Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Siegfried Hösch (* 1942)

• narozen 14.4.1942 ve Štítarech (Schildern) nedaleko Aše

• rodina se živila zemědělstvím

• roku 1946 s ním matka odešla do Německa

• rodina se usadila v Rehau, kde pan Hösch žije dodnes

• působil jako vedoucí oddělení kultury, školství a sportu města Rehau, z této funkce se podílel na obnovování kontaktů s Aší po roce 1989

• je velkým milovníkem přírody

Siegfried Hösch se narodil 14. dubna 1942 v osadě Štítary (Schildern) nedaleko Aše. Jeho matka pocházela ze selského domu, který stál jen tři sta metrů od hranice, a otec byl původem z Frank. Předkem z matčiny strany byl i jistý Johann Wunderlich, který žil kolem roku 1800. Působil jako vesnický soudce, a dokonce měl třikrát audienci u rakouského císaře. Jemu Štítary vděčily za to, že v obci bylo zavedeno číslování domů.

Hospodářská usedlost prarodičů, obklopená přírodou, plná zvířat a s velkou zahradou, je místem, kde se odehrávají první vzpomínky na dětství malého chlapce. „Měli jsme velké slepice a zahradu, kde rostlo všechno.“

Na statku kromě Siegfrieda a jeho matky žili také prarodiče, kterým usedlost patřila, a jejich další děti: dcera s manželem a Omi, matčin bratr, svobodný mládenec. „Ten byl v mém životě velmi důležitý. První ptačí druhy mě naučil rozeznávat právě on. Později se to stalo mým koníčkem.“ Matka a její sourozenci sice chodili pracovat do okolních továren, rodina se však pokládala prostě a jednoduše za selskou.

Živili se ale nejenom tím, co jim vyrostlo na poli, dědeček také prodával dobytek. Siegfried Hösch vzpomíná, že hnával i třicetihlavé stádo. Na sedláka to bylo sice hodně, ale velkoobchodníci pracovali ještě v mnohem větším měřítku. „Přicházeli k nám potom kupci, aby viděli, jak se zvířata dají ovládat. To býval největší argument. Když zvířata prodal, odešel děda Christian znovu na dobytčí trh do Chebu, nakoupil další kusy a znovu je přivedl do Štítar.“

Ašsko má náročnější klimatické podmínky a neroste tam všechno. Přesto zdejší lidé neustále podnikali pokusy, aby zde vypěstovali ovoce. Na trhu v Chebu si pak vyměňovali své úspěchy. Za své zásluhy v oblasti ovocnářství a včelařství získal pamětníkův dědeček čestné uznání.

„Naše hospodářství nebylo velké, mělo jen třináct hektarů, později šestnáct. Na dnešní dobu to vůbec nic není, ale tehdy to byl základ dobrého živobytí. Pro babičku bylo velmi těžké si tady v Německu zvyknout, když doma měla statek.“

Rodina se hlásila k evangelickému vyznání, jak bylo na Ašsku obvyklé. Ve Štítarech samotných sice ve středověku kostel stál, v době husitských tažení však byl zničen a už nikdy nebyl obnoven. „Nevím, čím to bylo, každopádně jsme byli přiděleni k Aši. Tam jsem byl v kostele pokřtěn. Pravidelně jsme do kostela nechodili, aspoň si na to já jako čtyřletý nepamatuji. Doma jsme měli domácí Bibli a modlitební knihu. Když bylo špatné počasí a do kostela nemohl jít nikdo z rodiny, modlili jsme se společně doma.“

Válečné události Siegfriedovi v hlavě příliš neuvízly, na to byl ještě moc malý. „Pamatuji si, že přišli muži v uniformě. Na válečné dění si nevzpomínám, v bezprostředním okolí Štítar se neválčilo.“

Ještě před vysídlením se rodině podařilo dostat část svého majetku do Německa. Jednalo se o včelí úly a také o nějaké další zemědělské potřeby. „Měli jsme krásné skříně, pomalované čtyřmi ročními obdobími. Rodina by do Německa ráda propašovala i je, ale muži byli ve válce a ženy neměly dost síly, aby je rozebraly. Tak jsme přenesli alespoň dvě tři jednodušší skříně. Měli jsme jednoho souseda, kterému se jako jedinému z celé vesnice podařilo převést do Německa i svůj dobytek.“

Ze svého statku pak byla pamětníkova rodina vysídlena v roce 1946. Na samotný průběh stěhování si Siegfried Hösch nepamatuje, neboť ho několik týdnů předtím, než k němu došlo, naložila matka na kolo a převezla do bavorského Rehau k příbuzným. Ostatní dospělí zůstali na statku ve Štítarech, než byli také odsunuti do Německa.

Po nějaký čas se jejich novým domovem stal statek v Pilgramsreuthu. „Měli jsme tu malý byt, jeden pokoj a dva pokojíčky se šikmými stropy. Chodil jsem v Pilgramsreuthu do školy a do kostela, byl to první kostel, na nějž se pamatuji. Krásný barokní kostel. Byli jsme dohromady já, moje babička a teta. Ještě jiná sestra mé matky žila se svým mužem na jiném statku, ale také v Pilgramsreuthu. Znovu jsme se všichni našli. Po druhé třídě jsme se přestěhovali do Rehau.“ I po svém příchodu do Německa se rodina živila zejména a hlavně prací v zemědělství. Pomáhat musel i Siegfried.

„Bylo na nás vidět, že jsme uprchlíci. Existovalo určité společenské dělení, prostě nás tak nebrali. Sedláci nám chtěli pomoci, ale nakonec jsme stejně byli uprchlíci. Bylo pro nás výhodou, že jsme žili tak blízko hranice. Tady totiž ještě znali naše lidi, i když se v minulosti tolik necestovalo. Takže to ještě nějak šlo. Špatné to měli uprchlíci, kteří přišli ze Slezska a podobně a neměli vůbec nic. A teď… možná v tom byla i nějaká závist, nevím. Nějakou dobu to tak bylo, ale později se to úplně vytratilo. Pociťovali jsme to tak do šedesátých let. Později, v pracovním životě, už nás brali.“

Opustit v myšlenkách bývalý domov ve Štítarech nebylo jednoduché. „Z jednoho místa na hranici bylo dokonce možné vidět náš dvůr, jak jsem později zjistil při procházce se svým strýcem. Až do padesátých let babička věřila, že se budeme moci vrátit. Bylo to téma mého dětství. Hodně o tom mluvila. Vzpomínám si, jak jeden celník, který si u nás v Rehau vyzvedával mléko, vešel do světnice a řekl: ‚Dnes vyhodili váš dům do vzduchu.‘ To mohlo být v roce 1951. Babička se přes to nikdy nepřenesla. Zemřela v roce 1959.“

Městečko Rehau, kde rodina bydlela, se roku 1954 stalo symbolicky „kmotrovským městem“ vysídlených obyvatel Ašska. Pravidelně se zde také konala setkávání ašských rodáků. „Při setkáních jsme mívali celý dům plný, od sklepa až po půdu. Tehdy možná Rehau hostilo více lidí, než v něm bydlelo. Asi nikdo si to nedovede představit. Vždycky jsem byl při tom. Přijeli příbuzní, jinak jsme se neviděli. Já jsem byl zvědavý a chtěl jsem ty lidi poznat. Pro moji rodinu ale bylo také důležité, že se u nás pořád mluvilo štítarsky, ašsky, což je vlastně severobavorský dialekt. V Rehau se jinak mluví fransky.“  

Do svého československého rodiště se Siegfried Hösch podíval znovu poprvé v sedmdesátých letech. „Z našeho statku stál ještě zahradní plot a mnoho ovocných stromů. Všude v celé vesnici dříve byly ovocné stromy. V sedmdesátých letech zůstaly stát už jen ty opravdu velké, všechno ostatní bylo srovnáno se zemí. Tak to nabylo podobu, jakou to má dnes.“

V Rehau pamětník prožil takřka celý svůj život. Nikdy ho nelákalo přestěhovat se jinam, a jak sám říká, má rád přírodu a život ve velkoměstě ho nepřitahoval. Vyučil se obchodníkem v průmyslu a stal se vedoucím odboru kultury, škol a sportu zdejšího městského úřadu. Oženil se, jeho žena však velmi brzy zemřela: dceři tehdy bylo deset let a synovi pouhé tři roky. Vychoval je sám.

Jaký byl život v Rehau, v tak těsné blízkosti železné opony? „Hranice byla všudypřítomná, tady končil svět a byl přibitý prkny. Často jsem se strýcem chodil na procházky do míst, odkud byly vidět Štítary.“ Kromě zadrátované hranice do Československa leželo Rehau také blízko hranice s Německou demokratickou republikou. Rozdíl byl v tom, že zatímco na hranicích se Saskem bylo hraniční opevnění přímo na hranici, na hranici s Československem bylo více předsunuté. „Vždycky jsem si musel říkat, dávej pozor, ať nezapomeneš, kde se pohybuješ. Už jsme si ani nedovedli představit, že by to někdy mohlo být tak, jak je tomu dnes. Když se otevřela hranice, tisíce Čechů proudily do Rehau se svými automobily. Bylo to dojemné. Mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, si ani nedovedou představit, jaké to tehdy bylo.“

Krátce po revoluci existoval velký oboustranný zájem navázat kontakty mezi Rehau a Aší. „Chtěli jsme vytvořit sousedství v podmínkách, které byly. Češi si ale mysleli, že chceme zpět majetek. V prvních společných projektech šlo hlavně o výměnu zkušeností a o vybudování demokratických struktur. V Aši se od té doby podařilo mnohé vykonat a opravit. Dříve hranice nehrála žádnou roli. A nyní jsou na jejích obou stranách lidé, kteří pracují na tom, aby to tak bylo znovu. Jsem toho názoru, že se člověk musí smířit s poměry, jaké jsou teď, že nejde, aby se národy pořád a navěky nenáviděly. Musí se poznat a porozumět si. Minulost sice nesmíme zapomenout, ale nesmí ani ovládat naši současnost. Věřím, že v našem okolí jsme na dobré cestě, ať už v Rehau, Selbu, nebo v Aši.“

První kontakty Siegfrieda Hösche se starou vlastí tedy byly pracovního charakteru. Brzy se ale vydal do míst, kde prožil první roky svého života, i soukromě. Vzal kolo a objevoval Štítary, Ašsko, navazoval spolupráci s českými ornitology. „Mám radost, že tam můžu chodit. Neumím si představit, že by se ze mě stal sedlák. Ale když tam člověk jde a ví, že se tam narodil, zná dějiny a vidí tu krásnou krajinu… Mám moc rád přírodu, a tak se dívám, jaké tam jsou rostliny. Není to pro mě žádná smutná záležitost, raduji se, když se tam můžu podívat.“

A jaké je pamětníkovo poselství pro budoucí generace? „Když se člověk podívá na dnešní politiku, vidí, že vůbec není samozřejmé, že všechno půjde stejným směrem. Proto bych si jednoduše přál, aby si lidé, kteří se za dvacet let ohlédnou zpět, mohli říct, že přece jen všechno šlo dobře.“