Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oswald Kittel (* 1929)

• narozen 14. června 1929 v České Kamenici

• 15. března 1945 odveden do německé armády

• v posledních dnech války se účastnil bojů u Plané a Teplé

• zraněn střepinou granátu

• 15. května 1945 se po krátkém pobytu v americkém zajetí vrátil do České Kamenice

• 15. července 1945 byl v rámci divokého odsunu deportován na hranice se Saskem

• několik týdnů zůstali bezprizorní na hranicích

• uprchlíci se ilegálně vydávali do svých někdejších domovů

• rodina se usídlila v sovětském záboru Německa, pozdější Německé demokratické republice

• v roce 1947 vyučen ševcem, vystudoval obuvní technologie

• roku 1964 poprvé po odsunu navštívil Českou Kamenici

• od roku 1992 předsedá krajanskému spolku kamenických rodáků

• podporuje česko-německý dialog

Dětství a Masarykův pohřeb

Oswald Kittel se narodil 16. června 1929 do německé rodiny v severočeském městě Česká Kamenice (německy Böhmisch Kamnitz), do domu číslo 240 v tehdejší Kreibitzer Strasse, tedy silnici vedoucí na Chřibskou a Rumburk. Za první republiky žilo ve městě asi čtyři tisíce obyvatel, po sjednocení jednotlivých městských částí roku 1943 jejich počet vystoupal na šest tisíc. Obyvatelstvo bylo převážně německé, Oswald si ale pamatuje i na tamní Čechy, většinou úředníky, poštovní či železniční zřízence. Otec Gustav Kittel byl vyučený švec, ale pracoval jako papírenský dělník. Matka Emilie, rozená Topfer, byla dámská krejčová. Šila, dle slov svého syna „pro Češky i Němky“ a zaměstnávala české učnice, které malého Oswalda učily české lidové písně.

Ve městě fungovala německojazyčná škola s českými třídami v téže budově, Oswald do ní nastoupil ještě před válkou. Vybavuje si portrét prezidenta Masaryka ve třídě i slavnostní ceremoniál u příležitosti jeho pohřbu. Sám Masaryka ctil a tvrdí, že měl dobrou pověst i u českých Němců (na rozdíl od svého následníka Edvarda Beneše). Školní výuku absolvoval Oswald výhradně v němčině, češtinu měl mít až na měšťance, to ale před Mnichovem nestihl. Vybavuje si též studentské výměny (takzvané handly) za účelem, aby se české děti naučily německy a německé česky. I to se ale týkalo starších dětí. V České Kamenici žili před rokem 1938 také Židé, podle slov pamětníka obchodníci a vyšší třída. Patřil mezi ně například místní advokát či obchodník s textilem Popper. Podle dětských vzpomínek pana Kittela město opustili ještě před připojením Sudet k Německé říši, šli prý buď na Západ, nebo do českého vnitrozemí.

 

Bunkry u České Kamenice

V letech 1937-1938 bylo ve městě znát národnostní napětí, působili tam aktivisté Henleinovy strany. Protože Hitler „trval na tom, že bude sudetské Němce chránit“, byla ve vzduchu hrozba války. V blízkosti České Kamenice vznikl československý pevnostní systém, obranná linie vedla asi deset kilometrů od domu Kittelových. Oswalda to jako kluka velice zajímalo. Ve městě byla též umístěna československá armáda – tankisté, kavalérie a v budově školy infanterie.

Den či dva předtím, než město v důsledku Mnichovské dohody obsadil německý wehrmacht, se českoslovenští vojáci stáhli. Oswald je viděl pochodovat pryč směrem na Českou Lípu a Mělník, opuštěné bunkry pak s chlapci prolézali. Když 5. října 1938 navštívil Kamenici Hitler, chlubil se prý, že by wehrmacht linii prolomil do tří dnů. Oswaldův otec, československý voják, byl ale přesvědčen, že by Československo mohlo odolávat dlouho. Spolu s československou armádou opouštěli město i někteří čeští obyvatelé. Oswald vzpomíná na souseda, který před odchodem předal svoji zahrádku jeho otci a výslovně mu dovolil sklízet její plody.

 

Otec naplnil slib vůči Masarykovi

Gustav Kittel patřil k těm nemnoha českým Němcům, kteří uposlechli výzvy československého státu k všeobecné mobilizaci. „On tedy následoval rozkazy českého státu, na základě svého vojenského slibu vůči Masarykovi. Ne jako ostatní, kteří utekli do Saska a šli k sudetoněmeckému freikorpsu, tedy nácci. A on, což je v rozporu s Benešovými dekrety, byl po obsazení Sudet propuštěn z druhorepublikové armády s poctami. Protože na základě svého slibu sloužil českému státu a český stát nezradil. Vrátil se domů a v Děčíně ho Češi předali německým vojenským úřadům, a tam ho, stejně jako ostatní propuštěné, internovali. Tam je internovali a vyslýchali, co že to dělali. Protože ale mému otci nic negativního dokázat nemohli, byl trubač, trumpetista u jednotky, propustili ho domů. Nastoupil zase do práce v českokamenické papírně, a tam ho vítali jako zrádce sudetoněmecké věci, protože neutekl do Saska, nýbrž narukoval do české armády. Byl tedy připraven stát bránit před hitlerovským Německem. Ale na základě Benešových dekretů byl potom zrádcem na českém státě. Koho tedy zradil?” ptá se dnes jeho syn.

Paradoxem je, že za mobilizace byl otec s posádkou v Mimoni, kde všechny sudetoněmecké vojáky drželi separátně a zbraně jim do rukou stejně nedali. Když potom v roce 1940 narukoval k německé Luftwaffe, tam mu už také nedůvěřovali, navzdory tomu, že absolventi československého vojenského výcviku byli v německém wehrmachtu cenění. Gustav Kittel směl v německé armádě působit jen jako pomocná síla beze zbraně. Zúčastnil se tak i tažení do Ruska, brzy ho ale ze zdravotních důvodů povolali zpět domů.

 

Hitler v Kamenici

Oswald Kittel upřímně přiznává, že sudetští Němci, i on sám, připojení Sudet k Říši vítali. „Byli jsme zaujatí ve prospěch Německa. Že byly Sudety obsazeny, to bylo pro nás svým způsobem osvobození od českého státu. Panoval obecný příklon k Německu. A když potom napochodovali, byli vojáci wehrmachtu v Sudetech vítáni. Hitler sám byl přece 5. října také v Kamenici, já jako žák jsem byl se školní třídou také na náměstí. V bezprostřední blízkosti radnice, kde se Hitler zastavil, byl vítán slogany jako ‚Děkujeme našemu vůdci‘ nebo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce‘. To byla hesla, která měla tehdy obecně navrch a která masy obyvatelstva vykřikovaly. To je taky třeba říct.“

Od deseti let potom Oswald navštěvoval mládežnickou organizaci Deutsches Jungvolk, od čtrnácti námořnickou Hitlerjugend. Nepamatuje si politické debaty, ví ale, že byli vychováváni k „nadšení pro Německo“. V blízkém Rabštejně byl také zřízen pracovní tábor, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Po svém návratu z Ruska v něm Oswaldův otec pracoval jako topič, syn mu tam často nosíval svačinu. Vídal tam apely, nástupy, počítání vězňů i jejich rozesílání na práce. Ví, že pracovali v podzemních zbrojních továrnách a že to byla těžká práce. Na silvestra 1944 byl dokonce svědkem skromné novoroční oslavy vězňů v jídelním baráku.

 

Místo železného kříže železo do zad

Od počátku roku 1945 byla v Německu branná povinnost od šestnáctého roku věku, tedy i pro ročník 1929. Oswald v polovině března nastoupil k říšské pracovní službě Reichsarbeitsdienst do Jihlavy. RAD podléhala wehrmachtu a navzdory názvu branci v Jihlavě nepracovali, nýbrž byli cvičeni ve zbrani. Po dvou týdnech byl ale jejich tábor evakuován, blížila se fronta a vedoucí chtěl, aby mladí vojáci padli spíše do rukou Američanů než Sovětů. V okolí Plané a Teplé na Mariánskolázeňsku potom Oswald ještě zasáhl do posledních bojů, dobrovolně se totiž přihlásil k protitankovému komandu, jeho děsivým úkolem bylo ostřelovat unikající protivníky ze zasažených tanků. Bojovali ale jen několik dní, brzy se stáhli do „země nikoho“ mezi sovětskou a americkou linii, kde počkali na kapitulaci. Oswald patřil mezi zraněné – v zádech mu uvízla granátová střepina z tanku Sherman. „Slibovali nám železný kříž, ale já dostal jen železo do zad,“ glosuje to Oswald Kittel, který má nešťastnou střepinu dodnes v těle.

Po kapitulaci se chtěla Oswaldova jednotka vzdát Američanům, ti je ale na svou stranu do Karlových Varů odmítali pustit. Do amerického zajateckého tábora se tak dostali na svou pěst a v zásadě tajně, Oswald tam ale dlouho nepobyl. Protože se mezi Němci proslýchalo, že budou smět bojovat po boku Američanů proti Sovětům, a protože on sám měl už veškerého válčení po krk, spolu se dvěma kamarády z tábora utekl a vydal se domů. Aby nepadli do rukou českým ozbrojencům, šli raději přes Krušné hory do Německa a cestovali vlakem přes Annaberg-Buchholz a Drážďany. Od českých hranic potom šli po vedlejších cestičkách pěšky. Do Kamenice dorazil Oswald v ošuntělé uniformě 15. května roku 1945.  

 

Odsun bezprizorních

Bezprostředně po válce byl v České Kamenici relativní klid. Nacističtí funkcionáři, ale třeba i výše postavení členové Hitlerjugend, byli internovaní v rabštejnském táboře. I tehdy směl Oswald dovnitř. Nahlásil se totiž na národním výboru a dostal práci jako kočí, rozvážel potravinové produkty, mimo jiné i do Rabštejna. Viděl tam mučírny ve sklepech, i jak odtud vězni vynášejí tělo. Jestli šlo o mrtvého, neví na sto procent. Jisté ale je, že tam k vraždám docházelo, přímo v táboře mu řekli o smrti jeho nadřízeného z Hitlerjugend. Národní výbory i podniky, které objížděl, řídila „partyzánská komanda“, tedy uniformovaní ozbrojenci. Mezi Němci se jim říkalo také „svobodovci“, měli ale německé uniformy a karabiny K98 Mauser. Němci museli nosit bílé pásky na pažích, čeští komisaři „národní“ pásky, tedy trikolory. Němci měli povinnost je zdravit, i Oswald byl jednou potrestán, když to opomněl. Pro národní výbor pracovali i někteří jeho místní čeští kamarádi, zřejmě tam připravovali podklady pro odsun, i když jemu to odmítli prozradit. Ve městě byla vidět nucená pracovní komanda složená z Němců, Kittelovi se ale podobné zkušenosti vyhnuly. Oswaldův otec, možná díky své dobré znalosti češtiny i minulosti československého vojáka, směl dále působit jako topič ve zbrojním průmyslu.

Čemu se ale rodina vyhnout nemohla, byl samotný odsun z Československa. „14. července večer nás občany všechny svolal národní výbor na náměstí v České Kamenici a tam nám oznámili, že bude následovat odsun. A patnáctého, v pět hodin ráno, byla třetí vlna odsunu, kdy partyzáni, Češi, chodili dům od domu a vyzývali lidi, aby do půl hodiny opustili byty a domy. Museli si vzít s sebou padesát kilo a sejít se na shromaždišti, aby je tam ještě znovu zkontrolovali, jestli nemají s sebou něco, co bylo zakázáno.“

Kittelovi přišli na shromaždiště pozdě, neměli totiž nic připraveno a žili na druhém konci města. Otec se česky omlouval, „partyzán“ ho ale srazil pěstí na zem. „A odsud nás transportovali na hranici do Saska, nás tedy náklaďákem, do Hinterhermsdorfu. Tam nás vyložili, byli jsme úplně bezprizorní, každý si s námi mohl dělat, co chtěl. Neměli jsme žádné jmění, žádný majetek. A to byla pro mnohé katastrofa,” vzpomíná Oswald Kittel. To, že Kittelovi směli jet na hranici na korbě náklaďáku, bylo privilegium, většina vyhnanců musela jít pěšky.

 

Schwarzgang - načerno přes hranici

V Hinterhermsdorfu vyhnanci nejprve jen polehávali na louce, neměli kam jít. Místní je nevítali s otevřenou náručí, protestovali proti jejich přítomnosti, ale nebylo jim to nic platné. Protože se mezi vyhnanci rozšířila mylná zpráva, že se brzy budou moci vrátit domů, zůstávali všichni na místě řadu týdnů. Časté byly sebevraždy v místním lesíku, zejména mezi staršími lidmi. Oswald Kittel si vybavuje jednoho postaršího pána, jehož manželka zemřela na rakovinu. Když se neúspěšně pokusil vyměnit její boty za jídlo, vzal si život. Panoval hlad, vyhnanci se proto vydávali načerno přes hranici do svých někdejších domovů, kde se jim vždy podařilo obstarat něco k snědku.

Takzvaný „schwarzgang“ byl nebezpečný – kdo padl do rukou českým úřadům, mohl přijít o život, jako například rodina Gärtnerových, které zadrželi u České Lípy. Sama cesta vedla často po těžko přístupných stezkách. Oswald byl například svědkem, jak se paní Wünsche zřítila ze skály. „Já jsem šel třikrát přes hranici. Měli jsme ještě tety, moje babička byla ještě doma. Věděli skrze „tichou poštu“, že přijdeme, a připravili už potraviny. A při třetím přechodu, na zpáteční cestě, mě v sousední vesnici zadržel český komisař z obce Líska, Hasel. Znali jsme se ještě z Hitlerových dob, protože on rozvážel mléko v Kamenici, prostě jsme se znali. Takže on mě znal a zadržel mě. Pro mě to ale v tu chvíli bylo… nesměl jsem mu padnout do rukou, to by pro mě bylo nebezpečné. A tak jsem se dal do běhu na život a na smrt a pokusil se dosáhnout lesa a ztratit se v něm. A on když zjistil, že mě nedožene, tak po mně vystřelil. Byl tedy připraven mě zastřelit, než dosáhnu kraje lesa. Taková byla situace. To byl druhý okamžik v mém životě, kdy jsem mohl přijít o život,“ popisuje Oswald Kittel setkání s nechvalně známým komisařem Kubíčkem z Lísky. Ten paradoxně po letech sám emigroval do Německa.

 

Odsun se v NDR nesměl připomínat

Až po pár týdnech byl pro vyhnance připraven v blízkém Bad Schandau vlak, cestovali do táborů ve Wurzenu, Geře a Ilmenau, odtud byli rozdělováni do rodin a blízkých obcí. První střechu nad hlavou získali Kittelovi počátkem září, dvanáctimetrový pokoj u rodiny místního lékaře. Oswald, který musel přerušit učení již v březnu 1945, pracoval nejprve jako sklářský dělník. Ševcovský učňák dokončil v roce 1947, obuvnické technologie vystudoval i na vysoké škole, většinu života ale pracoval ve státní správě v oboru stavebního plánování. On sám, ani nikdo z jeho blízké rodiny, za žádného režimu nevstoupil do žádné politické strany. Odsun z Československa si nesměli v NDR nijak připomínat, vyhnanci se oficiálně neorganizovali a neshromažďovali, byli označováni za „přesídlence“.

Českou Kamenici navštívil pamětník poprvé v roce 1964, když byla podepsána dohoda o navštěvování mezi NDR a ČSSR. Od té doby jezdí do své staré domoviny často, po roce 1990 vstoupil do původně západoněmeckého spolku kamenických rodáků, kterému dodnes předsedá. Od roku 1992 se v Kamenici schází co dva roky, obnovili tam tradici poutě a pořádají česko-německé mše. „Razíme myšlenku porozumění na základě společných dějin, které jsme měli. Na základě sousedství, které jsme měli s českými rodinami. Když hledáme vzájemné porozumění, potom jako rovný s rovným, respektujeme se. Každý měl sice svůj osud, své zkušenosti, ale to není důvod si klást podmínky. Jednáme jako rovný s rovným, bez předsudků, neděláme si žádné výčitky. Chceme porozumění,“ popisuje Oswald Kittel hlavní ideu spolku, který vede.