staré babky přišly ukrýt. Jak prchající wehrmacht, tak i vojáci Rudé armády zanechávali po okolí zbraně a nevybuchlou munici. Chlapci výzbroj sbírali a snažili se ji i odpálit. Docházelo ke zraněním i úmrtím. Jednou se střelby z pancéřové pěsti účastnil i pamětník, tehdy naštěstí k neštěstí nedošlo.

Nejdřív sklidíte pole a pak půjdete

Správu v okrese převzaly od Sovětů revoluční gardy v čele s českým komisařem. Toho prvního vinili v Kaplici ze znásilnění a po čase došlo k jeho výměně. Přesvědčení nacisté z řad německého obyvatelstva uprchli ve většině případů ještě před osvobozením. Takzvaný divoký odsun, kdy v prvních mírových dnech docházelo k násilnému vyhánění občanů německé národnosti ještě před rozhodnutím úřadů, se okolí pamětníkova bydliště vyhnul. Za Haraskovy se navíc zaručil otcův přítel Josef Bicha, český sedlák z Besednice, který s ním absolvoval vojenskou službu v československé armádě.

Haraskovi stále věřili, že se situace uklidní a oni nebudou nuceni opustit svůj domov. K obratu však nedošlo. Vše probíhalo tak, jak avizoval prezident Edvard Beneš po osvobození Československa. Všichni Němci bez rozdílu museli opustit svůj majetek a byli ze své vlasti vyhnáni. Někteří nečekali na oficiální výzvu a sami odcházeli do sousedního Rakouska. Během rozhovoru si Alois vybavoval, jak po večerech rodiče počítali, kteří Němci v okolí ještě zůstali. Číslo se stále snižovalo. V létě 1946 dostala výzvu k odsunu maminčina nejmladší sestra ze sousední vsi Velíško. Její muž musel narukovat na východní frontu a po válce byl nezvěstný. Mladou ženu se třemi malými dětmi a starým dědečkem internovali v táboře v Kaplici. Franz se vydal ke správci a prosil ho, aby ji nechali doma. Úředník tehdy odpověděl: „Pane Harasko, vy nejdřív sklidíte pole a pak půjdete taky!“ A tak se také stalo.

Jednoho dne pásl Alois u cesty krávy. Kolemjdoucí úředník si ho zavolal a vzkázal otci, aby se k němu dostavil. Haraskovi obdrželi výzvu k odsunu. Dne 30. září 1946 museli na shromaždiště do vedlejší vsi Líčov. Vozem je vezl jeden ze sousedů, který na odsun teprve čekal. Alois tehdy viděl svého silného otce poprvé plakat. S sebou si směli vzít maximálně 50 kilogramů na osobu. Kromě oblečení si sbalili něco k jídlu, pár věcí do domácnosti a vyřezávaný dřevěný kříž. V předvečer odjezdu se přišla rozloučit učitelka Juliana Kolářová. Otci věnovala kapesní hodinky a Aloisovi mapu, aby nalezl cestu domů. Ani ona nevěřila, že vyhnání bude definitivní.

Ihned po příjezdu do Líčova prošacovali čeští úředníci Haraskovým zavazadla a některé předměty ukradli. Prohrabali také Aloisovu školní brašnu. Nalezené mapě, daru od učitelky Kolářové, se nahlas smáli. Do internačního tábora v Kaplici jeli Haraskovi společně s několika rodinami nákladním autem. Zde strávili tři noci. Opět přišli o část svých věcí. V budově, kde sídlil tábor, byly nevyhovující latríny a pouze jedna toaleta. Tu však z neznámých důvodů otvírali pouze na hodinu denně. Alois si dobře pamatoval dlouhou frontu starých lidí a žen s malými dětmi, kteří stáli na schodech a čekali, až na ně přijde řada. Často se nedočkali.

Jeli jsme vagony pro dobytek

Po třech nocích strávených v lágru se za dozoru stráže přesunuli na kaplické vlakové nádraží. Jejich zavazadla jim dovezli nákladním vozem. Vlak se skládal ze čtyřiceti vagonů pro dobytek. V jednom cestovalo zhruba třicet lidí. Jako toaleta sloužil kbelík v rohu. Ve vlaku strávili dlouhé hodiny, přes Budějovice, Plzeň a Domažlice, až na hranice. V prvním německém městě Furth im Wald poprvé zastavili. Alois rychle vyskočil a utíkal k nejbližšímu keři ulevit si. Pod dohledem americké armády pak prošli nepříjemnou práškovou dezinfekcí obsahující sloučeninu DDT. Zároveň dostali uprchlické průkazy. Přes Norimberk pokračovali vlakem do Hofheimu v Dolních Frankách. Zde je ubytovali v malém zámečku Friesenhausen, jehož budova sloužila uprchlickému táboru. Spali ve velkých průchozích komnatách, na lehátkách namačkaných těsně vedle sebe, bez sebemenšího soukromí. I zde docházelo ke krádežím. Alois začal navštěvovat zdejší školu. Místní lidé se k němu chovali různě. Zažil odsuzování i projevy přátelství.

Měli jste zůstat, odkud jste přišli

V lednu roku 1947, po šestnácti týdnech strávených v utečeneckém táboře, se Haraskovi stěhovali do nedaleké obce Unfinden. Měli zde bydlet v podnájmu u vdovy paní Königové. Nákladní vůz je vyložil před jejím domem. Byl mrazivý den. Paní Königová vyšla před dům. Jakmile zjistila, že Haraskovi nepochází z Německa, řekla jim, že měli zůstat tam, odkud přišli, a zabouchla před nimi dveře. Haraskovi stáli na ulici, v tom přiběhla skupina místních chlapců, sebrali Aloisovi klobouk a začali s ním hrát fotbal. Z bezvýchodné situace je zachránil starší muž, který šel zrovna kolem. Všiml si vyřezávaného kříže, který jim i po četných krádežích zůstal. „Vy jste sice katolíci a já evangelík, ale všichni jsme křesťané,“ řekl jim na uvítanou a ubytoval je ve své ložnici. Sám pak spal v kuchyni. Druhý den se otci podařilo získat od starosty obecní byt. Tehdy ještě doufali, že vyhnání z jejich domova je jen dočasné.

V Dolních Frankách byla po válce nouze o práci. Franz střídal různé dělnické profese. Trvalou práci získal až po přestěhování do Württemberska v roce 1957. Matka Marie se živila jako kuchařka. Svůj rodný kraj v Čechách již nikdy nenavštívili. Jejich dům číslo 42 v Deskách obývali po odsunu osídlenci ze Slovenska. Později opuštěný chátral a rozpadl se.

Alois roku 1951 nastoupil na gymnázium do Haßfurtu. Již od gymnaziálních let pravidelně pracoval. Roku 1958 započal vysokoškolská studia. V Tübingenu, Freiburgu am Breisgau a Mnichově studoval historii, latinu a katolickou teologii. V roce 1970 se stal vědeckým pracovníkem Sudetoněmeckého archivu v Mnichově. Vedle redakce muzejních archivních sborníků a výstav se podílel na vlastivědné antologii o rodném kraji na Vltavě a Malši, obrazové publikaci Obrazy ze Sudet či česko-německé dokumentaci, která zachycovala vývoj vzájemných vztahů obou národů až k válce způsobené nacismem a k osudnému vyhnání. Za svoji snahu o zachování kulturního dědictví Němců z Čech získal roku 1997 sudetoněmeckou cenu.

Po pádu železné opony se pamětník pravidelně vracel do své vlasti. V rámci svých aktivit ve spolcích vyhnaných Němců se podílel i na obnově zdevastovaných církevních památek v rodném kraji. Alois i jeho sestry si v nové domovině zvykli a prožili zde spokojený život. Vlastí jejich potomků se stalo Německo. V době natáčení rozhovoru představovala ztráta rodinného majetku pro pamětníka uzavřenou kapitolu. Nespravedlivé kolektivní odsouzení a vyhnání z domova Čechům odpustit nedokázal.

Roku 2022 žil Alois Harasko v bavorském Mnichově. „V Mnichově jsem spokojený a jsem rád, že mohu pravidelně navštěvovat Čechy,“ sdělil nám na závěr našeho rozhovoru.