Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Kramann (* 1945)

• geboren 31. 7. 1945 in Heidrich bei Weitr.

• der Vater kam aus České Velenice, arbeitete in Gmünde, seine Mutter war Österreicherin und Hausfrau.

• die Abschiebung der Deutschen trennte die Familie – der Großvater blieb in Tschechien.

• nach dem Tod der Mutter heiratete der Vater ihre Schwester – sie erzogen weitere vier Geschwister.

• Robert lehrte Konditor und ging mit 23 zur Polizei über.

• im Jahr 1969 hat seine Familie dem Neffen von Jiří Kudrna nach dem fliehen aus der Tschechoslowakei Asyl gestellt.

• im Jahr 1984 wurde er als Polizist zur Leiche des Emigranten František Faktor, welcher von den Grenzhütern in Österreich erschossen wurde, gerufen.

• im Jahr 1986 war er Zeuge der Festnahme von Josef Krana auf der Tschechoslowakischen Grenze.

• mit seiner Familie wohnte er 2020 in Gmünde – seit 2003 ist er in Rente.

Českojazyčná verze textu následuje po německé verzi:

 

Zehn Kilometer voneinander, gesehen haben sie sich aber nie.

Robert Kramann wurde am 31. Juli 1945 in Dolní Rakousích geboren. Sein Vater wohnte in dieser Zeit aber noch in České Velelenice mit Robert Großvater und seiner älteren Schwester.   Die Familie Kramann besaß ein Familienhaus mit großem Garten. Der Vater von Robert war bei der Österreichischen Bundesband in Gmünde angestellt, er fuhr jeden Tag mit dem Fahrrad dorthin und legitimierte sich mit einem Ausweis.

Roberts Mutter war im Haushalt. Nach dem Ende der Zweiten Weltkrieges wurden ihre Eltern abgeschoben, sie zogen auf einen Hof um, welche die Eltern der Mutter 10 Kilometer von Velenice im nahen Heinrich bei Weiter besaßen, hier kam Robert im Sommer 1945 zur Welt. Seine Kindheit hat er aber eher mit dem verlassenen Zollhaus, in welches seine Familie nach einem Jahr umzog, verbunden. Die Abschiebung und ein paar Jahre später die Schließung der Grenze durch den Eisernen Vorhang hat die Familie Kramann für immer getrennt. Der Großvater lehnte nämlich ab nach Österreich zu gehen und wollte in Tschechien bleiben. Die Ämter erlaubten ihm noch ein halbes Jahr in seinem Haus zu bleiben, danach teilten sie ihm eine Einzimmerwohnung in České Velenice zu. Robert hat somit seinen Großvater nie kennengelernt. Nach seinem Tod, erinnert der Zeuge, dass sein Vater nach Wien fuhr um sich ein Visum zu besorgen, damit er als einziger aus der Familie nach Tschechien fahren konnte um seinen Vater zu beerdigen. Herr Robert Kramann ist auf dem Friedhof zirka 300 Meter von ihrem Familienhaus in České Velenice beerdigt. Die Ämter konnten zur Herkunft der Familie keine Erwähnung finden, da auf dem Grab der Schriftzug Robert Kraman stand (nur mit einem N im Namen).

Die ruhige „Konditor“-Jugend in Gmünde

Im Jahr 1949 kam noch Roberts jüngere Schwester zu Welt, die Nachkriegs Ereignisse unterschrieben sich aber stark am Gesundheitszustand seiner Mutter, welche als Robert fünf Jahre alt war, an einer Lungenentzündung starb. Um die Kinder kümmerte sich die Schwester der Mutter- eine Witwe, welche Roberts Vater heiratete und so kamen zwei weitere Halbgeschwister in die Familie. Der Bruder geboren im Jahr 1951 und der jüngste Franz, geboren im Jahr 1954. Die Familie mit fünf Kindern blieb bis zu Jahr 1956 in Heidrich, danach zogen sie in die Bahnhofsstraße in Gmünde um. Hier ging Robert zur Schule, und bildete sich ab dem Jahr 1969 zum Konditor aus.

Seine zukünftige Frau lernte er mit drei MIG Flugzeugen über seinem Kopf kennen

Die zwei der zweiten Hälfte der 60.Jahren erinnert er sich vor allem daran, dass sie in die Tschechoslowakei mit einem Fußballklub fuhren bei welchem sie České Budějovice, Treboň, Suchdol nad Lužnici besuchten, er erwähnt auch immer die gute Bewirtung.

Die ruhige Zeit wurden durch die Ereignisse im August 1968 und die Okkupation der Armee in der Tschechoslowakei nach dem Warschauer Vertrag. Er erinnert sich an eine gute Episode bei welcher er mit Freunden und seiner zukünftigen Frau einen Spaziergang im Naturpark Blockheide in Gmünde spazieren waren. Über ihren Köpfen sind ihnen damals drei Düsenjäger MIG geflogen welche eine kleine „ecke“ entlang der Grenze mit Österreich kreuzen mussten. Alle Freunde lagen sich auf den Boden und verdeckten ihre Köpfe mit ihren Händen. „so schnell wie sie angeflogen kamen, waren sie auch wieder weg“, fügte Robert Kramann hinzu.

Die Markierung der österreichischen Grenze

Nach den Ereignissen im August musste die Armee aus den Kasernen in Weitr sich ins Innenland verziehen und die Grenze wurde von der österreichischen Polizei bewacht. Die Kollegen von Robert erzählten wie entlang der österreichischen Grenze rotweiße Fahnen gestellt wurden damit besser zu erkennen war, dass sie sich auf österreichischen Boden befanden. Diese waren dann teilweise in der Schule in Gmünde in Klasen untergebracht waren.

Die Flucht des Neffen aus der Tschechoslowakei

Darüber, wie das Leben hinter der Grenze verlief, konnte sich Robert selbst nicht so lange hin überzeugen, als vor seiner Tür in der Wohnung in der Bahnhofsstraße um drei Uhr morgens ein Flüchtling aus der Tschechoslowakei stand – der Sohn seines Bruders Jiří Kudra aus Slaný. Er schickte damals seine Frau und seinen sieben Jahre alten Sohn mit dem Flugzeug nach Rumänien in den Urlaub, selbst fuhr er mit dem Auto hinterher. In Rumänien beim schwarzen Meer haben sie sich getroffen und fuhren zurück mit dem Auto an die Ungarische Grenze, wo sie nachts ankamen. Das Kind versteckten sie in den Koffer unter die Klamotten. Der Zöllner welcher grade Dienst hatte, schaute sich das tschechische Kennzeichen an und winkte sie einfach über die Grenze. So kamen sie nach Österreich und fanden dort Asyl später zogen sie ins deutsche Augsburg um, wo sie ein Haus bauten. Damals erfuhr Robert über die wirkliche Situation in der Tschechoslowakei, über das zurückhalten der Briefe von Jiřís Eltern und deren Verfolgung. Sein Neffe musste z.B. im Nachhinein alle seine Studienausgaben zurückgeben und erst danach konnten ihn seine Eltern besuchen kommen- erst nach fünf oder sechs Jahren. Robert verstand schon die ersten Schritte der Kommunisten nicht, wo der Familie Kudrna deren Textilfabrik verstaatlicht wurde und diese von einem Tag auf den anderen in einer Fabrik arbeiten mussten. Robert Kramann fügte hinzu, dass ihn JIří vorher schon zweimal besucht hatte, da waren sie aber nur zu zweit – mit seiner Frau. „das Kind mussten sie zuhause als „Pfand“ lassen, damit sie zurück kamen konnten, sonst hätten sie nicht ausreisen können.

Über die kariere bei der Polizei war er wieder zuhause an der Grenze

Im Jahr 1969, nachdem er ein Jahr im Militärdienst war, entschied sich Robert für eine andere Kariere. Er ging zur österreichischen Staatspolizei über, absolvierte dort eineinhalb Jahre ein Studium auf der Akademie und wurde ins Kloster Neuburg nach Wien Umgebung übertragen, wo er weitere neun Jahre im Dienst war. Zwischendurch erbaute er in Gmünde ein Haus in welches er gemeinsam mit seiner Familie und drei Kindern im Jahr 1980 umzog. Bis zur Rente arbeitete im Bezirksdienst vor Ort, wo er nebenbei auch zwölf- oder vierundzwanzig Stunden dienste bei der Straßenpolizei ausführte.  Drei oder viermal pro Jahr musste er gemeinsam mit seinen Kollegen zur Kontrolle der Grenze gehen, sie mussten gefallene Bäume wegräumen und auch andere Begebenheiten melden. Robert erinnert, dass in der Nähe einer damals aufgeteilten Stadt es den Nachbaren möglich war über die Grenze zu schauen“. Dies nutzen die damaligen Zöllner aus, und beobachteten vom Brückenkopf des Bahnhofes Franz-Josef, ob jemand nicht auf den Zugdächern der Wagone lag. Er erinnert eine Begebenheit, wo ein Bewohner aus Gmünde auf dem Weg nach Tschechien sich auf dem Brückenkopf fotografierte.  Nah der Grenze wurde er sofort von der tschechoslowakischen Armee festgehalten und sie entnahmen ihm seinen Fotoapparat. Festgenommen wurde er um Ostern herum, freigelassen erst im Juni. „hätten sie ihm nicht den Fotoapparat entnommen, hätte er beweisen können, dass er damals on der tschechischen Seite aus fotografiert hatte.“

Ein Zeuge der Ermordung eines Flüchtlinges aus der Tschechoslowakei

Im Oktober 1984 wurde Robert Kramann im Rahmen seines normalen Dienstes aus der Polizeistation die Auffindung einer Leiche im Wald gemeldet.  Sie sollte von einem Bauer gefunden worden sein. Der dachte vorerst, dass es sich nur um Kleidung hielt. Als er aber von Traktor abstieg, vergewisserte er sich, dass dort die Leiche des 33-jährigen František Faktor lag, welcher aus Vyšná kam. Er floh über die Drähte bei Velenice, wo er die Signalisation auslöste. Die Soldaten rannten hinter ihm her, und erschossen ihn von hinten ca. 300 Meter von der Grenze entfernt- schon auf der österreichischen Seite. Robert erinnert, dass sie ihn auf dem Bauch liegend fanden mit drei Schüssen im Rücken, in der Hand hielt er einen Transistor. Wahrscheinlich hörte er im Wald Menschen arbeiten, Bäume fällen oder so etwas ähnliches, was er mit der Lautstärke des Radios übertonen wollte, damit ihn diese Menschen nicht hörten.  ... Die Untersuchung übernahm die Kriminalpolizei und die Sicherheitsdirektion von Dolní Rakousí.  Weiter fügt Robert Kramann hinzu, dass sie Patronen von einem österreichischen Zollbeamten schon auf der österreichischen Seite aufgefunden wurde. „Dieser überreichte mir die Patronen mit den Worten: Ihr habt ihn gefunden… also wurde er ganz klar bei uns erschossen.“ Dass wurde alles aber später bestritten. Angeblich sollten die tschechischen Soldaten glauben, dass er von Jägern erschossen wurde. Am Ende wurde eine tschechisch-österreichische Untersuchungskommission erstellt, welche aber alles unter den Teppich kehrte.

Er streute überall Pilze herum, wobei sie ihn weiter ins Innenland zogen

Robert Kramann war Zeuge einer zweiten Begebenheit von einem Grenzübergang. Dieser spielte sich am 19.September 1986 ab, wo der Österreicher Josef Kranner wie so oft zum Pilze sammeln in den Wald ging. Er bewegte sich hundert oder zweihundert Meter von der Staatsgrenze auf, so hielten sie ihn auf. Aber nach den Worten von Kramann, hätten ihn die tschechoslowakischen Polizisten in Österreich aufhalten. „Wir sahen, dass seine Füße von Hunden zerbissen waren, welche ihn laut den Sichtbaren spuren weiter ins Innenland zogen. Auf dem Weg, sahen wir die Pilze, welche er dabei verlor.“, erklärt er die Begebenheit, wahrscheinlich wurde er am nächsten Tag von der Polizei freigelassen, diese bewertete es als Raub. Wieder entstand ein gemischtes tschechisch-deutsches Grenzkomitee, bei welchem nur der Hauptoffizier sprechen durfte, die beamten durften nicht sprechen, somit war der Fall beendet. Genauso fühlte es sich für Menschen an, diese Angst, wenn sie im Urlaub, dicht des Eisernen Vorhanges im Waldviertel machten. „Wenn sie sich hier nicht sehr gut auskannten, konnten sie die Nacht bei Anhörungen sitzen hinter der Grenze mit der Tschechoslowakei. Meistens wurden sie aber am zweiten Tag freigelassen.

Das Jahr 1989: „Der überfall aus Tschechien“ und die erhöhte Kriminalität

Den Fall des Eisernen Vorhanges und den Dezember 1989 hat er in Erinnerung als den „überfall aus Tschechien.“ Er war damals im Dienst und die komplette Fußgängerzone war voller Tschechen aus Velenice, welche in Billa und Spar einkaufen wollten. Er erinnert die Kolonen der Autos und die menge an Menschen welche vom Bahnhof kamen. Danach verschwanden die Barrieren, Stacheldrähte und für die Tschechen auch die Grenzzone. Für den Polizisten aus Gmünde hieß dies aber eher mehr Arbeit. Der größere Grenzverkehr hieß auch das die Kriminalität anstieg. Ein halbes Jahr nach der Seidenen Revolution wurde in Gmünde ein Grenzwachhaus errichtet. Diese eigene Dienststelle war für Begebenheiten mit Ausländern vorgerichtet. Robert Kramann befasste sich in der Zeit immer noch mit illegalen Grenzüberschreitungen von Russen und Chinesen. „Wir verhörten diese und danach wurden sie ins Asylcentrum geschickt, manche wurden zurückgeschickt.“ Er erinnert an einen Russen im Jahr 1990, welcher als er erfuhr, er müsse zurück, sich vor Ort die Adern aufschneiden wollte. „Die Übersetzerin hatte sich so erschrocken, dass sie danach nie wieder kam.“  Eine weitere kriminelle Aktivität waren Raube. Er erinnert sich, dass man mit tschechischen Staatsbürgern, welche klauten, schlecht umgehen konnte. „Wir berührten sie nicht, wir übergaben sie nur den tschechischen Zöllnern und viele gaben ihnen direkt eine Ohrpfeife- wegen der Schande.“

Nach Südböhmen zum Fahrradfahren

Im Polizeidienst war Robert Kramann bis zum Jahr 2003 tätig, danach ging er in Rente.  Er verriet Tschechien nie, und fährt gerne in Südböhmen mit dem Fahrrad herum. Das Haus seiner Eltern in České Velenice betrachtete er von außen aus. Ob sein Vater eine Entschädigung für das Haus bekommen hatte, wusste Robert nicht sicher. Sein Vater hatte nie darüber gesprochen- Tschechien war für ihn ein beendetes Kapitel.

 

Česká verze:

Deset kilometrů od sebe, ale nikdy se neviděli

Robert Kramann se narodil 31. července 1945 v Dolních Rakousích. Jeho otec však ještě v té době bydlel v nedalekých Českých Velenicích v rodinném domě s Robertovým dědečkem a starší sestrou. Rodina Kramannových vlastnila v Českých Velenicích rodinný dům s velkou zahradou. Otec Robert byl zaměstnán u rakouské Bundesband (státní železniční společnosti) v Gmündu, kam dojížděl každý den na kole a prokazoval se průkazem. Robertova matka byla v domácnosti. Po skončení druhé světové války byli rodiče odsunuti, přestěhovali se na statek, který vlastnili matčini rodiče v deset kilometrů od Velenic vzdáleném Heinrichsu u Weitry (Vitorazi), kde se Robert v létě roku 1945 narodil. Dětství má však více spojené s domkem opuštěné celnice, kam se rodina po roce přestěhovala.  

Odsun a o pár let později následné uzavření hranice nepropustnou železnou oponou rozdělily rodinu Kramannových navždy. Dědeček totiž odmítl odejít do Rakouska a chtěl zůstat v Čechách. Úřady mu povolily ještě půl roku zůstat v rodinném domě, poté mu přidělily malou garsonku v Českých Velenicích. Robert tak už svého dědečka nikdy nepoznal. Po jeho smrti si pamětník vzpomíná, jak si otec vyřizoval ve Vídni vízum, aby jako jediný z rodiny mohl odjet do Čech a svého otce nechat pohřbít. Pan Robert Kraman má dnes hrob na hřbitově vzdáleném asi 300 metrů od jejich rodinného domu v Českých Velenicích. Úřady však nemohly ponechat jedinou připomínku původu rodiny – na náhrobku totiž stojí nápis Robert Kraman (pouze s jedním N ve jméně).  

Klidné „cukrářské“ mládí v Gmündu

V roce 1949 se Robertovi narodila ještě mladší sestra, ale poválečné události se silně podepsaly na zdravotním stavu Robertovy matky, která v jeho pěti letech zemřela na zápal plic. Dětí se ujala matčina sestra, vdova, se kterou se otec Roberta oženil a do rodiny přišly ještě dva nevlastní sourozenci: bratr narozený v roce 1951 a nejmladší Franz, narozený v roce 1954. Rodina s pěti dětmi zůstala do roku 1956 v Heinrichsu, poté se přestěhovala do Nádražní ulice v Gmündu. Robert tady chodil do obecní školy, vyučil se a od roku 1969 provozoval cukrářské řemeslo. 

Budoucí ženu poznal s třemi MIG stíhačkami nad hlavou

Období druhé poloviny 60.let má ve vzpomínkách uložené ve spojení s výjezdy za hranice do Československa s fotbalovým klubem, kdy navštívil České Budějovice, Třeboň, Suchdol nad Lužnicí a nezapomíná připomenout velmi dobré pohoštění. Klidné období přerušily srpnové události roku 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzpomíná na jednu drobnou epizodu, kdy byli tehdy s přáteli a svou budoucí ženou na procházce v přírodním parku Blockheide u Gmündu. A nad hlavami jim tehdy prolétly tři stíhačky MIG, protože musely přelétnou malý „růžek“ vybíhající podél hranice s Rakouskem. Všichni přátelé si lehli na zem a zakryli si hlavy rukama. „Ale jak rychle přilétly, tak stejně rychle byly pryč,“ dodává Robert Kramann. 

Po srpnových událostech se musela vojenská posádka z kasáren ve Weitře stáhnout do vnitrozemí a hranici střežila rakouská policie. Robertovi kolegové pak vyprávěli, jak podél cesty od hranice zapichovali do země červenobílé praporky připomínající rakouskou vlajku, aby mohli lépe rozpoznat, že už jsou na rakouském území. Policisté byli ubytováni částečně v obecní škole v Gmündu, v sokolovně a ve třídách.

Útěk synovce z Československa

O tom, jak vypadá život za hranicemi, se Robert mohl přesvědčit zanedlouho na vlastní oči, kdy u dveří jeho bytu v Nádražní ulici zazvonil na zvonek ve tři hodiny ráno uprchlík z Československa – syn jeho bratra Jiří Kudrna ze Slaného. Poslal tehdy letecky svoji ženu se sedmiletým synem na dovolenou do Rumunska a on sám za nimi jel autem. V Rumunsku u Černého moře se setkali a pokračovali  autem zpět k maďarským hranicím, kam dorazili v noci. Dítě schovali do kufru pod oblečení. Celník, který měl právě službu, přehlédl českou poznávací značku a jednoduše jim přejezd přes závoru takzvaně odmávl.

Tak se dostali do Rakouska, kde našli azyl, později se přestěhovali do německého Augsburgu, kde postavili dům. Tehdy se Robert dozvěděl o skutečné situaci v Československu, o zadržování dopisů od Jiřího rodičů a jejich perzekuci. Jeho synovec musel například zpětně uhradit veškeré náklady za své vzdělání v Československu a teprve potom ho směli jeho rodiče jet navštívit - po pěti, šesti letech. Robert nedovedl pochopit už první činy komunistické zvůle po roce 1948, kdy byl Kudrnovým znárodněn prosperující textilní závod a manželé museli ze dne na den odejít pracovat do fabriky. Robert Kramann dodává, že Jiří ho předtím navštívil už dvakrát, ale byli jen ve dvou, s jeho ženou. „Dítě museli jako fant nechat doma, aby se vrátili, jinak by nesměli vycestovat“.

Přes policejní kariéru opět doma na čáře

V roce 1969 po devítiměsíční vojenské službě se Robert rozhodl pro jinou kariéru. Přešel k rakouské spolkové policii, absolvoval rok a půl studium na akademii a byl převelen do Kláštera Neuburg v okrese  Wien/ Umgebung, kde působil ve služebním poměru dalších devět  let. Mezitím v Gmündu postavil dům, kam se v roce 1980 s rodinou a třemi dětmi přestěhoval. Do penze pak působil na zdejší okresní služebně, kde vedle pochůzkové služby vykonával také služby tzv. silniční policie. Třikrát, čtyřikrát do roka byl spolu s kolegy povolán ke kontrole území podél hranice, odstraňování popadaných stromů mezi hraničními kameny nebo i jiných událostí, které museli hlásit. 

Robert Kramann připomíná, že blízkost jednoho tehdy rozděleného města na dvě části umožňovala sousedům téměř „koukat přes hranice“. Toho využívali čeští celníci a často pozorovali z předmostí nádraží Franze Josefa (říkalo se tehdy Brückenkopf), zda někdo neleží nahoře na vlakových vagonech. Vzpomíná na jeden případ, kdy jeden občan východního Německa projíždějící z Gmündu směrem do Čech se na Brückenkopfu fotografoval. Poblíž hranice byl okamžitě zadržen československou armádou a sebrali mu fotoaparát. Zadržen byl někdy kolem Velikonoc a teprve v červnu pak propuštěn. „Kdyby mu nezabavili fotoaparát, mohl by dokázat, že fotografoval z české strany.“

Svědkem vraždy uprchlíka z Československa

V říjnu roku 1984 byl v rámci běžné služby na policejní  stanici v Gmündu Robertu Kramannovi  nahlášen nález mrtvoly v lese.  Měl ji objevit sedlák při práci na poli. Ten se nejprve domníval, že se jedná pouze o kousky oblečení. Když ale sestoupil z traktoru, ujistil se, že tam leží mrtvola 33letého Františka Faktora, který pocházel z Vyšného. Utekl přes dráty u Velenic, kde se však spustil signální poplach. Rozeběhli se za ním vojáci a asi tři sta metrů od hranice ho zezadu zastřelili – už na rakouském území.

Robert vzpomíná, že ho našli s kolegou ležet na břiše, na zádech měl tři střelné rány, v ruce držel tranzistorové rádio. Pravděpodobně zaslechl v lese lesní práce, řezání stromů a tak něco, což chtěl přehlušit hlasitostí rádia, aby jej tito lidé neslyšeli… Šetření převzalo oddělení kriminální policie a ředitelství bezpečnosti Dolních Rakous. Robert Kramann ještě dodává, že nábojnice byly nalezeny na rakouském státním území jedním celníkem z celní stráže. „Ten mi je předal se slovy :Vy jste ho našli…Takže byl jednoznačně zastřelen u nás.“  Faktora už na rakouském území zastřelili českoslovenští pohraničníci. Ale vše  bylo nakonec zapřeno. Údajně se prý čeští vojáci měli domnívat, že se jednalo o lovecké střely myslivců. Nakonec byla sice zřízena smíšená česko - rakouská vyšetřovací komise, ta ale brzy vše smetla tzv. „pod koberec“. Příběh poslední oběti železné opony v Československu Františka Faktora jsme popsali v našem Magazínu. 

Všude kolem trousil houby, jak ho vláčeli dál do vnitrozemí

Robert Kramann byl svědkem i jiného přechodu přes státní hranici. Ten se odehrál 19. září 1986, kdy se Rakušan Josef Kranner vydal jako jindy do lesa na houby. Ale pohyboval se asi 100 až 200 metrů od státní hranice, takže ho policie zadržela. Jenže, podle Kramannových slov, jej údajně českoslovenští policisté měli zadržet na území Rakouska. „Viděli jsme, že měl pokousané nohy psy a podle zřetelně viditelných stop v lese ho vláčeli dál do vnitrozemí. A všude podél jsme mohli vidět, jak trousil houby,“ popisuje událost s tím, že pravděpodobně příští den tohoto muže českoslovenští policisté propustili.

Dodává, že případ byl posuzován jako loupež. Opět vznikla smíšená česko - rakouská komise, kde směl mluvit pouze oficír, tedy nadřízený, nižší úředníci nesměli nic říct a rázem bylo vše uzavřeno. Stejně tak s určitým pocitem strachu  se potýkali  lidé, kteří trávili dovolenou poblíž železné opony. „Když se tu ne zcela dobře vyznali, mohli také strávit noc na výslechu za hranicemi v Československu. Většinou je ale pak druhý den propustili.“

Rok 1989: „Přepadení z Čech“  a zvýšená kriminalita 

Na pád železné opony a prosinec roku 1989 vzpomíná jako na „přepadení z Čech“. Byl tehdy ve službě a celá pěší zóna tehdy byla plná chodců z Čech, z Velenic, kteří chtěli nakupovat v Bille nebo ve Sparu. Vzpomíná na kolony aut i zástupy lidí, které přicházely od nádraží. Pak zmizely závory, ostnaté dráty a pro Čechy také střežené hraniční pásmo. Pro policistu v Gmündu ale nepolevila práce, spíš naopak. Zvýšený přeshraniční ruch znamenal také zvýšenou kriminalitu. Půl roku po sametové revoluci byla v Gmündu zřízena pohraniční policie/ strážnice.  Vznikla samostatná služebna pro řešení případů s cizinci.

Robert Kramann řešil v té době i nadále ilegální přechod hranice Číňanů nebo Rusů. „Vyslýchali  jsme je a pak byli posláni do azylového centra, někteří byli posláni zpět.“ V roce 1990 vzpomíná na Rusa, který když se dozvěděl, že musí nazpět, tak si chtěl na místě podřezat žíly. „Tlumočnice se tak vylekala, že už nikdy více pak nepřišla.“ Další rozšířenou trestnou činností byly krádeže. Utkvělo mu v paměti, že s českými státními příslušníky, kteří kradli, se špatně zacházelo. „My na ně nesáhli, jen jsme je předali českým celníkům a mnozí jim hned uštědřili pořádnou facku…kvůli ostudě“.

Do jižních Čech za cyklistickou

Policejní službu vykonával Robert Kramann do roku 2003, pak odešel do penze. Na Čechy nezanevřel a rád brouzdá po jihočeských cyklostezkách na kole. Dům svých rodičů v Českých Velenicích si byl prohlédnout zvenku. Zda-li jeho otec dostal odškodnění za dům, to nemůže s jistotou říct. Jeho otec o tom nikdy nemluvil -  Čechy byly pro něho uzavřeným tématem.