Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Hüttner (* 1937)

• narozen 1. ledna 1937 ve Stříbře do rodiny drogistů

• otec Rudolf pocházel ze Sokolovska (okres Nejdek), matka z Ústecka

• v roce 1938 otec získal dům v centru města, kam přesunul svou drogerii

• v období od října 1945 do května 1946 rodina postupně internována ve sběrných táborech ve Vlašimi, Bystřici a Modřanech a na nucených pracích u sedláků

• v internačním táboře v Bystřici devítiletý Rudolf nucen kopat hromadné hroby pro zabité Němce

• v roce 1946 odsunut do Západního Německa, rodina se zpočátku živila jen příležitostnými pracemi

• v roce 1957 vystudoval drogistickou školu, v letech 1974 až 2000 vedl drogerii v Bambergu

• oženil se s Němkou odsunutou z Polska

• v současnosti stále pracuje, prodává přírodní léčiva. Společně se sestrou se též angažoval v obnově mariánských slavností v rodném Stříbře

Drogerie Diana ve Stříbře

Rudolf Franz Josef Hüttner se narodil prvního dne roku 1937 jako jediný syn drogisty Rudolfa Hüttnera ze Stříbra a jeho manželky Marie Klement původem z Ústecka. Nejen oba jeho rodiče, ale i další příbuzní byli profesí drogisté. Jeden strýc měl obchod v Tachově, druhý strýc měl obchod a první čerpací stanici v Boru u Tachova. Otcova drogerie Diana prosperovala. V době okolo narození syna Rudiho si otec mohl dovolit vydražit dům židovské rodiny Rosenbergerových v tehdejší Egergasse, který měl dvě vrstvy sklepů, z nichž spodní byl během války využíván jako protiletecký kryt. Stříbro ale příliš bombardováno nebylo a děti si do krytu chodily za zády rodičů hrát. Rudi měl jednu starší a dvě mladší sestry, často ale navštěvoval i prarodiče v otcově rodné Přebuzi (Frühbuss) či matčině rodišti, poutním místě Bohosudov (Mariaschein) na Ústecku. Ti měli velké zahradnictví, na jehož pozemku ubytovávali i obyvatele bombardovaného Berlína. Drogerie Diana byla rozlehlá, měla i fotolaboratoř a velké sklady, a otec měl v plánu další rozšiřování. Malý Rudi měl slabost pro automobily a stroje. Ještě ve Stříbře ale stihl i ministrovat v kostele. Na sklonku války poskytli Hüttnerovi ve svém domě útočiště páru uprchlíků z Východního Pruska.

Konec války – americké žvýkačky a český správce

Za války vedla drogerii Rudolfova matka. Otec musel narukovat na východní frontu. Na sklonku války utrpěl v Küstrinu (dnes Kostrzyn v Polsku) průstřel plic a strávil nějaký čas v lazaretu v Praze a později v Mnichově. Odtud se vydal po konci války pěšky do rodného Stříbra, kam dorazil 27. června 1945. Ve Stříbře již tehdy byli američtí vojáci, kteří našli město s jistými obtížemi, protože používali československé mapy a nespojovali si Stříbro s německým jménem Mies. Američané si jezdili do drogerie Diana až z Würzburgu pro fotografický papír, kterého potřebovali kvůli dokumentaci obrovská množství. Rozdávali žvýkačky a nabízeli Hüttnerovým, že je vezmou s sebou do Německa, ti ale odmítli. „Žádnému Židovi jsme nic neprovedli, žádnému Čechovi jsme nic neprovedli, nebojíme se, zůstaneme,“ rozhodli se. Nezáleželo ale na nich. Nosili bílé či žluté pásky na pažích, otec musel odevzdat klíče od podniku českému správci, do drogerie již nesměl a na práce docházel navzdory zranění do továrny. Před srpnovou vlnou odsunu ještě Hüttnerovy zachránila dočasná nemoc jedné z dcer, nebylo to ale na dlouho.

Sběrné tábory a nucené polní práce

Oznámení o odsunu zastihlo Hüttnerovy 12. října 1945, kdy se museli shromáždit spolu s dalšími německými obyvateli Stříbra na rynku. Zabalit si směli jen 30 kg na osobu, malý Rudi se musel jako syn z dobře situované rodiny rozloučit s řadou výjimečných hraček. Prosadil si ale fotoaparát značky Voigtländer, který přes všechny peripetie odsunu dodnes vlastní. Pamatuje se též, že rodiče před odchodem zabili trpasličí slepice, se kterými si hrával, aby potom posloužily rodině za potravu v prvním sběrném táboře. Z rynku Němce odvezly náklaďáky na nádraží, odtud jeli v dobytčích vagonech do prvního sběrného tábora, dle slov pana Hüttnera do Votic či Vlašimi. Pamatuje si, že na nádraží viděl neznámé osoby bít svázanou německou vdovu. Z tábora byli potom odvedeni na polní práce, nejprve k sedláku Řezníčkovi (spali v prostoru bez nábytku, kde se ani dítě nemohlo postavit, k práci byly nuceny i děti) a potom na velkostatek v Novém Dvoře. Tam musel Rudolf dokonce chodit do školy, ale nemělo to smysl, protože neuměl vyučovací jazyk – češtinu. Jako německé dítě byl často stigmatizován. Pamatuje si například, jak na něho v zimě české děti zaútočily kameny maskovanými za sněhové koule. Od správce statku dostal na útěchu klobásu, jejíž chuť si dodnes pamatuje. Zrovna tak nedokáže zapomenout na vši a petrolej a sůl pro dobytek, kterou jim na Vánoce obstaral zajatý voják. Za války zraněný otec ale nedokázal plnit normy a sedláci ho brzy přestali potřebovat. Hrozícímu rozdělení rodiny se podařilo zabránit, všichni proto odjeli do tábora v Bystřici.

Bystřický tábor a kopání hrobů

V táboře v Bystřici byla přísná ostraha (čtyři strážní věže) a panoval tam hlad. Rudolf se spolu s ostatními chlapci z tábora s částečným úspěchem pokoušel zmocnit rostlinek šťovíku, který rostl za plotem tábora. O tuto potravinu se pak dělil i se sourozenci. Jako devítiletý byl také opakovaně nucen v táboře kopat hroby a pamatuje si na nahé dospělé mrtvoly, které do nich byly ukládány. „Byli jsme hodně zaměstnaní vykopáváním hromadných hrobů a museli jsme opravdu i tahat mrtvoly k jámě. A když některá z mrtvol ještě měla v puse zlaté korunky, museli jsme přihlížet, jak jim je Češi ještě vyklepávali ven,“ vzpomíná pan Hüttner. Na jiné projevy násilí v táborech si přímo nepamatuje. Slýchal sice kvílení a nářek, ale rodiče se ho před přímou zkušeností snažili uchránit. Naštěstí v tomto táboře (o němž netuší, kdy a proč byl zřízen – byl to přitom již za války nacisty zřízený tábor pro muže ze smíšených manželství a manžele Židovek) nemusel trávit dlouhou dobu. Přes Prahu a krátký pobyt v táboře v Modřanech byl 2. května 1946 odsunut do americké zóny Německa. V bavorském táboře Wiesau dostal první pořádné jídlo po dlouhých měsících – bramborovou polévku s vuřtem.

Těžké začátky v Německu

Na další místa v Západním Německu již vyhnance vozili osobními vlaky, ale válkou zbídačená země nebyla na přísun miliónů lidí z Východu připravená. Roky 1946 až 1951 strávila rodina Hüttnerových ve Wonfurtu, kde na ně domácí zprvu nahlíželi jako na „cikány“. Rudolf v místní vícetřídce musel opakovat jeden ročník školy. Na živobytí si vydělávali podomácku vyráběnými vánočními ozdobami, otec se postupně snažil uplatnit své vzdělání při výrobě šumivého prášku, bělidla na boty apod. Své výrobky tatínek prodával po okolí na jízdním kole. I malý Rudi pomáhal rodinu živit a zapojit do sociálního prostředí – myl sousedům auta a ministroval v kostele. V roce 1951 získala rodina dvoupokojový byt v Bambergu. Podařilo se vyjednat i přesídlení babičky z Ústecka, která byla odsunuta do NDR. Od roku 1954 měl otec vlastní drogerii. Rudi pokračoval v započaté rodinné tradici, vystudoval ve Schweinfurtu v roce 1957 a bamberskou drogerii vedl až do jejího uzavření v roce 2000. Dodnes se ve svých třiaosmdesáti letech věnuje prodeji přírodní medicíny, za dobrou kondici vděčí jí a sportovnímu duchu. Oženil se, manželka pochází z německé rodiny odsunuté z Polska, její otec byl v Polsku zabit.

Návštěvy Čech

Rudolf si v zásadě nestěžuje, že žil většinu života v Německu. Má na paměti, že neodsunutý přítel z dětství nakonec života v totalitním systému litoval. Odsun a prožitá příkoří neklade za vinu pozdějším generacím Čechů, lituje ale, že promarnily příležitost k nápravě. Z odsunu sudetských Němců podle něj nejvíce profitovalo Bavorsko, Česko naopak tratilo. Rodné Stříbro navštívil po odsunu poprvé v roce 1986. Stříbrné mince, které měl jeho otec ukryté na půdě, už ale nenašel. Za svou vlast stále považuje Stříbro a okolí, pomáhal proto své starší sestře okolo revoluce 1989 obnovovat tradici mariánských slavností v rodném městě. V Německu má ale „praktický domov“.