Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Isabella Harnier (* 1946)

• narozena 22. června 1946 v Římě

• v roce 1948 emigrovala s rodinou do USA

• v roce 1968 se vrátila do Evropy studovat grafickou školu

• provdala se za Louise Harniera, přesídlila do okolí Mnichova

• po roce 1989 restituovala majetek rodiny Lobkowiczů v Dolních Beřkovicích

Isabella Harnier se narodila těsně po druhé světové válce do rodiny Františka Schwarzenberga a Amélie Lobkowiczové v Římě. Krátce poté s rodiči emigrovala do USA, během vysokoškolských studií se vrátila do Evropy a natrvalo se usídlila v Mnichově. Občanství má české a americké, do ČR po roce 1989 jezdí pravidelně, její dcera tu žije trvale. Na nahrávce mluví Isabella Harnier německy s patrným anglickým přízvukem, stále umí pěkně i česky. „Jsem světoobčanka,“ říká o sobě.

František Schwarzenberg mezi nacismem a komunismem

Na svět přišla Isabella Eleonora Harnier, rozená Schwarzenbergová, dne 22.června 1946 v Římě, kde její otec František Schwarzenberg působil jako československý chargé d’affaires při Vatikánu. Dostala italské jméno Isabella, zatímco její starší sestra, narozená v Praze, se jmenuje Ludmila. Bratr je americký rodák, proto dostal jméno John. Jejich matka byla Amélie, dcera Leopolda Lobkowicze z Beřkovic, rodiče se brali roku 1944, ačkoliv otec chtěl se sňatkem počkat na konec války.

Otec František Schwarzenberg byl druhorozeným synem orlické větvě Schwarzenbergů. Dle vzpomínek dcery byl vždycky politicky angažovaný, za války do jisté míry v rezistenci vůči nacistickému režimu. Nelpěl na rodovém majetku, ale trpěl ztrátou vlasti. Po druhé světové válce nabídl své služby, kontakty a jazykové znalosti obnovenému československému státu, od roku 1946 působil ve Vatikánu. Isabella Harnier ale na své rodné město žádné vzpomínky nemá. Po komunistickém puči v roce 1948 otec nastupujícímu režimu sloužit nechtěl. S rodinou tedy odjel do USA. Proč právě tam? Otce lákala tamní občanská svoboda, také nechtěl v Evropě zůstat jako „chudý příbuzný.“

Illegal alien

Dva měsíce jeli na nákladní lodi s korkem. Právě z této cesty má Isabella Harnier své nejranější vzpomínky. Bála se, aby z paluby bez zábradlí nespadla do moře. „Když jsme emigrovali do Ameriky, bylo to trochu složitější. Přijeli jsme a otec, matka, sestra a chůva, kterou jsme měli s sebou, tam směli, protože byla otevřená česká imigrační kvóta. Ale moje country of origin, což je pro Američany důležité, byla Itálie. Nesměla jsem tam, protože italská kvóta byla plná. Můj otec pak řekl, dobře, můžete si ji nechat, ale někdo jí musí měnit pleny. Pak řekli, tak si ji vezměte s sebou. Ale do pěti let věku jsem pak byla illegal alien,“ vzpomíná paní Isabella Harnier s úsměvem.

První útočiště našla rodina na venkově, v českém katolickém klášteře ve státě Illinois, poblíž Chicaga. Město lákalo právě tradičně vysokým počtem představitelů české komunity. Patřil mezi ně i Rafael Kubelík, tehdejší dirigent Chicago Symphony Orchestra a otcův přítel, na jehož pozvání se Schwarzenbergovi nakonec do Chicaga přestěhovali. Matka emigraci zpočátku nenesla dobře, coby studovaná žena se musela učit loupat brambory a chtěla po otci, aby se modlil za to, aby děti odněkud získaly nedostatkové holínky. On ovšem tvrdošíjně odmítal takto profánní témata do svých modliteb zahrnovat.

Americké dětství a návrat do Evropy

Otec začal po čase přednášet na místní univerzitě, angažoval se ale významným způsobem i v českých emigrantských kruzích a organizacích. I malá Isabella navštěvovala o víkendech farmu za městem, kde se u ohně („bonfire“) hrály české písně a mluvilo česky. Tak mluvila v dětství i Isabella, s rodiči i s chůvou, i když později u ní převážila angličtina. „Midwestern slang“ ovládala bezchybně, od většinové americké společnosti ji ale i nadále odlišovala katolická víra.

Isabella navštěvovala v Chicagu Latin School a později z finančních důvodů Sacre Coeur School u řádových sester. V šestnácti letech poprvé navštívila Evropu, navštívila ve Vídni a v Římě babičky, bratrance a sestřenice. V Paříži se po prohlídce Rodinova ateliéru rozhodla být sochařkou, otec ale trval na tom, aby studovala běžnou školu. Teprve po absolvování americké junior college směla roku 1968 odjet na výtvarnou akademii do Evropy. Chtěla do Vídně, ale nakonec získala místo na grafické škole v Mnichově. Tam potkala svého budoucího manžela Louise von Harnier a zůstala tam. I její manžel má české kořeny – tchyně pochází se staročeského rodu Koců z Dobrše. (Jejího manžela za války nacisté zavraždili kvůli jeho stykům s Židy, ona sama byla po válce odsunuta s odkazem na německý původ.)

„Mou identitu tvořilo mé jméno, jazyk a místo, kde se nacházím. A ve všech mých životních etapách souhlasily vždy jen dvě z těchto tří věcí. V Americe jsem se jmenovala Schwarzenberg, což bylo trochu divné, ale mluvila jsem anglicky. A pak jsem přišla do Evropy, do Vídně, kde bylo Schwarzenberg velmi známé jméno. Ale zase jsem neuměla německy. Až pak jsem přišla do Bavorska, to už jsem mluvila trochu lépe německy, jméno znělo také německy, pocházelo také z Franků. A teď žiju tady. Ale jako občanka jsem vlastně Češka a Američanka. Mám svou identitu, ale vždycky se cítím tak trochu... Cítím se jako světoobčanka.“

Návštěvy Československa

Po sňatku pracovala Isabella Harnier v mnichovském grafickém ateliéru. A jakou zemí pro ni v té době bylo Československo?  „Neznámou, jen jsem měla někde v duši po otci zakořeněno, že jsme Češi. A tak jsme, tuším v roce 1969, se dvěma bratry Thunovými (naši prarodiče byli sourozenci) rozhodli, že se podíváme do Čech. Měli jsme vízum na pět dní a strejček Karel [otec pozdějšího českého místopředsedy vlády] nám řekl, kde co je, a my jsme se šli podívat. Byli jsme i na Orlíku, který byl úžasně působivý. Nikdy jsem na zámku nevyrůstala, takže jsem vlastně až tam poznala, co ta nádhera vlastně znamená. To byl můj první český zážitek, seznámení s českou zemí. A moje čeština byla ještě dost dobrá na to, abychom si dokázali objednat v restauracích. Kluci Thunovi sice neuměli česky, ale v duši byli vlastně taky Češi.“

V průběhu let se do Evropy vrátili Isabellini rodiče, žili na rakouském venkově u příbuzné Sissy Petzold ze schwarzenberské primogenitury. Otec byl spisovatel, spolupracoval i s Rádiem Svobodná Evropa a Hlasem Ameriky. Dcera ho chtěla na stará kolena ještě dovézt do rodné země, on to ale odmítal, dokud bude potřebovat víza. „Až bude Anežka svatá, budou Čechy svobodné,“ tvrdil. Naplnilo se to v roce 1989.

Restituce

Po roce 1989 dostala Isabella Harnier coby dcera diplomata brzy zpět československé občanství, což otevřelo i cestu k restitucím. Po otci zdědil restituční nároky bratr Jan, ona dědila po matce v Dolních Beřkovicích. Pouze malý domek u pražského Clam-Gallasova paláce, který znala jako malá z ilustrace, nechal otec přepsat na ni. Restituce nebyl problém, ale návrat a správa majetku ano – byla přece umělkyně a ne účetní! Rychle se musela vzdělat v otázkách lesního hospodářství a zemědělství, naštěstí jí od začátku pomáhala dcera, vzděláním právnička.

I skrze majetek tak Isabella Harnier udržuje vztah s vlastí svých předků, často ji navštěvuje. Její dcera se naučila česky a žije v ČR trvale. Silnou emocionální vazbu na Čechy má ale i kvůli českým lidovým písním, které ji u klavíru učil její otec. Dodnes je dovede zazpívat…