Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Günter Klemenz (* 1941)

• narozen 15. února 1941 v Krnově

• květen/červen 1945 – pobyt v krnovském internačním táboře

• v červnu 1945 zažil hladový pochod Krnov – Králíky

• podzim 1945 – skrývání ve Valašském Meziříčí

• leden–červenec 1946 – pobyt na samotě v Petříkově u Ostružné

• červenec 1946 – odsun do Německa

• v roce 1949 setkání s otcem, stěhování do Porýní

• studium medicíny v Heidelbergu a Freiburgu

• v letech 1976–1980 práce v mezinárodní nemocnici ve Rwandě

• v roce 2017 účast na odhalení pomníku obětem hladového pochodu před krnovskou synagogou

• v roce 2022 účast na prvním krnovském Pochodu smíření

Když se Günter Klemenz v tehdy převážně německém Krnově narodil, byla už druhá světová válka v plném proudu. Otec sloužil u wehrmachtu a padl do sovětského zajetí. O předválečné historii města, euforii většiny místního obyvatelstva při Hitlerově návštěvě po záboru Sudet i osudu místního židovského obyvatelstva se Günter dozvěděl až po válce v Německu. Pro něj osobně nastalo utrpení až v květnu 1945, kdy musel společně s matkou a bratrem do hladového pochodu z Krnova směrem na Králíky, kterému podle odhadů padly za oběť stovky německých civilistů. Klemenzovi přežili, definitivně do Německa byli odsunuti až v roce 1946. Günter Klemenz se v Německu stal lékařem, působil též na misi ve Rwandě. V posledních letech se ale do rodného Krnova často vrací a účastní se místních vzpomínkových a smírčích aktivit – třeba odhalení pomníku hladovému pochodu na dvoře krnovské synagogy v roce 2017 či prvního česko-německého Pochodu smíření v roce 2022.

Rodný dům a šicí stroj

Günter Klemenz se narodil 15. února 1941 do rodiny Alfreda a Gerdy Klemenzových. Matka byla krejčová původem z Ostružné (něm. Spornhau), otec elektrikář. Toho ale pamětník v dětství vídal jen zřídkakdy, od roku 1939 totiž sloužil ve wehrmachtu. Po většinu doby tam pracoval jako opravář vozidel, nakonec padl v Rusku do zajetí. Stejně jako své strýce ho Günter vídal jen o dovolenkách, vybavuje si, že všichni „pyšně nosili uniformy“. Vyrůstal tedy s matkou a prarodiči v domě v Rösegger Strasse číslo 9, dnešní Fügnerově ulici. V nepřítomnosti otce se matka starala o dům i živobytí, o Güntera se starala babička. Matka šila pro sousedy, ale i pro domácí potřebu – navzdory těžké době chodil Günter skvěle oblékaný. V posledním roce války byla ale matka podruhé těhotná, na cestě už byl mladší bratr.

Hned v prvních poválečných dnech musela matka s Günterem, jeho bratrem a dětským kočárkem dům opustit. „Bylo to samozřejmě hrozné, muset ze dne na den opustit dům, ve kterém jsme bydleli. Muži doma nebyli a ženám brutálně oznámili, že musí během krátké doby zmizet,“ vybavuje si Günter Klemenz líčení své matky, neboť vlastní vzpomínky na odchod z domova nemá. Brali si jen, co měli na sobě, letní šaty. Největší cenností bylo rodinné fotoalbum, které matka ukryla v dětském kočárku. Pár dní po odchodu se matce naskytla ještě poslední příležitost se do domu podívat. „Poprosila, aby si mohla přinést svůj šicí stroj. Šla domů, tam bydlel cizí manželský pár a ona poprosila tu paní, jestli by nemohla dostat svůj šicí stroj. Ta žena s tím souhlasila, přinesla ten stroj a matka s sebou vzala takový malý vozík, na ten šicí stroj naložili. A v tom okamžiku přišel domů manžel. Viděl to, rozzlobil se a řekl, že to nepůjde. Maminka ho ještě jednou snažně prosila, ale on jí potom pohrozil pistolí, že tam musí ten šicí stroj nechat. A ona se pak musela stáhnout. Bez šicího stroje.“

Internační tábor a hladový pochod

Klemenzovi – matka a oba synové – byli umístěni v jednom z krnovských internačních táborů pro Němce. „V Krnově byly celkem čtyři internační tábory, oni byli pravděpodobně v tom na Cvilíně,“ uvažuje dnes Günter Klemenz. Na tábor samotný už konkrétní vzpomínky má – vzpomíná si na baráky, ale i na lidi, kteří přespávali venku, na latríny na okraji tábora, což byly pouhé jámy a dřevěné kůly, na ošklivý smrad. A dětské hry s nalezenými odpadky a kameny, protože nic lepšího na hraní nebylo – vyhozená osička s kolečkem mu sloužila za autíčko. Neví, jak dlouho v táboře byli, ale poměrně brzy je čekal ještě otřesnější zážitek. Událost, která vstoupila do dějin jako krnovský hladový pochod. Vedl z Krnova až do Králíků a účastnilo se ho na tři tisíce místních německých civilistů, převážně žen, dětí a starců. Odhaduje se, že až deset procent z nich v otřesných podmínkách cestu nepřežilo. První den šli pěšky z Krnova do Vrba, asi 30 kilometrů.

„Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek, a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo na ose, chyběla tam sponka, která by ho přidržela na místě. Tak ona potom ten kočárek po jedné straně nadzdvihovala, aby to kolečko nevypadávalo. Na to se ještě pamatuju. A také na tu druhou noc, kdy jsme přenocovali ve Frývaldově. Zase pod širým nebem, v továrním areálu. Druhého dne jsme totiž překročili hory, šli jsme hodiny a hodiny do kopce. Na Videlském sedle, když okolo pochod procházel, tam jsme tuším měli odpočinek. Lidé byli úplně vyčerpaní. A pak se šlo dál. A třetího dne jsme došli právě do Ostružné a směli jsme pochod opustit. Vím, že už mi bylo špatně a maminka vyprávěla, že bychom to pravděpodobně nepřežili, kdybychom v tom pochodu zůstali dál.“

Český strýc a samota v Ostružné

Podle vyprávění své matky vděčí chlapci za svůj život shovívavosti některého člena ostrahy, se kterým se matka dokázala česky dohodnout, že je s ohledem na trpící děti z pochodu vyloučí. Třetí den pěší chůze víceméně bez stravy a pití by už děti opravdu snášely velice těžce. V Ostružné byli chvíli u matčiny sestřenice, potom se jich ujal matčin český švagr, Sláva Rusek. Podzim 1945 strávili na zapřenou v jeho bytě ve Valašském Meziříčí, nesměli ale vycházet ven, aby se o nich nedozvěděli čeští sousedé. Hrát si tedy směli jen s bratrancem Bohuslavem a sestřenicí Traude, kteří dnes žijí v Nových Ermanovech a Günter je s nimi stále v kontaktu.

Počátkem roku se poválečná situace zřejmě natolik stabilizovala, že se již Klemenzovi nemuseli skrývat. K bydlení dostali dočasně přidělenou samotu v Petříkově poblíž Ostružné, kde bydleli do léta 1946. Jak tam přežívali, není Günteru Klemenzovi dodnes zcela jasné. Matka našla v jiném opuštěném domě nějaké příbory a talíře. Za potravou se od jara chodilo do lesa, kde matka nacházela houby a různé bobule. A zřejmě rodině nadále pomáhal strýc Sláva.

Odsun a život v Německu

Datum odsunu do Německa má Günter Klemenz zdokumentované. Odjížděli v dobytčím vagonu 23. července 1946 z Krnova a do bavorského města Furth im Wald dorazili o dva dny později. Byli v americké zóně, celý transport je popsaný, včetně soupisu osob. Šlo o standardní transport, tedy 30 vagonů, 40 osob na vagon. Vzpomínky na cestu v sobě Günter Klemenz cíleně potlačoval, po většinu života se k nim nechtěl vracet.

V Německu nebyli přijímáni s otevřenou náručí. Ve Furthu museli projít lékařskou prohlídkou a odvšivovací procedurou, po pár dnech skončili ve vesnici Niedermurach, kde byli přiděleni do domu místního pekaře. Po čase se do malého pokojíku se suchým záchodem na dvorku museli vměstnat i s babičkou, která byla odsunuta jiným transportem. Otec byl sice po válce ze zajetí propuštěn, pracovně byl ale umístěn v táboře v Holštýnsku, rodinu navštěvovat nesměl. Matka s chlapci za ním jezdit mohla, bylo to ale náročné. Od konce války do roku 1949 tak Günter Klemenz svého otce viděl jen dvakrát. Otec mu chyběl, mohl se na něj ale alespoň těšit. Uvědomoval si, že řada jeho spolužáků z místní vesnické dvoutřídky takové štěstí nemá.

Po návratu otce se začaly věci obracet k lepšímu. Po čtyřech letech života na vesnici se rodina přestěhovala do Porýní, kde otec pracoval v továrnách v Ludwigshafenu a Mannheimu. Günter Klemenz nakonec našel v Německu svůj druhý domov, vystudoval v Heidelbergu a Freiburgu lékařství a stal se gynekologem. Úplně ale nezakořenil, pravou vlastí pro něj nadále zůstává Krnov. Možná právě proto se hodně stěhoval, v letech 1976–1980 pracoval například v nemocnici v africké Rwandě. Pohnutý osud má i jeho manželka, se kterou má tři děti. Narodila se roku 1941 na Ukrajině německému otci a ukrajinské matce, do Německa uprchla s matkou před frontou. Dnes spolu žijí u Černého lesa, kde místní krajina Günteru Klemenzovi připomíná Jesenicko.

Návštěvy Krnova a smírčí aktivity

Na „stará kolena“ jezdí Günter Klemenz do Krnova poměrně často. V roce 2017 se zúčastnil slavnostního odhalení pomníku krnovskému hladovému pochodu před krnovskou synagogou, spolu se členy rodiny Titzeovy, kteří patří také mezi pamětníky pochodu. Mezi své přátele počítal i Waltera Titzeho, který nechal pro město Krnov a místní kostel zhotovit dřevěnou kopii místní madony, kterou si s sebou za války perzekvovaní krnovští duchovní brali do tábora v Dachau. Tam v prostorách někdejšího koncentráku originální socha dodnes stojí.

Při návštěvách rodného města Günter Klemenz vždy navštíví rodný dům ve Fügnerově ulici. Je rád, že pořád stojí. Na krnovský hřbitov si chodí připomínat dědečka, který byl v poválečných týdnech pracovně nasazený do Ostravy a v těžkých podmínkách tam smrtelně onemocněl. „Můj děda potom kvůli té těžké práci koncem roku 1945 tam v Ostravě onemocněl. Předpokládám, že to byl zápal plic. A potom, když už téměř umíral, ho ještě jednou převezli do nemocnice v Krnově, babička ho tam ještě vídala, jednou nebo víckrát. On potom bohužel 29. prosince v krnovské nemocnici zemřel a byl pohřben na krnovském hřbitově. Můj strýc, tedy jeho syn, ten hrob v šedesátých letech vyhledal, nafotil ho, upravil ho. Ale ten hrob už teď neexistuje, já jsem se v posledních dvou třech letech na základě fotografií pokoušel na hřbitově ten hrob najít, kde byl umístěn. Celý areál je plný jiných hrobů. Myslím, že ten pomníček, vzadu v rohu napravo, který připomíná oběti roku 1945, které zemřely ještě tady, tak o tom pomníčku si myslím, že zahrnuje i připomínku na něj. Já ho tedy teď vnímám i jako jeho hrob, když jsem v Krnově na hřbitově.“

28. června 2022 se Günter Klemenz zúčastnil historicky prvního krnovského Pochodu smíření, kdy se Češi a Němci napříč generacemi symbolicky vydali po stopách někdejších vyhnanců. Při této příležitosti vznikl i tento rozhovor pro Paměť národa.