Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annemarie Kury (* 1932)

• geboren 1932 in Vimperk (deutsch: Winterberg)

• Mutter war Deutsche, Vater aus einer Mischehe

• Die Familie lebte im Schloss in Vimperk im Dienste der Familie Schwarzenberg

• Im 1946 wartete die Familie als deutsche Minderheit auf die Vertreibung nach Deutschland

• Durch die Bemühungen der Schwarzenbergs erhielten sie eine Arbeitserlaubnis für das österreichische Murau

• Karel Schwarzenberg absolvierte ein einjähriges Praktikum in Murau beim Vater der Zeitzeugin

• 1963 eröffneten sie mit ihrem Mann eine Praxis für physikalische Medizin in Wien

• Seit 1991 hilft sie intensiv auf eigene Faust im ehemaligen Jugoslawien

Ve službách Schwarzenbergů

Annemarie Kury, rodným jménem Heske, se narodila 5. května 1932 v šumavském Vimperku, odkud pocházela i její matka Gertruda, rozená Steinbrenner. Otec Ing. Rudolf Heske pocházel ze smíšeného manželství a vyrůstal v Hluboké nad Vltavou. Jeho mužské předky po generace zaměstnávali zástupci šlechtického rodu Schwarzenbergů. Otec pracoval jako lesnický inženýr a ředitel lesů a panství na vimperském zámku. Matka pocházela z prostředí rodinné firmy Steinbrenner, kterou v roce 1855 založil prapradědeček Annemariiny maminky. Od tisku modlitebních knížek, které postupně vydávali až ve dvaceti třech jazycích, se podnik po čase specializoval na výrobu kalendářů s uplatněním na světových trzích. Kromě otce pracoval z Heskeovy rodiny pro knížecí rod Schwarzenbergů i jeho švagr, který se stal centrálním ředitelem schwarzenbergských lesů. Po mnichovských událostech v roce 1938 přešlo celé ředitelství pod německou správu a Schwarzenbergovi emigrovali do Ameriky.

Jako dcera ředitele správy panství vyrůstala Annemarie obklopena personálem zámku. Za krásné dětství nevděčí pouze inspirativnímu prostředí, ale jak sama říká, „pevnému a dobrému základu“. Její idylické vzpomínky na první roky života kalí smrt Hanse, staršího z jejích dvou bratrů, který v necelých sedmi letech zemřel na záškrt. O této tragické události se bohužel v rodině příliš nemluvilo, proto se jí snad v myšlenkách celý život vracela. Annemarie absolvovala školní docházku přirozeně v češtině, ale v češtině se jí vybavují pouze úryvky lidových písní, které si zpívala s českou babičkou. Annemariina maminka žila v přesvědčení, že děti češtinu potřebovat nebudou, jejich vzdělání v mezinárodním prostředí ovládne francouzština a ke studiu češtiny je nijak nevedla. Sama česky uměla jen chabě a řeč používala pouze k dorozumívání se služebnictvem. Tatínek hovořil se svým otcem a bratrem německy, se svou matkou a sestrou česky.

Když Annemarie ukončila vimperskou obecnou školu, poslali ji rodiče za vyšším vzděláním do rakouského Gmündu. V internátu již vládl nacionálně socialistický způsob výchovy, který nahradil výchovu vedenou jeptiškami. Navzdory té nové a zdánlivé pospolitosti, která se Annemarie v jejím věku nikterak nepříčila, se v necelých dvanácti letech rozhodla tajně odejít domů. Po návratu z gmündského internátu vstoupila Annemarie na střední školu. V době vrcholící války výuka stále častěji odpadávala, ze škol se přechodně stávaly tábory pro uprchlíky a lazarety. Ostřelování Vimperku americkou armádou 5. května 1945 strávila rodina celý den ve sklepě.

 

Hrozící deportace a odchod do Rakouska

Nejhorší období však nastalo zhruba od srpna 1945 do srpna 1946, po odchodu Američanů. Začalo se mluvit o odsunu německého obyvatelstva. Otce nahradil v zaměstnání nový lesnický ředitel a maminka, celoživotně přivyklá na služby personálu, začala pracovat na zahradě. V srpnu 1945 se Heskeovi museli přestěhovat do dvou pokojů v zámecké věži. V té době už měli k dispozici jen to nejdůležitější, ostatní majetek jim byl zabaven. Nejosobnější pro ně byla ztráta portrétu knížete Schwarzenberga, který namaloval prastrýc Rudolf Wácha. Němci směli opouštět byt pouze v určených hodinách opatřeni páskou s písmenem „N“. Ozubená kola věžních hodin slyší Annemarie tikat ještě dnes. Zvuk hodinového stroje si zamilovala, protože pro ni znamenal „že se jde dál“.

V prvních poválečných měsících byl nejtíživější pocit nejistoty. Rodiče to do Německa vůbec netáhlo, doma se cítili více v Rakousku. Kníže Karel IV. Schwarzenberg otci ochotně vystavil žádost o pracovní povolení, na jehož vyřízení pak čekali několik měsíců. Na nervozitu rodičů si Annemarie vzpomíná: „Bylo to velmi stresující už proto, že z okolí odjížděli jedni příbuzní a známí za druhými.“ Dnes je tak příbuzenstvo Heskeových roztroušeno od Rakouska, Německa, Švýcarska a Anglie až po Ameriku.

Německé obyvatele začali vozit v dobytčích vagónech do lágrů a Vimperk se plnil nově příchozími. Rabování domů sílilo, místní nazývali rabující lidi „zlatokopy“. Nejbolavější byla ztráta práv, státní příslušnosti, rodné vlasti a v neposlední řadě i rodinných fotografií. Pracovního povolení se rodina Heskeových konečně dočkala v létě 1946. V předvečer odsunu se na hřbitově společně rozloučili s pochovaným bratrem a s třiceti kilogramy osobních věcí byli na voze dopraveni k rakouskému Freistadtu. Nový český správce zámku odjezd Heskeových oplakal. Jeho žena jim připravila svačinu s jablíčky z bývalé zámecké zahrady. Annemarie „přesně věděla, z jakého stromu ta jablíčka jsou“.

 

Nové začátky v Rakousku

Rodinu Heskeových koncem července 1946 definitivně vysídlili. Z rakouské hranice pokračovali do Lince v Horním Rakousku na statek matčina strýce. V říjnu 1946 otec nejprve odešel do vesnice Murau, kam za ním maminka s dětmi dorazila začátkem roku 1947. Výměna zámeckého domova za jeden pokoj s několika kusy nádobí znamenala pro rodinu sociální propad. Na ten si však rodiče nikdy nestěžovali. Annemariin otec zůstal knížecímu rodu věrný po celý svůj život a možnosti návratu do jeho služeb si považoval. Díky tomuto celoživotnímu poutu žili rodiče v jejich lesnickém domě v Murau až do odchodu do penze v roce 1961.

Po maturitě v Salzburgu v roce 1955 vedla další Annemariina cesta do Vídně, kde začala vypomáhat na soukromé klinice. Doplnila si vzdělání jako zdravotní sestra. V roce 1955 se provdala za lékaře fyzikální medicíny a rehabilitace. Stala se tak Annemarií Kury. Velmi rychle po sobě se jim narodily čtyři děti, což „bylo praktické“. Začátkem roku 1963 s mužem otevřeli ordinaci fyzikální medicíny a na svět přišlo páté dítě. Díky všem novým a radostným životním událostem na vyhnání z rodné vlasti už nemyslela.

Na Dušičky roku 1963 Annemarie Kury získala krátkodobé vízum pro návštěvu do Československa. Celé roky svým nejbližším vyprávěla o krásách Vimperku. Město však našli v dezolátním stavu a Annemarie Kury se za svůj domov styděla. Neměla tenkrát mnoho pochopení pro vlažný zájem manžela a dětí o její původ. Postupem času však docenila, že je osud minulých prožitých útrap ušetřil. Annemariin otec se nechtěl politicky angažovat, přičemž dětem spíše vštěpoval výchovu ve smyslu „čí chleba jíš, tomu hlas dáváš“. Princ Heinrich Schwarzenberg poslal k otci do Murau svého mladého příbuzného Karla Schwarzenberga na roční stáž. Otec se cítil poctěn. Tím se však rodinná tradice sepjetí s rodem Schwarzenbergů postupně uzavřela. Děti pamětnice se již vydaly vlastní cestou. Kníže Karel Schwarzenberg se po roce 1989 postupně vracel do Čech a jeho veřejné angažmá vyvrcholilo kandidaturou v první přímé prezidentské volbě v roce 2013.

 

Do Záhřebu a Tuzly v uniformě zdravotní sestry

Ztráta vlasti a bratra nebyly jedinými trpkými zkušenostmi v životě Annemarie Kury. Při expedici v Himalájích v roce 1977 zahynul její manžel a předčasně pochovala jednoho ze synů. Předala ordinaci dceři a s odchodem do důchodu začala pro Annemarii Kury nová životní etapa.

V listopadu 1991, na sklonku své pracovní kariéry, viděla záběry z války na Balkáně. Střílelo se, tělocvičny byly plné uprchlíků „jako u nás v roce 1945“. Sledovala úděsné snímky vyhnanců z východního Chorvatska nebo Vukovaru a velmi skličující debatu u „kulatého stolu“ rakouské televize: množství intelektuálních příspěvků bez konkrétní pomoci. Rozčilovaly ji diskuse o tom, co mají udělat různé jiné instituce. Spojila se s ředitelkou Charity v Záhřebu a jednoznačné sdělení jejich potřeb: „Jídlo, jídlo, jídlo“ ji pobídlo k rychlému jednání. Naplnila auto vhodnými potravinami a sama sobě vystavila cestovní povolení v němčině, angličtině a srbochorvatštině: „Diplomovaná zdravotní sestra Annemarie Kuryová je pověřena dopravit životně důležitý náklad do krizové oblasti.“

Sama sobě vystavila potvrzení se třemi razítky a podpisem. Takto zhotovené potvrzení působilo tak důvěryhodně, že se s ním mohla pohybovat po bývalé Jugoslávii celý rok. Na vlastní pěst tak mnoha chorvatským rodinám dopomohla ke vzdělání, připomínajíc si dobu, kdy sama jako Němka chodit do školy nesměla.

Iniciativa se rychle rozrostla a brzy jezdila v doprovodu diplomatů, kněží, profesorů či nezaměstnaných. Z Vídně dopravovali do táborů v Záhřebu zejména jídlo, vlněný textil a hračky. Od roku 1994 jí nedávala spát aktuální situace v Bosně. Děti byly dospělé, riskovat se tedy nebála: „Stará žena v uniformě zdravotní sestry se přes hranice dostane snáz než mladí muži, ti jsou vždy podezřelejší, že dodávají třeba zbraně,“ upřesňuje, jak „vzbuzovala respekt“. Od tohoto roku dodnes jezdí pravidelně do bosenské Tuzly na návštěvy potřebných rodin s dodávkami potravin, topiva, osiva a školních potřeb. Péčí o tento region splácí pomyslný dluh tatínkovi, kterému za první světové války, jako poručíkovi na italské frontě, zachránil život bosenský voják Rakousko-uherské armády. K roku 2018 tuto téměř osm set kilometrů dlouhou cestu absolvovala celkem 186krát!

Pamětnice jezdí od roku 1989 do Čech pravidelně každým rokem. Její návštěva starého bytu ve Vimperku v roce 2017, po více než sedmdesáti letech, byla velmi emotivní. Okna byla poničená a pamětnice jen stěží rozeznávala důvěrně známé prostředí. Staří přátelé se roztrousili po světě. Děti pamětnice se nejspíš budou muset jednou vzdát i vimperského rodinného hrobu. Právě tak hrobů na úpatí zámku v Hluboké nad Vltavou, kde je pochován německy hovořící dědeček Heske společně se svým strýcem, panem Wáchou, které oba pojila práce pro rod Schwarzenbergů. Lampičky u jejich hrobů zmizely, snad je někdo odnesl do šrotu. V tom pamětnice vidí hlubší symboliku: „Ale na světě jsou jiné hodnoty než lucerničky,“ uzavírá.